Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Jste původem z Prahy, proč jste si vybral pro přestěhování právě Broumov?

Je to jednoduché, já jsem tady v roce 2000 koupil dům. Už delší dobu jsem chtěl odejít z Prahy. Před Broumovem jsem dva roky pobýval jinde, v Českém ráji, ale dojezdová vzdálenost do Prahy byla malá, takže jsem měl pocit, že jsem Prahu ani neopustil.

Jaká tady v Broumově byla situace, když jste se sem nastěhoval? A už tehdy Vás zde zajímala nějaká kulturní aktivita?

Měl jsem zde nějaké známé a již rok před tím, než jsem zde zůstal natrvalo, jsem Broumov navštěvoval kvůli začínajícím kulturním aktivitám: otevřela se Rožmitálská cesta a cyklostezka Stolové hory. Ten samý rok, jestli si pamatuji správně, započala i iniciativa pro broumovské kostely, avšak prozatím bez mé pomoci. Sám sebe jsem zpočátku v Broumově viděl úplně jinak, neměl jsem v plánu se zde podílet na kulturním dění, já vlastně před kulturou utíkal. Tehdy jsem měl představu takovou, že se budu více věnovat ekologii a ekologickému pěstování, to se mi vlastně moc nepovedlo, stejně jako odejít z kultury. Dopadlo to opačně, lidé, se kterými jsem se zde znal, mě vtáhli zpět do dění a já se začal na všem tady velice aktivně podílet.

Jaké iniciativy jsou zde nyní? A jaký byl vývoj akce Týden pro broumovské kostely?

Nyní zde probíhá festival Za poklady Broumovska, to je festival, který plynule navázal na Týden pro broumovské kostely. Bylo to logické, protože téměř všichni z hlavních organizátorů tohle místo zase opustili, kromě mě. Mezitím zde vznikla Agentura pro rozvoj Broumovska, ta tyto aktivity převzala, modifikovala, ale dá se říci, že hlavní myšlenka zůstala víceméně stejná. Je tady skupina barokních kostelů, ty se každoročně otevírají, aby je veřejnost mohla navštívit z jiného důvodu, než je bohoslužba, za kulturním programem. Jen je nutno říci, že když jsme tento program dělali my, byl poněkud více alternativního rázu, což samozřejmě ovlivnila skladba organizátorů. Nyní to celé zaštiťuje pražská agentura, která v balíčku dodává kvalitní vážnou hudbu nebo třeba jazz.

Jak tuto akci a snahu vnímají místní obyvatelé Broumovska, berou ji za svou, nebo je to spíše způsob, jak přilákat návštěvníky z okolí?

Já to asi nedokážu úplně posoudit. Osobně si myslím, že je to zaměřeno více turisticky, ale určitě je zde nějaká skupina místních, řekněme intelektuálně založených lidí, kteří na kostely každoročně zajdou. Myslím, že poskytující agentura si nijak zvlášť nepotrpí na aktivní zapojení místních a proto taky jejich návštěvnost nebude majoritní.

Jaké jsou další kulturní akce či iniciativy v okolí?

Je to například Varhanní léto, iniciativa místního učitele ze základní umělecké školy, který je taky původem z Prahy. On sám jakožto varhaník připravuje varhanní program pro několik dalších místních kostelů. Zde si myslím, že je to více provázané s lokální komunitou a na programu se podílejí zdejší hudebníci. Ale ani zde se programově neangažuji. Kromě hudby zde hrají významnou roli městské instituce, městská galerie, která má dle mého názoru neuchopitelnou dramaturgii bez kurátora. Samozřejmě Galerie Dům se svou zahradou, jejíž aktivity spadají pod Agenturu pro rozvoj Broumovska, včetně aktivit v celém Broumovském klášteře, který mají v pronájmu od benediktinů. Místní fotokroužek, dvě skupiny lidí, kteří pořádají hudební festivaly. Jedna si říká Kluci z rakety, to je skupina lidí kolem Petra Osoby, ti dříve své koncerty dělali v Jetřichově, nyní jsou především v Soulkostele ve Vernéřovicích. Dále pak třeba kulturní společnost Zákus.

Dříve jste se podílel na mnoha zdejších aktivitách, nyní již většinou zmiňujete, že už jejich součástí nejste. Co je tedy hlavní činností Petra Bergmanna?

Začínal jsem zde s již zmíněném místním sdružením Tuž se, Broumovsko!, které pořádalo Týden pro broumovské kostely. Kromě toho jsme se zajímali o renovaci poutních cest, opravovali jsme drobné sakrální památky. V rámci spolupráce s tímto uskupením a na základě mé historie v čele kulturní agentury v Praze nám byl nabídnut prostor místního pivovaru, což byl obrovský prostor a nepředstavitelný závazek, přesto jsme se do toho pustili. V roce 2001 jsme zahájili provoz čtyřměsíčním festivalem Broumovské kulturní léto, součástí byla velká mezinárodní výstava, celé to znamenalo třeba dvě stě účinkujících. Proběhly tři ročníky, nikdy však v takovém rozsahu jako ten první. Následně občanské sdružení zaniklo a část aktivit byla přenesena na Agenturu pro rozvoj Broumovska. Já sám jsem si také pronajal prostor od benediktinů, mé zázemí a depozitář se nachází v Polici nad Metují v prostorách kláštera. Jednou z podmínek bylo, že se budu věnovat pouze historickým výstavám. Zaměřuji se na velké sbírky věnující se místní historii, bádám a v neposlední řadě publikuji. Nedílnou součástí mých aktivit je prezentace mé sbírky, případně někým jiným doplněné sbírky, vždy zaštítěné daným tématem. S nimi cestuji po celém Broumovsku. Musím přiznat, že jsem také začínal s uměním, i s experimentálním uměním, ale došel jsem k tomu, že lidé se ho spíše báli. Nyní už ani mě současné umění nezajímá, radši pracuji s tím starým, co už prověřil čas.

