Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

V loňském roce jste oslavili dvacet let svého působení, jak vzpomínáte na začátky organizace Johan?

Vzpomínáme rádi jako všichni „veteráni“. Jdou řeči, jak to bylo a jací jsme byli „kabrňácí“, já třeba vzpomínám rád na lidi, se kterými jsme začínali a kteří se vydali po čase na jinou cestu. Uspořádali jsme výstavu, tak jsme měli v ruce řadu již pozapomenutých fotografií a dokumentů. Je to vlastně fajn, ohlédnout se a porovnat, co bylo jinak.

Měl jsi nějaké vzory třeba ze zahraničí, které tě nasměrovaly, jak by mohla vaše stanice Jižní předměstí v budoucnu vypadat?

Na samém počátku devadesátých let jsem měl možnost být v Dánsku a Finsku, a to byla inspirace, bavilo mě navštěvovat kulturní squaty, mýma tehdejšíma očima „ostrovy svobody“, svobody v mnoha směrech. Inspirovalo mě, že může existovat nezávislá, svobodná tvorba, sídlící na vlastních adresách. Nějaký obraz v konkrétních obrysech jsem vlastně nikdy neměl, spíš šlo o možnosti a dílčí inspirace. Budovali jsme a žili místo pro potkávání, pro tvorbu a uvádění toho, co tradiční kamenné instituce nedělaly. Chtěli jsme vždy propojovat prezentovanou tvorbu s vlastním tvořením a se vzděláváním.

Naplnily se tyto vaše představy?

Myslím, že ano. Moving Station je dnes respektovanou scénou, živým prostorem, rezidenční základnou, dokonce produkujeme vlastní věci, potkávají se tu různé aktivity, setkávají se profesionálové se studenty, s laiky a se zájmovými tvůrci. Dokonce tak trochu propojujeme generace, protože zakladatelská generace už zestárla.

Jsou nějaké podobné instituce, které v té době vznikly a vlastně neměly sílu na pokračování a zanikly nebo se přetransformovaly?

Pryč jsou skutečné squaty jako byly Dům U divého muže, Ladronka, Milada, brněnská Šedá litina. Není broumovský Pivovar, budějovická Solnice, žatecký Banán… To jen z toho, co si rychle vybavím. Ale existuje třeba skvěle transformovaný Švestkový dvůr Divadla Continuo.

Hrozil vám za ta léta také zánik, například z důvodu developerských plánů nebo osobního vyhoření?

V roce 2006 šla budova do dražby, tehdejší majitel, státní podnik České dráhy, rozprodával nepotřebný majetek. Ale měli jsme opravdu štěstí, nový majitel s námi pokračuje do dneška. Taky se měnili lidé, ale myslím, že jsme pomalu―a to bylo asi také důležité―rostli a zpevňovali se. Je potřeba zdůraznit, že pro nás byla důležitá podpora města. Po vzniku čtyřletého grantového systému jsme získali dlouhodobější oporu, a to přineslo základ dalšímu rozvoji.

Jak se změnil váš přístup k programu, k širším souvislostem, k vytváření dialogu prostřednictvím kultury, která se také vyvíjí?

Změna je veliká. Na počátku mělo tehdejší občanské sdružení Johan rozpočet kolem padesáti tisíc, teď se pohybujeme kolem šesti až sedmi milionů. Předtím jsme byli partička kámošů, teď má zapsaný ústav Johan zaměstnance. Ale díky tomu, jak jsme se na začátku profilovali, se stále držíme klíčových aktivit. Stále propojujeme umění profesionální a komunitní, stále se orientujeme na hledačství, experiment a okrajové nebo obtížněji zařaditelné projekty, stále kraluje divadlo, tedy spíše performativní tvorba, posledních deset let výrazněji také současný tanec. Podporujeme nově vznikající aktivity a také se různými formami účastníme utváření kulturní politiky města a kraje. Stále si také držíme kontakty s kolegy doma―Asociace nezávislého divadla, Nová síť―i v zahraničí―Trans Europe Halles. Pořád se myslím máme co učit.

Nyní se věnujme vaší letní aktivitě Divadlo v krajině. Stojíme u poutního kostela sv. Barbory, opatrovnice horníků, v pro mě neznámém kraji, u obce Všekary. Jak se zde Moving Station ocitlo?

