Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Pojednání o českých rybnících by mělo začít asi slavnou a pamětihodnou historií budovaní rybníků, která sahá až do 12 století. Měla by se zmínit známá jména jako Štěpánek Netolický či Jakub Krčín z Jelčan. Jako zoolog začnu ale jinak a to neméně pamětihodnou historií ryby, bez níž si rybníkářství u nás ani nedovedeme představit, historií kapra.

Kapr obecný (Cyprinus carpio) je sladkovodní paprskoploutvá ryba. Byl popsán již v roce 1758 a to samotným Karlem Linné, zakladatelem binomické nomenklatury (vědeckého názvosloví druhů). Původně se kapr vyskytoval v řekách a jezerech úmoří Kaspického a Aralského jezera a Černého moře, rozsah přirozeného areálu je však nejasný. V Evropě je původní rybou jen ve Volze, Donu a Dunaji. V Dunaji a v některých jeho přítocích se objevil teprve před asi 10 000 lety (Balon 1995). Původní divoká forma kapra obecného nazvaná sazan má protáhlejší tělo, po celé délce kryté šupinami, všechny formy u nás chovaného kapra jsou ale už vyšlechtěné linie. V Česku je tedy kapr zřejmě nepůvodním druhem anebo se jeho divoká forma mohla vyskytovat v povodí řeky Moravy, kde už ale dnes není.

Kapr obecný je pravděpodobně historicky první domestikovanou rybou a má dnes kosmopolitní rozšíření. Je to v pravém slova smyslu domestikant, tedy zdomácnělé zvíře. Už v prvním tisíciletí před naším letopočtem byl prokazatelně chován v Číně, nové výzkumy ale ukazují, že se pravděpodobně choval již před osmi tisíci lety. Jeho příznivých vlastností pro chov si povšimli i staří Římané a po celém území Římské říše budovali rybníky a vysazovali kapry. Ve středověku se pod vlivem klášterního hospodářství rozšířil kapr po celé Evropě i do českých zemí, zároveň se postupnou selekcí vhodných jedinců změnil jeho vzhled. Druhotně pronikl domestikovaný kapr i do původního areálu divoké formy sazana a jako ekologicky plastičtější ho z něj prakticky vytlačil. Dnes žije původní sazan jen vzácně ve veletocích východní Evropy. V místech nepůvodního rozšíření se kapr stává nebezpečným druhem a decimuje místní sladkovodní ekosystémy a původní společenstva ryb a především obojživelníků. Kapr obecný byl mimo jiné zavlečen i do Austrálie, kde je považován za extrémně nebezpečný invazní druh, který má velmi devastující vliv na tamní sladkovodní ekosystémy.

České rybářství je v současnosti založeno zejména na rybničním chovu kapra (tvoří 87,7 % lovených ryb). Zhruba od poloviny 19. století se začínají uplatňovat různé zásahy vedoucí ke zvyšování úživnosti (trofie) rybníků. Patří mezi ně letnění, vápnění či přikrmování. Ještě ve třicátých letech 20. století však byla běžná produkce rybníků poměrně nízká (mezi 50 až 100 kg/ha). Obsádky (to znamená násady ryb) byly z dnešního pohledu nízké, ale druhově pestré. K výrazné změně obhospodařování rybničních ekosystémů došlo až v druhé polovině 20. století v souvislosti s intenzifikací chovu kapra a celkovou intenzifikací zemědělství. Úživnost vody začala být záměrně zvyšována aplikací minerálních hnojiv, intenzivním vápněním, organickým přihnojováním a aplikací krmiv a léčiv. Ke zvýšení úživnosti rybníků ovšem přispěl také přísun živin z povodí související s celkovou intenzifikací zemědělství (hnojením) a zvýšený obsah živin v komunálních odpadních vodách. To umožnilo zvýšení hustoty obsádek a zvýšení produkce na průměrných 436 kilogramů na hektar, což jde ovšem na úkor ekologické hodnoty a biodiverzity rybničních společenstev. Platí úsloví: kapr – vepř našich vod. A mnohé rybníky vypadají tak, jak by vypadaly louky a pastviny, kdy se tam vypustila tisícihlavá stáda vepřů.

