Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Na jaře roku 2016 se v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě uskutečnila, v rámci výstavy Na pomezí samoty, diskuse o hrozícím obnovení těžby uranu na Vysočině. Diskuse se zúčastnila Lucie Stránská ze sdružení Naše budoucnost bez uranu, starosta Brzkova Aleš Bořil a Edvard Sequens ze sdružení Calla. Moderátorkou byla Dagmar Šubrtová.

Zde přinášíme úryvky z této diskuse jako příklad vytrvalé a úspěšné občanské aktivity.

Těžba uranu na Vysočině a občanské protesty

Podnětem k občanským protestům byl plán ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka na zahájení schvalovacího procesu, na jehož konci měl být nový uranový důl mezi Brzkovem a Věžnicí. Vytěžená ruda se měla převážet do úpravny uranových rud v Dolní Rožínce. Znamenalo by to i rozšířit kaliště jedovatých odpadů u úpravny u končícího uranového dolu Rožná, posledního ve střední Evropě. To vše v rozporu se surovinovou politikou z roku 1999, která si stanovila jako cíl ukončit těžbu uranu a zabezpečit sanace dlouhodobých následků těžby. V prosinci 2015 připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu aktualizaci platné surovinové politiky, kde stanovilo cíl dotěžit zásoby na ložisku Rožná, vytipovat náhradní lokalitu pro další těžbu a zpracovat předběžnou studii její proveditelnosti. Státní podnik DIAMO zpracoval Studii proveditelnosti pro ložisko Brzkov – Dolní Věžnice, poté podal na Ministerstvo životního prostředí žádost o rozšíření chráněného území pro případnou budoucí těžbu. Proti záměru státu se zvedla vlna protestů jak občanských (vznikl spolek Naše budoucnost bez uranu), tak od starostů dotčených obcí a měst. V dubnu 2017 těžba na dole Rožná skončila pro svoji neekonomičnost.

Lucie Stránská, Naše budoucnost bez uranu

Spolek jsme založili proto, že jsme chtěli zabránit plánované těžbě uranu na ložisku Brzkov. V současné době je v České republice otevřený jeden uranový důl na ložisku Rožná. Vše začalo v březnu 2014, kdy v médiích proběhla zpráva, premiér Bohuslav Sobotka byl na návštěvě v dole Rožná na Žďársku, posledním otevřeném uranovém dole u nás i ve střední Evropě, a tam prohlásil, že vidí pokračování těžby u Brzkova jako alternativu k vytvoření pracovních míst. Tuhle zprávu jsme zaznamenali, ale nepodnikali jsme žádné kroky. Říkali jsme si, nějaká zpráva v médiích, ale nepřišla žádná oficiální žádost nebo informace, že se něco děje. Až po nějaké době se u nás objevil letáček, že láká na besedu s názvem Těžba uranu na Vysočině, přijeli jsme do Jihlavy, asi deset místních, a chtěli jsme se dozvědět, co hrozí v případě těžby, jaké jsou možnosti. Rozhodli jsme se, že těžbu nechceme, že nechceme mít v okolí našeho bydliště uranový důl a vybydlenou krajinu bez života s ekologickou zátěží. Rozhodli jsme se sbírat informace a snažit se dozvědět, jakým způsobem tomu můžeme zabránit.

Těžba na Brzkově probíhala v devadesátých letech, byl zde povrchový lom, bylo vytěženo 65 tun uranu z dobývací hloubky 300 metrů pod povrchem. Teď je důl zasypán, zatopen, je dokončena rekultivace a není poznat, že by tam kdysi důl byl, je to zarostlé zelení. Na památku těžby je v místě jámy památný kámen.

