Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Jaký je charakter společenství Les, do jaké oblasti kromě kulturní a umělecké jeho aktivity zasahují, například environmentální, sociální, politické? Věnujete se občanskému aktivismu, správě veřejného prostoru a podobně?

Na začátek je třeba říci, že společenství Les vzniklo pod dvěma organizacemi. Jednou z nich je původně kurátorská iniciativa Are, pro kterou bylo hlavním bodem programu organizování pobytů pro kurátory a umělce společně s dalším programem a také správa pozůstalosti Ester Krumbachové. Následně jsme se čím dál tím více začali zabývat tématy spojenými s ekologií a zjistili jsme, že je pro nás vlastně jednou z priorit působení v krajině. Druhou institucí, ze které společenství Les vyvstalo, je Institut úzkosti, který vznikl jako platforma pro naše angažovanější projekty a spolupracuje s dalšími organizacemi, které se zabývají úzkostí a dalšími sociologickými tématy. Nyní Les krystalizuje do samostatného společenství. V současnosti čítá přibližně šedesát členů. Snažíme se o něm přemýšlet jinak nežli o komunitě, i když mnoho parametrů je podobných. Ladíme variabilní nastavení využití energií členů tak, aby ten, kdo jí má v určitou chvíli přebytek, ji mohl věnovat právě zde. Tedy spíše bych to nazvala otevřenou strukturou spojující kulturní i permakulturní tematiku, aktivismus a péči o lidi, zvířata a krajinu.

Součástí vašich aktivit je péče o konkrétní lesní a luční pozemky v Orlických horách. Spolupracujete nějakým způsobem s místní komunitou? Daří se vám místní zapojovat, například jako účastníky nebo spolutvůrce vašich akcí?

Spolupracujeme s jednotlivci na sousedské bázi, nemáme za cíl nijak systémově pronikat do místních kulturních a nekulturních organizací či politiky. I když samozřejmě existují iniciativy, které nám jsou svým programem blízké a spolupráce je nasnadě. Například sdružení Žijeme spolu v Orlických horách, které založilo síť pro sdílení doma vypěstovaných a vyrobených produktů. Chvíli fungovali báječně, měli dokonce i kamenný obchod v Žamberku, ale nakonec zjistili, že to vyžaduje šílené množství energie, kterou na polodobrovolnické bázi nejsou schopni nabídnout. Spolupráce však nezanikla a Les i Institut úzkosti jsou s nimi nadále ve spojení například v projektu pro Fotograf Festival 11.

Jsou v místě vašeho působení, případně v širším regionu nějaké organizace, se kterými byste se chtěli v budoucnu více propojit?

Vlastně asi ne. Zatím jsme nad tím ani neuvažovali. Možná to v budoucnosti přijde, ale důležitou otázkou by bylo, s kým, protože já sama o ničem moc nevím a zmapované to zde prozatím nemám. Zajímá nás spolupráce se studenty v okolí, a to základních a středních škol. Například se Střední školou uměleckoprůmyslovou v Ústí nad Orlicí, ale to je vše taky v začátcích. Jediný příklad spolupráce se vzdělávacím systémem se prozatím uskutečnil při tvorbě svejlu a vrstevnicové mapy. Měli jsme v plánu spolupracovat s oborem Geodézie na Střední průmyslové škole v Letohradě, covid však tuto plánovanou společnou akci zastavil a potřebné věci nám přijel vytyčit sám pan ředitel.

Jaký je dosah vašich aktivit? Je pro vás dostatečný nebo usilujete o širší záběr?

Je toho mnoho, co je možné vybudovat, a mnoho možností, s kým spolupracovat, ale pro nás je stále jednou z priorit, aby krajina měla čas sama pro sebe. Není plánem z toho zde udělat komunitní zahradu, ke které má kdokoliv a kdykoliv přístup, chceme, aby i krajina měla svůj klid. Vždy nás v tomto přesvědčení utvrdí i nárazová vlna sto padesáti účastníků sympozia. Přestože se k tomuto místu všichni chovají velice citlivě a šetrně, jejich přítomnost zde zanechává určité stopy, ač jsme vždy překvapeni, v jak malé míře při tom množství lidí. Ale přesto chceme krajině dopřát klidový režim, proto neorganizujeme více akcí, nechceme se stát ekocentrem, které je v permanenci.

Je pro vás důležitý mezioborový přístup? Snažíte se skrze své aktivity propojovat různé obory a přístupy k tématu?

To je pro nás to úplně nejdůležitější. Biologie, sociologie, ekologie, etologie, hydrogeologie, do jisté míry i třeba astrologie, různorodé exaktní obory je pro nás důležité propojovat mezi sebou, ale dále i s vědomostmi z oblasti alternativního vědění jako je právě permakultura, biodynamické zemědělství a také různé formy péče o zdraví fyzické i psychické a navázání toho všeho na takzvaně neexaktní obory a praxi. Stavíme poznávání formou pozorování přírody jako způsob vzdělávání se paralelně či spíše provázaně s akademickým. Chceme, aby naše setkání byla stejně tak sousedská jako profesní, a ideálně, aby se vždy snažila řešit danou problematiku napříč. Někteří okolní obyvatelé sledují přírodní systémy dlouhodobě a pečlivě, a proto je skvělé tyto zkušenosti sdílet a doplnit například nějakým akademičtějším pohledem. A samozřejmě neméně důležité je v dnešní době propojování práce fyzické s tou mentální.

