Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Co jsou dělnické kolonie?

Dělnické kolonie. Kdo by je neznal? Najdeme je po celých českých zemích. Ale také za českými hranicemi. V sousedních státech, na evropském kontinentu, v Africe, Severní a Jižní Americe, Asii i Austrálii. Všude tam, kde průmyslová revoluce a industrializace postavily velké zaměstnavatele na straně jedné a pracující v průmyslu na straně druhé před klíčovou otázku jak řešit bydlení pracujících v rychle se měnících podmínkách průmyslové společnosti. Jen zdánlivě se jedná o problém, který současná evropská společnost nemusí řešit. Bytová otázka byla před desetiletími napříč Evropou do značné míry privatizována – za své bydlení a domácí štěstí či neštěstí je zodpovědný jeden každý z nás. Restrukturalizace pracovního trhu a naposledy i ekonomické a sociální dopady pandemie COVID-19 v oblasti pracovního trhu však znovu poukázaly na zásadní vztah mezi prací, bydlením a kvalitními životními podmínkami, potřebnými k práci a adekvátnímu pracovnímu výkonu. Proto nejsou dělnické kolonie v českých zemích, ani na evropském kontinentu dávno překonaným historickým fenoménem a nepatří do starého železa. Právě naopak.

Bytová otázka pracujících vrstev má své hluboké historické kořeny. Proto se ani dělnické kolonie nevynořily z vakua anonymní minulosti, ale mají své přímé i vzdálené předchůdce. Již ve starověku a ve středověku vznikaly samostatné městské čtvrti či enklávy pracujících s identickou, nebo podobnou profesní příslušností. Ano, vznikaly ve městech, protože dělnické kolonie i jejich vzory a předchůdci jsou až na naprosté výjimky městským fenoménem, ačkoliv měly mnohokrát podobu venkovského bydlení a měly nejednou evokovat antropologické konstanty života na venkově v sepětí s půdou a uprostřed zeleně. Jedno z těchto vzorných sídlišť pro pracující z doby na přelomu novověku a středověku je dnes vyhledávaným turistickým cílem bavorského Augsburgu – Fuggerei. Předindustriální osady, sídliště či kolonie pracujících bychom ovšem nalezli i v českých zemích. Jen si často neuvědomuje, že jde o přímé genetické předchůdce dělnických kolonií průmyslové éry. Malebný Betlém v Hlinsku, Chaloupky v Rychnově nad Kněžnou nebo Tkalcovská ulička v Ústí nad Orlicí, které nemine snad žádný turista v těchto místech, byly vrchností nebo samotnými pracujícími s podporou vrchnosti postaveny již před nástupem industrializace, aby na malé ploše pod kontrolou majitelů panství koncentrovaly pracovní sílu rozvíjejících se textilních manufaktur.

Všestranná (sociální) kontrola zaměstnavatelem na pracovišti i mimo ně hrála v dějinách zaměstnaneckých kolonií předindustriální i industriální éry naprosto zásadní roli. Sám pojem dělnická kolonie se objevil v polovině 19. století na britských ostrovech a sugeroval nejen představu řadové zástavby (podobně jako kolonie včelstev nebo zahrádkářská kolonie), ale i představu lokality obyvatel, které je třeba kolonizovat, kontrolovat, disciplinovat, civilizovat, motivovat či donutit k práci (viz trestanecká kolonie). Proto byly dělnické kolonie nejen místem bydlení a mimopracovního času, ale také místem formování průmyslové společnosti a jejích příslušníků podle představ zaměstnavatelů s jejich ambicemi zasahovat do privátního života zaměstnanců mimo pracoviště. A to včetně rozhodování o budoucnosti jejich potomků a rodin, z nichž se měla rekrutovat nová generace zaměstnanců. Ambice velkých průmyslových zaměstnavatelů kontrolovat a řídit život zaměstnanců dnes převzaly nadnárodní korporace. Pandemie COVID-19 a následná ekonomická a energetická krize ale překvapivě resuscitovaly volání zaměstnanců po regulaci a paternalistické péči zaměstnavatelů.

