Témata

Kvalitativní pohled

na téma vysidlování jižních Čech

a některých oblastí Středočeského kraje v posledních 50 letech a změny trendů v posledním desetiletí

RNDr. Radim Perlín, Ph.D.

1. Úvod

Dlouhodobé změny ve venkovském osídlení v Česku, ale stejně i v dalších státech vyspělé Evropy, probíhají od druhé poloviny 19.století. V té době došlo postupně k několika podstatným procesům, které velmi výrazně proměnily charakter venkovských obcí. Postupně v Evropě došlo k demografické revoluci, což je proces, kdy v souvislosti se zlepšením hygienických podmínek a zdravotní péče došlo k rychlému růstu obyvatelstva. Rodiny té doby se chovaly demograficky stejně, tedy měly 6-8 dětí, ale díky dramatickému snížení kojenecké a dětské úmrtnosti většina nově narozených dětí dožila do dospělosti a mohla zakládat další rodiny. Rychle se zvyšující počet obyvatel na venkově již nemohl najít uplatnění v tehdejší zemědělské výrobě a migroval do měst.

Současně se v druhé polovině 19. století začíná prosazovat ve státech západní a střední Evropy industrializace a v okolí měst rostou nové průmyslové podniky, založené tehdy na dominantním parním pohonu strojů. Tyto z dnešního pohledu velmi jednoduché výroby vyžadovaly velký počet nových pracovních sil. Proto se obyvatelstvo, které nenachází uplatnění na venkově, rychle stěhuje do měst, nebo odjíždí osidlovat především Severní Ameriku, a z venkova odchází poprvé velké množství obyvatel. Současně velmi rychle rostou města, kde je nutné pro nově příchozí obyvatele najít nové možnosti bydlení. Většina měst v Česku žila až do poloviny 19. století zhruba ve svých gotických hradbách a teprve s nástupem industrializace a následně i urbanizace města velmi rychle překračují svoje hradby a rozrůstají se do okolní krajiny. Praha ještě v roce 1848 měla pouze 115 000 obyvatel a některé části města vymezeného velkorysým plánem Karla IV. stále ještě i po 500 letech nebyla osídlena (Moráň, Karlov, Albertov).

Obrázek 1.: Mapa hlavního města Prahy v roce 1848

Dalším faktorem, který změnil tvář venkova, byly buržoazní revoluce, kdy nově nastupující skupina buržoazie vyžadovala změnu politických, ale i obecně demokratických podmínek, tedy přechod z absolutistické moci na demokratické metody vládnutí a uvolnění obyvatel ze závislosti na majiteli panství, tedy na šlechtě. Ve středoevropském prostředí se tyto změny prosadily definitivně v rámci revolučního roku 1848. Politické změny tak umožnily snazší pohyb obyvatel a obyvatelstvo, které nemohlo na venkově najít práci, mohlo volně migrovat do měst.

Téma vysidlování venkovských oblastí je v Česku přítomné od první poloviny 20. století. Jako jeden z prvních se tématu věnoval geograf Josef Pohl – Dobrovský, který ve 30. letech vydal mapu Vylidňování venkova v Čechách, kde zaznamenal procesy změn počtu obyvatel. Rychle rostoucí městské regiony a jejich zázemí, průmyslové regiony severních Čech nebo například Plzeňsko, přímo kontrastují na mapě se světlými regiony, například v prostoru středočeského a jihočeského pomezí, ve východních Čechách nebo na Vysočině.

Obrázek 2.: Pohl Josef, Vylidňování venkova v Čechách

Další autor, který se také věnoval dramatickým změnám na venkově, byl Jaromír Korčák, který v roce 1929 vydal publikaci Vylidňování jižních Čech: studie demografická, ve které popsal změny počtu obyvatel na venkově od poloviny 19. století do 20. let 20. století, a zdůraznil velký demografický potenciál právě středo–jihočeského pomezí.

Prvním nástrojem rozvoje venkovských obcí po roce 1990 byl vládní program podpory s název Program obnovy venkova, který vláda ČR přijala v roce 1991. Tento program jako první začal uplatňovat přístup „bottom up“, tedy přístup, který vychází z iniciativy konkrétních aktérů programu obnovy venkova, kteří v rámci svého vlastního programu stanoví priority a cíle rozvoje, a pro naplnění vlastních priorit se ucházejí o dotační podporu na vybrané aktivity ve venkovských obcích. Program nebyl nikdy zcela naplněn a postupně se proměnil v jeden z mnoha dotačních titulů a se vstupem do EU jako národní program zanikl. 