Jak jsme se později dozvěděli, pro těžbu na Brzkově by se musel vystavět nový povrchový areál, věž, různé budovy, sklady, čerpací stanice, zařízení na čištění rudy. Vytěžená rudy by se naložila na nákladní automobily a dopravovala do Přibyslavi, tam by se překládala na vlaky a ty by vozily rudu na zpracování do dolu Rožínky, kde je úpravna. Ruda není obchodovatelnou komoditou, musí se z ní složitými chemickými procesy získat tzv. žlutý koláč, který se prodává. Studii proveditelnosti, zpracoval státní podnik DIAMO, studii zadala vláda a na jejím základě rozhodla, že těžbu vidí jako reálnou a že by se měl zahájit schvalovací proces. To bylo před Vánoci v roce 2014.

Doprava by měla být během výstavby prováděna nákladními automobily, ale ve studii se neuvádí, kudy mají jezdit, kolik jich bude. Studie tvrdí, že areál je dostatečně vzdálen od obydlí, takže nijak neohrožuje obyvatele, přitom vzdušnou čarou je první obydlený dům asi 800 metrů. Co se týče přepravy rudniny z dolu na chemickou úpravnu do Břeclavi, mělo by jít o 36 nákladních aut denně radioaktivní horniny. Ve studii se také tvrdí, že v našem okolí je vysoká nezaměstnanost, sociální napětí, že potřebujeme tu práci. Ale v době, kdy byla studie zpracovaná, tedy v roce 2012, u nás byla v Brzkově byla nezaměstnanost 5 procent, což jsou asi 2 nezaměstnaní, podobně to měla Přibyslav, Polná a další nejbližší okolní obce. Takže ani s tím argumentem nezaměstnanosti jsme se nesmířili, protože byla hluboko pod celorepublikovým průměrem.

Další problémem je prach z dolu. Ve studii se uvádí, že budou projektovány bezprašné vozovky, že zdroje prachu budou zkrápěny a řešeny rozptylem, ale radioaktivní prach dolétne několik kilometrů. Problémem je podzemní voda, která by byla kontaminovaná. Jednalo by se asi o 54 tisíc litrů za hodinu, kterou by stáhnl důl, nám by zmizela veškerá voda ve studních, nastal by velký problém s vodou. Optimistický závěr studie sděluje, že vůbec nebudeme ovlivněni výstavbou ani provozem dolu.

Na tyto věci jsme upozorňovali, ale nebyl na to brán zřetel ani z pohledu DIAMA ani později a na základě studie vláda rozhodla, že se schvalovací procese rozjede. Začali jsme podnikat další kroky, shrnuli jsme argumenty, proč nesouhlasíme s těžbou, tedy ohrožení spodních vod, těžká prašnost, radon, je to ekonomicky nevýhodné a neefektivní, hrozil by problém propadu povrchu, další problémy by hrozily v Rožné, kde už je kapacita naplněná a byla by to pro lokalitu další ekologická zátěž. V Brzkově by hrozily sociální dopady, když by se tam najednou odstěhovalo x lidí bez vztahu k lokalitě. Nesouhlasíme ani s argumentem energetická soběstačnosti naší země, protože si myslíme, že obchodovatelná komidita se stejně prodá do zahraničí a stejně si to palivo zase koupíme.

Jak protestujeme: Když jsme se vrátili z debaty v Jihlavě, zjistili jsme, že bychom měli něco dělat, že pokud se neozveme, schvalovací proces poběží a do žádného řízení se zpětně nebudeme moci přihlásit. Takže jsme se sešli asi s osmi lidmi, přemýšleli, co budeme dělat, jeden kamarád řekl, já mám sprej, takže potom neznámý šotek posprejoval v místě před plánovaným dolem hlavní silnici. To byla první protestní akce. S prvními kroky nám pomohlo sdružení Calla. Založili jsme spolek, abychom se lépe dokázali bránit, zahájili jsme petiční akci, sesbírali 1700 podpisů, které jsme odeslali premiérovi, ale odpověď byla, že v současné době ještě neotvíráme, takže není důvod k panice. Hlavním naším cílem je nejenom komunikace s úředníky, politiky a vládou, ale i informovat občany, aby si každý udělal svůj názor. I místní samostprávy okolních dotčených obcí jsme informovali. Snažíme se získávat informace z vlády, z ministerstva a z kraje. Oslovili jsme Nadaci Via, která nám poskytla grant, z toho jsme pořádali akce jako třeba pochod z Brzkova k místu plánovaného dolu. Nechali jsme vyrobit žlutá protestní trička. To byla vydařená akce. Bylo tam dvě stě lidí s transparenty a žlutými tričky, dva bagry a policejní doprovod, takže to bylo atraktivní pro novináře. Ty jsme potřebovali, aby se téma dostalo ven. Politici na to jinak slyší, pokud jste v televizi. Většinou jinak odpovídaje v tom smyslu, že děláme vše podle zákona, tak se nebojte a nic nepodnikejte. Zakoupili jsme protestní billboard na kulturní dům v Brzkově, viditelný z hlavní silnici.

