Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Když se na sklonku roku 1989 kraj kolem Lipna vynořil ze stínu do té doby přísně střeženého hraničního pásma lemujícího téměř celý pravý jezerní břeh, otevřela se návštěvníkům i stálým obyvatelům levého břehu zcela nová, neznámá krajina, kterou mohli začít objevovat.

Čtyřicet let izolace a omezení lidské činnosti v ní zanechalo zřetelné stopy. Na jednu stranu z povrchu zemského zmizely celé vesnice a s nimi i několikasetletá historie osídlení, na druhou stranu tu mohly bez výraznějšího narušení lidskou činností probíhat přírodní procesy, kterými si příroda začala postupně brát, co z ní kdysi bylo dřinou mnoha generací vydobyto. Vzniklo tak zcela unikátní prostředí, jakási sekundární divočina, která ve střední Evropě nemá obdoby.

Tato jedinečnost prostředí pochopitelně neunikla nastupujícím podnikatelům v turistickém ruchu, kteří rychle vytušili dosud nevídanou šanci. Levý břeh byl sice hojně využíván k rekreaci už od vzniku přehradní nádrže na konci 50. let 20.století, kdy zde postupně vznikla řada sezónních stanových kempů a bylo postaveno mnoho chat v osobním vlastnictví, ale nová doba nabídla zcela nové možnosti. Jako první nastoupila na cestu intenzivního rozvoje turistické infrastruktury obec Lipno nad Vltavou. Malá obec vzniklá víceméně jako ubytovna pro dělníky pracujícími na stavbě přehrady, která má kromě svého jména jen pramálo společného s původní osadou v údolí řeky Vltavy, byla sice vnímána jako rekreační centrum po celou dobu své novodobé existence, nyní se ovšem začala dramaticky proměňovat nabízená forma rekreace. Ve spolupráci místní radnice s holandským investorem nejdříve vznikl na břehu vedle pláže rekreační apartmánový komplex s marínou a restauracemi, následovalo rozšíření a modernizace lyžařského areálu na Kramolíně, tentokrát pod taktovkou tuzemských investorů. Není náhodou, že v prvních letech nově nastoupeného rozvoje lákaly billboardy a reklamy návštěvníky na pobyt „v nedotčené přírodě“ a že byl nový trend zpočátku kladně přijímán i mnoha místními obyvateli, kteří očekávali vznik nových pracovních příležitostí, rozvoj občanské vybavenosti a zkvalitnění místních služeb.

Během dalších let se ovšem ukázalo, že cesta rozvoje nastoupená na Lipně nemá, snad kromě hranic katastrálního území, žádné předem stanovené bariéry. O 30 let později je již prakticky veškerá krajina v okolí Lipna nad Vltavou souvisle zastavěna rekreačními objekty, a když chybí kus louky či pole na další hotel, či apartmánový dům, investor s požehnáním místní samosprávy neváhá přímo v centru obce vykácet několik hektarů zbývajícího lesa, nejdříve pod záminkou vybudování olympijského parku Rio – Lipno 2016, aby se jen o pár let později vzniklá plocha provizorních sportovišť proměnila v další obří apartmánový komplex. To vše je halasně prezentováno jako pokrok a vlastně jediný možný typ rozvoje, jen je už místními obyvateli přijímán poněkud zdrženlivěji. Jejich domov se totiž během relativně krátké doby změnil z místa pro život v prostor, kde jinde žijící investoři vydělávají velké peníze a kde jsou místní, jen s velmi mírnou nadsázkou, vnímáni jako ti, kteří blokují ubytovací kapacity. Pokud někomu připadá takovéto tvrzení nadnesené, stačí podívat se na údaje Českého statistického úřadu, z nichž je zcela zřejmé, že přes masivní rozvoj turistické infrastruktury počet stálých obyvatel Lipna nad Vltavou v nejlepším případě dlouhodobě stagnuje, meziročně často i klesá. Není divu – tradiční způsoby obživy mezitím zanikly, mimo jiné i proto, že se veškerá pozornost soustředila pouze a výhradně na masovou turistiku.