Průmyslové Ostravsko jednou velkou dělnickou kolonií

Marně bychom v českých zemích hledali průmyslový region, v jehož výrobních, ekonomických, sociálních, urbánních, environmentálních, kulturních a národnostních dějinách hrály dělnické kolonie tak důležitou roli, jako bylo průmyslové Ostravsko. Přinejmenším od poloviny 19. století do poloviny následujícího 20. století představovaly dělnické kolonie nejrozšířenější způsob ubytování zaměstnanců místních závodů průmyslu uhlí, železa, oceli, těžké chemie a souvisejících výrobních odvětví, včetně zaměstnaneckých kolonií železničních zaměstnanců. Jen na území dnešní Ostravy byla v uvedeném období postavena takřka stovka dělnických kolonií pro zaměstnance různých výrobních odvětví. Ve východní části ostravsko-karvinského revíru bylo vybudováno několik stovek dělnických kolonií a další vyrostly v Bohumíně, Frýdku či Studénce a v celém zázemí ostravské průmyslové aglomerace. Stovky dělnických kolonií a více než staletá tradice jejich zakládání a budování učinily z širšího Ostravska region, v němž byly experimentálně ověřovány přednosti a nedostatky bydlení průmyslového dělnictva v různých typech dělnických obydlí a jejich uskupení do podoby dělnických kolonií.

Experimenty s bytovou otázkou průmyslového dělnictva započaly na Ostravsku krátce před rokem 1850, kdy byly u nejstarších důlních závodů pro bydlení přespolních horníků adaptovány původně provozní prostory. V padesátých letech 19. století vyložili místní podnikatelé v hornictví karty na stůl: ve hře bylo buď hromadné ubytování kasárenského typu ve větších domovních blocích, nebo naopak rodinné bydlení ve dvou-, tří- nebo čtyřbytových domcích se zeleninovou zahrádkou, připomínajících agrární prostředí venkovských migrantů za prací a usnadňujících jejich adaptaci v novém průmyslovém prostředí. Zvítězila druhá varianta a do konce 19. století vyrostly na Ostravsku stovky podobných přízemních dělnických a úřednických domků, v nichž nalezly ubytování tisíce rodin. Přespolní dělníci bez rodin se museli od osmdesátých let 19. století spokojit s bydlením v noclehárnách, z něhož však nocležníci pro neosobní prostředí, konfliktní soužití různých generací a spaní v provozu na směny utíkali do rodin bydlících v dělnických domcích. Přeplněné bytové domácnosti a extrémně zatížený bytový fond se staly až do první světové války průvodním jevem v podstatě úspěšného řešení bytové otázky ostravského průmyslového dělnictva. Nic na tom nezměnila ani výstavba nového typu dělnických domů, tentokrát osmi- a vícebytových domů o dvou podlažích s pavlačí jako společným komunikačním prostorem. Obyvateli oblíbené pavlačové domy potlačily venkovské vzory a asociace, a naopak akcentovaly urbánnější formy bydlení.

Mezi světovými válkami vzniklo na Ostravsku hned několik vzorných a vzorových dělnických sídlišť, která odpovídala dobovým standardům zdravého a sociálně adekvátního ubytování pracujících vrstev. Vzory těchto reprezentativních dělnických čtvrtí či kolonií byly čerpány zvláště v prostředí tzv. rudé Vídně. Ostravská dělnická sídliště tak i bez účasti věhlasných meziválečných architektů držela prst na tepu doby a stávala se místem architektonického, kulturního a sociálního transferu. Ostravská průmyslová oblast rovněž patřila k těm nemnoha regionům protektorátu Čechy a Morava, v nichž neplatila stavební uzávěra a dělnické kolonie pro pracující pro Říši vyrůstaly i v letech 1939–1945. Poválečná výstavba tak kontinuálně nenavazovala nejen na meziválečnou architektonickou avantgardu, ale i na architektonickou a urbanistickou sériovou produkci nelehkých protektorátních let. 