O Vánocích 2014 vláda přijala plán na zahájení schalovacího procesu, na základě studie proveditelnosti, tedy zkreslených argumentů. Na to jsme reagovali dalšími akcemi, pozvali jsme soubor De facto mimo, zapálili jsme symbolicky uranovou věž, to byla akce ve Věžnicích. Už toho začínalo být celkem hodně a protože vše děláme ve volném čase, už jsme neměli sílu všechno zpracovat, orientovat se ve všech řízeních. Na podzim 2015 nastal čas, že se dotčení starostové Brzkova, Věžní, Polné a Přibyslavi domluvili, že by byl potřeba právní zástupce, takže byl osloven pan Kliment, který obce zastupuje a vymýšlí další kroky. Takže nám zbývá čas na naše zpravodaje, pořádání besed, je to pro nás ulehčení.

Nyní je situace taková, že národní podnik DIAMO chce rozšířit chráněné ložiskové území, což je území, kde by byla ochrana ložiska proti znemožnění nebo snížení budoucího využívání. O rozšíření rozhoduje Ministerstvo životního prostředí. My jako spolek obce nemáme šanci se do řízení přihlásit, protože podle horního zákona je účastníkem pouze ministerstvo a ten, kdo si o to požádá, takže státní podnik DIAMO. V současné chvíli je řízení pozastaveno, protože jsme požádali o rozšíření, že chybí dostatečné průzkumy na rozšířeném území a ministerstvo nám dalo za pravdu a řízení přerušilo s tím, že DIAMO musí doplnit svoji žádost. Doufáme, že by DIAMO mohlo řízení samo dokončit, jinak se přihlásíme za účastníky a pokud budeme odmítnuti, což asi budeme, tak by naše stížnost mohla dojít až k ústavnímu soudu. Víme, že žádné nové průzkumy nejsou. Zatím se tedy situace vyvíjí pro nás dobře.

Dál bychom chtěli řízení o rozšíření úplně ukončit a zakázat těžbu i v surovinové politice, protože existuje dlouhodobá koncepce, jak by se měla vyvíjet energetická situace. V současné surovinové politice je to napsané tak, že se s další těžbou nepočítá. Jelikož o těžbu mají zájem i jiné společnosti, tak bychom chtěli ukončit řízení i s těmi ostatními, aby nebyl další zájemce o těžbu.

Letos, v roce 2016, jsme pořádali divadelní minifestival, v březnu proběhla akce s klíči, což byla reakce na vyjádření ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, že rozšíření území je jenom čára na mapě, tak proč se bouříme. Před dvěma dny jsme měli další informativní besedu pro místní.

Aleš Bořil, starosta obce Brzkov

Vesměs bylo všechno řešeno, chtěl bych akorát zmínit, že v Brzkově začal důl vznikat v roce 1976, kdy se zjistilo postupným měřením, že je zde uran a na základě měření se začalo řešit, že bude průzkumná těžba. Takto na obec dolehly povinnosti co se týče koordinace s DIAMEM, měl to na starost Josef Lazárek, výkonný ředitel DIAMA, když důl začal, bylo mu nějakých 32 let, byl nabitý energií něco vybudovat. Důl byl koncipován jako průzkumný. Během průzkumu se vytěžilo 65 tun čisté uranové vody, veškerá dužina se vozila na důl v Rožné.

