Umělci v časech Změny

Umělci v časech Změny

Ondřej Navrátil

Pokud bychom vytvářeli seznam důležitých témat současného českého umění, environmentální diskurz by v něm nepochybně patřil mezi nejprominentnější. Stačí si projít pár výstav mamutího i skromného formátu, teoretickou produkci poslední doby nebo věnovat trochu pozornosti nejrůznějším občanským iniciativám, aby bylo zřejmé, že do tohoto široce rozlitého jezera vstupují mnozí a že zaplavuje a promáčí kdeco. Nebylo tomu tak ale vždy a proto, chceme-li pochopit současnost, nebude na škodu začít v dávnější minulosti. Zaměříme se přitom na kolektivní iniciativy a strategie, což je vzhledem k orientaci projektu Kartografie (Eko)systémů samozřejmě záměrná volba.

Zájem umělců, umělkyň, kurátorů, kurátorek a dalších nositelů kulturního kolárku o environmentální problematiku má dlouhou tradici. Důležitým milníkem tohoto příběhu se stala 60. a 70. léta minulého století, která přinesla novou vlnu sociální a politické aktivace umění. Ta reagovala na rodící či transformující se emancipační hnutí, vnášející do veřejné arény témata genderu, sexuální orientace, rasismu, občanských práv i ekologie. Můžeme zde sledovat počátky kritičtějších diskurzů umění, včetně toho environmentálního. V následujícím půlstoletí prošly poměrně dramatickým vývojem, který odrážel měnící se souřadnice společenského, uměleckého i planetárního prostředí.

V environmentálním uměleckém proudu hrálo v prvních dvou desetiletích důležitou úlohu úsilí nalézt ztracenou jednotu s přírodou či univerzem, sycené například myšlenkami hlubinné ekologie. Jiný přístup chápal environmentální snahy jako údržbu a opravování a zdůrazňoval praktické příspěvky, často v podobě rekultivačních zásahů. V 90. a raných nultých letech se v rámci tohoto přístupu prosazovala systémovější hlediska nebo participativní a komunitní strategie. Jejich uplatnění souviselo s dobovým sociálním obratem v umění, jehož protagonisté se orientovali na podporu fungování lokálních společenství. Vedle toho environmentálně zaměření umělci často vystupovali jako designéři a inovátoři, v čemž můžeme hledat odraz tehdejších idejí zelené modernizace či udržitelného rozvoje. V pokročilejších nultých letech a později, v době, kdy se stával zcela zřejmým jak globální rozměr environmentálních krizí―a zvláště té klimatické―, tak rozpačitost výsledků dosavadních zelených politik, se objevila kritika tohoto greenwashingu a požadavek političtějšího vnímání a přístupu. Především z levicových pozic či z prostoru emancipačních hnutí je napadán kapitalismus, korporátní moc, ideologie nekonečného růstu a akumulace, strukturální nerovnosti, nespravedlnosti a vykořisťování jako příčiny současných problémů a zároveň překážky v cestě nutných změn. Aktéři jsou vyzýváni k jejich překonávání a nalézání alternativních přítomností a budoucností. Terčem kritiky se stal také antropocentrismus, ideologické východisko lidské arogance a extraktivismu. Tento směr je spojen s různými filozofiemi―nověji se spekulativním a posthumanistickým myšlením, ale také s feminismem a postkolonialismem―, které obecně odmítají tradiční dichotomie a hierarchie a rozmlžují arbitrární a často i patriarchální či rasistické hranice mezi lidským a nelidským. Změna myšlení by ovšem měla najít výraz i v každodenní osobní a institucionální praxi a v přijetí odpovědných forem jednání. Environmentální perspektiva poprvé významně konfrontovala i samotný umělecký provoz. Počínaje autorskými volbami umělců a umělkyň, přes fungování galerií, zpochybnění modelu mamutích elitních přehlídek umění, revize finančních toků až po požadavek „zpomalení“ a „nesoutěžení“. Ten souvisí s obecnějším imperativem nalézat empatičtější a více pečující přístupy.