Jakým způsobem zajišťujete dlouhodobou udržitelnost svých aktivit?

To je oblast, kterou se snažíme neustále rozvíjet. Z mého pohledu je to nejvíce o energiích a jejich nastavení. Jedná se o některé, které tu jsou, slunce, voda, jejich využití velmi záleží na nastavených strukturách daného místa. My nyní přemýšlíme, jak je udělat co nejvíce bezobslužné a trvalé. Zadržování dešťové vody, samozavlažovací systém, ale to jsou bohužel investice, na které jen tak nedosáhneme. Samozřejmě se o to snažíme nějakým low budget způsobem, ale například technologie jako solární panely je již nedosažitelná. Druhou, neméně důležitou stránkou, je nastavení energií lidských. Stále se snažíme zjistit, jak to tady má fungovat. Vstoupili jsme sem s něčím a nyní je fáze reflexe. Co tady můžeme mít, co tady chceme mít a jak lze nastavit společenství pro dlouhodobé fungování. Ve vzduchu visí i otázka dalších generací, řešíme ji, prozatím nijak programově, ale přirozenou cestou. Kdo ví, jakou politiku budeme muset nastavit v budoucnu. Nyní je současná samoorganizace příjemnější a přirozenější, ale zároveň si také uvědomujeme i možnou konečnost společenství. Uklidňující představou však je, že by zde ten les mohl žít sám.

Jaké jsou formy místní podpory, kterou získáváte, o kterou usilujete, například od místní samosprávy, lokální granty, podporu jednotlivců, nějaké formy sponzorství a podobně? Pomohla by vám širší podpora a jakého druhu?

Nezískáváme žádné zdejší finance, a to z toho důvodu, že jsme to ani nezkoušeli. Pouze se nám daří, díky dobrým vztahům, získat brigádníky z okolí, zadarmo dřevo nebo bagr na víkend za lepší cenu. Jsme primárně z kulturní oblasti a většina uživatelů tohoto místa je z kultury, proto se nabízí žádat na Ministerstvu kultury. Letos poprvé jsme sympozium pořádali jako lesní festival Potomci hub a pak nějaké menší formáty v Praze, například přednášky a workshopy. Zažádali jsme o Norské fondy a také chceme zjišťovat možnosti environmentální dotace z Ministerstva životního prostředí, ekologické, klimatické a jim podobné podpory. O to vše bychom v budoucnu měli zájem, ale prozatím jsme to nezkusili. Další vizí je uspořádat sbírku na zázemí pro ty, kteří tady chtějí častěji a aktivně pobývat, ať už lidí či nelidí. Ale také intenzivně zvažujeme aktivity, které by nebyly závislé na penězích.

Zmínila jste, že na pozemku se pravidelně konají sympozia pro více účastníků, jak ale prostor funguje většinu roku, kolik lidí zde pobývá a pravidelně se účastní fyzické práce? Jak často se zde konají aktivity přímo v prostoru? Kolik času trávíte prací na pozemku vy sama a jak tuto práci kombinujete s kurátorskou činností?

Kromě sympozií organizujeme několik brigád a vzdělávacích kurzů. To jsou hlavní aktivity, co se fyzické práce týče. Členové Lesa mohou pozemek využívat k relaxaci a práci dle svých potřeb. Já s přítelem máme vlastní navazující pozemek, takže většinu fyzické práce soustřeďuji tam, ale nějaký záhon jsem zvládla udržet i na pozemku Lesa, kde nepravidelně něco vysazuji a kde se také staráme o louku. Společně máme zvířata, o která se ale staráme my, Les jim poskytuje zázemí, které jim vybudoval v rámci programu sympozií. Tři ovce a dvě kozy i v takto malém počtu významně zlepšují kvalitu půdy a současně mají obrovskou rozlohu pastviny, takže se myslím mají hodně dobře. Časem, až si budeme jistí, že jim můžeme trvale poskytnout dobrý život, bychom chtěli mít víc zvířat. Také máme zachráněné slepice. Pomáháme je aktivistům umisťovat v okolních vesnicích. Ještě mám dvě útulkové feny a kocoura. Takže za mě je to každodenní starost. S kurátorstvím se tato práce propojuje tematicky―zajímají mě témata klimatu, zlepšování půdy, adaptace, permakultury, péče o zvířata, budoucnost zvířat, pastevectví a podobně, která jsou součástí současného umění, a která se i přímo na místě řeší v programu Lesa.

Jaké jsou podle vás zásadní problémy v místě vašeho působení, co by bylo potřeba změnit?