Když to řeknu z pohledu obce, tak už v průzkumné těžbě, kdy se tam pohybovali na plošině, vrtali do země zhruba 400 – 500 metrů hluboko průzkumné vrty, tak se ztrácela voda ze studní. Mezi roky 1980 – 1986 byly dělány průzkumy, braly se vzorky ze studní, ale občané vodu neměli. Po revoluci se na obecním úřadu se objevily dokumenty, že studny byly kontaminované uranovým propadem. Občanům to nic nepřineslo. V minulosti to vnímali negativně, byl tam velký pohyb aut a lidí. Co se týče finančních prostředků, z pohledu obecního úřadu ani obyvatel to nebylo ničím přínosné.

Od roku 1992 se uranový důl asanoval, zatopil, udělala se tam betonová deska, trvalo to asi deset let do roku 2002, než se celý důl zrekultivoval, rekultivace stála asi 10,5 milionu. Je tam naveženo zhruba metr a půl hlušiny, vysázen borový les, poznáte to akorát při vjezdu, když pojedete z Polné do Přibyslavi, že je tam autobusová zastávka. Je to měsíční krajina, ale nepoznáte, že tam byl uranový důl. V roce 2005 o území začali mít zájem Australané, přijeli to Brzkova, oslovili obecní úřad, že by měli zájem tuto lokalitu těžit. Nicméně se ozval i stát, který si uvědomil, proč by se to mělo nechávat někomu jinému, když bychom si to mohli vytěžit sami. V roce 2006 proběhlo jednání na obci, Australané nabízeli zhruba milion obci během průzkumů, kdy by se tam mohlo těžit. Následně přišly dopisy občanům, kde bylo jasně definovnáno, že by tam byl kruhový vjezd do dolu, nic by se netěžilo na povrchu, všechno by bylo pod povrchem. V roce 2011 Australané podali žádost na průzkum, stát následně zadal státnímu podniku DIAMO studii proveditelnosti.

V naší obci i okolních obcích to lidé vnímají z minulosti, že je to problém. Od pamětníků víme, co se v Brzkově dělo, naložili třeba tatrovku plnou hlušiny, jeli si pro svačinu do Polné, potom projeli celým regionem až na Rožnou, nebylo to ničím zadělané. Když jsme v roce 2012 psali knihu o Brzkově, narazili jsme na to, že dřív bylo v obci na úmrtní listech nejčastěji psáno sešlost věkem. Dneska má 95 procent občanů v úmrtním listě, že zemřeli na rakovinu. Což je pro mě jako občana Brzkova hodně stěžejní. Chtěl jsem něco udělat pro to, aby uran zůstal pro další generace, protože vytěžit je to jednoduché. Budeme dělat všechno pro to, abychom tomu zamezili. Jsem moc rád, že probíhají diskuse, že máme za zády novináře, bez novinářů nic nezmůžu. Během dvou let jsem toho prožil spousty, je složité se legislativně k něčemu dostat. Budu se snažit toto území a tuto krajinu, oblast Brzkova a Vysočiny, chránit a udělat všechno pro to, aby se důl neotevřel, aby další gerace měly čistou přírodu.

Edvard Sequens, sdružení Calla

Věnuji se hlavně problematice jaderných odpadů, ale zabývali jsme se i Rožnou, před lety, někdy ke konci tisíciletí tam běžel posudek, na možné přečerpání odkalištní vody do dolů, s odborníky jsme řešili, jaké je to riziko. Dříve se domnívali, že se to na povrch nedostane, dneska už si tak jistí nejsou. To je problematická věc, se kterou se potýkáme kolem jaderných odpadů, teď se říká, že to bude bezpečné, ale pak zjistí, že se něco nepovedlo.