Rybníky ale mají vedle produkce ryb také další velice významné funkce. Vedle nesporné krajinotvorné hodnoty poskytují dobré životní podmínky celé řadě zvláště chráněných druhů organismů, mají funkci odbourávání a retence organického i anorganického znečištění a také retence vody v krajině a funkci při komplexním řešení protipovodňové ochrany. Problém je, že zatímco v lesním hospodářství jsou jasně vymezeny lesy zvláštního určení (§ 8 lesního zákona) ve vodním zákoně něco jako rybníky či vodní útvary zvláštního určení vymezeny nejsou. Podle lesního zákona jsou lesy zvláštního určení takové, kde veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa je nadřazen funkcím produkčním. Něco takového by mělo být jednoznačně vymezeno i ve vodním zákoně, aby majitel takových vodních útvarů byl povinen tyto mimoprodukční funkce respektovat. V praxi to však vypadá tak, že majitelé rybníků nechtějí být v produkcí kaprů nikým a ničím omezováni. Konkurenční boj je natolik silný, že rybníkáři použijí jakékoliv dostupné technologie, chemikálie a živiny, jen aby ještě zvýšili již tak neúnosnou produkci kaprů. Podle Kortena (1995) se takováto devastující hospodářská soutěž nazývá „závod ke dnu“, což u rybníkářů má i nečekaně sarkastickou příchuť.

Rybníky se podobají mělkým jezerům. Zásadní rozdíl však je v tom, že je z nich čas od času zcela vypuštěna voda a odstraněna rybí obsádka. Po nějaké době jsou opět napuštěny a je do nich vysazena obvykle stejnověká obsádka několika druhů ryb, nejčastěji s dominancí kapra. Vždy se dosazuje i jiná, hospodářsky významná ryba – např. amur, tolstolobik, lín a pod, avšak kapr v biomase suverénně dominuje. S rybničním ekosystémem je tedy možné (na rozdíl od přírodních jezer) významně manipulovat. Podmínky pro výskyt různých druhů se tak mohou zhoršovat nebo (při vhodném hospodaření naopak) významně zlepšovat. Změny v ekosystému mohou být krátkodobé (změna v obsádce, krmení, hnojení) a dlouhodobé (změna hladiny vody, zlepšení kvality přetékající vody). Rybníky jsou tedy nádrže, které jsou silně individualizované a nelze proto použít paušální přístup.

Když už jsem použil příměr s lesním hospodařením ohledně mimoprodukční funkce, nabízí se zde i jiné srovnaní. Na základě německé lesnické školy začal být v 18. století i v Českých zemích vysazován jako dominantní dřevina smrk ztepilý (Picea abies). V současnosti tvoří přes 52 % všech lesních dřevin, i když původně byl rozšířen jev v horských oblastech v nadmořských výškách nad 800 m a čisté smrčiny se nacházely až ve výškách nad 1100 m n. m. A dnes je se smrkem problém a lesníci dumají, jak co nejrychleji upravit složení českých lesů k pestřejší druhové skladbě. Podobně je tomu i u kapra, který tvoří téměř 90% produkce ryb a rybáři už začínají přemýšlet, jak se dostat k pestřejší skladbě rybí obsádky. Přesto stále kapr tvoří základ ekonomiky každého rybářství. Je to začarovaný kruh.

Základem řešení tohoto problému musí být v celospolečenské uznání mimoprodukční funkce rybníků. Rybníky nejsou jen „necky plné vody“, nejsou to ryze produkční zařízení na výrobu kaprů. Je dost absurdní, že přirozené rybniční ekosystémy se zachovaly pouze tam, kde jsou rybníky chráněny jako zvláště chráně území (např. Lednické rybníky) anebo tam, kde převažuje rekreační funkce (např. Máchovo jezero). Všechny ostatní rybníky jsou vystaveny závodu ke dnu, tedy soupeření rybářský společností, kdo vyrobí levnějšího kapra.

Do toho se ještě přidává vliv rybožravých predátorů, zvláště kormoránů, na rybí obsádky v rybnících. Jestliže produkce do 100 kg kaprů z hektaru byla za první republiky jedna z nejvyšších v Evropě, musíme dnešní pětinásobně vyšší produkci už prohlásit za zvrácenou. Z pohledu kormoránů se tedy musí takové rybníky jevit jako zcela anomální stav, který v přírodě nastává pouze tehdy, když po ustupující povodni zůstávají ryby uvězněny ve vysychajících a stále se zmenšujících tůních. A právě kormoráni jsou adaptovaní na vyhledání takových míst, která pro ně skýtají snadnou obživu. A tak jako lýkožrout smrkový profituje z plošné a husté výsadby smrků tak i kormorán profituje z rybníků přecpaných kaprem. Čeští rybáři setrvale tlačili na to, aby byl kormorán vyjmut ze zvláště chráněných druhů živočichů. Když se tak stalo, tak zjistili, že jejich stavy nesou schopni regulovat. Chtějí, aby raději byl opět chráněn (a mohli dostávat kompenzace za škody, které způsobil). Z ekologického pohledu však kormorán škody nezpůsobuje, pouze redukuje neúnosně vysoké stavy kaprů v rybničních soustavách.

