Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Ráda bych se zeptala na aktuální stav spolku Kuprospěchu. Když jste vymýšleli název, čemu nebo komu jste chtěli být prospěšní?

MK: Celému Severozápadu, Chomutovu, ale určitě jsme to nemysleli prvoplánově, že jsme ku prospěchu, naše akce budou ku prospěchu. Od začátku jsme psali a říkali, že v podobných lokalitách, jako je Chomutov, má kultura a občanský život pro formování celého území významnou roli. Po roce 2000 jsme se tu nacházeli v totální kulturní poušti. Byli jsme vysokoškoláci, kteří se vraceli zpět, a zpočátku nám byla média a radnice nakloněna a podporovali nás. Pamatuji si, že jsme s Petrem Karáskem šli kolem budovy jednoho atypického výměníku a oba jsme se shodli, že bychom tam chtěli mít kulturní centrum.

Nakonec nám radnice pronajala bývalé kino Evropa. Z prostého pořádání kulturních akcí jsme dospěli k tomu, že jsme pár let dávali život obrovské budově uprostřed sídliště Březenecká. Díky té budově se v Chomutově najednou objevilo hodně tvůrčích lidí. A tak v kině vedle sebe fungovali hiphopeři, kluci, kteří hráli industriální hudbu, skejťáci si tam vybudovali rampu, pořádali jsme techno party, prostě všechny subkultury se najednou setkaly v jednom prostoru a člověk viděl, že to město má silný tvůrčí potenciál.

Co tedy vedlo k tomu, že město přestalo tyto aktivity podporovat?

MK: Tehdy se to vše odehrávalo v kulisách ROP Severozápad, které proslulo kauzou rozkradených miliard určených na přeměnu kraje. Byli jsme ještě schopní dostat peníze na zpracování stavební projektové dokumentace, měli jsme ji připravenou, přispěl nám kraj, tehdejší hejtman Šulc, něco nám poslaly Severočeské doly. Snažili jsme se, aby náš projekt byl součástí transformačních plánů, najednou se však kolem toho začaly dít prapodivné tlaky, že náš projekt není vyhovující, se slovy „my vám to partnerství dáme, ale ještě nám připravte tohle a tenhle papír”, a začalo být zjevné, že nás v programu nechtějí. Už tehdy bylo jasné, že dotace jsou předem rozdělené. Vedení radnice se nás nakonec snažilo vtáhnout do místních politických her, nám šlo ale fakt jenom o to kino. Pak mi jednou volali z novin, co říkám na výpověď z kina. Nic jsem o tom nevěděl. Z naší strany ještě probíhaly naivní pokusy, aby nám město nabídlo jiný prostor. Od té doby oživujeme různé prostory ve městě jednorázovými akcemi.

Na co se dnes soustředíte?

MK: Dlouhodobým projektem jsou Mozaiky, vymyslela je Markéta Fridrichová. Je to mapování hlavně normalizačního nástěnného umění ve veřejném prostoru v našem kraji. Na webu Projektmozaiky.cz je možné vidět otevřenou databázi s lokací a popisem. Pořádání kulturních akcí nebo třeba tematických cyklojízd je hodně právě na Petru Karáskovi, který ještě s dalšími drží Kuprospěchu při životě. Baví mě pořádání akcí, ale myslím si, že cílem podpory kultury nemá být jenom to, aby se odehrávaly akce a přiváželo umění. Místní tvůrkyně a tvůrci by měli mít podmínky, prostor a čas, aby mohli tvořit.

PK: Po letech činnosti v nomádském stylu se nyní rýsuje možnost stálé základny, kterou by mohly využívat i další subjekty, ale tento projekt je zatím v plenkách. Pokračujeme v letité tradici Cyklojízd, které se kromě propagace cyklistiky stále více zaměřují na místní historii a architekturu, společně sázíme stromy. Letošní ročník se soustředí na unikátní stavbu Podkrušnohorského přivaděče. S historií také souvisí výstavy o místní architektuře, jako byly Experimenty, letos chystáme výstavu o hlavní třídě města, Palackého ulici. Novým formátem jsou rovněž neformální besedy s osobnostmi nazvané Thrashtalks. Těžištěm zůstávají kulturní akce klasického střihu. Kromě přivážení zajímavých umělců odjinud stále lpíme na zapojení a účasti umělců místních.

V tomto tématu jste dlouhodobě aktivní. Máte velké snahy lidi propojovat. Nyní jste součástí aktivity Kreativní Ústecký kraj. Představte nám ji.

MK: Náš kraj prochází transformací, z uhelného průmyslu se musíme přeorientovat na nové obory. V podobných průmyslových lokalitách v Evropě se vždy ke slovu dostali místní tvůrčí talenti, kteří místům se špatnou pověstí začali dávat novou tvář. A nejen tvář, kreativní a tvůrčí odvětví mohou hrát významnou roli při oživení lokální ekonomiky a tvorbě regionální HDP. Takže společně s Jiřím Řehákem, krajským náměstkem pro kulturu, ústeckou pobočkou CzechInvestu, s krajským Inovačním centrem, místní univerzitou a mnoha místními partnery napříč krajem spouštíme síť Kreativni.uk.