Co se děje tady na Brzkově, je snaha o budoucnost našeho uranového průmyslu, který byl hodně silný. Američané i Rusové se po válce snažili dostat do Krušných hor, začínal zápas o uranové zbrojení. Těžba probíhala po tisících tun za rok, byli jsme opravdu na špičce a docházelo k obrovské kontaminaci. Po revoluci byl výrazný propad, začalo se utlumovat, ukončily se všechny průzkumné šachty jako byla i tady na Brzkově, už to nebylo z hlediska ekonomického udržitelné. Těžba probíhala po tisících tun za rok, byli jsme opravdu na špičce a docházelo k obrovské kontaminaci. Česká křídová pánev je kontaminovaná, pod zemí jsou pořád ještě rozředěné kyseliny a chemikálie, sice ve vrstvě, která je izolovaná od pitné vody, ale stovky vrtů vznikalo narychlo, tak to proniká. Sanace je schválená do roku 2035, kdy se mají dostat na nějaké cílové hodnoty, které ale nejsou zcela čisté. Bude to stát ještě asi 30 miliard korun. Je třeba to zajistit, jinak by se kontaminace rozšiřovala.

Na Vysočině toho nebylo tolik, tam je počátek těžby na konci 50. let. Nejdřív se ruda vozila na Příbram, kde byla chemická úpravna, odkaliště a další zařízení. V Brzkově se nyní průzkumy neprovedly, vychází se pouze ze studií proveditelnosti, je dopočítáno, kolik by mohlo být uranu na žílách, dříve udávali 3100 tun, teď došli k číslu asi o tisíc tun většímu, ale to by byl ideální stav. 150 tisíc tun rudy ročně by se mělo převážet, uran je v poměru patnáct procent, v Rožné by skončilyzbytky.

Kraj má připravit plochu do svého územního plánu, ale čerstvé rozhodnutí kraje je odmítavé, nechce rozhodovat na základě vágních podkladů. Otázka je, zdali uran vůbec potřebujeme? Falešně se argumentuje bezpečností, energetickou soběstačností. Ti, kteří mají představu, že nás zachrání jaderná energetika, propagují těžbu uranu. Ale i milovník jaderných reaktorů musí uznat, že to nemusí být spojené. Šest reaktorů, které jsou dneska v provozu – Dukovany, Temelín – potřebuje každý rok zhruba 600 tun uranu. Na trhu je uranu přebytek. Je tady otázka, proč má těžba pokračovat dál. V podkladech proveditelnosti nejsou investice jasně napsané, ale dvě miliardy jsou minimum. Je to investice, která by se nikdy nevrátila. DIAMO bude peníze na Vysočině taky potřebovat, nemá nastřádáno na likvidaci, je patnáct dvacet let v útlumu. Nepokryje likvidaci škod v Dolní Rožínce. Uranový průmysl skončí. DIAMO lhalo, že nezaměstnanost je u Brzkova kolem deseti procent, nikdy to tak nebylo. Vysočina je dlouhodobě pod průměrem nezaměstnanosti v České republice a oblasti, kde by se mělo těžit, jsou na tom i lépe než průměr Vysočiny. Obce nemají problém s nezaměstnaností, ten problém by vznikl, kdyby tam přišli horníci, sociální problém by byl přenesený z Rožné sem. Existují odhady, co by znamenalo navyšování kapacity odkališť, zajištění stability svahů, ale tyto studie jsou prozatím neveřejné. Několik let neměli potřebu setkat se se starosty.

Myslím, že když se podaří uchránit Brzkov před těžbou uranu, že stačí tak rok a těžba skončí definitivně i na Rožné. Teď se bojuje v Brzkově i za severní Čechy, kde jsou zásoby uranu větší. Ekonomika je naštěstí proti tomu, že by se do toho někdo pouštěl. Vláda měla problém, co udělat se sociální situací na Rožínce, jak tam dostat investory, co udělat s infrastrukturou. Jak lidi zaměstnat tam, dostat oblast do nějaké normální situace.

