Kraj
Kraj Vysočina je do značné míry určený zvláštním druhem „neviditelnosti“. Na jednu stranu leží uprostřed České republiky, na stranu druhou jeho správní město Jihlava kupříkladu nemá přímé železniční spojení do Prahy. Na jednu stranu je protkán velkým množstvím obcí ležících blízko sebe, na stranu druhou jsou to obce malé, s nízkým počtem obyvatel a tedy obtížně plnící funkci významného „centra“; kraj má druhou nejnižší hustotu obyvatel v ČR. Tuto roztříštěnost podporuje i faktická slepencovitost územní; téměř na celém území Vysočiny se rozprostírá masiv Českomoravské vrchoviny, lidově zvaný Vysočina, ale není s ním identický. A stejně tak i krajské město Jihlava je spíše nutností než přirozeným centrem a partnerem; zatímco mnohé východní oblasti inklinují k Brnu, jihozápadní okraje jsou napojeny na jižní Čechy; sousedící farnosti spadají porůznu pod brněnskou i českobudějovickou diecézi. Podobně jako je označení Českomoravská vrchovina slepencem názvů, je slepený i celý kraj, a tedy v každém místě tak trochu pro sebe, přitom nedostatečně. Tento charakter související s krajinným uspořádáním se pak promítá do identity a aktivit jejích obyvatel – je tu tradice alternativně smýšlejících osobností, které svým působením, ať už podivínského individua nebo malé komunity, vytvářejí lokální centra pozitivní deviace, často s významným přesahem přes krajský rámec, přitom nezpozorovatelný ze sousední vsi. Zatímco historie celku chybí, síť těchto kulturních ostrovů se opírá o Starou Říši Josefa Floriana, Petrkov Bohuslava Reynka, Prostřední Vydří Ivana Martina Jirouse, o Otokara Březinu, Jakuba Demla, Antonína Chittusiho či Zbyňka Hejdu. Ale také třeba o komunity evangelického vyznání, jejichž modlitebny u nás mohly po vydání Tolerančního patentu vznikat, ale právě spíše stranou center, bez manifestačních věží a zvonů. Tak nějak pro sebe a ne zcela dostatečně. Současným tématem je tak jednak stále přítomná tradice těchto alternativ, jednak rozličné způsoby, jak v charakteru slepence zapojit téměř kohokoliv, jakou roli tu hraje umění a jak skrze něj měnit stav věcí. Daří se tu spolkovým aktivitám, rozličným amatérským sdružením. Příkladný je v tomto směru divadelní Třešťský průměr, který namísto expanze do dalších měst a krajů volí kočování po vesnických kulturácích. Aktivity Matěje Koláře ze spolku KUŠ s_noubí výchovu a volnočasové aktivity dětí, mládeže a rodin při důrazu na udržitelný ekologicky citlivý způsob života spolu s uměleckým aktivismem. Neviditelnost Vysočiny totiž hodlají využít k zneviditelnění jaderného odpadu i lobbysté hlubinného úložiště. Aleš Kauer je básník a hudebník, ale jiným básníkům a hudebníkům dává příležitost být slyšet na jihlavském festivalu _Kvílení, a básně jim vydává náruživě bibliofilsky ve svém vydavatelství Adolescent. O vzácné památky, pozapomenuté kostely s malbami ze čtrnáctého století se stará spolek Přátelé podlipnických kostelů. Formou komentovaných prohlídek, přednášek, workshopů, hudebních i divadelních vystoupení ta místa oživují už dvacet let. Podobných jednotlivců a spolků je nespočet, myšleno vážně, protože je v slepencově roztříštěném útvaru nejde všechny nalézt a uvidět. Nejsou na to brožurky v jihlavském, humpoleckém ani bítýšském infocentru. Ale většinou o nich ví někdo, kdo v těch centrech utváří na vysočanské poměry viditelnější instituci, jako jsou krajská Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, tamtéž lokalizované Divadlo otevřených dveří (DIOD), nebo zóna pro umění 8smička v Humpolci vzešlá ze soukromé aktivity místního podnikatele Zdeňka Rýznera. Všechno je tu blízko, jen obtížně dostupné.