Nás samozřejmě zajímají problémy daného místa. Je to například otázka vodního koridoru D–O–L Dunaj–Odra–Labe, kdy je jedním z řešení zaplavení celé oblasti údolí pod námi okolo rybníka Šušek. V tomto případě je náš zájem přispět k debatě a podpořit místní, aby k tomu nedošlo. Vůbec otázka hospodaření s vodou v místě je pro nás důležitá a kromě svejlu na pozemku plánujeme další zadržovací svejly, jezírka a lesní tůni. Zatím ale nejsme nastaveni na řešení nějakých systémových problémů celé oblasti, ale kdo ví, co bude do budoucna.

Jaký je poměr dobrovolnické práce a placené práce ve vašem projektu?

Většinový poměr má dobrovolnická práce. Snažíme se dát honorář těm, kteří mají zodpovědnost, vedou pracovní skupiny a podobně. Samozřejmě, když je tu brigáda, lidé dostanou najíst. Rádi bychom do budoucna kombinovali brigády a workshopy, to se nám osvědčilo jako spravedlivé. Člověk kromě investice v podobě odvedené práce může získat na oplátku nějaké vědomosti. Za příspěvky na sympoziích a pořádání sympozia samozřejmě nějaké honoráře jsou, jejich výše je však stále legrační. Dali jsme si za cíl pečlivě rozlišovat práci dobrovolnickou a tu, která je prací a měla by být honorovaná. Tento přístup zohledňujeme v grantech, ale mám za to, že na to náš grantový systém stále není nastavený, a tím komplikuje i naši snahu změnit etiku práce.

Jaký je vývoj vaší organizace od jejího založení do dnešních dnů a jaký je ideální vývoj do budoucna?

Rádi bychom zde zkoumali, co je možné na tomto místě dělat, co je pro to prostředí spřízněné. Hledání formátů je nejpodstatnější další krok. Dále potřebujeme dobudovat základní trvalé struktury, jako je stín, pitná voda, a to vše v neinvazivní formě, která dovolí častější fungování místa pro více lidí. Opakované jednorázové budování zbytečně vysiluje společenství. Na seznamu je také vytvoření možnosti trvalejšího pobývání na pozemku. Chtěli bychom vymyslet program a formáty, které by umožnily propojování městských, venkovských a zahraničních aktivit a rozmazaly tato měřítka.

Jak vnímáte způsob fungování kulturních organizací v době environmentální krize, měly by se nějakým způsobem proměnit, usilujete o to?

Já si dokonce myslím, že se proměnit musí. To je přesně ten důvod, proč to celé děláme, něco jako hlavní bod programu. Je to pro nás důležitá otázka, která je mnohdy u velkých organizací zcela nezohledněná. Například pro nás v galerii PLATO v Ostravě, kde působím jako kurátorka, je to důležité, ale nevím, jak jsou na tom další instituce, které se třeba nepřihlásily ke kodexu feministické umělecké instituce. Co třeba Národní galerie, řeší tuto otázku? Může si to vůbec dovolit? Třeba na personální úrovni? Mají nějaký kodex fungování v tomto ohledu? Ano, i u nás v Lese přicházejí s naším programem kontroverzní otázky. Chceme pořádat akce na mezinárodní úrovni, proto je nutné uvažovat o formách cestování. Vždy jde o stanovení toho, co je v danou chvíli priorita a co přináší větší užitek. Je to otázka, kterou si můžu klást každý den znovu a znovu, jen je potřeba hledat míru a věci vyvažovat.

Máte nějaký vnitřní kodex fungování, byť třeba i (dosud) neverbalizovaný, zejména s ohledem na stav klimatické nouze, genderové otázky, spolupráci s problematickými subjekty, otázky financování, spravedlivých odměn za práci a podobně?

Ano, určitě máme, dá se říci, že ho přejímáme z Institutu úzkosti. Je to Kodex feministické umělecké instituce, který ovšem nepřináší pouze striktní pravidla, ale i to, že je nutné řešit věci na základě intuice. Myslím, že to již nějak máme v sobě, že to funguje. Horší to je s odměnami za práci, nemáme potřebné zdroje. I proto jsme se rozhodli naši činnost na rok umenšit a hledat způsoby, jak dále fungovat.

Jak proměnila izolace v důsledku koronaviru váš způsob fungování, jak se vám daří udržet své aktivity, došlo k zásadní nebo dílčí proměně vašeho způsobu práce?

Bylo to zajímavé, lidi potřebovali být spolu a o to více spolu v krajině, což je pro tento projekt zcela ideální. V mezidobích, která to umožňovala, mohlo toto místo poskytnout širší možnosti spolupráce než město a samozřejmě restrikce generovaly více času. Další pro mě i pro společenství důležitá změna byla, že jsme se sem nastěhovali a díky mé trvalé přítomnosti jsme si konečně mohli pořídit zvířata, která jsou pro nás a místo důležitá, jednak pro půdu a jednak pro uzavřený systém společenství lidí, rostlin, zvířat domestikovaných i nedomestikovaných. Takže nyní k péči o pozemek přibyla i každodenní péče o zvířata. Já sama tu nyní zůstávám, myslím, že to můžu říct, natrvalo. Jsem příkladem toho, že karanténa v lidech jen prohloubila touhu být venku, být mimo galerie, mimo město, ale spolu.