K čemu to celé je?

K čemu to celé je?
Obhajoba lidí a filipika proti misomusům

Jiří Sádlo

Těžko tady předjímat všechny možné námitky a zejména ty nesmyslné a hloupé, ale stejně bych zde rád tuto knihu v jejím poslání zásadně obhájil. K čemu to vlastně je, takové aktivity a taková kniha? „Odpověď musí být nutně agresivní, protože taková otázka chce být ironická a kousavá,“ píše Deleuze o otázce po užitku filosofie. Potkává se tu péče o krajinu, společnost a umění. A tento text mám psát z perspektivy krajiny, biologie a ekologie, což jsou moje obory profesní. Ono se to bude pořád stáčet na lidi a společnost, ale to je v pořádku. Krajina je pojem tak široký, aby lidi mohli být krajiny součástí. A díky tomu můžeme mluvit o lidské ekologii, ovšem skutečně v rámci ekologie, abychom zůstali v krajině a vyhnuli se hlubinám politologie, sociologie, teorie umění a podobných specializací.

Iniciativa Vánoce

Píšu to v krajině předvánoční a suburbánní čili příměstské. Vánoce jsou za dveřmi a ukazují se mi v okně, venku lidi nosí hojné dary a psi mají za ušima pentličku a padlý sníh. K tomu na předzahrádkách statečně kvetou pozdní růže a rané čemeřice, což nám nikdy nedělaly, dokud si nenavykly na globální oteplení. A vevnitř mě podporuje profesionalita chorregentů Brixiho, Šenkýře, Habermanna a Haury a občanská aktivita početných venkovských kantorů s čele s Linkem, Koutníkem a Michaličkou. Ost et hey!

Vánoce jsou totiž dobrý příklad pro něco obecného, co budeme k dalším úvahám potřebovat. Jsou pro lidi tekutým médiem jejich přerozmanitých aktivit, které většinou přímo nevycházejí ani z přísné a nesmlouvavé víry ani z konzumace vánočního průmyslu a ani z občanského či dobrovolnického přístupu. Zítra půjdeme zpívat před kapličku, sejde se tam půl vsi. Vánoce prostě máme většinou rádi. Přesněji: máme rádi kulturu Vánoc, kterou si stále rozvíjíme (i včetně zavedení toho hyperkorektního velkého písmene na začátku slova). Jedeme v té tvorbě Vánoc víceméně všichni včetně psů, růží a čemeřic a vánočních popíračů.

Tak to byla ekologie člověka ohledně Vánoc na předměstí. No a ohledně proplétání přístupů environmentálních, komunitních a uměleckých je to velmi podobné.

Obavy a rizika

Nicméně se hned loudí obavy a pochybnosti. Moc obav. Bude mi to vůbec někdo číst? Bude vůbec číst tu knihu, aspoň kousky z ní? Kdyby to člověk od těch kreatur neznal: Tohle? Proč to taky číst, když je to o nesmyslech? Umění, komunita, krajina, koho to zajímá? Nevládky zakázat, dobrovolníkům stopnout medializaci, krajinu dát pod ministerstvo průmyslu a hotovo.

Anebo si, milí čtenáři, myslíte, že přeháním a že to takhle nikdo nebo skoro nikdo netvrdí? „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“ Víš-li, občane, co to za ptáka, že takto předivně pěje a vše jen svým ohavným trusem zdobí? Tak si ho vygoogluj, mně je stydno. Ale dobře. Některým lidským typům se to vysvětlit nedá. Ale i s takovým materiálem je nutno pracovat. Chtíce vždy páchat zlo, jen dobro vykonají.

Pětašedesát iniciativ a mapa teček. Z dálky vše vypadá velmi aktivisticky a zároveň bídně a beznadějně, dokud nezjistíme, že se ti lidé a spolky takto projevují ne z nějakých ideologických nebo ekonomických důvodů, ale především je to zajímá a baví. Je to ta drobná práce v obecný prospěch. Angažovanost, aktivismus, to tam všude může i být, ale jen jako nástroj, když to nejde lépe a smírněji. „Rozčilovat se není program.“ „Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou.“ (T. G. Masaryk)

Za nehnutými kulisami zdánlivých obcí, voličů a stád zní neustálý cvrkot skutečné občanské společnosti. To je ta permanentní emergence, o které v úvodu píše Přemysl Mácha. Jsou to maličké revoluce od akce k akci, dohromady evoluce, v níž každým krokem naskakuje nový obzor.

Změna

Ta doba změny, přelom, o němž výše píše Ondřej Navrátil, to je počínající antropocén. Doba, kdy se zemědělství změnilo v průmysl nebo ve hru, městská periferie se rozlila, aby pohltila venkov, a člověk se stává geologickou silou, hlavním organismem planety. Má to mraky kontextů, ale v našem měřítku je důležité, že pojem příroda mizí. Není to móda, ale zásadní rozpaky, co by to vlastně dneska měla ta příroda bez člověka být. Ve výkladu světa už nadále nelze člověka od přírody odpárat a podat ho jako kulturu, kdežto přírodu vyložit jako necivilizovaný panenský základ. Už je vše příliš propojené a příroda bez člověka není prakticky žádná, zejména ne bez člověka jako pozorovatele. Příroda není, ani v pralese nebo v ledových pustinách.

