Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Ústecký kraj rozkládající se na severozápadě Čech patří společně s krajem Karlovarským na jihozápadě Čech a Moravskoslezským na severní Moravě mezi strukturálně postižené regiony. Takové regiony se v minulosti orientovaly na těžební, zpracovatelský a chemický průmysl. Po společenské a ekonomické transformaci se u nich projevuje nízká míra ekonomického růstu a ve většině socioekonomických parametrů významně zaostávají za ostatními kraji České republiky (v roce 2019 byla průměrná měsíční mzda v ČR 36 336 Kč a HDP na jednoho obyvatele 905 208 Kč, v Ústeckém kraji však průměrná měsíční mzda činila jen 33 188 Kč a HDP na jednoho obyvatele 386 363 Kč). Podstatná část jejich ekonomiky je postavena na menším množství velkých firem, zatímco rozvoj malých a středních podniků je pomalý.

Některé ekonomické sektory jako těžební, textilní, oděvní a chemický průmysl, strojírenství a koneckonců i energetika, prošly v 90. letech 20. století útlumem nebo je postihla dlouhodobá stagnace. Důsledkem úpadku průmyslových i zemědělských podniků je velké množství nevyužívaných, zdevastovaných ploch a objektů (tzv. brownfields) v urbanizovaném území i ve volné krajině. Závažným problémem je rovněž vysoký počet lokalit se starými ekologickými zátěžemi, za něž je považována silná kontaminace horninového prostředí, podzemních nebo povrchových vod, ke které v minulosti došlo nevhodným nakládáním s rizikovými látkami typu ropných produktů, polychlorovaných bifenylů, aromatických a chlorovaných uhlovodíků, pesticidů, těžkých kovů, aj. Tyto kontaminace vznikly před privatizací nebo jejich původce není znám. Sanace starých ekologických zátěží je složitá, extrémně nákladná a příliš pomalá. Přes určité zlepšení jsou jednotlivé složky životního prostředí stále nadměrně znečišťovány pokračující těžbou hnědého uhlí, průmyslovou výrobou a kontinuálně narůstající silniční dopravou nákladů i osob. Mezi významné zdroje znečišťování ovzduší patří mimo jiné tepelné elektrárny spalující hnědé uhlí s instalovaným výkonem vyšším než 100 MW, tedy Ledvice, Komořany, Prunéřov, Tušimice II a Počerady a například také teplárna Trmice. Jedním z důsledků zmíněných problémů je nízká atraktivita regionu pro život obyvatel, menší nabídka perspektivních pracovních příležitostí především pro mladé a vysoce kvalifikované odborníky a horší podmínky pro podnikání.

Je tedy krajina Ústeckého kraje špatným místem pro život? Ani zdaleka ne. Kromě velmi atraktivních, i když do jisté míry ponurých Krušných hor a Českého středohoří s jeho sopkami se zde mimo jiné nachází 5 velkoplošných a 182 maloplošných zvláště chráněných území, které dohromady zabírají 28,2 % z celkové rozlohy kraje. Jejich úkolem je zachovat a chránit části území, na nichž stále ještě existují přirozené či spíše přírodě blízké ekosystémy s vysokou biologickou rozmanitostí a s výskytem ohrožených i zvláště chráněných druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Dalo by se říci, že situaci v Ústeckém kraji výstižně charakterizuje stav jeho hlavních vodních toků. Největší z nich Labe spadá v hodnocení podle technické normy ČSN 75 7221 do kategorie III. (vodní tok se znečištěnou vodou), Ohře patří do kategorie I. a II. (vodní tok s neznečištěnou a mírně znečištěnou vodou), Ploučnice není ani ryba ani rak, část jejího toku je v kategorii III. a část v kategorii I. a II. Chuděra Bílina, kterou v minulosti kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí brutálně znásilnili regulací a dokonce zčásti zatrubnili, náleží do kategorie IV. (vodní tok se silně znečištěnou vodou). S Ústeckým krajem jako biotopem, někdy také habitatem neboli stanovištěm se to má podobně – místy katastrofa, místy důvod k obezřetnosti, potenciálně k opatrnému optimismu a místy „zemský ráj to na pohled“. Zdá se však, že zhruba od 50. let 20. století až do současnosti se zarputile snažíme ze všech sil o to, aby se situace nezlepšovala.

