Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Kdo přišel s nápadem na festival a jak vypadaly první ročníky? Předcházely prvním ročníkům ještě nějaké jiné akce?

S nápadem přišel Petr Willert, tehdy student fotografie ve Zlíně, s Blankou Švédovou, která studovala dějiny umění, a pedagožkou a studentkou fotografie v Opavě Magdou Johnovou. Organizační tým procházel v průběhu let přirozeným vývojem, ze zakladatelů zůstal Petr. Dalo by se říct, že prvním ročníkům předcházela ZUŠ Uničov, odkud se organizátoři znali. Také tam byl v rámci prvního ročníku workshop, kterého jsem se s ostatními zúčastnil. Díky tomu vznikl nápad na Galerii Dobrý den, kterou jsme s Marií Vařekovou a Radimem Lisou založili, a tři roky jsme na uničovském gymnáziu dělali výstavy. Galerie se stala jedním z výstavních prostor festivalu a z účastníků prvního ročníku jsme se postupně stávali organizátory.

Blanka Švédová tehdy pracovala na své magisterské práci Neoficiální výstavní aktivity v Uničově v 80. letech a také s Lenkou Vítkovou dříve spolupracovala na činnosti Galerie 36, která fungovala v letech 2006―2010 na olomouckém výstavišti. Blanka dělala i další, řekněme undergroundové, kulturní akce v Uničově. Osobně to vnímám tak, že Fotofestival Uničov, v roce 2021 přejmenovaný na UFF, nějakým způsobem v prvních ročnících navazuje právě na ta 80. léta a já děkuji Blance, že tím vytvořila jakousi kontinuitu.

Jak vybíráte umělce a program pro vaše aktivity?

Oslovujeme umělce, kteří se nám hodí do tématu ročníku. Jako organizátoři/kurátoři se shodneme na tématu a podle toho pak každý přichází se svými návrhy a diskutujeme o nich. 11. ročník měly dramaturgicky na starosti Marie Vařeková a Linda Vondrová. Já s Petrem jsme se zaměřili na spolupráci se školami.

S Ateliérem reklamní fotografie ve Zlíně dlouhodobě spolupracujeme tak, že naše téma festivalu zadají jako klauzurní zadání, v případě 11. ročníku to bylo cvičení. Mají to tedy jako školní úkol, jsme součástí procesu (zadání, konzultace, obhajoby) a poté si vybereme pár děl, která nás zaujmou a hodí se do dramaturgie. Podobně to probíhá i s ostravským ateliérem fotografie, nebýváme tam tak úzce provázaní se školním procesem, ale rádi se zúčastníme klauzur a opět, když nás něco zaujme, oslovíme autory. Spolupráce s ateliérem fotky na FaVU v Brně v roce 2021 byla jiná v tom, že jsme pozvali celý ateliér do Uničova a studenti se mohli volně rozhodnout, kdo by chtěl něco pro festival připravit. Byl to experiment, pár studentů v procesu došlo k výstavě v Uničově a výstavou se zapojil i vedoucí ateliéru Ivars Gravlejs.

V dřívějších letech byl výběr autorů velice organický. První ročníky zvali Blanka, Magda a Petr své přátele a známé, které znali ze studií (Petr hodně fotografů, kteří studovali ve Zlíně) nebo z aktivního navštěvování výstav v Praze. Já jsem se později snažil přinést do regionu současné umění z centra, a případně i vytvořit nějaký nový kontext. Docházelo k oslovování studentů z UMPRUM a AVU, také jsme se inspirovali okruhem umělců, kteří se zúčastnili Ceny Jindřicha Chalupeckého. Snažili jsme se víc propojit Uničov s Olomoucí. Také jsme se v dřívějších ročnících snažili vyvážit přístupnost výstav pro místní publikum. Moje snaha byla festivalem zpřístupňovat umění a ukazovat ho lidem, kteří se o něj dosud nezajímali.

Jaká je četnost vašich aktivit? A kolik času vám přípravy festivalu zaberou?

Festival je jednou za rok, v posledních letech se termín ustálil na polovině července. Jeho hlavní část trvá pár dní. Některé výstavy ale zůstávají přístupné déle, někdy i přes celé léto. Spolupráce s vysokými školami probíhají během letního semestru. Celkově festivalu za rok věnuji zhruba 150―250 hodin, samozřejmě čím blíže je festival, tím jsou přípravy intenzivnější. Nutno říct, že do 10. ročníku (včetně) byl rozpočet festivalu opravdu malý a byla to pro nás organizátory čistě dobrovolnická aktivita bez finanční odměny.

Odkud získáváte finanční podporu pro vaše aktivity?

Dostáváme každoročně dotaci od města a od 11. ročníku také od kraje a Ministerstva kultury, což nám nově umožňuje alespoň nějakým způsobem odměňovat jak umělce, tak kurátory. Přemýšlel jsem například i o podpoře ambasády zahraniční země, kdybychom dělali výstavu zahraniční umělkyně/umělce, ale to jsme zatím nerealizovali.

Kdo jsou vaši návštěvníci a jak se o vás dozvídají?