Zato vidíme propojenost, symbiózu. Takto srostlé, hybridní a komplexní jsou i zde popisované aktivity: složku uměleckou, environmentální a společenskou sice dokážeme rozeznat, ale ne je odtrhnout a chápat samostatně. Když to zkusíte, vyjde pitomost, ale to se zlobte sami na sebe. Tradiční výklad by byla mezioborovost: od každého trochu, umění ředěné spolkovým životem a naopak, jak rum v kafi. Je to jinak. Lišejník není ani řasa, ani houba, ani něco napůl. Je to plnohodnotně obojí, a je to víc než sama řasa a sama houba. Podruhé emergence. Úměrně k tomu nemají výsledky propojování žádný pevný tvar. Pokaždé je to jiné podle okolností. Zkuste to opatřit nějakým modernistickým ismem, abyste to mohli pochválit nebo odstřelit; pokaždé shoříte.

Místo příroda se většinou říká krajina. To není slovíčkaření. Má to nový obsah a nové lidi a přístupy. Dřív příroda, o ni pečovali ochranáři a z umělců se o ni starali nejvýš nedělní malíři. A pak byla obec, tam žádná příroda nebyla, zato tam byla ekologie―totiž taková ta ošklivá chemicko-komunální: odpady, voda, kouř, cokoli takového. Dokud se mluvilo o přírodě, pracně se hledaly bory po skalinách a jara květ, a tím se ochranáři, ekologisti a malíři akvarelů vydělovali co zvláštní kasta. Dneska se krajina šťastně shledává jako všechno od těch borů až po městskou krajinu, v ní se vidí nová nezvyklá krása. A tím taky (konečně!) padají všechny ideové a koncepční hranice s tím spojené. Výsledkem je nepřehledná bramboračka. Pokaždé jiná. Taky máte rádi bramboračku?

Světla za záclonou

Pětašedesát inciativ a šestačtyřicet rozhovorů. A to je všechno? Není, nešlo katalogizovat všechno, víme přece, jak se tu vše vzpírá pevné definici. Kniha mapuje, co z toho chaosu zachytila nad hladinou nerozlišené nesmírnosti společenské a krajinné. Dva chaosy, diverzita a apeiron. První se rodí z druhého. V knize je jen, co se právě objevilo nad hladinou, a už toto je heterogenní a vnitřně protikladné, a co teprve celé to těleso, ten vynořující se čili emergentní svět! Hlavní část pořád zůstává pod hladinou rozlišení. A ta je stejně důležitá, je to základ, podhoubí, rhizom, kdežto tady se popisují svého druhu vrcholy, které se ovšem zároveň ocitly na periferii. Vysoká hora, hluboká propast.

Pořád jsme v podezření určité výlučnosti aktérů, jako by šlo o nějakou (samozvanou nebo přirozeně uznávanou) elitu. A jako by šlo o pátou kolonu, která podvrací coby skrytá spiklená opozice nevládních organizací. To tak určitě není. Je to mnohem horší. Když odlišíme fungování centralizované čili arborescentní a decentralizované čili rhizomatické (Deleuze), tak co uvidíme? Zlo působí arborescentně, pomocí pevného středu (např. ideje, ideologie, ekonomiky), je vysoce organizované, a proto je nápadné, výhružné, autoritativní. Kdežto dobro chodí pěšinkama, je rhizomatické, nenápadné a skryté, decentralizované, proměnlivé. A ani není jasné, kdo všechno se na tom dobru bezděčně podílí. To je to, čeho oni se pořád tak bojí a proč řvou proti nevládkám a vidí za občanskou společností jen ty temné konspirační organizace: vůbec si tenhle druh fungování nedokážou představit. A to rozptýlené světlo je drtí; ve výsměchu se ďábel vyzná, ale neumí se smát.

Všimněte si, jak často se tady v hovorech objevuje: je to celé v procesu, nemáme přesné záměry a improvizujeme, uzly vážeme, aby držely, ale daly se zas hned rozvázat. A kdyby nejhůř, tak můžeme vše přesměrovat nebo ukončit, aniž co moc ohrozíme nebo tomu ublížíme. A v tom permanentním provizoriu bez ambic je naše trvalá udržitelnost.

Kdo se tedy těch umělecko―krajinně―komunitních aktivit vlastně všechno účastní? Zkusím tedy specificky klasifikovat význačné role celého cvrkotu. Vyjde to ovšem jinak než u těch Vánoc, protože kulturní gradienty jsou odlišné.