Jak s vámi spolupracuje město Broumov a další organizace v okolí?

Musím říct, že je to velmi složité. Prakticky je to tak, že jsem zde zažil čtyři starosty, kdy vždy musím každého nového přesvědčovat o kvalitě své práce a se změnou vedení vždy začínám od začátku, tudíž i od nižších částek. Například za loňský rok jsem vyúčtovával sedmnáct grantů, což znamená pro člověka, který má psát knihy a dělat výstavy, čtvrt roku práce stráveného pouze administrativou. Ale nyní je to moje zaměstnání a bohužel to jinak nejde. Publikace, které vydávám, nejsou komerční, a proto bez tohoto procesu nemají šanci vzniknout. To vše byl jeden z důvodů, proč jsem založil Institut regionální paměti, nyní mám za sebou neziskovou organizaci, která zajišťuje výstavní, kurátorskou a sbírkotvornou činnost. Tato činnost je vygrantována a díky ní si můžu vyplatit nějaké peníze. Cyklicky žádám kraj, město, Ministerstvo kultury, další okolní města a okolní soukromé dárce, kteří mi jednou za čas něco dají.

Broumovsko jsou bývalé Sudety, probíhá tedy i nějaká přeshraniční spolupráce?

Ano, spolupracuji s Polskem, příhraničními oblastmi proběhlo mnoho výstav a spolupráce se dále vyvíjí. Propojuji se s dalšími, ať už s institucemi, či jednotlivci, byť situace u nich je ještě více podfinancovaná než u nás. Na německé straně je populace broumovských Němců velmi neaktivní, nedá se vzhledem k jejich věku divit, a mladší to nezajímá. Instituce se k mé snaze staví laxně, a to nejen ty, zabývající se sudetskou tematikou, ale i ty velké krajské.

Co považujete za hlavními problémy vašeho regionu?

Podfinancování, to je určitě ten hlavní problém. Což jsem samozřejmě ještě více pocítil v době pandemie, kvůli omezenému turistickému ruchu neměl kdo kupovat moje knihy. Samozřejmě dříve, a to myslím dávno, dávno, tomu bylo jinak, místní fabrikanti vraceli peníze zpět do místní kultury, fabriky měly například vlastní knihovny, což je dneska nepředstavitelné.

Nějakou dobu jste se věnoval organickému zemědělství, měl jste v plánu rozjet projekt lokálního komunitního obchodu, zajímáte se stále o environmentální tematiku?

Ano, ekologie je mé velké téma. Ale když vidím, kolik je přede mnou témat z historie, které je nutné zpracovat, tak se musím věnovat tomu. Chtěl bych dělat věcí mnohem více a ono by to snad i šlo. Vždy jsem v to doufal, ale potřeboval bych kolem sebe tým lidí, a to je ta potíž. Starší lidé do toho nepůjdou, ti mají své starosti, a mladé to vůbec nezajímá, což mě jako vyhlídka do budoucnosti upřímně trochu děsí. Když jsem začínal v Dejvicích s kulturním centrem, stále jsme kolem sebe měli mnoho dobrovolníků, ale to byla devadesátá léta, na kterých jsem vyrostl, dobrovolnictví bylo normální.

Máte nějaký vnitřní kodex, kterým se řídíte, byl by rozhodující v rámci nějaké spolupráce či pro přijetí finanční podpory?

To jsem ve svém životě řešil mnohokrát. Ale postupem času jsem se naučil přivírat oči, protože kdybych měl lidi posuzovat, zda se odchylují od mých názorů na svět, o to více v malých regionech, tak bych se daleko nedostal. Může jít o program dané firmy nebo názory jednotlivce, například ohledně rasismu, a pokud by bylo překážkou toto vše, tak brzy zjistím, že z různých důvodů bych se zde časem nemohl bavit s nikým. Prostě tady člověk musí žít s tím, co je, změnit názory lidí není v mých silách.

Věříte přes všechny tyto nesnáze, že je potřeba dělat to, co děláte, a že to zlepšuje kvalitu života ve vašem okolí?

To jsem nyní pojal jako takový svůj úkol, proto jsem zřejmě i tady. Jsem opravdu rád, že jsem se tady k tomu dostal, a ono to vlastně nějakým způsobem jde. Vždycky nakonec seženu peníze na vydání knihy, vydám každý rok alespoň jednu, a každý rok udělám několik výstav. On by to nikdo jiný neudělal, nikdo nemá kapacitu na to podat tolik grantů a strávit nad tím ty večery. Současné řešení je oddřít to všechno sám v nastavení, jaké je možné, i přestože vím, že by bylo potřeba udělat mnohem, mnohem víc.