Nejen pod vlivem módní skandinávské architektury začaly být na Ostravsku, ale i jinde v českých zemích, budovány kolonie tzv. finských domků. Montované dřevěné dvou- a čtyřdomky na betonovém základě byly projektovány jen na dobu jednoho desetiletí a často budovány svépomocí. Finské domky ale stojí v Ostravě a na Ostravsku dodnes. Jako anachronický příklad rodinného bydlení upomínají na nejstarší typy dělnických domků, které byly v regionu stavěny od poloviny 19. století. Finskými domky se uzavřela více než staletá tradice výstavby dělnických kolonií v ostravské průmyslové oblasti. V místech dělnických kolonií, hromadně demolovaných v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, začala vyrůstat panelová sídliště vysokopodlažních domů. Nejednou nesou jména původních dělnických kolonií (Jindřich, Kamenec, Šalamouna). Panelová sídliště s dělnickými koloniemi spojuje sériová stavební produkce podle unifikovaných vzorů. Zatímco však dělnické kolonie evokovaly rodinné bydlení na příměstském venkově, anonymnější život v panelových věžácích upomíná na diskuze z poloviny 19. století, kdy bylo místo rodinných domků zvažováno hromadné ubytování v kasárenských domech se společným zázemím.

Dělnické kolonie dnes

Dělnické kolonie na Ostravsku dodnes existují. Zdaleka ne v takovém počtu a rozsahu jako před sto lety. Kolonie dnes mají několikerou podobu. Předně v Ostravě a na Ostravsku stále existují desítky dělnických kolonií, které jsou obývány a žijí svébytným způsobem života, rozkročeným mezi (polo)městským a (polo)venkovským způsobem života se zahrádkami a privátní i veřejnou zelení. Bytový fond je buď od šedesátých let v soukromém vlastnictví a udržován či rekonstruován privátními náklady, nebo je v držení velkých vlastníků a správců bytového fondu, nástupců důlních společností, které do výstavby kolonií před rokem 1945 investovaly. Nejproblematičtější forma stávajících dělnických kolonií jsou sociálně vyloučené lokality s chátrajícím bytovým fondem a chudobou ohroženým obyvatelstvem. Napjaté vztahy mohou panovat v těch lokalitách, kde vedle sebe stojí udržované domy v soukromém vlastnictví a chátrající domy developerů a nájemních společností, které spekulují s pozemky a bytovým fondem. V Ostravě však existují jak „vzorné“ dělnické kolonie proměněné v komerční zóny s mnoha obchody a provozovnami (Horní kolonie U Koule v Mariánských Horách), tak postupně rekonstruované lokality plánovaného lukrativního bydlení (Jubilejní kolonie v Hrabůvce a Kunčičkách). Bydlet v opravené dělnické kolonii již není stigma, ale vyhledávaná forma cenově dostupného bydlení v geografickém rámci městského centra.

Tak jako jsou dělnické kolonie rekonstruovány a opravovány, nejednou bez ohledu na původní architektonické či urbanistické řešení a koncepty, tak jsou také živelně demolovány nebo nelegálně rozebírány na stavební materiál. Stavební úřady či památkový dozor nejednou až se zpožděním zaregistrují zmizení takové lokality ze zemského povrchu, protože byla již před desetiletími odsouzena k zániku a druhým životem žila jen úřadům navzdory. Území dělnických kolonií se tak proměnila v brownfield, zarůstají náletovými dřevinami a čekají na svou novou šanci, většinou ve formě výrobních zón a podnikatelských parků. Zatímco v okrajových částech Ostravy či průmyslové aglomerace zaniklé kolonie občas připomínají pamětní desky okrašlovacích spolků, v centru města je připomínají nezastavěná území a proluky. A hlavně pomístní názvy, zděděné po zaniklých průmyslových a jejich zaměstnaneckých koloniích.

Anachronické bydlení bez budoucnosti?