Při analytickém pohledu na opravdu dlouhou časovou periodu můžeme identifikovat několik výrazných procesů a faktorů, které signifikantním způsobem modelovaly tvář dnešní krajiny Ústeckého kraje. Jedním z nich je samozřejmě vznik Mostecké, resp. Severočeské hnědouhelné pánve. Původní terciérní příkopová propadlina plná jezer a močálů se převážně v období miocénu vyplňovala sedimenty. V období před 22 až 17 miliony let se zde postupně usadila až 500 m silná vrstva jílů, písků a organické hmoty. Ta se stala základem uhelných slojí o mocnosti 25 až 45 m. Ecce carbo brunneis natus est! Další v časové řadě je proces postupného tání permafrostu na konci pleistocénu zhruba před 15 000 lety, jehož výsledkem byl vznik Komořanského jezera. V době nejvyšších stavů vody mělo jezero v Podkrušnohorské oblasti rozlohu až 5 700 ha. Jeho poslední zbytky se dochovaly až do 20. století, kdy definitivně zanikly s rozvojem povrchové lomové těžby hnědého uhlí. Na svou obrovskou rozlohu však bylo poměrně mělké, podle mocnosti organogenních sedimentů 1,5–3,3 m bylo v historických dobách hluboké 2–2,5 m. Jeho prohřáté vody byly plné vodních rostlin a živočichů. Následoval první významný faktor antropogenní v procesu velké kolonizace, kdy od počátku 13. století bylo kolonisty osídleno Bílinsko, Podkrušnohoří a Krušné hory. Tato vlna nových osadníků s sebou přinesla mimo jiné výrazný rozvoj těžby nerostných surovin. Podstatnou událostí, jež ovlivnila především sociální a ekonomický vývoj regionu, byl odsun německých obyvatel provedený v letech 1945–1946 a následné znovuosídlení území obyvatelstvem z jiných oblastí tehdejšího Československa. V důsledku odsunu tady zaniklo 51 obcí. Nově příchozím chyběly kořeny a pozitivní vztah k drsné krajině Podkrušnohoří a Krušných hor, což se v průběhu let nutně muselo projevit také negativními environmentálními důsledky. Podobu venkovských oblastí pak v letech 1949–1960 zásadním způsobem ovlivnila kolektivizace zemědělství, která rozbila původní středozrnnou mozaiku krajiny a vytvořila v ní obrovské plochy nestabilních agrárních ekosystémů s monokulturami. Musíme si ovšem uvědomit tři podstatné skutečnosti. Zaprvé, ta původní jemnozrnná krajinná mozaika byla zlikvidována již v období dnes tolik vychvalovaného a oceňovaného baroka. Zadruhé, nesmyslně velké celky zemědělských ploch vznikly i v zemích západní Evropy a ve Spojených státech, kde ke kolektivizaci nikdy nedošlo, ale příčinou tam bylo obhospodařování stále dokonalejší těžkou technikou. Zatřetí, negativní environmentální důsledky tohoto procesu jsou všude stejné a přetrvávají dodnes. Můžeme konstatovat, že k nejdrastičtějšímu narušení krajiny v Ústeckém kraji došlo ve druhé polovině 20. století, kdy se s rychlým rozvojem technologií stal člověk geologickým činitelem a hnědé uhlí začal těžit místo v hlubinných dolech v postupně čím dál větších povrchových lomech. První povrchové lomy se v severozápadních Čechách objevily již na přelomu 19. a 20. století. V roce 1945 zde bylo v provozu 34 hlubinných dolů a 24 povrchových lomů. Největšího rozsahu dosáhla těžba hnědého uhlí v 50. až 80. letech 20. století. V souvislosti s těžbou hnědého uhlí a sypáním výsypek zaniklo v Ústeckém kraji minimálně 85 obcí. Z příjemné krajiny polí, luk, lesů a venkovských sídel, kde vše mělo uchopitelný rozměr, se stala krajina obrovských důlních jam s monstrózními kolesovými rypadly a pásovými sypači, jejichž dimenze se vymykají chápání běžného člověka. Podobným způsobem se zvětšovaly zásahy do krajiny i při těžbě ostatních nerostných surovin, např. štěrkopísků, kaolinu, ale i stavebního kamene.

Po disturbanci krajiny a ekosystémů těžbou nerostných surovin nastupuje fáze snahy o nápravu škod reprezentovaná rekultivacemi, které ovšem v mnoha případech znamenají pokračování v devastaci jinými prostředky.