Díky chovu kapra je kvalita vody v českých rybnících katastrofální. V posledních desetiletích se zde zabydlely sinice a řasy, především kvůli obecnému nadbytku živin, zejména fosforu. Řasy při nadbytku fosforu vytvářejí zelené, vegetační zákaly a snižují tak průhlednost vody. Sinice dokáží navíc produkovat i širokou škálu toxických látek (cyanotoxinů) a nevadí jim nedostatek dusíku, protože ho umí získávat ze vzduchu, potřebují ale fosfor, který je pro ně klíčovou živinou. Pokud tedy chceme mít v rybníce čistou vodu bez sinic, musíme docílit velmi nízkých koncentrací fosforu, nic jiného sinice spolehlivě neomezí. Bohužel se do rybníků dostává fosfor s odpadními vodami a splachy z polí. Do odpadních vod se fosfor dostává zejména s lidskou močí a také z tablet do myček nádobí (a dříve i z automatických praček). Pole jsou často hnojena umělými hnojivy s vysokým obsahem fosforu, který se z půdního horizontu snadno vymývá. Je tedy velmi obtížné zabránit nadměrnému vstupu fosforu do rybníka. A tam, kde do rybníka dostatečné množství fosforu nepřitéká, tam ho rybáři kvůli produkci dodávají. Přesto, že se Operační program Rybářství na roky 20014-2020 zaklínal především environmentálně příznivým a udržitelným rybářstvím, výsledek se za tyto roky nedostavil, spíš naopak. Kvalita vody v hospodářských rybnících se zhoršuje s tím, jak se zvyšuje produkce rybníků. Pro takové rybníky je charakteristický masový rozvoj fytoplanktonu (mikroskopických planktonních řas a sinic) zapříčiňující nízkou průhlednost vody. Ta je dána nejen fytoplanktonem, ale i intenzivním rytím kaprů v sedimentech, kde se snaží najít potravu. Zelený zákal vody se tak mění na zelenohnědý až hnědý.

Zlepšení nastane, když se podaří rybí obsádku (především klíčového kapra) snížit natolik, aby se v rybníce prosadily velké druhy perlooček (Daphnia), které se živí odfiltrováváním drobných částeček, zejména fytoplanktonu (tedy i řas). Když v rybníce převládnou, dostaví se čirá voda. A ocení ji například obojživelníci, vyhovuje také vodním ptákům, kteří pod vodou potřebují při shánění potravy vidět. Důležitá je otázka, jak dlouho může taková čirá voda, kterou vyrobíme dramatickým snížením rybí obsádky, vydržet. Většina rybníků je totiž pod živinovým přetlakem. Živiny nemá kdo využít, protože perloočky veškerý fytoplankton okamžitě odfiltrují. Situace ve většině rybníků je už tak dramatická, že ani úplné upuštění od rybářského hospodaření by situace nevyřešilo, ale naopak zhoršilo. Docílit fenoménu čiré vody s vysokou ekologickou hodnotou cestou snížení hustoty rybí obsádky je tedy možné i při produkčním rybníkářství. Každý rybník se chová trochu jinak a o obecný a zaručený návod neexistuje. Generální linie je ale jasná: snížit rybí obsádku, snížit procentuální zastoupení kapra v obsádce ve prospěch jiných druhů ryb, nehnojit, nepřikrmovat, nemedikovat!

Lesk a bída rybníků! Na jedné straně slavná historie, krajinotvorný a hydrologický význam. Na druhé straně zničené vodní ekosystémy, zkalená voda, rozvrácené mimoprodukční funkce. Nalezení ideálního postupu není snadnou záležitostí a jednotný postup u všech rybníků ani není možný. Ještě na počátku 20. století dokázaly rybníky dlouhodobě existovat s průzračnou vodou, nízkou rybí obsádkou a řídkou vícedruhovou ponořenou vegetací. Jejich voda byla totiž nejen průhledná , ale také skutečně čistá, tedy s nízkým obsahem živin. Tyto časy jsou pryč hlavně proto, že jsme zamořili celou krajinu živinami: fosforem i dusíkem. Kvůli všudypřítomným živinám a rozbujelým sinicím není ani trvalý návrat k této situaci možný. Přesto se to na mnoha rybnících může podařit, když budeme opravdu chtít.