Témata spojená s rozvojem venkova a změnami počtu obyvatel na venkově se znovu v české odborné literatuře prosazují především po roce 1990. Havlíček a kol. (2005) diskutují teoretické přístupy k vymezení a hledání rozvojových trajektorií periferních oblastí. Jančák a kol. (2020) přinesli do české diskuze téma sociálního kapitálu, přepracovali původního koncept P. Bourdieu, který dále rozvinuli pro české podmínky. Autoři považují právě vnitřní zdroje v místě definované jako sociální kapitál, tedy kontakty a lokální sociální sítě, za klíčový nástroj rozvoje obcí v periferním prostředí a za faktor, který odděluje úspěšné, rozvíjející se obce a obce upadající.

Podobně jako Jančák i Chromý (2003) vychází při diskuzi rozvojového potenciálu venkovských obcí z vnitřních podmínek daného sídla a za klíčový faktor rozvoje považuje především identitu, tedy schopnost a ochotu angažovat se v lokální komunitě, ochotu přispívat vlastní iniciativou k hledání rozvojových předpokladů v sídle a ochotu zapojit se do společných aktivit v obci. Obyvatelé nebo rekreanti, kteří sdílí identitu dané obce, mají mnohem vyšší vůli přispívat k rozvoji dané obce. 

Tématem velikosti obce a vztahem mezi velikostí a výkonem veřejné správy se zabýval sociolog M. Illner (2006), který sledoval motivy a rozhodovací mechanismy vedoucích představitelů venkovských obcí. Na práci Illnera do značné míry navázal Bernard a kol. (2018), který v monografii Nic se tady neděje detailně identifikoval životní cyklus a nízkou míru aktivit v obcích v periferním území. Ve studii spolu s dalšími kolegy upozornil především na riziko postupné ztráty iniciativy obyvatel venkova i jednotlivých lokálních aktérů, kteří nejsou motivováni k hledání a naplňován rozvojových trajektorií a postupně upadají v pasivní očekávání dalších změn, aniž by se je pokusili jakkoliv ovlivnit. 

Tento přístup se také postupně projevuje nejen jako postoj obyvatel, ale objevuje se i v pozici vrcholných představitelů venkovských periferních obcí, kteří často očekávají jakoukoliv pomoc státu například formou dotací a nemají schopnost nebo ochotu sami organizovat, zajišťovat nebo realizovat vlastní rozvojové impulsy. Takové přístupy doložil například Perlín a kol. (2021) v rámci metodické publikace pro potřeby MMR ČR, kde vymezili nástroje rozvoje nemetropolitních oblastí založené především na přístupu „bottom up“ (zdola) a do značné míry kritizovali neefektivní a často i neúčelnou dotační politiku státu, která na jednu stranu poskytuje finanční prostředky, ale není schopna doložit a kontrolovat skutečný efekt vložených prostředků pro rozvoj obce nebo sídla. 

Samostatným tématem je regionální diferenciace venkovského prostoru v Česku, kdy na relativně malém území existují vedle sebe venkovské oblasti se zcela rozdílnými problémy, rozvojovými předpoklady a rozdílným potenciálem využití různých nástrojů státu. Typologie venkovského prostoru je v posledním desetiletí poměrně častým výzkumným tématem. Perlín, Kučera, Kučerová (2010) vymezili typologii venkovských regionů Česka na základě jejich sociálně ekonomického prostředí. Typologie nemetropolitních oblastí Perlín a kol. (2020) vychází z pozice jednotlivých regionů podle jejich vnitřního potenciálu a podle jejich vnější polohy. Klůfová a kol. se pokusila provést typologii venkovských obcí na základě jejich populačního vývoje. Podobně i Šilhan (2018) vymezuje další typologii venkovských obcí na základě úrovně vybavenosti obcí.

