Témata

Krajina, geologie, mýty a umělci Železných hor

Lenka Dolanová

Ač tedy Železné hory nevynikají výškou, přec ostrá kontura táhlého hřbetu, tvořícího přirozenou hranici mezi rovinatými kraji Čáslavským a Chrudimským, zdá se býti, zvláště od Čáslavi, mnohem vyšší. Také vyhlídky z některých bodů rovnají se rozhledům, jakých skýtají jen pohraniční velikáni horští. Ráz jejich krajin, hned horský, hned nížinný, střídavostí přírodní scenerie mile překvapuje a potulky velmi příjemnými činí, místy divokou romantičností dokonce uchvacuje. I přírodozpytec z povolání nachází zde bohatou odměnu za neveliké namáhání, jehož pochůzky to vyžadují. Příčná údolí a údolíčka jsou pravými osami botanickými a poskytují sběrateli mnohá vzácná naleziště rostlin, dílem krajinám hornatějších poloh vlastních, dílem takových, s nimiž setkáváme se v rodných rovinách a v tučných půdách.1

Skromná a tichá nenápadná krása, nepřístupná osamělost a odlehlost, vlídný klid i pochmurný drsný půvab chudobné země i lidu – to byly vždy hlavní krajinné hodnoty těchto prostých a vzácných končin, jejichž zvláštní výrazný ráz je ještě zesilován a zdůrazněn sousedstvím bohatých žírných nížin – k jihu tiché roviny čáslavské, k severu rozlehlého dumného Polabí. - Velicí malíři české krajiny – Antonín Chittussi, A. Slavíček a Jindřich Průcha – a vzácný spisovatel K. V. Rais – naučili nás znáti a milovati skromnou, nevtíravou krásu těchto krajů: Ronov nad Doubravkou, Běstvina, Počátky, Kraskov, Střítež, Trhová Kamenice, Hlinsko a Kameničky – památná jména, proslavená velikým uměním.2

Území Českomoravské vrchoviny je z velké části tvořené pahorkatinami, vrchovinami a lesy. Jedná se o kraj na rozhraní, mezi Čechami a Moravou, mezi Prahou a Brnem, který byl v historii roztříštěn do různých správních oblastí. Dnešní pojmenování kraje – Vysočina – použil snad poprvé regionalista František Radouš, který jako první chápal tuto oblast jako celistvý prostor. Ve spojení s Vysočinou – známou též pod bizarně znějícími názvy jako krabatina, vypnulina či povýšenina3 – se často objevovalo spojení s periferností, odlehlostí i jistou zaostalostí. Zároveň byla romanticky idealizovaná.4 Vysočina je nazývána „vnitřní periferie“5 (případně, jak to vyjádřila básnířka, „periferie vlomená do středu“)6. Až do dnešních dní je kraj propagován jako místo s čistou přírodou, jako „zdravý ostrov“7.

Severní část Českomoravské vrchoviny zabírá pohoří Železné hory (Eisengebirge). Rozkládají se na rozhraní dnešních krajů Vysočiny a Pardubického. Jde o jednu z geologicky nejpestřejších oblastí, kde je možné sledovat rozmanité geologické formace, kde lze najít více než sto druhů hornin se vzácnými minerály. Patří k nejstarším pohořím v Českém masivu. Navzdory horám v názvu (které ve skutečnosti pochází od staročeského jména pro dolování) se jedná o vrchovinu s výškami od dvou set do necelých 750 metrů nad mořem. V tomto textu představíme některé z umělců, pro něž se Železné hory staly inspirací, a jejich vztah ke zdejší krajině. Tito umělci pomohli definovat určitý typ krajiny a naznačili, co je na ní hodno ochrany. Vytvářejí symbolickou hodnotu této oblasti.