Značně vysoké náklady na realizaci rekultivací jsou hrazeny většinou ze soukromých zdrojů, pouze ve výjimečných případech ze zdrojů veřejných. V souladu s ustanovením § 31 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, je organizace, oprávněná dobývat výhradní ložisko v dobývacím prostoru, který jí byl stanoven, povinna zajistit sanaci všech pozemků dotčených těžbou. Sanace znamená uvedení území dotčeného vlivy hornické činnosti do stabilního a bezpečného stavu, který umožní provedení rekultivací podle jiných zákonů (zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů /lesní zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Součástí sanace je technická likvidace dolu nebo lomu. Sanace pozemků uvolněných v průběhu dobývání se provádí podle plánu otvírky, přípravy a dobývání. Technická likvidace dolu nebo lomu musí uvést důlní díla vzniklá při hornické činnosti do stavu, který nebude vytvářet bezpečnostní riziko ani riziko vzniku ekologické škody nebo havárie. Do technické likvidace dolu nebo lomu patří i stavby a podpovrchové objekty, jejichž odstranění je nezbytné pro provedení sanace a rekultivace, nebo jsou součástí hlavních důlních děl. Podle nového § 37a zákona č. 44/1988 Sb. je těžařská organizace povinna vytvářet rezervy peněžních prostředků k zajištění sanací a rekultivací pozemků dotčených těžbou a vypořádání důlních škod. Před uvedenou novelizací horního zákona těžařské organizace velmi často vytvářely rezervy pouze fiktivně, účetními operacemi. Nyní musí být finanční prostředky, jejichž množství odpovídá potřebám na vypořádání důlních škod a na sanaci a rekultivaci, skutečně deponovány na zvláštní vázané účty. Tvorba, čerpání, výběr, převod a zrušení rezerv podléhá souhlasu obvodního báňského úřadu.

Většina dosud realizovaných rekultivačních projektů, zejména těch nejrozsáhlejších na výsypkách po těžbě hnědého uhlí, vycházela z tzv. „české rekultivační školy“, která vznikala v 50. letech 20. století a v minulosti dosáhla významných úspěchů. Cílem rekultivací v 50. až 80. letech 20. století bylo totálně zahladit stopy po těžbě nerostných surovin a v co nejkratších časových horizontech vytvořit „krásnou krajinu“, jejímiž hlavními funkcemi jsou zemědělská a lesnická produkce a využití k rekreačním účelům, případně pro novou zástavbu. Ideál krásné krajiny byl zcela nesmyslně ztotožňován s tou „pravou přírodou“ – zde je opět nutné připomenout, že ani lyrickými estéty adorovaná barokní krajina nemá s přirozenými ekosystémy zhola nic společného. Dnes je zřejmé, že koncepce obnovy velkoplošných území při využití klasických způsobů rekultivace nevede k žádoucímu výsledku, kterým je pestrá mozaikovitá krajina s vysokou geomorfologickou, biologickou a ekosystémovou diverzitou a tím i ekologickou stabilitou. Absence přírodních a přírodě blízkých ekosystémů, které vznikají v územích narušených těžbou nerostných surovin přirozenou nebo usměrňovanou ekologickou sukcesí, zásadním způsobem snižuje ekologickou stabilitu krajiny i její retenční kapacitu. V důsledku toho je podstatně narušena schopnost přírodního prostředí poskytovat ekosystémové služby (ochrana proti kosmickým vlivům, stálé fyzikálně-chemické podmínky pro život, přírodní koloběh vody, zdroje látek, přirozená dekontaminace, fertilita půdy, zdroje energie, biologické zdroje, opylování entomogamních druhů rostlin, životní prostor).

Rekultivace můžeme rozdělit na technické, biologické (zemědělské, lesnické), vodohospodářské a ostatní. Technické rekultivace spočívají v provedení náročných terénních úprav těžbou nerostných surovin i dalšími antropogenními aktivitami narušeného, degradovaného či zdevastovaného území. Při úpravách terénu výsypek po těžbě hnědého uhlí, případně i velkých odvalů po těžbě černého uhlí jsou přemísťována ohromná množství skrývkových zemin, resp. haldoviny. Odstraňováním elevací a vyplňováním depresí se vytvářejí rozsáhlé rovné nebo jen mírně zvlněné plochy na temenech těles a zároveň jsou budováním teras s odvodňovacími kanály výrazně zmírňovány svahy výsypek i odvalů jako opatření proti potenciálním sesuvům. U stěnových lomů jsou technickými úpravami odstraňovány a zahlazovány skalnaté plochy etáží, svislé a rozbrázděné stěny jsou upravovány do mírných sklonů. Tím jsou zlikvidovány prohlubně, v nichž se zadržuje voda, plochy, na kterých se mohou uchytit pionýrské druhy bylin, dřevin a na ně vázaných hub, a především pukliny a výstupky s převisy, pod nimiž mohou hnízdit ptáci. Kolmé těžební stěny pískoven i těžeben cihlářských hlín a kaolinů jsou většinou po celé délce strhávány, upravovány do bezpečných sklonů a následně převrstvovány skrývkovou, zúrodnění schopnou podorniční vrstvou a ornicí. Tento postup sice vyhovuje bezpečnostním předpisům, avšak zcela ničí jedinečné biotopy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Těžební jámy lomů, pískoven i těžeben cihlářských hlín a kaolinů jsou v mnoha případech z ekonomických důvodů zaváženy výkopovými zeminami, stavební sutí, vedlejšími produkty energetického průmyslu (energosádrovec, popílek, struska, stabilizát), kaly z čistíren odpadních vod, aj. Některé z těchto objektů po příslušných úpravách vyžadovaných právními předpisy slouží jako řízené skládky ostatních a komunálních odpadů.