2. Metodické poznámky

Tato studie je zpracována v období srpen–září 2022, tedy 18 měsíců po Sčítání lidu domů a bytů 2011, které proběhlo v Česku v lednu–březnu 2021. Český statistický úřad dosud neposkytl podrobné výsledky Cenzu 2021, a tak je nutné se v práci opírat o starší údaje z roku 2011. Je ale nutné zdůraznit, že trendy vývoje, které se odrážejí v dlouhodobém vývoji do roku 2011, budou zcela jistě platné i pro období do roku 2022. Změny ve struktuře venkovského osídlení mohou pouze okrajově nastat až migrací Ukrajinců jako důsledek vojenské agrese Ruska na území Ukrajiny. Nové příchozí obyvatelstvo Ukrajiny může za určitých podmínek obsadit dosud neobydlené domy a byty ve venkovských sídlech v některých především rekreačních lokalitách, kde pro ně existuje i potenciální pracovní příležitost. 

Pro hodnocení změn počtu obyvatel na venkově existují v Česku dlouhodobě stabilní a dobře dostupné statistické zdroje. Za hlavní statistický zdroj lze považovat Historický lexikon obcí, který vždy po každém cenzu vydává Český statistický úřad a kde jsou uvedeny časové řady počtu obyvatel a počtu domů přepočtené na administrativní strukturu k roku posledního cenzu. Údaje jsou uvedeny jak za obce, tak i za dílčí místní části – sídla a umožňují tak i analýzy vývoje a změn za skutečně nejmenší jednotky osídlení. 

Sídelní struktura v Česku je charakteristická velmi vysokým počtem obcí a velmi vysokým počtem sídel.  V Česku v roce 2022 existuje celkem 6258 obcí, z toho 5802 z nich jsou venkovské obce. Venkovské obce jsou tvořeny 12 206 venkovskými sídly, tedy samostatnými vesničkami.  Za venkovské obce se považují obce, které mají méně než 3000 obyvatel

Některé obce jsou tvořeny větším počtem samostatných sídel – vesnic, které jsou často od sebe vzdáleny 2-3 km, tedy nejsou urbanisticky spojeny.

Tab 1. Základní charakteristicky venkovského osídlení
celkem abs. na venkově abs.
počet obcí 6 258 5 802
počet sídel 14 548 12 206
počet obyvatel 10 701 777 3 514 614
Zdroj: Lexikon obcí 2021, ČSÚ
Pozn: venkovské obce – obce do 3000 obyvatel

3. Historický vývoj osídlení na venkově

Jak vyplývá z dat Historického lexikonu obcí Česka, absolutně největší počet obyvatel ve venkovských obcích do 3000 obyvatel (podle stavu 2011) žil v roce 1910, a to celkem 5 316 291, a to bylo celkem 53 % populace Česka. Největší podíl obyvatel ve venkovských obcích byl ale zaznamenám na počátku průmyslové revoluce a rychlé urbanizace v roce 1869 (první moderní cenzus). V tomto roce na venkově žilo 64,5 % obyvatel země.

Tab 2. Vývoj počtu obyvatel a počtu domů 1869-2011 ve venkovských obcích do 3000 obyvatel.
počet obyvatel 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930
abs. 4 884 552 5 103 381 5 137 630 5 200 666 5 316 291 5 155 200 5 165 468
v % 147,4 154,0 155,0 156,9 160,4 155,5 155,8
1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
abs. 3 758 858 3 803 854 3 517 549 3 314 498 3 070 201 3 107 294 3 314 452
v % 113,4 114,8 106,1 100,0 92,6 93,7 100,0
počet obyvatel 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930
abs. 708 754 758 715 782 914 812 142 851 633 875 982 987 021
v % 60,7 64,9 67,0 69,5 72,9 75,0 84,5
1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
abs. 1 026 691 899 410 880 515 857 506 1 009 589 1 072 895 1 168 394
v % 87,9 77,0 75,4 73,4 86,4 91,8 100,0
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016

Pokles počtu obyvatel na venkově do měst, ale i do zahraničí pokračoval po celé období první republiky a po druhé světové válce dále pokračoval, byť se sníženou intenzitou. Dramatickou změnou, která se dotkla především venkovských obcích v oblastech s původním německým obyvatelstvem, byl poválečný odsud Němců (1946-1947), kdy dramaticky poklesl počet obyvatel a celá řada obcí a částí obcí (sídel) se nikdy nepodařila dosídlit a velké množství z nich zaniklo.