I

Od čtyřicátých let dvacátého století zajížděl do oblasti Železných hor vizionářský architekt a urbanista Ladislav Žák (1900–1973), který zde hledal inspiraci pro svůj koncept obytné krajiny. Pobýval mimo jiné ve Vápenném podolu nebo ve „Slavíčkových“ Kameničkách. Rozsáhlé dílo Obytná krajina (vyšlo v roce 19478) je shrnutím myšlenek o vztahu ke krajině a životnímu prostředí. Vyjadřuje zde přesvědčení, že krajina má hodnotu sama o sobě, nikoliv pouze pro své praktické využití pro člověka. Domnívá se, že pokud nemůžeme zaručit, že nedojde ke ztrátě krajinného významu dané lokality, neměli bychom do ní raději vůbec zasahovat. Žák kritizoval soudobé využívání krajiny a chování lidí v ní. Problémy spatřoval v rozrůstání stavební činnosti do volné krajiny, nekvalitní architektuře, v nárůstu dopravy a znečištění, necitlivých zemědělských postupech. Podle něj by se Českomoravská vrchovina mohla stát citlivě pojatou rekreační oblastí se skromnými, kolektivními penziony, mělo by však být zachováno její využití jako „lesní a pastvinářské“ oblasti. Navrhuje konkrétní zlepšení jako zvýšení počtu stromů a keřů, přičemž se má jednat o „domobytné rostliny“ (například bříza pro Hlinecko, obecně upřednostňoval kombinaci jehličnanů a listnatých stromů, a méně stromů ovocných), rozšíření mezí a jejich osázení keři a stromy, vytváření zelených ostrovů jako útulků pro ptactvo a polní zvěř či obnovu studánek. Tedy doporučení, která jsou ve shodě s aktuálními představami o zlepšení prostupnosti krajiny. Žák si přitom uchovává jistý idealismus: „Drsná krása přírody zůstane, zatím co dojímající chudoba domácích lidí a nepříjemný nevkus hostí zmizí.“9 Svoji knihu doprovodil řadou fotografií, výběrem z vlastního rozsáhlého archivu krajinných forem českého venkova. Na jeho základě chtěl vytvořit nový sloh krajinářské architektury.10

Vztahu ke krajině ilustroval též na příkladu krajinářů, kteří zde tvořili na přelomu 19. a 20. století, zejména Antonína Slavíčka a Jindřicha Pruchy. V knize jsou otištěné některé jejich klíčové malby, které Žák doplnil vlastní kresbou, ukazující změny, ke kterým došlo od vzniku obrazů. Na Pruchova Bílá oblaka_11 dokreslil vilu se zahradou, do Chittussiho malby _Z údolí Doubravky – Partie z Doubravky za soumraku (1886)12 zregulovanou řeku v korytu, řadu domů, telegrafní dráty a továrnu s kouřícím komínem. K Pruchově Chrudimce u Hoješína (1913) dokreslil chatku a ke zobrazení připsal: „Tak řečené rekreační osídlení, spolu s racionalisací zemědělskou zničily dokonalý ráz bývalé krajiny – novostavba dřevěné weekendové chaty, proměna pobřežních palouků v pole, regulace přirozeného říčního břehu. Pokrok a rozvoj dříve „zanedbaných a nepovšimnutých“ krajů!“13

