Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Poválečný rozvoj někdejších socialistických zemí střední a východní Evropy formovalo průmyslové využívání uhlí. Přestože došlo ke společenské a ekonomické proměně, Polsko, Německo a Česká republika dodnes produkují většinu uhlí v Evropské Unii. Zejména v posledních letech ovšem uhlí, jako jeden z nejzásadnějších zdrojů skleníkových plynů, představuje spíše příčinu k obavám z klimatického rozvratu než palivo hospodářského rozvoje. Po celé Evropě narůstá tlak veřejnosti na včasné a plánované ukončení těžby a spalování uhlí, který je patrný například na počtu a velikosti protestních akcí. I ekonomické signály, jako strmý nárůst cen emisních povolenek, a politické závazky ke snižování emisí podrývají vyhlídky na využívání uhlí v budoucnosti. Pokud se chce Evropská Unie skutečně stát globální klimatickou lídryní, musí se postavit čelem i ke své uhelné baště a nabídnout jejím obyvatelům schůdnou perspektivu pro dobu uhelného útlumu.

Z periferní oblasti polsko-německo-českého trojmezí je pocitově daleko do Varšavy, Berlína i Prahy. Hnědouhelný povrchový důl Turów, který se nachází v trojúhelníku mezi německou Žitavou, polskou Bogatyní a českým Hrádkem nad Nisou, ovšem dostává tuto oblast do epicentra mezinárodní pozornosti. Záměry na jeho rozšíření totiž jdou přímo proti předpokládanému útlumu využívání uhlí a vzhledem k jeho poloze není divu, že vyvolávají mezinárodní konflikt. Budoucnost tohoto regionu vytváří významný precedens pro budování mezinárodního porozumění v čase proměny energetického zásobování. Níže proto popisuji základní informace o kauze s přihlédnutím k tomu, jakou roli mají běžní obyvatelé na způsobu nakládání s životním prostředím v příhraniční oblasti.

Rozsah plánované těžby uhlí

Povrchový důl zabírá zhruba 12 čtverečních kilometrů, ročně se zde těžilo mezi 7,5 až 10 milionu tun uhlí. To pro srovnání odpovídá zhruba čtvrtině celkové české produkce hnědého uhlí, která v roce 2017 činila 38 milionů tun. Polské ministerstvo energií odhaduje tamní zásoby hnědého uhlí na necelých 310 milionů tun. V roce 2020 ovšem vypršelo povolení pro těžbu na dole, a proto k vytěžení dostupných zásob bylo potřebné důl rozšířit a v předstihu udělit nové povolení. Polská energetická skupina PGE, která důl provozuje, plánovala prodloužit těžbu do roku 2044, přičemž zábor by se rozšířil na zhruba 30 čtverečních kilometrů, důl by mohl dosáhnout hloubky až 330 metrů a zasáhnout až 300 metrů blízko k české obci Uhelná.

Již v roce 2015 varuje studie Frýdlantské vodárenské společnosti, že rozšíření těžby uhlí naruší zdroje podzemní vody a tím ohrozí přístup k vodě až pro 30 000 lidí na české straně hranice. Čtyři roky na to česká strana vydává nesouhlasné stanovisko v posouzení vlivu na životní prostředí v rozšiřování těžby.

V rozhodujícím roce 2020 se pak polské ministerstvo klimatu rozhoduje pro salámovou metodu, když povoluje další těžbu v dole „pouze“ do roku 2026 a tímto zdůvodňuje, že nebylo potřeba vzít v úvahu přeshraniční námitky k vlivu na životní prostředí z české strany. Tímto krokem se ale kauza dostává do nejvyšších pater mezinárodní politiky.

Nestává se totiž často, že by se téma rozšíření uhelného dolu ve střední Evropě dostalo na stránky předních mezinárodních deníků, jako je například Washington Post, New York Times nebo Guardian. Selhání mezistátních jednání mezi ministry životního prostředí vedou v únoru roku 2021 k podání žaloby České republiky na Polsko k Evropskému soudnímu dvoru. 21. května pak Soudní dvůr EU rozhoduje o předběžném opatření, které vyžaduje okamžité zastavení těžby do doby vynesení rozsudku. Tímto rozhodnutím se tak současná těžba v dole stává nelegální. Soudní dvůr Evropské unie pak 20. září vyměřuje Polsku denní pokutu ve výši 500 000 € za pokračující těžbu, což je bezprecedentní rozsudek, který následně získává masivní mediální odezvu.