Obrázek 3. Vývoj počtu obyvatel a počtu domů 1869–2011 ve venkovských obcích do 3000 obyvatel
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016

V poválečném období pokles počtu obyvatel na venkově pokračoval až do roku konce totalitního období a byl způsoben především neefektivní centrálně řízenou ekonomikou státu, důrazem na průmyslovou výrobu orientovanou do regionálních center a uplatňovanou střediskovou soustavou, kdy nejmenší sídla – nejmenší vesničky prakticky nedostávaly od státu žádnou významnější podporu (kategorie sídel typu nestřediskové sídlo ostatní).  

Pokles počtu obyvatel na venkově je přirozeným důsledkem změny demografického chování populace a dopadem demografické revoluce. V domech, kde dříve žilo 8-10 lidí, nyní žije úplná rodina se 4 osobami (otec, matka a 2 děti) nebo také domácnosti se dvěma nebo jedním seniorem. Přirozeně tak klesá počet obyvatel na venkově. Při stejném počtu obydlených domů se tedy jedná o pokles na šestinu až osminu původního stavu jenom změnou demografického chování. 

Při pohledu na velikost zastavěné plochy konkrétní venkovské obce nebo při pohledu na statistiku domů na venkově je zcela jasně patrné, že počet domů, ale i zastavěná plocha venkovského sídla – vesnice je stejná, nebo dokonce roste, a to nejen v suburbánních zázemích měst. 

Obrázek 4. Relativní vývoj počtu domů ve venkovských obcích do 3000 obyvatel (2011, 100%)
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016

Statistická data umožňují sledovat vývoj trvale obydlených domů ve venkovských obcích a z tabulky č. 1 a stejně tak i obrázků 3 a 4 vyplývá, že počet trvale obydlených domů na venkově dlouhodobě roste a nejvyšší počet trvale obydlených domů je na konci časové řady, tedy v roce 2011.  Venkov se tedy na jedné straně populačně snižuje, ale na straně druhé rozsahem výstavby, počtem obydlených domů v celém sledovaném území roste.  V hodnocení jsou uvedeny pouze trvale obydlené domy, tedy domy, kde ke dni cenzu žili obyvatelé. Ostatní domy, které slouží jako rekreační chalupy, nebyly do jednotlivých cenzů zařazeny, a proto nejsou předmětem hodnocení ve výše uvedených tabulkách a obrázcích.  Pokud by do hodnocení byly zařazeny i rekreační objekty, tedy chaty a chalupy, počet domů na venkově by po roce 1960 velmi výrazně rostl. Venkovské obce, a to včetně nejmenších vesniček, tedy až na výjimky nezanikají a nemizí jejich struktura, ale snižuje se v nich počet obyvatel.  

4. Kritické hodnoty

Trend snižování počtu obyvatel na venkově není ukončen. I přes různé koncepty kontraurbanizace (stěhování z měst na venkov), nebo další moderní trendy přesunu obyvatel do venkovských obcí stále platí, že na venkově se v některých regionech (Tachovsko, Plzeň-sever, Jesenicko) snižuje počet obyvatel. Z pohledu kvality života na venkově lze definovat několik milníků, které jsou z hlediska společenského a kulturního života v obci nebo venkovském sídle podstatné. Je proto nutné definovat kritickou velikost, kdy počet obyvatel sídla ztrácí svůj přirozený demografický potenciál. Pokud poklesne počet trvale bydlící populace pod kritickou hodnotu, začínají zanikat společenské, kulturní, sociální vazby a snižuje se kvalita života. Stanovení takové hranice ale není možné mechanicky nastavit a je vždy závislé na místních podmínkách. A bude se lišit jak v čase, tak i podle typu území. Přesto lze ale vymezit zásadní milníky, které vedou k postupnému snižování kvality života. Tyto milníky jsou představiteli obce velmi výrazně sledovány a starostové spontánně brání udržení vybavenosti nebo služeb, které symbolizují daný milník.

Jako první milník ztráty kvality lze považovat uzavření základní školy. Škola představuje významný socializační prostor, kde se žáci nejen účastní vzdělávacího procesu, ale stejně tak si budují kamarádské, nebo prostě spolužákovské vazby na celý život. Všichni víme, s kým jsme se potkávali na základní škole, jak se tehdy choval a můžeme ho jako spolužáka oslovit a komunikovat s ním. Škola vytváří prostor pro budování sociálních sítí. Jakmile děti z venkovské obce ráno odjedou například do městské školy a tam se potkávají se svými spolužáky, budují si svůj sociální kapitál v jiném prostředí a v obci, kde žijí, tráví mnohem méně času a mají mnohem méně možností budovat si k místu, kde se narodili, svoji identitu, a tím i odpovědnost stav vesnice.  