II

Vysočina získala postupem času pověst kraje svérázných solitérů, tvořících poněkud v ústraní, mimo dobové umělecké směry a také mimo pozornost odborné veřejnosti, zato často s hlubokým vztahem ke krajině. Jako prostor plenérové tvorby jej objevili umělci ve druhé polovině 19. století, kdy docházelo k rozvoji české krajinomalby. Se Železnými horami jsou nejtěsněji spojeni Antonín Chittussi, Antonín Slavíček a další žáci z ateliéru Julia Mařáka na pražské Akademii, a především Jindřich Prucha, pro něhož byly Železné hory zásadním tématem i životním prostorem.14 Antonín Chittussi (1847–1891) se narodil v Ronově nad Doubravou. Studoval na Akademii v Praze, ale i v Mnichově a ve Vídni. Inspiroval se francouzským realismem a barbizonskou školou (také díky přátelství se Zdenku Braunerovou, jejíž rodina, která patřila k Chittussiho podporovatelům, měla úzké vazby na Francii). Syntézou francouzských vlivů a vlastního pozorování se pokusil vytvořit nový typ české krajiny. Za manifestační vyjádření typické české krajiny je považován jeho obraz Z Českomoravské vysočiny (1882)15, který byl úspěšně představen na pařížském Salonu a který Chittussi pokládal za „první obraz, o kterém mohu sám a rozhodně říci, že jest dobrý a že mne těší.“16. Jedná se o realistické zachycení zvlněné krajiny s haldou kamenů a potokem vinoucím se středem, velkou část výjevu zabírá obloha s mraky. Dalšími klíčovými díly jsou Potok v pahorkatině (Krajina se zříceninou hradu Ronov)_17 a již zmíněné _Z údolí Doubravky – Partie Doubravky za soumraku (1886).18 V těchto malbách vyjádřil svou představu o typické krajině, která byla součástí vytváření vztahu k místu a formování místní, regionální a obecně národní identity. Na Chittussiho navázal Antonín Slavíček (1870–1910), žák Mařáka na pražské Akademii. V letech 1903 - 1906 jezdil malovat do Kameniček u Hlinska, kam ho přivedla četba románu Západ (1899) představitele venkovské prózy Karla Václava Raise, který se inspiroval životem místního kněze.19 V roce 1904 zde vzniklo jedno z klíčových děl našeho krajinářství U nás v Kameničkách.20 Zobrazuje krajinu s rybníkem v popředí, v němž se odrážejí listnaté stromy rostoucí podél cesty vedoucí okolo i dívka a trojice krav na břehu rybníka. Kameničky jsou dnes s působením Slavíčka neoddělitelně spojené, vyvolávají asociace březových hájů, luk s pasoucím se dobytkem, kamenitých polí, skromných obydlí. Slavíčkovy pobyty sem přilákaly řadu dalších osobností již za jeho života.21

Vztah Jindřicha Pruchy (1886–1914) ke krajině je známý zejména díky zachované korespondenci.22 Pruchovy dopisy jsou důkazem láskyplného pozorování krajiny Železných hor a jejích proměn, popisuje vítr, jarní přírodu nebo krásu červnové rozpálené krajiny. K jeho nejvýraznějším dílům patří ta, v nichž bezprostředně zachycuje viděné, jsou to často drobněšjí malířské skici nebo kresby.23 Jeho příklon k úpatí Železných hor byl motivován tím, že zde tvořili Chittussi a Slavíček, které považoval za své předchůdce:

„Po vysokoškolských studiích, privátním studiu kreslířském a malířských studiích na akademii umění v Mnichově usadil jsem se v Běstvině pod Železnými horami na kraji českomoravské vysočiny, k níž mne poutala stará láska vzbuzená již na střední škole několika obrazy Antonína Chittussiho, který v tomto kraji po mnohém bloudění cizinou nalezl podstatu české krajiny a českého charakteru, a který v tomto kraji zapustil pevné kořeny českého krajinářství vůbec. / Z Chittussiho vyšel v letech devadesátých Ant. Slavíček, který české krajinářství povznesl k ohromnému rozmachu a dobyl jemu a české práci plné uznání ciziny. / A rovněž Slavíček vyrostl v Českomoravské vysočině, vyhranil typ české krajiny v kraji hlineckém v Kameničkách, v kraji přírodou málo hýčkaném a drsném na vrch, ale uvnitř zvučícím měkkou písní a řečí českou. Oba dva se stali mými duchovními učiteli a proto jejich umělecké prostředí, z něhož brali inspirace, se stalo i mým prostředím.“24