Příklad Lipna nad Vltavou bohužel inspiroval další skupiny investorů a developerů, kteří se pokoušejí aplikovat tento model rozvoje v celé lipenské oblasti. Do územních plánů jednotlivých obcí (Přední Výtoň, Frymburk, Černá v Pošumaví, Horní Planá, Nová Pec) tak byly vpašovány rozsáhlé lokality určené k zastavění velkoplošnými rekreačními komplexy, situovanými pochopitelně co nejblíže jezerního břehu. V současnosti je na levém (a v menší míře i na dosud chráněnějším pravém!) břehu v různém stádiu přípravy více než 10 projektů rekreačních resortů na zelené louce, s celkovou předpokládanou plochou záboru stovek hektarů zemědělské půdy a s vytvořením 4500 dalších rekreačních lůžek. Už jen stěží půjde přesvědčit někoho, že se jedná o rekreaci „v nedotčené přírodě,“ ale to už zřejmě nikoho z proponentů tohoto typu rozvoje netrápí.

Trápí to ovšem řadu lidí v oblasti trvale žijících, majitele chat i tradiční návštěvníky, kteří zde po desetiletí hledali a dosud nacházeli protiváhu života ve městě: řídce obydlenou, nezastavěnou, volně průchodnou krajinu, vodu, v níž se dá koupat, a noční ticho s hvězdnou oblohou nerušenou pouličním osvětlením. Tito lidé se obávají, že pokud bude zastavování volné krajiny a zvyšování počtu návštěvníků pokračovat, projeví se to jednak výrazným zhoršením kvality vody v nádrži, ale také celkovým snížením přitažlivosti celé oblasti jakožto místa pro rekreaci. Nové rekreační komplexy budou existovat nezávisle na stávajících obcích, kromě daní z nemovitosti a turistických poplatků jim nebudou přinášet žádný prospěch, naopak je v dlouhodobějším horizontu zatíží náklady na údržbu sítí. Kromě toho je zcela falešná obvyklá argumentace propagátorů další výstavby, totiž že turistickou infrastrukturu je v oblasti třeba teprve vybudovat. Celý region je intenzivně turisticky využíván již v současnosti, řada místních nabízí k pronájmu ubytovací kapacity ve svých nemovitostech, a další resorty by jim pouze vytvořily konkurenci, případně odradily změnou krajinného charakteru tradiční klienty. Rozumně pojatá turistika může a měla by na Lipensku fungovat dlouhodobě, industriálně pojatá turistika krátkodobě přinese zisky investorům, ale zlikviduje dlouhodobou perspektivu celého regionu tím, že ho připraví přesně o ty hodnoty, které sem doposud návštěvníky přitahovaly.

Na Lipensko jezdili lidé za rekreací po celou dobu existence přehradní nádrže, a v menší míře i předtím, aniž by je k tomu někdo musel pobízet reklamou. Důvodem byla odlišnost tohoto venkovského regionu od jejich domácího prostředí. Má-li tedy být přitažlivost Lipenska zachována i pro budoucnost, je třeba prvky venkovské odlišnosti v maximální míře zachovat, nikoli je likvidovat. Řídká zastavěnost, rozlehlé volné plochy, nerušené výhledy ke krajinnému horizontu, čistá voda, možnost být alespoň chvilku sám – to jsou přesně atributy rekreačního prostředí, jejichž přitažlivost bude dlouhodobě stoupat, protože jsou už teď vzácné, a zdá se, že budou stále vzácnější. Zároveň jsou to přesně ty kvality prostředí, které masová turistika ohrožuje.

Z vědeckých hydrobiologických studií založených na dlouhodobém monitoringu zcela jasně vyplývá, že stav vody v Lipně se po vybudování čističek v jednotlivých obcích v průběhu 90. let začal zlepšovat, což se projevilo menším nárůstem sinic během letních měsíců. S rozvojem masové turistiky znamenajícím větší objem odpadních vod vypouštěných do nádrže se ovšem tento trend obrátil a znečištění již řadu let opět vytrvale stoupá. Navíc k tomu přispívá i pokračující klimatická změna s rekordně vysokými letními teplotami. Pokud se vodní ekosystém na Lipně zhroutí, kdo bude mít zájem o rekreaci na břehu „mrtvého moře“?