Za druhý postupný milník ztráty kvality lze považovat zánik základních obslužných služeb v obci. Typicky se jedná především o obchod a hospodu. Obě tyto typické venkovské provozovny mají kromě své hlavní role vyplývající z označení provozovny totiž mnoho rolí i dalších funkcí. Obchod i hospoda slouží jako místo sociálního kontaktu pro dospělé obyvatele, místo, kde se lidé potkávají, vyměňují si svoje zkušenosti, informace nebo jiné postřehy. Obchod je místo pro sociální setkávání především žen, které se mohou po nákupu ještě zdržet se sousedkou a probrat včerejší televizní seriál nebo třeba počasí. Hospoda je pak místem setkávání především mužské části populace. Je zcela jedno, jak vypadá daná hospoda, nebo supluje-li její roli naražený soudek v požární zbrojnici, kde se všichni schází.  Obchod také nemusí mít charakter unifikované prodejny postavené v akci Z, sociální roli může plnit třeba i lavička před malým obchodem nebo třeba prodejna u benzinové pumpy. 

Podobným milníkem byla do roku 1989 ztráta administrativní role, tedy administrativní slučování obcí z let 1960-1980,a tím i ztráta rozvojových předpokladů, protože centralizovaná státní ekonomika, pokud vůbec investovala, tak pouze do střediskových obcí (stavby kulturních domů, nákupních středisek, areály JZD). Reakcí na nevhodně uplatňovanou střediskovou soustavu byla masivní a spontánní dekoncentrace obcí, kdy v období 1990-1991 obnovilo svoji samosprávu 2200 obcí. V současné době se počet obcí prakticky nemění a tento milník není aktuální. 

Třetím postupným milníkem je ztráta dětské populace do 15 let věku. Ve vesnicích, kde chybí mladé rodiny, které by měly děti do 15 let věku, mizí společenský a sociální potenciál. Vesnice postupně stárne a sociální, ale i sociálně ekonomické problémy se pravděpodobně budou s postupujícím časem urychlovat.

Čtvrtým kritickým milníkem je stav, kdy počet obyvatel poklesne na počet, kdy zaniknou všechny spolky, neformální sdružení nebo jiné společenské, kulturní organizace. Ve vesnici se již nenajde i těch několik akceschopných mužů a žen, kteří by udrželi typické dobrovolné hasiče. Se zánikem takových spolků v obci zaniká i společenský život a vesnička je nasměrována na cestu k další degradaci. Možnost záchrany a udržení alespoň základního provozu vesnice mohou nabízet například chalupáři, kteří se mohou zapojit do života venkovské komunity a pomoci nebo sami organizovat společenský život. Problémem ovšem je tradiční a v některých lokalitách vyhrocený konflikt mezi rodáky a lufťáky, který má svoje kořeny v odlišném způsobu života (doba spánku, doba práce na zahradě nebo v domě apod.).

Posledním tragickým milníkem je stav, kdy ve vesnici zanikne trvalé bydlící jádro a vesnice se stane pouze rekreačním sídlem, které ožívá v letních měsících nebo o víkendech. V takovém sídle je velmi obtížné zajistit i minimální společenskou kontrolu a zabránit třeba v sériových vloupáních do rekreačních domů v zimních měsících, protože prostě ve vesnici nikdo nežije.  

V Česku existuje 965 sídel, kde žije pouze do 10 obyvatel, a z toho 150 venkovských sídel, kde nejsou evidováni žádní bydlící. Ve středo-jihočeském pomezí existuje celkem 193 venkovských sídel, kde žije méně než 10 obyvatel, a z toho 7 sídel, kde k datu cenzu 2011 nežil ani jeden obyvatel.