První Pruchovy olejomalby vzniklé na Doubravě v roce 1906 přímo odkazovaly k Chittussiho dílu. V průběhu tvorby si volil podobné náměty jako Slavíček. Prucha prošel několikerým malířským školením, ale těžko se smiřoval s rutinním přístupem, na který narážel. Jeho dílo bylo ovlivněné impresionismem, expresionismem Edvarda Muncha, též německými expresionisty ze skupiny Der Blaue Reiter, kolem roku 1911 došel ke svébytné variantě fauvismu.25 Ke konci tvorby - , která byla přetržena v jeho necelých osmadvaceti letech, kdy zahynul na haličské frontě – se opět obrátil k počátečním inspiracím v díle Antonína Slavíčka. Na podzim 1913 se také on vydal tvořit do Kameniček.

Prucha se zajímal o strukturu krajiny, byl sběratelem přírodnin, uvažoval o studiu přírodních věd. Jeho malířská tvorba se začala vážně rozvíjet od té doby, kdy jeho otec koupil na začátku 20. století domek na samotě Županda u Běstviny pod Železnými horami. Vztah k přírodě získal snad Prucha i od své matky, o níž Antonín Matějček napsal, že vyznávala „téměř mystický kult přírody.“26 Jedním z prvních vrcholů byla malby Vnitřek bukového lesa (1911), kde jsou fauvistické vlivy nejpatrnější, vyznačuje se výraznými barevnými plochami v kontrastu modré a červené. Mezi další výrazné obrazy patří Na kozích hřbetech (1911), Před bouří (1911) či _Jaro v Železných horách (Bílá oblaka), _zachycující krajinu s vysokou oblohou a stromy ve větru.

Svůj geologický zájem zúročil Prucha v obrazech z prostředí lomů. Raný Opukový lom (1908) vychází z malby v plenéru a zájmu o světlo a barvu.27 Pruchovými malbami lomů se zabýval Tomáš Pospiszyl, který chápe lom symbolicky jako vyjádření četných zvratů v Pruchově malířské technice. „Lom má nejasné tvary i barvu, je těžké jednoduše zachytit jednotlivé výstupky a stěny. Na všech variantách lomu malíř ponechal jen úzký proužek nebe nahoře a většinu obrazu tvoří hmota země, malovaná pomocí vedle sebe kladených, jemně odstíněných barevných skvrn. Rovina plátna působí jako záznamové pole pro neklidné pohyby štětce, jakoby se zhušťování a ředění těchto barevných stop řídilo svými vlastními vnitřními zákony.“28 Díky Opukovému lomu, který Prucha vnímal jako své první výrazné dílo, byl přijat do Spolku výtvarných umělců (S.V.U.) Mánes. Další Lom (1914) vznikl po několika letech a zachycuje detail stěny s jejím zvrásněním.29 Pruchův zápas o zachycení železnohorského lomu popsala sestra Vojslava: „Byl červenec a pravé žňové vedro. V tom žáru pustil se znovu do Lomu. V předešlém roce 1913 ho maloval v podmračném velkém vedru. Teď na tom pracoval už kolik dnů a říkal, jak je těžko dostat tu suť dohromady. Byl ale pak spokojen, byla to studie k Lomu velkého formátu. Měl plátna už doma třímetrová, také vnitřek lesa chtěl v té velikosti provésti. Truhlář ale neměl čas tou dobou mu tak velký rám udělat, čekal tedy.“30 Sám Prucha popsal v dopise Ludmile Hegenbartové své úsilí takto: „Zase se mně podařilo vyjádřit to suché horko na rozpálených bílých kamenech, jako před lety na svém prvním lomu, prvním svém pořádném kroku na cestě umění, s kterým jsem byl jako univerzitán přijat do Mánesa. (…) To je průprava k velikému lomu (142 cm x 190 cm), který musím ještě teď v horkých dnech provést a na jehož vítězství zjara v Mánesu spoléhám jako křesťan na nebe.“31 Popisovaný obraz však již prucha nemohl dokončit, padl na bojišti v září 1914.32