Má to několik důvodů. Měli jsme rozjednaných několik velmi náročných, také mezinárodních projektů. Přišel první covid a vše bylo ukončeno, bez výhledu na realizaci. Byli jsme zavření a říkali jsme si, co máme dělat. V létě se situace trošku otevřela. Na jednu stranu to pokládám za velmi dobrou zkušenost. Po dlouhé době jsme dělali animaci v prázdné budově, videa pro veřejnost, ale za čas jsme toho byli všichni přeplnění. Sledování monitoru už nikoho nebavilo. V běžném provozu fungujeme většinou v prostoru Moving Station, a když jsme se dostali do této nepříjemné situace, rozhodli jsme se, že budeme dělat něco jiného. Také jsme měli domluvený festival, který se kvůli covidu neuskutečnil.

Tady nedaleko u Všekar bydlím už třicet let, znám to tu. A je to vlastně nedaleko Plzně. Společně jsme se domlouvali, že někdy najdeme čas například na uspořádání benefičního večera v tomto místě. Je to skvělá stavba, krásný prostor. Původně to tu bylo hodně zarostlé a zanedbané. Také historie kostela je hodně zajímavá. Původně byl postavený rodinou Trautmannsdofů z horšovického panství. Za Josefa II. byl zrušený, ale místní tady dělali poutě dál. V době odtržení sudetoněmeckého území od Československa se kostel stal součástí Velkoněmecké říše, hned tady za hranou kostela byla hranice. Na konci druhé světové války tu pobývaly polské vojenské brigády. Neměly nejlepší pověst, ale v roce 1945 tady osvobodily ženský koncentrační tábor, a za to jsou považované za hrdinské. Němci byli rozhodnutí kostel vyhodit do vzduchu, našly se tam natažené výbušniny. Co vím, poslední bohoslužba se tu konala v roce 1954. Pak kostel sloužil jako cvičiště pro Československou lidovou armádu, měli tu takové velké naváděcí světlo na příletovou dráhu letiště v Líných u Plzně. V roce 1968 obsadila okolní lesy ruská vojska a z kostelní věže vybudovala pozorovatelnu, která poškodila její statiku. Po odchodu vojáků tam začalo zatékat a barokní nástěnné obrazy a fresky vzaly za své. Vojáci také spálili veškeré dřevo, vytrhali zábradlí a podobně. Ještě v roce 1990 byl pro kostel vydán demoliční výměr. V roce 1992 se ale podařilo opravit střechu, a tím stavbu zachránit.

Vidím tu opravená okna, zdá se mi, že se podařilo stavbu nově zabezpečit. Je to také díky vašemu působení?

Myslím si, že ano. Již v loňském roce jsme se domluvili na týdenním pobytu s premiérou představení, a sami jsme byli překvapeni, jak dobře to dopadlo. Přišlo nečekaně mnoho lidí, z obce i z okolí. Obec Všekary si kostel vzala v roce 2020 do vlastnictví, opravila okna; ta malá vytvořila absolventka ateliéru sochařství z Plzně už v roce 2015, jsou tam vsazené acháty. Nyní obec plánuje žádost o dotaci na obnovu kostela. Loňský festival měl název Barokní dech a jeho součástí bylo několik divadelních představení, koncerty, pohádka pro děti, tvůrčí dílna, čtení poezie. Dělali jsme komentované procházky, aby se lidé mohli s místem a jeho příběhem seznámit.

Jedna z nich se jmenovala_ _Půlnoc v pohraničí a pojednávala o padesátých letech, kdy začaly být uzavírány kláštery a kostely, a duchovní byli stíháni. Letos máme vlastivědný program se spřízněným starostou města Holýšov, povídání o krajině s průvodkyní, studentkou environmentální geologie, nebo přednášku architekta o drobných sakrálních stavbách. Chystáme kurátorovanou výstavu. Snažíme se o komplexní přípravu a vznikají možnosti neformálního setkávání.

Chodí na akce místní obyvatelé, nebo jsou spíše pro publikum odjinud z řad odborné veřejnosti?

Místní sem chodí, včera, ve všední den, přišlo na naše první představení asi čtyřicet lidí z vesnice, uvidíme o víkendu. Chodí staré babičky, rodiny s dětmi. Po programu vzniká diskuse. Nemáme čas některé věci konkrétně měnit, ale víme o sobě. Starosta se do toho pustil, vlastně je to vzájemná inspirace.

Poučili jste se jako tým z covidové situace, budete nyní fungovat jiným způsobem? Máte nějaká další řešení pro další případná omezení provozu?

Ano, máme něco v plánu. Třeba vytváříme rozhlasovou hru. Letos na jaře jsme otevírali pouličním festivalem, vznikají drobné malé věci, různá literární čtení. To fungovalo hodně, protože lidé měli touhu se potkat. Navíc nás tato trochu dovolená, i když pracovní, při přípravě akce Divadlo v krajině, jako tým stmeluje a přicházíme díky tomu na další nápady.