5. Regionální diferenciace

Proces vysidlování venkova ovšem na území státu probíhal velmi diferencovaně. Nejrychleji a s největším dopadem vysidlování probíhalo v obcích a sídlech, které byly nejmenší a které ležely v periferní poloze.  Zatímco na jedné straně historicky velké obce, např. na jižní a jihovýchodní Moravě si udržovaly svoji populační velikost, obce, které ležely v periferních polohách, rychleji ztrácely obyvatelstvo. To se týká celé řady venkovského území Česka. Největší skokové změny proběhly v pásu jihozápadních a jižních Sudet, kde v blízkosti hranice po odsunu Němců byly obce a sídla i z politických důvodů dosídleny jenom z části, a celá řada sídel nejen v pohraničním vyklizeném pásu zanikla (Tachovsko, Plzeň sever). Další oblastí je vymezený pás vnitřní periferie, která se rozkládá především podél hranic krajů. Nejvýznamnějším pásem v této oblasti je osídlení na hranicích středo a jihočeského pomezí, respektive v širším vymezení od Rakovnicka a Rokycanska přes Příbramsko a Písecko, Benešovsko a Táborsko, až po oblast na pomezí Kutnohorska a Pelhřimovska na horním toku Sázavy. Další oblastí, která je dlouhodobě zasažena depopulací, je Jesenicko v Moravsko-slezském kraji. 

Mezi depopulační území patří především regiony se střední a vyšší nadmořskou výškou s poměrně složitou orografickou konfigurací a vysokou svažitostí a lesnatostí. V takových regionech nikdy neexistovaly dobré podmínky pro rozvoj zemědělského podnikání, a proto i jednotlivé vesnice byly a jsou relativně malé. Obtížná prostupnost terénu vedla k tomu, že vesnice ve středních a vyšších nadmořských výškách jsou relativně blízko sebe a polnosti náležející k vesnici jsou v těsné blízkosti a jsou relativně malé. S jistou mírou nadsázky můžeme o takové krajině mluvit jako venkovu, kde za každým lesíkem je malá vesnička a tento typ krajiny se často stává i archetypálním znakem českého (nikoliv moravského) venkova.

Obrázek 5. Lokalizace sídel do 100 obyvatel
Obrázek 6.: Počet obyvatel na trvale obydlený dům v nejmenších sídlech do 100 obyvatel

6. Středo-jihočeské pomezí

Právě oblast středo–jihočeského pomezí, někdy nazývaná podle území mezi Voticemi a Mladou Vožicí jako Česká Sibiř, je typickým reprezentantem dlouhodobě depopulačního regionu ve středních a vyšších nadmořských výškách s velmi hustou sítí velmi malých sídel. Pro hodnocení procesu depopulace byla ovšem zvolena širší oblast vymezená jako správní obvody obcí s rozšířenou pravomocí (SO ORP) ve Středočeském kraji: Příbram, Sedlčany, Benešov, Votice, Vlašim, Kutná Hora, a v Jihočeském kraji SO ORP Blatná, Milevsko, Písek a Tábor.

Tab 3. Velikostní struktura sídel ve vymezeném území
velikostní kategorie Výměra v ha počet obyvatel počet domů počet sídel
2011 2011
0 0 0 7
1-9 9 137 1 039 1 277 12
10-19 14 144 2 526 2 176 5
20-49 74 357 13 617 8 888 40
50-99 111 490 24 024 12 683 37
100-199 75 025 25 718 11 364 44
200-499 57 654 39 001 14 688 38
500-999 35 730 36 999 12 629 11
1000-1999 13 387 27 313 7 546 5
2000-2999 7 003 26 381 5 762 1
3000 + 17 676 161 819 20 795 6
celkem 415 604 358 437 97 808 206
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016
Pozn: počet domů = počet trvale obydlených domů

Při hodnocení současného (2011) stavu počtu obyvatel a počtu domů ve středo-jihočeském pomezí je nutné především upozornit, že v roce 2022 jsou k dispozici pouze údaje z Cenzu 2011, ale vzhledem ke stabilnímu vývoji po téměř celou dekádu 2011–2021 nelze očekávat výrazné rozdíly ani v současnosti. 

V řešeném území kromě velmi malých počtů obyvatel v sídlech do 20 obyvatel je v dalších velikostních kategoriích sídel podobný počet obyvatel, a to až do velikostní kategorie 2000–2099 sídel, kdy se počet obyvatel pohybuje v rozmezí od 13 000 až do 39 000 obyvatel. Nejvyšší počet obyvatel je v kategorii do 500 obyvatel. Podobně počet trvale obydlených domů (bez rekreačních domů a bez chat) se pohybuje kromě dvou nejmenších kategorii v rozmezí 5 000 domů až 12 000 domů. Ve vyšších venkovských kategoriích je menší počet domů, protože v těchto sídlech již z části existují městské domy a bytovky, ve kterých je větší počet bytů, zatímco ve velikostních kategorií do 1000 obyvatel dominují venkovské domy typicky s jednou bytovou jednotkou.  