Během popisovaného období zájem umělců a umělkyň o tato témata sílil, což s sebou přinášelo vzestup angažovaných a aktivistických strategií. Z environmentálně orientovaného umění, dříve relativně marginální niky rozplývající se mezi pojmy jako land art, akční umění či institucionální kritika a později nesoucí vlastní názvy ekologické či udržitelné umění, se v průběhu poslední dekády stal populární trend. Bylo na čase, chtělo by se dodat, aniž se však dostavuje pocit ulehčení, protože nakukujíce za neúprosné kyvadlo velkých změn, které nás čekají, vidíme, že jsme na ně připraveni jen minimálně. Situaci ztěžuje fakt, že na otázku Co dělat? neexistuje jedna jednoduchá odpověď, ale spíše množství komplikovaných, nezřídka více či méně spekulativních doporučení. Tomu odpovídá i načrtnutý obraz, který, byť letmý, ukazuje, že oblast protínání umění a environmentální problematiky je velmi bohatá a komplexní. Objevily se různé ideje a strategie a další budou přicházet. I když jsou historicky podmíněné a v jiných dobách mohou ustupovat do pozadí, neztrácejí většinou svou základní platnost a jsou spíše aktualizovány a transformovány v rámci nových potřeb a perspektiv. Můžeme si také povšimnout, že zatímco v počátcích byly environmentální a různé emancipační diskurzy často vnímány separátně, dnes je zdůrazňována jejich provázanost a synergické působení. Je již proto téměř klišé opakovat, že environmentální, sociální, ekonomické či osobní sféry jsou spojenými nádobami. A to je nepochybně důvod, proč i projekt Kartografie (Eko)systémů sleduje v širším horizontu různé strategie, jejichž cílem však zůstává „udržitelnost světa“, jeho skutečná obyvatelnost pro všechny a vše.

Tato anotace globálního uměleckého dění nás přivádí k českým poměrům. Ty nejsou ostrovem, proto v obecné rovině sledují stejný směr, zároveň však vykazují i některá specifika. Počátky zájmu o environmentální problematiku spadají i u nás do horkých 60. let, v následujícím období však měl spíše privátní charakter a mnoho se nezměnilo ani v 90. letech vzhledem k „postkomunistickému“ nezájmu o ideologie a angažovanost. Přesto zde můžeme jmenovat několik relevantních projektů. Z domácí tradice hledání vnitřní cesty k tomu, co nás obklopuje, vycházejí edukačně orientované projekty Bohemiae Rosa Miloše Šejna nebo E-area stejnojmenného týmu s Federicem Díazem v čele. Zatímco první rozvíjí a předává metody akčního umění, druhý kloubil duchovno s tehdy moderními digitálními technologiemi a sítěmi. Ostře angažované „humanitární“ projekty u nás připravovali jen příchozí ze zahraničí, například legendy žánru manželé Helen Mayer a Newton Harrisonovi.1 Politika se v našem prostředí stala solidním partnerem umění až po roce 2000 (mj. v díle skupiny Rafani) a poté byly vzaty na milost i participativní a aktivistické metody. Komunitních strategií se v občas kritizované formě chopila Kateřina Šedá, intervenující do vesnic, čtvrtí, měst či tržnic s cílem aktivizovat jejich obyvatele. Skupina Ládví zas guerillově pečovala o veřejný prostor pražského sídliště Ďáblice v naději, že se podaří odkrýt jeho polozapomenuté kvality a snad pro ně podprahově nadchnout i místní.