III

Rais ve zmíněném románu Západ podobně jako v jiných svých románech činí hrdinou kněze, které jako představitele místní inteligence spolu s učiteli považoval za hlavní nositele obrody venkova. V následujícím úryvku popsal sběratelskou vášeň pro tyto profese typickou:

„Pánové nevědí,“ usmívaje se štěbotal, „že příroda bývala má radost, geologie, botanika, ba i broučkář jsem býval. Krásné sbírky jsem si nashledal – ale ne ve škatulkách, v suchých pijácích a ve špiritusu, ale v boží přírodě. Všecko, jak to žije a roste v celém našem kraji. Vždycky jsem už věděl, kde je Trientalis europaea, Galium rotundifolium nebo zas Monesis grandiflora et cetera et cetera. Ano, ano, to byly moje sbírky. Tamhle hrozdějovský pan učitel mi dosvědčí, že jsem mu navlas řekl, v kterých kalužinách hrabe se Nepa cinerea, kde je netonečka -“

„A Argyroneta aquatica,“ hlučně zvolal správce hrozdějovské jednotřídky.“33

Mísní buditele ve svých románech popsala také Teréza Nováková (1853–1912), představitelka realismu a venkovské prózy, která se zaměřovala na Litomyšlsko, ale i Železné hory; ke konci života žila v Proseči u Skutče. Je také autorkou svérázného cestopisu, popisujícího putování po vesničkách Českomoravské vrchoviny, včetně krajiny Chittusiho, údolí Doubravy. Píše zde například:

„Pohraniční hvozdy, jež údolími a svahy pahorkatiny se táhnouce, spojují Čechy s Moravou, kdož je zná, kdož si jich všímá! Vyjma přemalebné poříčí Doubravky, jež mistrně rázovitým svým štětcem zobrazil záhy urvaný Chittussi, jsou většině Čechů neznámější skoro, než mnohé vzdálené a cizí partie alpské. Ony jsou skutečným světem lesních samot, nedotčených, panenským spíše, než malebná údolí rajského Středohoří, než strmé hvozdy strmého Rudohoří, ba než neproniknutelné kdysi pralesy šumavské, - jsou tak nevýslovně krásné – a tak zcela naše.“34

Základy mnoha místních muzeí, která vznikala ve druhé polovině 19. století v období vzepjatého regionalismu, vytvořili právě místní buditelé, kteří byli často také amatérskými sběrateli. Základem cenné geologické podsbírky Městského muzea Chotěboř byly sbírky dvou místních sběratelů: Václav Procházka (1902–1983), učitel fyziky, chemie, matematiky a pozdější ředitel Buttulovy školy, věnoval muzeu svou sbírku, shromážděnou převážně v padesátých a šedesátých letech. Otto Nevole (1921–1999), učitel a ředitel školy, paleontolog, fotograf a ochránce přírody, přispěl nálezy otisků mořských živočichů. Dalším, kdo přispěl svojí sbírkou (knih a mincí) byl Josef Věnceslav Neudoerfl (1843 - 1911), regionální badatel a historik, který přispěl k založení chotěbořského muzea v roce 1885 a stal se jeho prvním správcem. Byl učitelem, autorem pedagogických, zeměpisných a historických publikací, cestopisů a příběhů pro mládež. Napsal také populární spisek o řece Doubravě, která líčí putování přátel od pramenů řeky až po místo, kde vtéká do Labe.