Zemědělské rekultivace se dosud provádějí i na lokalitách, kde již není možné získat kvalitní produkční zemědělské pozemky. Přitom vysoce bonitní půdy jsou zastavovány rozsáhlými průmyslovými, logistickými i obchodními a zábavními areály. Výsledkem velkoplošných úprav jsou nevhodně velké zemědělské celky nerozdělené dostatečným počtem ekostabilizačních prvků, které by se v rekultivované posttěžební krajině mohly stát skladebnými součástmi (biocentry a biokoridory) územních systémů ekologické stability (ÚSES). Vytváříme uniformní agrární ekosystémy pro pěstování monokultur, které vyžadují velké množství dodatkových energií ve formě průmyslových hnojiv, pesticidů a pohonných hmot. Při současné minimální zaměstnanosti v primárním sektoru (zemědělství, lesnictví a rybolov) a s přihlédnutím k rozvratu původních venkovských struktur po zániku obcí však není jisté, zda nově vzniklé zemědělské plochy bude v příštích letech vůbec někdo obhospodařovat, v horším případě je jen udržovat v přijatelném stavu. Zemědělské rekultivace by měly vést ke vzniku velkého počtu menších produkčních ploch doplněných plochami ponechanými přirozené ekologické sukcesi v těch místech, kde byl bez technických úprav zachován terén s vysokou geomorfologickou diverzitou.

Při lesnických rekultivacích jsou v současnosti téměř vždy v průběhu fáze mechanické a chemické přípravy půd paradoxně likvidovány ekologicky velmi hodnotné porosty přirozených náletových dřevin, které by nově vysazované monokultury výrazně obohatily. K vlastním výsadbám jsou mnohdy používány nepůvodní, často potenciálně invazní druhy dřevin nebo druhy, které neodpovídají nadmořským výškám a zeměpisným polohám rekultivovaných lokalit ani jejich morfologii. Tato praxe společně s jednorázovou, velkoplošnou a příliš hustou výsadbou vede ke vzniku lesních porostů s nevhodnou druhovou skladbou a věkovou i prostorovou strukturou, jež jsou z biologického a ekologického hlediska téměř bezcenné. Při rekultivačních výsadbách nejsou dostatečně respektovány lesní vegetační stupně (LVS). Podle jejich rozdělení jsou v 6. smrkobukovém LVS (655–850 m n. m.) přirozené porosty tvořeny směsí buku, jedle a smrku. V přirozených porostech 7. bukosmrkového LVS (800–1010 m n. m.) dominuje smrk a klesá zastoupení jedle a buku. Až v 8. smrkovém LVS (940–1170 m n. m.) přirozeně převažuje smrk s přimíšeným nebo vtroušeným jeřábem ptačím, jednotlivě se vyskytuje buk a javor klen. Vysazovat tedy při rekultivacích smrkové monokultury do 700 m n. m. je absurdní, navíc se dá předpokládat, že s pokračující změnou klimatu a růstem průměrných ročních teplot se hranice jednotlivých LVS budou posouvat do vyšších nadmořských výšek. Pro hospodářské lesy na exponovaných stanovištích nižších, středních i vyšších poloh je dále doporučen minimálně 30% a na exponovaných stanovištích horských poloh minimálně 15% podíl melioračních a zpevňujících dřevin, pro borové lesy ochranné pak minimálně 5% podíl melioračních a zpevňujících dřevin. Tyto podíly nejsou dodržovány, v lepším případě jsou meliorační a zpevňující dřeviny vysazovány plošně a nikoliv jako přiměs.