Environmentální problematika se však ani v první dekádě nového století velké pozornosti netěšila a situace se začala pomalu měnit až na jejím konci. I vzhledem k perspektivě projektu Kartografie zde můžeme navázat několika venkovskými projekty. První iniciovalo sdružení Jinákrajina v čele s Janem Ambrůzem a zaměřil se na sochařsko-ekologickou obnovu krajiny v okolí východomoravských Šarov. Anticipoval mnohé z toho, co se dnes řeší oficiálně―eroze, rozčlenění průmyslových lánů―, zároveň se však zaklesl do táhlého místního sporu. Jestliže tento podnik vycházel z intuitivnějšího sochařského a „selského“ myšlení, další zřetelněji reagovaly na dobový umělecký diskurz. Čechoameričanka Barbara Benish umístila do kulis jihočeského mlýna ekoumělecké centrum,2 sázející například na ideje zelených modernizací či podporu kreativity, rozvíjející umělecko-environmentální vzdělávací programy i ekologické charakteristiky místa. Nedlouho poté vzniklo také centrum KRAKravín Rural Arts v bývalém statku pod oponou Železných hor. Sdružení yo-yo zde ve spolupráci s belgickým umělcem Guyem Van Belle spřahalo umění s novými technologiemi, environmentální problematikou a periferní lokalitou, inspirované Félixem Guattarim a jeho důrazem na transverzální pohyb mezi různými ekologiemi, myšlenkami mediální ekologie nebo uměleckými centry v zahraničí. Cílem bylo vnášet tato dosud opomíjená témata do světa umění, alternativnějšími metodami se podílet na rozvoji místního života a iniciovat vzájemně obohacující setkání. V tomto kolektivu vznikla také každoročně vydávaná RurArtMap, zviditelňující venkovské dění, na kterou aktuální projekt Kartografie v jistém smyslu navazuje.

V městských centrech se protějškem těchto průkopnických počinů staly další iniciativy. Zmínit můžeme Ústí nad Labem, stojící uprostřed fyzicky, historicky i sociálně vyrabované krajiny, kde se již v devadesátých letech zformovala silná místní scéna, kladoucí důraz na menší „sociální distanci“, tedy usilující o dotýkání se problémů veřejného prostoru a bezprostřednější intervence do něj. Duší řady projektů, které v následujících letech proběhly v ústeckých ulicích a ghettech, byl kurátor Michal Koleček. Ty pod vlivem dobových vizí public artu konfrontovaly sociální i environmentální jizvy, například kauzu místní chemičky. Na tuto tradici angažovaného vidění a jednání pak navázali jiní, především Veřejný sál Hraničář, jehož výstavní, ale i další program se dlouhodobě zaměřuje na otázky široce pojímané environmentální oblasti. V Praze se významnou platformou, v níž se sbíhaly cesty těch, kteří tíhli k environmentalismu, postupně stal Komunikační prostor Školská 28.3 Tento zájem, stejně jako snahu o rozvoj mezioborové a zahraniční spolupráce či síťování, ukazuje projekt Frontiers of Solitude 4, iniciovaný Komunikačním prostorem Školská 28, a probíhající v době bojů o těžební limity severočeských dolů a pařížské klimatické konference. Snažil se otevírat tuto tematiku v českém uměleckém prostoru a zprostředkovat jeho obyvatelům informace a hlubší zkušenost.