Obrázek 7. Vývoj počtu obyvatel ve vymezeném středo-jihočeském pomezí 1869-2011
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016

Při hodnocení vývoje počtu obyvatel podle velikostních kategorií dominuje až do roku 1950 velikostní kategorie do 50–99 obyvatel. V sídlech této velikosti žilo až do II. sv. války na území středo-jihočeského pomezí největší počet obyvatel. Po II. sv. válce se již výrazně prosazuje kategorie měst nad 3000 obyvatel. Tento trend byl dále podpořen konceptem od 60. let prosazované střediskové soustavy. V posledních 30 letech (od roku 1991) je možné za pozitivní pro vývoj sídelní soustavy v řešeném území považovat mírný nárůst počtu obyvatel ve všech velikostních kategoriích nad 50 obyvatel. Tento vývoj je pravděpodobně podpořen dílčím pozitivním vývojem v metropolitním zázemí Prahy a dopadem suburbanizace nebo kontraurbanizace. I malá sídla se stávají atraktivní pro obyvatele měst, kteří přestávají tato sídla opouštět, a naopak se do těchto sídel částečně i vracejí. Přesto v regionu na pomezí Středočeského a Jihočeského kraje území stále existuje velmi vysoký počet malých sídel do 100 obyvatel, kde populace dále klesá, a s tím klesá i možnost zajistit pro obyvatele těchto sídel, kteří jsou méně mobilní (senioři), základní obslužné funkce. 

Obrázek 8. Vývoj počtu domu ve vymezeném středo-jihočeském pomezí 1869–2011
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016
Poznámka: Změny v počtu domů v roce 1961 jsou způsobeny rozdílnou metodikou

Podobně jako při hodnocení vývoje počtu obyvatel i při sledování vývoje počtu domů je možné sledovat vysoký počet trvale obydlených domů v kategoriích 50–99 obyvatel. Při vynechání hodnocení roku 1961, kdy tehdejší metodika cenzu zvolila poněkud odlišnou metodiku, je možné sledovat nejpozději od cenzu 1980 postupný nárůst trvale obydlených domů, a to ve všech velikostních kategoriích kromě nejmenších kategoriích do 19 obyvatel.

Obrázek 9. Relativní vývoj počtu obyvatel ve vymezeném středo-jihočeském pomezí v % (rok 2011 = 100 %)
Zdroj: Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016

Hodnocení relativního vývoje počtu obyvatel podle velikostních kategorií, pokud na poměřovanou hodnotu vztáhneme data z roku 2011, je zřetelné, že s klesající velikostí sídel docházelo dlouhodobě k největším poklesům počtu obyvatel, a to u kategorie do 9 obyvatel poklesl počet obyvatel v celém sledovaném období na cirka 1/10 původního stavu a u kategorie 10-19 obyvatel poklesl celkový počet obyvatel na cirka 1/6 původního stavu populace v regionu. Při sledování změn počtu obyvatel ve venkovských sídlech v kategoriích od 200 obyvatel až do 2999 obyvatel je možné konstatovat, že počet obyvatel v těchto kategoriích se relativně nemění a zůstává v celém řešeném území v rozmezí 25 000 obyvatel až 35 000 obyvatel stále podobný. 

7. Závěr

Demografické, společenské a socioekonomické změny v posledních cca 160 letech se promítly do vývoje počtu obyvatel podle jednotlivých velikostních kategoriích sídel velmi nerovnoměrně.  V řešeném území existuje z historických důvodů velké množství velmi malých sídel, které mají velmi nízké počty obyvatel do 49, resp. do 99 obyvatel. Tato sídla v jiném území s odlišnými fyzickogeografickými podmínkami prakticky neexistují. Jako srovnání je možné uvést území jižní a jihovýchodní Moravy, Polabí, Ostravsko a další regiony (viz obr. 5). Podobná velmi rozdrobená sídelní struktura ovšem existuje i v dalších regionech Česka a jako příklady lze uvést Karlovarsko, středo–západočeské pomezí, území podél hranic kraje Vysočina a další území. 