Často jsou to lidi navázaní na umělce, jejich přátelé a známí. Obvykle jsou to lidi, kteří přijedou do Uničova na výlet z Prahy, Brna, Olomouce. Je to hodně komunitní. A také příležitost potkat se s lidmi, které jsme třeba dlouho neviděli. Je to vlastně prozaické, na jednu stranu děláš akci a máš nějaké ambice a na druhou stranu je to také záminka, aby se jednou za rok ti lidé sešli. Může to pak vypadat jako setkání známých, ale vždycky jsou tam i lidi z Uničova, kteří se o umění a kulturu aktivně zajímají. K oslovování využíváme běžné komunikační kanály: sociální sítě a web, e-mailovou pozvánku, oborové weby (např. ArtMapu), lokální propagaci (plakáty, městský rozhlas, Uničovský zpravodaj, reklamy v kině před filmovými projekcemi) a podobně. Kdybych tu snahu měl po jedenácti letech zhodnotit, myslím, že v oslovování nejenom lokálních účastníků máme ještě pořád co zlepšovat. Jinak letošní ročník byl trochu jiný, ale v předchozích letech jsme se s Petrem snažili do programu zahrnout vždy jednu „reprezentativní“ výstavu, která měla být otevřenější a přístupnější pro místní, jako takové otevřené dveře pro další program festivalu.

Jak probíhá vaše spolupráce s městem?

Probíhá dobře. Daří se nám spolupracovat s městským odborem kultury a Městským kulturním zařízením, kteří nám dávají k dispozici městské kulturní prostory, vychází nám vstříc s pronájmem. Je to založené na dlouhodobé známosti a podpoře, za kterou děkujeme. Tiskový mluvčí města a jeden z členů odboru kultury mi nedávno s uznáním řekl, že naše aktivity si nachází své počtem omezené publikum, avšak důležité je, že jdou daleko přes hranice Uničova. Samozřejmě se někdy stane i to, že uděláme nějakou výstavu, která má negativní ohlasy. To k tomu asi patří.

Jaká je kulturní nabídka Uničova a s jakými místními aktivitami se cítíte spjati?

Já organizuji Mladou kameru Uničov, festival krátkých filmů se 47letou historií. Na tom dělám podobně dlouho jako na festivalu UFF. Sten Vlč pořádá takzvané Hospodské séšny v hospodě, které se říká „Čtverka“ (jako 4. hala Uničovských strojíren) a která byla za socialismu centrem uničovského undergroundu. Jinak je tady Městské kulturní zařízení (MKZ), které má svůj program―galerie, kino, divadlo atd.―pořádá i Kulturní léto, což jsou převážně koncerty pro masové publikum. Dále je tady Klub přátel hudby, který pravidelně pořádá koncerty vážné hudby. Městská galerie, spadající pod MKZ, má klasický výstavní program zaměřený na regionální autory, ale občas se objeví větší výstava, například Jindřicha Štreita nebo Kamila Lhotáka. Na hlavním náměstí je také Nová galerie při ZUŠ Uničov, kde vystavují hlavně její žáci. A na místním gymnáziu jsme před lety založili galerii, tam se občas ještě něco děje, ale spíše nepravidelně z iniciativy studentů.

Je váš festival stále ještě zaměřený na fotografii, nebo už se to proměnilo?

To je dobrá otázka. V letošním roce jsme změnili název festivalu a stála za tím snaha se od fotky dostat k širšímu současnému umění. V minulých ročnících fotka v názvu byla, přesto byl festival dost rozkročený, objevovala se tam malba nebo třeba performance, fotka byla spojnicí. Co bude dál, to ukáže čas. Možnost je, že už festival zůstane jako UFF, ale taky se můžeme vrátit k Fotofestivalu. Impuls ke změně přišel od Marie, která se nám ozvala, jestli by 11. ročník festivalu mohla kurátorsky vést. Pro nás to byla potřebná úleva, zároveň s tím však přišla řada změn. Pojmenování fotofestival má svou výhodu jedinečnosti a rozpoznatelnosti, protože fotofestivalů tolik není―je Blatenský fotofestival, Fotograf festival v Praze a Fotofestival Uničov. Tak uvidíme, co vymyslíme za dramaturgii festivalu do dalších let a jak tomu budeme říkat.

Jaká jsou rozpoznatelná témata pro region nebo pro město Uničov?

V prvních ročnících navazovala Blanka Švédová na uničovský underground a aktivity místních v 80. letech. Práce s místní historií se ukázala i ve zpracování tématu uničovských strojíren. Když zůstalo město po vysídlených Němcích prázdné, postavily se strojírny, které přitáhly velkou spoustu lidí, což nastartovalo novou etapu města. Tématem 9. ročníku byla kostka cukru, která se pojila jak s kovandovským konceptualismem, tak s místní historií cukrovaru, který zanikl na přelomu tisíciletí. S historií pracovalo i téma 11. ročníku, které se zaměřovalo i na mytologii a alternativní historické příběhy. Některá historická a sociální témata se ještě nabízí k prozkoumání, například situace před druhou světovou válkou, kdy Uničov byl převážně německý, a téma Sudet. Pro mě je obecně zajímavé téma periferie a také jakými prostředky se může vybudovat atraktivnost místa/města.