Nejde jenom o vodu

Obava o vodu je zásadní námitkou, která zpochybňuje proces povolení těžby. Žaloba k Evropskému soudnímu dvoru zpochybňovala právě tuto část posudku posuzující vliv těžebních operací na životní prostředí. Nedostatek vody se přímo dotýká místních obyvatel. Již dnes se s nedostatkem vody potýkají obyvatelé Václavic a jejich obavy sdílí i občané blízkých obcí, jako je například Uhelná.

Nepřekvapí proto, že již od roku 2017 vidíme snahy místních na české straně hranice o zastavení rozšiřování dolu. Symbolický význam upozornění na narušení vodního režimu s sebou nesla například mezinárodní plavba v kánoích po řece Nise, která tvoří hranici mezi Polskem a Německem. Proti dolu také na 13 tisíc lidí podepisuje internetovou petici.

Politická vyjednávání mezi politickou reprezentací české a polské republiky se ovšem více než na řešení příčiny problému soustředí hlavně na zmírňování následků. Ústředním motivem dohody se stává finanční vyrovnání mezi oběma státy a náhrady, které mají napomoci zmírnění následků těžby. Takovým technologickým opatřením má být například olbřímí betonová zeď, která by měla zabránit odtékání podzemní vody z české strany hranice. Kilometr dlouhá a 60 až 100 metrů hluboká stěna přijde na 17 milionů zlotých (cca 92 milionů korun). PGE uvádí, že do snižování environmentálních dopadů zainvestovala od roku 2016 90 milionů zlotých (tj přibližně 2,6 miliardy korun).

Neřádný hospodář PGE

Narušení vodního cyklu je bezprostřední a hmatatelnou hrozbou pro místní obyvatele, bylo by ovšem chybou opomenout také masivní dopad rozšiřování dolu na klima. Spalování zpřístupněných zásob do roku 2044 se nepotkává s plány Evropské Unie na dekarbonizaci v roce 2050. V roce 2019 a 2020 elektrárna v Turówě emitovala kolem 5,5 milionu tun CO2 do ovzduší, což zhruba odpovídá naší nejšpinavější elektrárně Počerady. Přestože se díky vybudování nového bloku elektrárny očekává snížení produkce emisí o 15 % u celého elektrárenského komplexu, prodloužení spalování uhlí do roku 2044 v Turówě by znamenalo v celkovém počtu výrazný zdroj emisí. Samotný nový blok má totiž produkovat zhruba 2,7 milionu tun CO2 ročně, které bude nutné ušetřit jinde, aby v celkovém součtu docházelo ke snižování emisí v tempu odpovídajícím evropským závazkům.

PGE vybudovala nový blok elektrárny za 4,3 miliard zlotých (zhruba 23 miliard korun) a se slavnostní pompou jej spustila na jaře roku 2021. Ovšem pouze na měsíc, po kterém následovaly odstávky. Jeden ze zaměstnanců elektrárny v rozhovoru pro polské noviny Wyborcza sděluje, že kvalita uhlí z dolu neumožňuje spalování v elektrárně, tudíž provoz vyžadoval vypnutí automatických funkcí 1. Provoz dolu a elektrárny po roce 2030 bez plánu na útlum zároveň znemožňuje Bogatyňskému regionu dosáhnout na financování spravedlivé transformace unijního rozpočtu. Fond spravedlivé transformace mohl regionu přinést zhruba 1 miliardu zlotých (5,45 miliardy korun), o které ale rozhodnutím Evropské komise z 31. května 2021 přichází. 2. Prodlužování spalování uhlí je vysoce finančně náročné a oddaluje energetickou proměnu, kterou bude výrazně náročnější provést pod rostoucím časovým i finančním tlakem. Nejen cca 3500 místních obyvatel přímo zaměstnaných na dole či v elektrárně, ale i zbytek z celkových zhruba 90 tisíc obyvatel žijících na polské straně tak může v dlouhodobém výhledu znatelně více zaplatit za oddalování ukončení těžby uhlí.