K poklesům počtu obyvatel v periferních oblastech, jak je možné dokumentovat na studovaném vybraném řešeném území středo–jihočeského pomezí, docházelo po celou sledovanou dobu industriálního a postindustriálního období, tedy od druhé poloviny 19. století, až do konce totalitního režimu. Po celou dobu docházelo v malých venkovských sídlech ke kontinuálnímu poklesu počtu obyvatel. Na rozdíl od pásu německého osídlení v území Sudet nebo v pohraničním pásmu na česko–německé hranici, v tomto území ovšem až na malé výjimky nedocházelo k poklesu počtu domů, nebo dokonce k zániku sídel.

Počet trvale obydlených domů je ve venkovských sídlech mnohem více stabilní, byť v jednotlivých domech a v nich v bytových jednotkách žije mnohem menší počet obyvatel. Počet trvale obydlených domů dokonce po celé období kontinuálně roste. Do počtu domů nejsou ovšem zahrnuty rekreační domy (chalupy a chaty) a reálně ve venkovských obcích existuje řádově více domů. Sídla tedy ztrácejí nebo do roku 1991 ztrácely populační velikost, ale územní rozsah sídla, velikost zastavěného území se podstatně neměnila, nebo dokonce rostla. 

Po roce 1991 je kromě nejmenších sídel do 19 obyvatel prakticky ukončen proces emigrace z venkovských sídel a sídla do velikosti 20 obyvatel postupně, byť málo zřetelně zvyšují svůj demografický potenciál.  

Za kriticky ohrožená sídla lze považovat vesničky, kde počet obyvatel klesl pod 20 obyvatel, kde tedy z důvodu malé poptávky neexistují základní služby a postupně se omezuje i společenský a kulturní život. Jistou naději na odvrácení tohoto negativního trendu vnášejí rekreanti, zvláště pak chalupáři, kteří se mohou zapojovat a podporovat místní komunitu a posilovat tak společenský a kulturní život i v nejmenších sídlech.

8. Literatura

 

Havlíček, T., Chromý, P., Jančák, V., & Marada, M. (2005). Vybrané teoreticko-metodologické aspekty a trendy geografického výzkumu periferních oblastí. Problémy periferních oblastí, 6-24.

Chromý, P. (2003). Formování regionální identity: nezbytná součást geografických výzkumů. Geografie na cestách poznání, 163-178.

Illner, M. (2006). 1. Velikost obcí, efektivita jejich správy a lokální demokracie. Autonomie a spolupráce: důsledky ustavení obecního zřízení v roce 1990, 15.

Jančák, V., a kol (2010): Sociální kapitál jako faktor rozvoje periferních oblastí: analýza vybraných složek sociálního kapitálu v typově odlišných periferiích Česka. Geografie, 115.2: 207-222.

Klufová, R., Ivana, F. L., Cudlínová, E., Jílek, M., & Rolínek, L. Typologie venkovských obcí na základě jejich populačního vývoje.

Korčák J. (1929): Vylidňování jižních Čech : studie demografická: Nákladem Spolku péče o blaho venkova,; Svazek 2., Praha

Perlín, R. (1993): Program obnovy vesnice - metodická publikace, Výzkumný ústav výstavby a architektury, Praha,  3. vydání, MZe ČR 1995, 100 str.

Perlín, R., Kučerová, S., & Kučera, Z. (2010). Typologie venkovského prostoru Česka. Geografie, 115(2), 161-187.

Perlín R., Komárek M., Marada M., Havlíček T., Jančák V., Chromý P., Bednářová H. (2019): Typologie mikroregionů Česka, Urbanismus a územní plánování 4/19, ÚUR, Brno, 8-13

Perlín, R., Bednářová H., Havlíček T., Chromý P., Jančák V.,Komárek M., Marada M., (2021): Doporučení pro návrh opatření v oblasti rozvoje nemetropolitních oblastí, Opatření nelegislativní povahy – Hneleg, MMR, Praha, projekt TAČR č. TITSMMR701, 45 str.

Pohl J. (1932): Vylidňování venkova v Čechách v období 1850-1930, Prometheus, 1932, 147 str.

Šilhan, Z. (2018). Typologie venkovského prostoru se zaměřením na maloobchod a komerční služby.

Datové zdroje:

Historický lexikon obcí, ČSÚ, Praha 2016

Lexikon obcí 2021, ČSÚ

V Praze, září 2022