Ptejme se po budoucnosti dělnických kolonií. A to přinejmenším ze tří důvodů. Ten první je zdánlivě marginální a souvisí „jen“ s turistickým ruchem a dlouhodobě podceňovanou oblastí popularizace vědy. Tváří v tvář kontinuálně rostoucímu zájmu české veřejnosti o průmyslové dědictví a technické památky překvapuje, že v českých zemích, natož na Ostravsku, dosud není zpřístupněn obytný objekt dělnické kolonie jako muzeum či skanzen dělnického bydlení a každodennosti. Již v sedmdesátých letech byla pro tyto účely vyhlédnuta Jaklovecká kolonie v centru dnešní Ostravy. Padla však za oběť výstavbě dopravní infrastruktury. Až úsměvně působí nedávné plány postavit v areálu Hornického muzea Landek maketu dělnického domku. Přitom nejbližší hornické kolonie v Koblově a Petřkovicích leží jen několik stovek metrů od areálu Landek. Můžeme jen litovat, že nerealizovanému rozšíření Vítkovických železáren padla za oběť většina kolonie Hlubina v sousedství tzv. Dolní oblasti Vítkovice, kterou každoročně navštíví půldruhého milionu návštěvníků. Hlubinská kolonie mohla být ideální součástí unikátního průmyslového areálu a vhodným muzeem či skanzenem dělnického bydlení. Snad bude jednou realizováno v místní části Michálkovice nedaleko národní technické památky Důl Michal?

Druhý důvod, proč bychom se měli ptát po budoucnosti dělnických kolonií nejen na Ostravsku, souvisí se skutečností, že jsou stále obývány osobami s nízkými nároky na bydlení, sociálně ohroženými chudobou, odkázanými na pomoc státu a neziskového sektoru. Na tyto obyvatele dělnických kolonií číhá v blízké budoucnosti mnoho nebezpečí a úskalí. Mapa sociálně vyloučených lokalit v Ostravě a na Ostravsku se do značné míry kryje s mapou existujících dělnických kolonií. Demolice vybydleného bytového fondu starých či dosluhujících dělnických kolonií je osvědčeným receptem jak ze světa zdánlivě sprovodit nepříjemný problém prostorově koncentrované chudoby a sociálního vyloučení. Takto byla zlikvidována jedna z nejznámějších ostravských zaměstnaneckých kolonií a sociálně exkluzivních lokalit současně – přívozské Přednádraží. Jeho bývalí obyvatelé dnes žijí v jiných dělnických koloniích nebo ubytovnách, kde jsou vrženi do soukolí sociálních dávek a závislosti na státu či podnikatelích s chudobou. Obdobný los čekal na jinou známou ostravskou kolonii Bedřiška. Úřadům a místní samosprávě navzdory se však iniciativou několika místních obyvatel probudila k novému komunitnímu životu.

Konečně je zde ještě přinejmenším třetí důvod, který nás vede k zamyšlení nad budoucností dělnických kolonií. Rychlá proměna globálního pracovního trhu, pandemie COVID-19 a ekonomická krize současných dnů zásadním způsobem proměnily nároky kladené na zaměstnance i zaměstnavatele. Zatímco zaměstnavatelé přenášejí výrobní náklady na zaměstnance (úspora energií formou home office), zaměstnanci znovu očekávají zaměstnavatelovu intervenci v sociální oblasti včetně bydlení. Průměrné příjmy a náklady na bydlení z bytové otázky znovu činí navýsost aktuální téma, zvláště když mnoho pracujících v průmyslu obývá ubytovny a jiné formy sociálně problematického bydlení. Tak jako se dělnictvu již řadu let říká technikové výroby, tak se ani bydlení pro pracující neříká kolonie nebo kasárna. Nad rodinným bydlením v socioprofesně homogenních čtvrtích aktuálně v domácích poměrech vítězí v mnoha ohledech problematické ubytovny. Mnoho z nich na Ostravsku existuje v lokalitách demolovaných nebo k demolici odsouzených dělnických kolonií. Výstavba nového a solidního bydlení pro pracující se však může brzy ukázat nutností. Zvláště v regionu postiženém odlivem pracovní síly, který se nevzdává ambicí transformovat místní průmysl do podoby průmyslu 4.0.