U Turówa nestojí Poláci proti Čechům

Přistoupit na nacionalistickou linku, která rámuje kauzu jako konflikt mezi dvěma národy by ale znamenalo upozadit důležitá fakta. Vedení státní společnosti PGE (Polské energetické skupiny) tlačí na rozšíření těžby navzdory neekonomické rozvaze zejména díky pevným vztahům, které má se současným vládním vedením. Provázání mocenských zájmů vedení firmy můžeme vidět i ve spolupráci s odbory. Podobně jako u nás společnost SevEn využila svou odborovou organizaci jako prodlouženou ruku při pořádání demonstrace za rozšíření těžby na dole ČSA v roce 2015, v létě roku 2020 polský odborový svaz Solidarity svezl horníky a jejich rodiny na protiprotest na příhraniční Trojmezí. Letos v září je dokonce přivezl do Lucemburku protestovat proti vydání rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Přestože se polská vláda a představenstvo PGE snaží představovat udržování uhelného businessu jako zájem národní energetické bezpečnosti a tím i národní suverenity, veřejné mínění se v Polsku podobně jako u nás otáčí kvůli obavám z klimatických změn. Podle posledního Eurobarometru přes 90% respondentů souhlasí s tím aby se snižovaly emise skleníkových plynů na minimum k dosažení uhlíkové neutrality. Za poslední dva roky se navíc výrazně zvedl počet lidí, kteří se domnívají, že je klimatická opatření jsou v odpovědnosti polské vlády, celkem je jich přes 60% 3.

Navíc podobně jako u nás roste počet lidí ochotných protestovat za klima, jak ukazují aktivity studujících z Mladezovy Strajk Klimaticzny (obdoba Fridays for Future), klimatUJ, nebo Extinction Rebellion. Dokonce se v uplynulých letech děly v Polsku i přímé akce proti těžbě uhlí během Obózu dla Klimatu. Ten se mohl uskutečnit jen díky podpoře místních lidí, navíc občané přímo dotčení těžbou uhlí na mnoha místech v Polsku organizují odpor proti plánům na rozšiřování stávajících, či budování nových dolů. Dokonce i polští rodiče protestovali proti pojišťování rozšiřování turówského hnědouhelného dolu před valnou hromadou pojišťovny PZU 4. Nedá se proto přistoupit na tezi propagovanou jak polskými, tak českými pravicovými médii, že klimatická opatření vyžadují pouze „městští liberálové“. Polské klimatické hnutí také není izolované, ale spolupracuje i s hnutím z České republiky, jak ukazují nejen společné akce na Trojmezí, ale například početná česká výprava na klimatický summit v roce 2018 v Katowicích, nebo Klimakempy v obou zemích.

Podle výzkumu zpracovaného na zakázku PGE má většina obyvatel obavy, že konflikt o důl zhorší vztahy mezi oběma zeměmi. Když šéf firmy PGE Wojciech Dambrowski zdůrazňuje, že většina lidí si přeje dobré vztahy se sousedy a brzké řešení konfliktu, nevědomky tak ukazuje, že smysluplné zapojení běžných místních lidí do procesu rozhodování by mohlo paradoxně urychlit konec využívání uhlí. Podle průzkumu firmy Kantar si v roce 2019 až 76% obyvatel přálo konec uhlí v Polsku do roku 2030. I v regionu samotném je většina polské veřejnosti přesvědčená, že k uzavření dolu dojde v dohledné době a že je potřebné připravovat se na transformaci.

Turówská kauza ukazuje, že obavy a z nich plynoucí aktivita místních lidí dovede výrazně ovlivnit plány energetickcých koncernů. Naslouchání obavám běžných lidí ze všech tří stran hranice musí být základem pro hledání porozumění mezi místními lidmi, ale i pro nastavování hranic využívání životního prostředí. Zájmy místních lidí přitom k sobě mohou mít blíže, než se může zdát při pohledu zprostředkovaném skrze média.