Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Jen některé louky se v přírodě vyskytují přirozeně, bez zásahů člověka. Tato bezlesí najdeme pouze tam, kde nepříznivé podmínky zamezují růstu dřevin. Jsou to louky nad horní hranicí lesa, skalnaté stepi nebo mokřady. Většina luk ve střední Evropě však vznikla díky po staletí trvající činnosti člověka a lze je považovat za kulturně přírodní památku.

Jedny z nejrozsáhlejších a druhově nejbohatších luk najdeme v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty na jihovýchodě Moravy na hranici se Slovenskem. Důvody zdejší bohatosti jsou předmětem bádání především vědců z Masarykovy univerzity, kteří předpokládají prehistorický původ bělokarpatských travních porostů. Na konci poslední doby ledové (kolem roku 9700 př. n. l.) byly Bílé Karpaty převážně bezlesé a jejich úpatí lemovala drsně kontinentální sprašová step. Vědci se domnívají, že zprvu pastva velkých divokých býložravců a na počátku mladší doby kamenné i činnost člověka zabránily úplnému zalesnění zdejší krajiny, takže na světlinách mohly přežít mnohé druhy vázané na bezlesí. Otevřená místa poskytla útočiště i dalším druhům rostlin, které se sem během tisíciletí šířily z různých světových stran, což je zřejmě se zdejšími vhodnými přírodními podmínkami a staletí trvajícím hospodařením člověka odpověď na důvod zdejší pestrosti. Pro laika je těžké si představit, že zde na ploše 0,25 m² roste až 44 druhů cévnatých rostlin, rekordem je pak zápis 111 druhů na 16 m².

Pro bohaté zastoupení vstavačovitých – jak do počtu druhů (přes 20), tak i do početnosti populací – bývají označovány též jako bělokarpatské orchidejové louky. Výskyt orchidejí je na většině lokalit podmíněn pravidelným kosením, některým druhům prospívá i extenzívní pastva – příkladem může být vstavač kukačka nebo vemeníček zelenavý. V polovině května je možné nalézt mnohé dekorativní druhy – sytě růžový vstavač mužský, vstavač vojenský, jehož květ připomíná vojáka v přilbici, nebo statný vstavač nachový. Nechybí ani bíle kvetoucí vemeníky, květenství chrastavce připomínající hlavinka horská nebo již z dálky svítící svým rudým květenstvím rudohlávek jehlancovitý. K největším pokladům patří tořiče, jejichž bizarních květů si většinou všimne až cvičené oko. Pouze v Bílých Karpatech je možné nalést tořič čmelákovitý Holubyho. Nejen vzhledem květu, ale i feromony, které vylučuje, připomínají samičky blanokřídlých a lákají samečky k opylování.

Na bělokarpatských loukách rozkvétá i další stovka zákonem chráněných druhů rostlin, některé z nich bychom spíše čekali v okrasné zahrádce, například kosatec různobarvý nebo mečík střechovitý. Největší vzácností je všivec statný, který se zde vyskytuje pouze na jedné louce a má jen několik dalších lokalit už jen na Ukrajině a v Rumunsku.

Nedílnou součástí těchto luk jsou rozptýlené dřeviny – solitérní duby, břeky či lípy nebo skupinky stromů a keřů. Na jejich blízkost jsou vázány mnohé druhy rostlin typické pro rozhraní louky a lesa, označované jako lemové. Najdeme mezi nimi řadu rostlin vzácných jako plamének přímý nebo kýchavici černou.

Součástí travních porostů jsou velmi často také pramenné výchozy a luční mokřady. Jejich vegetace se liší podle dynamiky vodního režimu a chemismu vody. Nejvzácnějším typem jsou vápnitá slatiniště s výskytem suchopýrů, na kterých také rostou některé druhy orchidejí, jako prstnatec májový, kruštík bahenní a pětiprstka hustokvětá.

Na louky je vázaný i bezpočet bezobratlých živočichů, především hmyzu. Z téměř 2000 druhů motýlů nalezených v Bílých Karpatech patří k nejvzácnějším kriticky ohrožený bourovec trnkový, modrásek černoskvrnný, modrásek hořcový a v Čechách již vymřelý modrásek komonicový. Běžným druhem se v poslední době stala kudlanka nábožná, nápadná je i nelétající kobylka zavalitá. Bohaté je i zastoupení brouků, nalezneme zde majky, svižníky, mandelinky, nosatce, tesaříky nebo střevlíky.