Docela se inspirujeme u sousedů na druhé straně Krušnohoří, kde saské ministerstvo financí podporuje Kreatives Sachsen. Výsledkem je zvýšení počtu nejen mladých lidí podnikajících v tvůrčích oborech od rukodělných řemesel až po filmová studia, posílení komunitního života a HDP srovnatelné s automobilovým průmyslem. Na webu Kreativni.uk se může kdokoliv do sítě přihlásit a ovlivnit, jakým směrem se v našem kraji bude přesně ubírat. Čeká nás hodně intenzivní podzim i několik dalších let.

Dlouhodobě spolupracujete i v Chomutově s různými spolky. Všimla jsem si, že některé aktivity se již nyní v Chomutově propojují. Je to tak?

MK: Když někde jsem, tak ani neříkám, že jsem z Kuprospěchu, ale že jsem z chomutovského kulturního podhoubí, protože se vše propojuje. Zároveň se za poslední dva měsíce díky síti Kreativni.uk potkávám s dalšími lidmi, o kterých jsem ani pořádně nevěděl. Ta tvůrčí síla Sudet se zdá být nekonečná a v Kreativni.uk ji postupně propojujeme a dáváme jí směr.

Tedy to vypadá, že se něco mění. Možná i pohled na severní Čechy?

MK: Mně už připadá opravdu směšné, když někteří redaktoři nebo sociologové o nás píšou, jako bychom byli nějaká zvířátka. Trochu je to takový koloniální způsob uvažování, že o nás mluví nadřazeně, o vykořeněném Severozápadu píšou, jako by to byla tajuplná země na konci světa. Přitom z Chomutova jsi za hodinu v Dejvicích. Lokální patriotismus a místní aktivity rostou. Stačí se podívat do Krušných hor, kolik kapliček a podobných staveb se za poslední dobu obnovilo.

Nepomáhají tomuto náhledu také některé televizní seriály, které líčí sever jako ponurou zdevastovanou krajinu?

MK: Ano, také, na druhou stranu při natáčení vzniká i určitá popularita míst. Příkladem je třeba seriál Most. Myslím si, že je to příležitost i pro místní občany, že když jim to někdo takto takzvaně nasvítí, tak se na tím zamyslí. I tento zájem je mi vlastně docela sympatický. Taky si nemyslím, že bych čekal po zhlédnutí nějaké severské, norské kriminálky, že mě tam při příjezdu někdo pod mostem zapíchne. Skandinávie knižně a filmově líčí jiné příběhy, než se tam běžně dějí. Nemá smysl stěžovat si, že se u nás točí temné scénáře. Napišme si vlastní nebo finančně podpořme scénáře s jiným než drsně romantizujícím nádechem.

Jste i nasměrovaní ve smyslu, že jste příhraniční oblast? Chystáte také tuto spolupráci?

MK: Musím říct, že ačkoliv bydlím v Chomutově, mám rádius nastavený dost široce. Do Prahy je to pro mě kousek, prostor hor vnímám skoro jednolitě bez ohledu na státní hranici, necítím se jako někde na periferii. Jedna z prvních věcí byla, že jsme v roce 2004 napsali do Německa, do Alte Brauerei v krušnohorském Annabergu-Buchholzi, skamarádili se a začali dělali společné akce. Byl to klasický příběh, kdy se místní němečtí pankáči dostali k nějakému prostoru, pak jim prostor město dalo a nakonec prací vytvořili kulturní a sociální centrum. Také dlouhodobě spolupracujeme s kulturním centrem AJZ Chemnitz. Stejný příběh, staré kino na kraji města. Co je zajímavé, co se také mění, je, že při prvních dvou ročnících našeho hudebního festivalu Cumbajšpíl měli místní nejapné připomínky k programu, kde vystupuje tolik německých kapel. Postupně se chomutovské publikum naučilo vnímat sousedy jinak, začali se kamarádit a kapela Meniak pak byla tradičním každoročním hostem.

Nepřemýšleli jste někdo z vás, že byste vstoupili do politiky, když některé změny nejdou klasickou cestou posunout dále?

MK: Dva lidé z Kuprospěchu jsou chomutovští zastupitelé. Mě zkušenost s kinem Evropa přesvědčila, že měnit věci jen odspodu tak úplně nejde, to bych musel mít ještě jeden další život nebo dva. Přirozeně jsem se začal kolem politiky motat. V podstatě dělám politické kampaně a s dobrými politiky spolupracuji. Nemá smysl pořád opakovat, dejte nám na kulturu víc peněz a buďte na nás hodní, uznejte, že jsme dobří. Měli bychom si říkat, pojďme změnit tvář toho kraje.

Mám takový vnitřní cíl, spojit místní kreativce, abychom pak pomohli s novou tváří kraje. Myslím, že podobně to mají nastavené i někteří lidé z ústecké fakulty umění, ale když o tom přemýšlím, tak se teď na všech úrovních potkáváme spíš jako místní patrioti, kterým jde o kraj, než jako zástupci institucí. To se týká i vládního CzechInvestu, kraje nebo Inovačního centra, chceme tvář kraje změnit pomocí kreativity a zdá se, že to bude pro všechny docela zábava, ještě k tomu dost užitečná.