Je vymyšleno, že se tam může dávat jaderný odpad, což popírá to, co říkali o bezpečnosti, že geologická situace je tam díky kovům a rudám hodně propustná, jsou tam zlomy a je to roztěžením nestabilní. Již ve středověku se tam těžilo stříbro a dávat do toho odpad by bylo rizikové.

Já jsem z jižních Čech a jižní Čechy dlouhodobě vnímají, že odpad nechtějí, už tam mají odkaliště, miliardy škod, dostávají miliardy z EU na asanaci. Máme tam Temelín, proč tam proboha máme mít ještě úložiště. Vysočina to vnímá úplně naopak, to je zvláštní, jak je to s místními politiky.

Koncept trvalého uložení znamená zavézt, zavřít, zapomenout, ale tady zapomenout znamená riziko, že v nějakém horizontu může nastat průšvih. Není to transparentní.

Otázka z publika: Jak si myslíte, že by se vyvíjela situace, kdyby starostou Brzkova nebyl pan Bořil, ale někdo, kdo je pro těžbu? Odpovídá Edvard Sequens:

To je dobrá otázka, myslím, že to mohlo být dost jinak. Co se týče problematiky úložiště, tam jsou starostové různí, je to čtyřicet obcí po celé republice. Starostové, kteří bojují za budoucnost obcí, to spíš vnímají jako problém, stigmatizaci, mladé rodiny se tam nechtějí stěhovat. Ale jsou některé obce, kde starostové vidí finanční stimulace. Dostaneme dva miliony každý rok a nezajímá je, co bude v dlouhodobém horizontu. Pak zaprodávají obec, přestávají hájit její zájmy a sledovat, jestli to stát dělá dobře.

Tady to není ani u jednoho ze starostů. Tím, že se do toho Aleš Bořil takto pustil, si myslím, že mají velkou šanci to odvrátit. Kdyby hledal jenom kompenzace – které stát ani nenabízel – kdyby mu šlo, to by znamenalo konec. Přestal by sledovat, jestli je to nebo není problém.

Loni jsme vydali publikaci o nemocech v uranovém průmyslu. Někdy to bagatelizují až popírají. Nemocnost je tam až s odstupem. Když se bavíte s lidmi kolem dolů, je tam popírání, ale zjistíte, že skoro v každé rodině z toho mají nějaký problém. Zdravotní dopady v okolí na běžné lidi se nesledují, jsou to pouze nemoci z povolání. Jestli jsou lidi v dané oblasti nemocnější, to je totálně zanedbaná věc. Mám pocit, že jsme nahradili víru v boha vírou v technologie, u nás je víra v geneticky modifikované potraviny a jádro nejvyšší v Evropě. Nejde o znalosti, ale o víru. Tohle jsou plody toho všeho.

Aleš Bořil:

U dolu byla obrovská hromada, dvacet metrů do výšky, my jsme jako děti po té hlušiny chodili, vybírali jsme tam ty žluté chuchvalce drátků. Pamatuju si z mládí, jak to tam vypadalo. Mám výhled z domu přímo na větrnou elektrárnu. V roce 2007 se nás tady nikdo neptal, zda chceme větrné elektrárny. Když zapadá sluníčko, tak skrz vrtule to leze, blik blik blik blik. Otáčky deset kilometrů v hodině. To samé probíhá s uranem, nikdo s námi nekomunikuje. Přišel jen jeden dopis od pana Mládka, kde byl výtažek ze studie proveditelnosti o čtyřech stranách. Vždycky z toho bude nějaký odpad. Proč to nenechat za tři sta let, až to budeme umět vytěžit bez dopadů na krajinu. Nebo za tisíc let.

Bývalý starosta Bystřice mi říkal, mají tam kačeny, přistávají na vodní ploše, když udělají rozbor, tak jsou kontaminované. Zvířata to přenášejí. V každém druhém domě v Brzkově je radon, dřív se izolace proti radonu nedělaly. V letech 2005 – 2006 jsem stavěl novostavbu a stejně radon mám střední, a to mám všechna protiradonová opatření.