Vodohospodářské neboli hydrické rekultivace pomocí stavebně technických opatření vytvářejí nový vodní režim v rekultivované krajině. Běžně jsou budována menší vodohospodářská díla, jako např. nezpevněné i zpevněné záchytné příkopy, drény, odvodňovací kanály a štěrková odvodňovací žebra. Významnou součástí nové hydrické sítě jsou retenční nádrže a poldry regulující odtok vody a zachycující erozní sedimenty. V posledních letech jsou preferovány velkoplošné hydrické rekultivace, kdy dochází k zaplavování bývalých důlních jam a velkých terénních depresí. Retenční nádrže i velká rekultivační jezera zadržují vodu v krajině, významně přispívají ke změně mikroklimatu i lokálního klimatu a hrají důležitou roli i jako protipovodňová opatření a potenciální zdroje pitné či užitkové vody. Většinou slouží hlavně k rekreačním a sportovním účelům. Tomu odpovídají i úpravy okolní krajiny. V rámci technických rekultivací jsou odstraňovány všechny menší a středně velké terénní elevace i deprese se stálými nebo periodickými vodními tůněmi. Tato praxe opět vede ke snižování geomorfologické, biotopové i biologické diverzity. Zatápěním velkolomů vytváříme nové, velmi rozsáhlé a hluboké vodní ekosystémy antropogenního původu, např. jezero Most má maximální hloubku až 75 m, zatímco naše nejhlubší přirozené jezero – Černé na Šumavě má maximální hloubku pouhých 40 m. V současnosti nejsme schopni zodpovědně říci, jak budou v dlouhodobém výhledu tyto nové vodní ekosystémy fungovat, zejména s ohledem na těžbou totálně zdestruovaný vodní režim v okolní krajině, na dlouhodobá období sucha a na rostoucí průměrné roční teploty.

Ostatní rekultivace zahrnují zejména vytváření krajinotvorných prvků zeleně rostoucí mimo les s převážně rekreační a estetickou funkcí a sportovních i rekreačních ploch. V urbanizovaném území jsou zakládány nové parky, na okrajích měst a obcí plochy příměstské zeleně. Pro projekty ostatních rekultivací je typická absence přírodních a přírodě blízkých ekosystémů a v důsledku toho i velmi nízká ekologická stabilita nově vytvořené kulturní krajiny.

Rekultivace těžbou dotčených území se uskutečňují formou příliš rozsáhlých a nákladných projektů, jejichž ekonomická a environmentální efektivita je v lepších případech sporná, v těch horších pod bodem mrazu. Přirozená a usměrňovaná ekologická sukcese není v dostatečné míře využívána jako rovnocenná a podstatně levnější alternativa k technickým, zemědělským a lesnickým rekultivacím. Podstatné však je, že nemá tyto klasické způsoby zcela nahradit, ale vhodně se s nimi kombinovat, což výrazně zvýší zmíněnou ekonomickou a environmentální efektivitu realizovaných projektů. Organizace provádějící rekultivace se použití přirozené a usměrňované ekologické sukcese obávají, protože tato metoda je příliš málo inženýrská a je zde určitá nejistota, že příslušné orgány státní správy výsledný stav neuznají jako ukončenou rekultivaci. Decizní orgány na úseku ochrany zemědělské půdy, lesního hospodářství i ochrany přírody a krajiny, včetně báňských úřadů se nemohou dohodnout, zda spontánně vzniklé, přírodě blízké ekosystémy jsou zemědělsky využívanými plochami, hospodářskými lesními porosty, nebo chráněnými územími a zda byly splněny všechny požadavky báňských předpisů. Kromě toho se také obávají negativních reakcí veřejnosti, která by mohla vznášet dotazy, proč v bývalé těžebně nebyla rekultivace provedena. Část veřejnosti ovšem tento problém vůbec nezaregistruje, protože ji životní prostředí nezajímá, další část takovým postupům naopak silně nedůvěřuje, neboť ji výsledná podoba krajiny, kterou můžeme nazývat „nová divočina“ děsí. Takovou krajinu urbanizovaní obyvatelé neznají, neumí se v ní pohybovat, a proto jim není sympatická. To není ta jejich „krásná krajina“, kterou by chtěli na každém kroku, totiž městský park, s vysekanými trávníky, stromy cizokrajných odrůd a pohodlnými asfaltovými pěšinami, na nichž se mohou úspěšně vyhnout i dva trucky Iveco. Problém je v tom, že městský park patří právě jen do města. V nezastavěné krajině, mají-li její ekosystémy zůstat funkční, musí být, kromě zemědělských pozemků a hospodářských lesů co nejvíce nové i staré divočiny.