„Pod Bílkem vrhá se Doubravka po šikmé ploše šumíc a pěníc se do skalní rozsedliny asi osm kilometrů dlouhé. Břehy spadají namnoze kolmo k řečišti, zvyšují se, rostou, sestupují se tísníce řeku, opět prchají od ní, odkloňují se, aby ji za krátko znova stěsnaly v úzké koryto. Řečiště má všudy značný spád, místy vrývá se voda hluboko pod skalní stěnu, tvoříc hluboké tůně a víry, jinde ostře se zatáčejíc naráží na ohromné balvany a ječíc rozbijí se o ně v marném vzteku. Tu zas jako neviňátko plyne klidně, tiše, ale sotva se obezřeš, bouří opět, skáče přes kameny, tvoří vysoké vlny, bublá hněvivě, vyplňuje celý úval, jako by chtěla ukázati, že ona jedinou jest tu paní, jedinou vládkyní.“35

K nejcennějším součástem sbírky chotěbořského muzea patří pozůstalost po Jindřichu Pruchovi, kam kromě několika maleb patří zejména kresby, skicáře a korespondence, ale též školní zápisky nebo třeba malířská paleta, kterou muzeu věnovala Pruchova sestra Vojslavou v letech 1966 a 1973, a pozůstalost po malíři Zdenku Rykrovi (který se narodil v budově chotěbořského nádraží v roce 1900) – především řada malem a kreseb, ale i pohledy a dopisy od rodičů - věnovaná muzeu jeho otcem Otakarem v roce 1955.

IV

Se Železnými horami jsou i dnes spojeni umělci, kteří dávají krajinářské tvorbě současný výraz.36 Malíř Adam Kašpar (nar. 1993 v Litomyšli) vytvořil ještě jako student drobnější malby v korytu řeky Doubravy. V cyklu Po proudu (Doubrava)_37 nebo obraze _Skála u Doubravy (2016) se zaměřil na vykreslení detailů ortorulových skal omývaných divokým proudem řeky. Kašpar je někdy díky svému vnoření se do tradiční krajinomalby označován za současného pokračovatele tradice Mařákovy krajinářské školy. Je nadšeným sběratelem přírodnin, zejména se orientuje v oblasti geologie. Své obrazy někdy vystavuje zároveň se sbírkou minerálů. Na některých dílech spolupracoval s geology z Geoparku Železné hory, který byl vyhlášen před deseti lety (2012).38

Kašpar vystudoval střední grafickou školu v Jihlavě, pražskou Akademii v ateliéru Martina Mainera ukončil v roce 2018. Jeho precizní realistická technika vychází z plenérových skic a studií krajiny. Malby jsou záznamem konkrétních míst, vznikají pečlivým studiem lokality a jejího geologického vývoje. Pokouší se do malby dostat celek informace o daném místě.39 Krajiny někdy doplňuje „zcizujícími efekty“ v podobě barevných řezů, zobrazujících různé geologické vrstvy, a dodávající obrazu dojem vědecké ilustrace. V jeho volném cyklu Geologie jsou ale i samostatné portréty hornin a minerálů. Na první pohled se jedná o realistickou krajinomalbu, vize krajiny je však zároveň posunutá do jiné roviny, jak si povšiml Matthew Rampley: „Příroda byla často předmětem sentimentální, dokonce až patriotické náklonnosti, a tyto konotace jsou i zde stále patrné. Scenérie lesa se stávají předmětem romantického patosu, stromy jsou náhražkou lidských herců a lesní krajiny zpustlé větrem metaforou pro cyklus lidského života. Přesto je zde také zjevná známka zcela jiné vize, ve které krajina, vzdálená místu pastorálních či odpočinkových aktivit nebo úkrytu, představuje vlastní ohromnou zkušenost. Je to zneklidňující, vznešená krajina.“40 Ze Železných hor pochází i Lom Prachovice (2015), zachycující tento největší lom Železný hor, naleziště trilobitů, hlavonožců i krystalů, místo, kde lze zkoumat historii tři moří. V posledních letech žije Adam Kašpar v Jeseníkách, které jsou podobně geologicky rozmanité jako Železné hory.