Existence těchto travních společenstev závisí na pravidelném kosení nebo pastvě. Zvláště na jihozápadě se louky kosívaly jedenkrát ročně, často až v červenci. Pozdější sečí totiž louky nevysychaly a mohly odkvést a vytvořit semena.. Otavy byly sklízeny pouze v údolích. Stejně jako na loukách v jiných koutech naší země se i na těch bělokarpatských negativně podepsalo socialistické zemědělství. Tisíce hektarů zanikly rozoráním, intenzívním hnojením či naopak ponecháním ladem. Přesto více než 4000 hektarů zůstalo těchto zásahů ušetřeno, či jimi bylo ovlivněno jen mírně. Od roku 1987 jsou chráněny v několika rezervacích. Slouží také jako zdroj genetického materiálu pro postupnou obnovu travních společenstev, která zde probíhá po roce 1989.

V současnosti jsou louky koseny především vlastníky a uživateli pozemků. Kromě zemědělských subjektů to jsou nevládní organizace a pozemkové spolky, v menší míře i další zhotovitelé. Rozsáhlé luční komplexy jsou koseny traktory, na příkřejší svahy a sesuvy se používá lehká mechanizace nebo jsou koseny ručně. Seno je většinou používáno jako krmivo. Od poloviny 80. let byly znovu obnoveny stovky neudržovaných hektarů na prudších svazích, sesuvech a nedostupných místech, kde je kosení zemědělskou technikou obtížné. Tato místa byla zarostlá keři, především hlohem, trnkou a růžemi, na některých se již vyvinuly lesy. Obnova těchto lokalit znamená výřez dřevin, odstranění biomasy a její spálení nebo využití na štěpku a následné pravidelné kosení.

Botanické monitorování ukázalo, že na suchých stanovištích trvá obnova původního travního porostu jen několik let. V jednom případě se objevily jen tři roky po odstranění křovin čtyři luční druhy orchideje. Sledování také ukázalo, že spalování odstraněné biomasy v této oblasti nevede k degeneraci porostu, spáleniště brzo zarůstají lučními druhy trav a bylin.

V posledních třiceti letech výměra druhově bohatých luk vzrostla nejen obnovou managementu na neudržovaných plochách, ale take zatravněním orné půdy. Od 90. let dvacátého století bylo výsevem komerčních jetelotravních směsí (většina) a přirozeným vývojem (spontánní sukcesí) zatravněno okolo 7000 ha orné půdy.

Od roku 1999 se na zatravňování používá také regionální semenná směs, doposud byla vyseta na více než 600 ha. Tato směs je připravována Základní organizací Českého svazu ochránců přírody (ZO ČSOP) Bílé Karpaty ve spolupráci se Správou CHKO Bílé Karpaty a místními zemědělci. Každoročně je touto směsí oseto kolem třiceti hektarů orné půdy. Zatímco jsou byliny pěstovány v matečných porostech, trávy jsou sklízeny v původních loukách kartáčovým sběračem. Bílé Karpaty jsou doposud jedinou oblastí v České republice, kde se výsev regionální směsi používá na větších plochách.

K zachování stávajícího kulturního a přírodního dědictví, které bělokarpatské louky představují, je nezbytná neustálá péče. Aby nezarostly keři nebo silnými trávami (třtina, bezkolenec) je nutné jejich každoroční kosení. To si už v 80. letech minulého století dobře uvědomili mnozí dobrovolní ochránci přírody a spolky.

Tehdy začala ZO ČSOP Bílé Karpaty se skupinou dalších zájemců čistit bývalé louky v dnešní národní přírodní rezervaci (NPR) Čertoryje, které byly hustě zarostlé hložím. Po revoluci vystřídala dobrovolníky (především z hnutí Brontosaurus) profesionální skupina pracovníků na náhradní vojenské službě. Tím se akční rádius rozšířil o několik dalších území. V roce 1997 byl akreditován Pozemkový spolek Čertoryje, v rámci kterého dozrála údržba a obnova luk do dnešní podoby. Tento spolek se stará o více než 200 ha květnatých luk na 25 lokalitách v jihozápadní části Bílých Karpat a přilehlém Pomoraví. Některé z nich obnovuje na místech do nedávna ještě zarostlých dřevinami či oraných. Znamená to nejen zajištění financí a pracovních sil (zvláště zabezpečení ruční seče je v posledních letech hodně problematické), ale i získání souhlasů vlastníků formou pachtovních smluv či výkupů jejich parcel v rámci kampaně Místo pro přírodu či jiných zdrojů.

Díky trvalé péči o zdejší louky jsou vytvářeny vhodné podmínky pro stovky druhů rostlin a živočichů.