Developeři projevují absurdní snahu učinit prostředí na Lipensku podobné městu, jako by toto mělo být cílem. Venkov ale není kvalitativně horší než město, je pouze jiný, ale to je právě jeho největší hodnotou a předností. Představme si, že bychom někoho se zavázanýma očima dovezli na Lipno a vysadili ho uprostřed nové rekreační zástavby, kde bychom mu pásku s očí sejmuli. Podle čeho pozná, že je na Šumavě, nikoli v příměstském satelitu? A jaký bude mít důvod jezdit sem, když v zásadě stejné prostředí mu nabízí jeho domov?

To, co je v současném rozvoji turismu na Lipensku zcela nedostatkovým zbožím, je střídmost a snaha o dlouhodobou udržitelnost. Turismus může být dobrým tažným koněm, který vydrží při přiměřeném zatížení pracovat dlouhá léta a přinášet užitek. Nesmí ovšem pracovat sám. Je-li přetěžován, lze ho během velmi krátké doby uštvat. A právě to se nyní na Lipensku děje. A všichni ostatní koně, kteří by měli pomoci (zemědělství, zpracování dřeva, drobná výroba), už mezitím dávno skončili na jatkách. Krátkozrakost spoléhání na průmyslovou turistiku jako hlavního tahouna ekonomiky lze doložit současným příkladem Českého Krumlova, kdy covidová epidemie prakticky přes noc vyprázdnila jindy turisty přetékající historické centrum. Tam šlo ovšem o vnější zásah, kdežto na Lipensku přibližují možný krach celé oblasti právě ti, kteří se nejhlasitěji zaklínají nutností dalšího rozvoje.

Zatím se zdá, že zastupitelstva jednotlivých obcí rizika průmyslově pojaté turistiky buď nedokáží, nebo nechtějí vidět. Postupně však dochází k aktivizaci občanské společnosti projevující se mimo jiné vznikem spolků, jejichž cílem je ochránit tradiční přírodní a krajinné hodnoty regionu a zabránit další výstavbě turistických resortů. Jedním z nich je i „Lipensko pro život“, spolek, který se za krátkou dobu své existence od listopadu 2021 stal hybnou silou a koordinátorem úsilí zaměřeného proti postupující „kauflandizaci“ celé oblasti. K jeho prioritám patří dát popisovaným rizikům současného vývoje širokou publicitu, vyvolat diskusi s občany i zastupiteli jednotlivých obcí o dalším rozvoji oblasti, zahájit proces revize územních plánů jednotlivých obcí tak, aby byly uvedeny do souladu se zásadami obsaženými v dokumentu Územní studie krajiny Jihočeského kraje z roku 2021, navázat komunikaci se správou CHKO Šumava, v níž se většina Lipenska nachází, s krajským úřadem, s regionálními politiky a s Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem pro místní rozvoj. Klíčovým principem celé iniciativy je, že se v žádném případě nestaví proti turistickému ruchu na Lipensku, pouze se snaží bránit takovému typu rozvoje, který může přitažlivost regionu a tím i turistický ruch v něm v dohledné době vážně ohrozit či dokonce zničit.

Reklamy na každý nový resort či turistickou atrakci na Lipensku za peníze investorů a developerů v celostátních médiích pravidelně bombardují veškerou populaci a vytvářejí dojem, že vše je zde „zalité sluncem.“ Kritické hlasy místních obyvatel i zklamaných tradičních návštěvníků ovšem slyšet nejsou, protože, ač hlasité a naléhavé, jsou zároveň izolované. Právě z tohoto důvodu spolek „Lipensko pro život“ zorganizoval petici za záchranu přírodních a krajinných hodnot oblasti, k níž se může na stránkách spolku připojit každý, kdo má Lipensko rád takové, jaké jsme ho znali doposud, a chce ho v této podobě zachovat i pro budoucí generace.

Za spolek Lipensko pro život, z.s. Ing. Pavla Setničková, předsedkyně spolku