Na úpatí Železných hor u Heřmanova Městce se nachází Choltická obora, kde své obrazy v posledních letech vytváří Zdeněk Daněk (nar. 1977), který vyrůstal v Bezděkově u Pardubic. Absolvoval ateliér Zdeňka Berana na pražské Akademii. Jeho cyklus Zelené obrazy se zaměřuje na pohledy do lesních hlubin. Na rozdíl od Kašpara, pro kterého je malby úsilím o poznání krajiny, a jehož obrazy jsou většinou zbavené lidské přítomnosti, Daňka zajímá nejednoznačný a někdy paradoxní vztah přírody a kultury. Ve svých malbách uplatňuje často konceptuální přístup, kdy si předem stanovuje postup práce, spočívající v určitém omezení nebo opakovaných aktivitách. V případě Zelezných obrazů maluje vnitřky lesa bez oblohy, a to pouze ve dnech, kdy je pod mrakem. Obrazy vznikají v zámecké oboře v Cholticích, na níž oceňuje, že je udržovaná jen s minimálními zásahy a je zde tedy možné sledovat přirozený vývoj lesa s osm set let starými duby. „Je v tom krása i smutek. Duby obklopené lesem postupně odumírají. Mladé stromy jim olamují a odírají větve a velikáni nejsou schopni je zacelit, nebo vyrašit nové.“41 Ve starší sérii Rozklad obrazu (2015-2018) si stanovil postup, malovat obraz opačně než při plenérové malbě, tedy od detailů přes barevnou hmotu k podmalbě.

V Heřmanově Městci žije malíř, řezbář a hudebník Libor Krejcar (narozen v roce 1961 v Hořicích), představitel východočeského undergroundu, autor dřevěných vyřezávaných kočičích skeletů cyklu Pantheria či sádrových kočičích bust s atributy kostřiček, lebky či ptačího hnízda v jejich útrobách. Vytváří také specifickou verzi land artu v podobě sypaných obrazů dřevěných krajin, tedy vitrín, do kterých vrství piliny, hobliny, ale i popel nebo grafit, tedy veškerý odpad vzniklý při vlastní restaurátorské nebo řezbářské práci (Z cyklu krajina, Krajina kolem Heřmanova Městce). Je z nich cítit touha po uchování paměti řemeslné aktivity a snad i pocta krajině pod Železnými horami. Cyklus Krajiny těla z poloviny osmdesátých let tvoří pozlacené či polychromované dřevěné plochy se záseky jizev, které mohou naznačovat obrysy těla či geologické vrstvy v krajině. V těchto sypaných a řezaných obrazech je zjevná spjatost s okolím Heřmanova Městce. Vztah k lomům Železných hor se otiskl do cyklu vypalovaných obrazů, vznikajících od roku 1998 pomocí zápalných šňůr používaných v lomech k detonacím. Do lomů instaluje své dřevěné kočičí sochy, které zde fotografuje a vizuálně je tak propojuje s touto krajinou.

Region se podle kulturních geografů nedefinuje pouze rozlohou v prostoru geografickém, nýbrž také kulturním či symbolickém. A právě tento symbolický rozměr do značné míry utvářejí literární a umělecká díla, ale i autoři místních historií a cestopisů či vydavatelé regionální literatury. Tyto materiály vytvářejí dohromady spletenec představ o dané krajině a regionu. Mnozí z nás, kteří se cítíme být s tímto regionem v nějakém vztahu, se s ním ztotožňujeme také na základě historických obrazů a příběhů. Každý si z nich vytváříme odlišnou verzi osobního symbolického obrazu krajiny, který je předpokladem k nastolení osobního vztahu s krajinou. Jak napsal Ladislav Žák: „Je to především umění, které nás učí vidět a cítit krajinnou krásu a jež nás důvěrně seznamuje s duší krajů a přírody. A je to rovněž především umění, které nás učí hluboké lásce k přírodě, bez níž není opravdového pochopení její krásy a charakteru. Této lásky je třeba každému, kdo se blíží krajině a přírodě, aby získal trvalý duševní užitek z pobytu v ní.“42