Aktivisti (aktivní na základě názoru a přesvědčení, s velmi různým výsledkem)

Environmentální artivisti (umělečtí aktivisti se zaměřením na životní prostředí a ekologii člověka, těžiště může ležet v umění, v prostředí, ve sdružování i v aktivismu)

Dobroseři (kteří se snaží obohatit společnost domnělým konáním domnělého dobra)

Typ Jonathan Chapman (Johny Appleseed, Honza Jadýrko, skutečně obohacují společnost průkazným nezištným konáním dobra)

Pragmatici (tak si sami říkají, ale rozuměj bezohledné ziskuchtivé svině)

Filistrové (Též šosáci, maloměšťáci, zpátečníci, nic z toho nesedí přesně. Hlavní referenční, kontrolní a brzdný systém společnosti, v tom je jejich kladná a nezastupitelná, harmonizující role. Ošklivě řečeno jsou to ovšem burani zejména městského a suburbánního typu. Úslužní k silnějším, nenávistní ke slabším. Od popeláře po profesora mimo svůj obor hrubě nevzdělaní a pověrčiví, agresivní vůči všemu, co je přesahuje. Není režimu, který by je nemiloval a neplodil. „Hovada, svých věcí hledající, bez svědomí lidé, buď hloupí, nevycvičení anebo chytří, lstiví, opatrností světa, a ne Božích plní“―Jan Blahoslav, 1502.)

Mecenáši, sponzoři, grantové instituce (nezištné a zištné dary s různou mírou tlakové deformace obdarovaných a jejich aktivit)

Hipsteři (ve smyslu povrchních sběratelů povrchních trendů)

Hipsteři (ve smyslu pěstování hry neaktivistické, nezávazné a proměnlivé, přitom někdy o to trvalejší)

Bobos (alternativní kapitalisti, zodpovědní bohémové)

Obzvláštníci a ozvláštňovatelé (od lidí a kolektivů originálního ducha až po mašíbl)

Profesionálové (aktivní s podporou svých pravomocí, osvícení nebo ne, od konkrétních lidí po anonymní rozhodovací sítě např. úřadů a legislativy. Dělat něco naplno má vždycky rysy dobrovolnictví.)

Hračičkáři (civilní a zdrobnělá varianta skoro všeho předchozího. Nepodceňovat tuto spodní úroveň pouhých hříček! Je to odvar i odraz i krystalizační prostředí. Jako tagy a náhodné fleky na zdi jsou vždy krystalizačním prostředím velkých muralistů.)

Diváci a kolemjdoucí (no pro ty to přece je hlavně a značná pasivita účasti je samozřejmost.)

Tak tihle všichni jsou účastníky, podílníky a tvůrci oněch aktivit, a podstatná část výsledného díla roste z rozdílů mezi nimi a z protikladné harmonie, která z toho roste.

A umění, je to umění?

Je. Umění je použití nepřímých prostředků pro komunikaci mezi osobami (Tolstoj) a způsob, jak si společenství vytváří médium pro sebevyjádření a interpretaci (Heidegger). Fajn. Umění je tedy asi cokoli, nač pomyslíme jako na umění, a to zejména ve srovnání s něčím jiným, co pro nás až tak moc umění není. No ale copak to nemá festovní estetickou hodnotu, zachránit budovu fabriky, naučit lidi podojit kozu atd.?

Jasně, hrozí tu, že jiná činnost by byla shledána umělečtější. Lépe řečeno ještě umělečtější. No a co? Vždycky je nějaká lepší alternativa, na kterou jsme nepomysleli nebo jí nedosáhli. Horší je riziko kýče, zrovna environmentální a sociální kýč jsou běžné pasti na likvidaci dobrého úmyslu. A hrozí konceptualizace, zřemeslnění, ztráta autenticity v konání i v možnostech prožitku. A hrozí prostě jen nekvalita: například nějakým odborným kiksem celá věc abortuje už v embryonálním stavu, anebo se přece jen narodí a rovnou spadne z výšky do odpadu. To všechno ale hrozí i třeba, když děláte svíčkovou. No a co?

Zpátky k úvodní otázce, k čemu ta kniha je. Aby ukázala na jednom příkladu, že obecné dobro vůbec existuje a nemá být ignorováno nebo popíráno a potíráno například ve jménu svobody vzájemně si škodit. Už proto ne, že práce na obecném dobru je podstatnou složkou lidské ekologie. A dále, že to dobro není a nemá být jen produktem státu. Ve skutečnosti jeho podstatným a rozhodujícím zdrojem je růst zdola, od spontánních a svobodných aktivit, kterým ani nutně nemusíme říkat občanské, protože už toto označení svazuje a kanalizuje. Ono se to dá vidět i všude jinde, třeba na oné všelidové a mnohotvárné kultuře Vánoc, ale tam to většinou bereme spíš automaticky. Konec kázání.

Tak už ji špikuju, tu svíčkovou do foroty na svatého Štěpána. Psi přišli domů ze zahrádky, kožichy jim voní zimou. No to víte, však taky Vánoce nejsou hnutí nebo spolek, ale stav mysli.