Právě tehdy, s nástupem druhé poloviny desátých let, začíná významně narůstat zájem českých umělců o environmentální agendu. Mezi příčiny můžeme vedle samotných bobtnajících problémů zařadit posun dosud ukolébávajícího domácího diskurzu. Právě tehdy se u nás začíná rodit radikální klimatické hnutí (Limity jsme my). Vliv zelenajících se globálních uměleckých trendů k nám připlouval řekami digitálních sítí. Pozornost se nejprve obrací k neantropocentrickým terénům filosofie, které převrstvují vzpomínku na postinternet. Z objektově orientované ontologie a dalších pojmů se na čas stávají buzzwords. Na přelomu let 2018 a 2019 přišla další aktivističtější vlna, přímo spojená s klimatickou agendou, atak kritiky, sebekritiky, bojů a experimentů. Mezi důležité signály patřilo_ Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze_, které vzešlo z prostředí Feministické (umělecké) instituce.5 Výsledkem jsou další formální i neformálnější uskupení, ve studentském prostředí vznikla Ekobuňka AVU, cítící se být součástí širšího klimatického hnutí, další platformou je web Artbiom (artbiom.cz), mapující environmentální iniciativy v českém umění. Jestliže podobné portály v anglickém jazyce vznikaly již o dvě desetiletí dříve, u nás je to novum, stejně jako (zelený) boj proti artwashingu skupin, přicházející od skupin, jako jsou studentská iniciativa Ateliér bez vedoucího, aktivity mystifikační umělecké skupiny Global Genocide Inc. a další. Z ostatních zmiňme alespoň provozní a strukturální experimenty Ceny Jindřicha Chalupeckého, hledání infrastrukturních řešení v síti pražských galerií, o jaké se pokouší iniciativa ART RE USE, anebo aktivitu LESspolečenství pro pěstování, teorii a umění, iniciovanou spolky Are a Institut úzkosti a vycházející z kritiky nejrůznějších forem útlaku, ať už ve školních lavicích, klecových chovech nebo v lesním hospodářství. S ní se také dostáváme opět na venkov, zde konkrétně na luční a lesní pozemek v Orlických horách.

V současnosti existuje či vzniká řada skupin a aliancí. Některé krátkodeché, jiné zakládající dlouhodobější úsilí. Tato kolektivita, svázaná obvykle s angažovanými postoji, odpovídá vývojovým souřadnicím umění minimálně posledních dvaceti let, především však současným potřebám environmentální sféry. Jen v úzké součinnosti nejrůznějších činitelů, energií a tváří můžeme dosáhnout skutečných změn a reorientovat naše chování k více solidárním a pečovatelským vztahům. Nejde přitom o budování jednolité autoritářské masy, ale spíše rhizomatických struktur či smeček spolupracujících individualit, které nemají problém zpochybňovat a překračovat dosavadní konceptuální i fyzické hranice a nalézat nové významy, spojenectví a cesty. Jak již bylo řečeno, tato potřeba se netýká jen ekologie, ale všech ekologií, neřešených problémů provázaného světa, mezi něž patří migrační krize, rasismus, opět se probouzející autoritářství, pandemie, nerovnost, narušené duševní zdraví… Přičemž, jak koneckonců naznačuje i tento text, právě umění a kultura nebo umělecké myšlení mohou být oblastmi, které sehrají nezanedbatelnou roli při formování, jak říkají Deleuze a Guattari, kolektivního těla bez orgánů.

V tomto příspěvku jsme se dotkli jen nejviditelnějších vrstev a pohybovali jsme se mezi elitními umělci a kurátory, kteří působí v centrech či z nich vycházejí. Mnoho dalšího se však děje i mimo ně. V posledních letech zde můžeme sledovat rozvoj umělecké i neumělecké občanské iniciativy. Ta často vychází z jiných podmínek, možností, zkušeností a diskurzivních rámců, může mít rozličné motivace, cíle jsou však podobné. Alespoň částečný vhled do této proměnlivé oblasti přináší výzkumný projekt Kartografie, což je záslužný počin. Ještě důležitější však bude, pokud přispěje k dalšímu rozvoji této životodárné sféry. Je to potřeba, protože se nacházíme v kritické době, která si žádá plné nasazení. Jen opakuji slova klimatologů a dalších vědců, když zmiňuji, že se dnes rozhoduje o zásadních věcech s dopadem na desítky a stovky let dopředu. Umění není zázračný spasitel, ale musí usilovat o platné příspěvky, chce-li dostát svému tak často zdůrazňovanému morálnímu étosu, svým nemalým společenským ambicím a koneckonců má-li samo přežít.