Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Jak začaly vaše aktivity směřující k Tabooku?

Jako rodina i jako nakladatelství Baobab jsme se před sedmnácti lety přestěhovali z Prahy do jižních Čech. Od té doby, co Baobab vznikl, jsme organizovali různé malé společenské a kulturní události, které k nám měly přivést čtenáře. První tři roky jsme žili v domě vedle klášterní zahrady v Bechyni. Ve spolupráci s lidmi napojenými na dění v klášteře a místní ZUŠ jsme začali pořádat Baobabí léta. Byly to výroční oslavy nových knih. Naši autoři většinou nejsou jen ilustrátoři nebo spisovatelé, hrají divadlo, mají kapely, učí, vyšívají, angažují se, pracují s dětmi… Program byl tedy už od začátku pestrý a čím dál pestřejší, jak se náš okruh rozšiřoval.

Jak to pokračovalo v Táboře?

Přesunuli jsme se z Bechyně do Tábora po třech letech, chtěli tu místním lidem představit vše, co máme rádi, a spojit dva různé světy lidí.

Které světy jste chtěli spojovat?

Světy lidí, kteří žijí v místech, kde jsme se nenarodili a nemáme pevné vazby, s širokým okruhem Baobabu. V Táboře jsme pokračovali v pořádání Baobabího léta. Brzy se do Tábora přistěhovala má sestra, našla si knihkupectví, u kterého byl malý byt, a udělali jsme z něho knihkupectví a galerii Baobab. To byl další posun. To místo přirozeně přitahovalo lidi z různých stran. Vedle baobabích titulů jsme nabízeli výběr knih našich oblíbených malých kvalitních nakladatelů a grafiky. A každý měsíc byla výstava. Po třech letech, když už se sestřina rodina příliš rozrostla a do bytu za obchodem se nevešla, převzala knihkupectví po sestře Lenka Vocílková.

Jak vznikl festival?

V roce 2005 nebo 2008 dostal Baobab pozvání na festival malých nakladatelů do Parmy. Potkala jsem tam kdekoho, skvělé nakladatele, s mnoha z nich dodnes spolupracuji. Pěkně se o nás starali, hodně jsme společně jedli a debatovali a hodně jsme se naučili. Přemýšlela jsem pak, jak se v Čechách obdobným nakladatelům daří. Tedy těm pro děti, to jsme tenkrát byli tři nebo čtyři. Uvědomila jsem si, že neexistuje událost, která by zviditelnila práci jakéhokoli malého kvalitního nakladatele. Takže jsme založili festival. A jelikož jsme orientovaní na knihu pro děti, obrazovou knihu a ilustraci, rozhodli jsme se téhle součásti festivalu dát mezinárodní rozměr. Tak vznikl Tabook.

Kdo jsou jeho protagonisté a jak funguje?

Program se zaměřuje na lidi mimo popovou scénu, je to festival nakladatelských profesí, lidí schovaných v nakladatelstvích, všech, kdo tu knihu dělají: překladatelé, redaktoři, editoři… Chtěli jsme obor a ty lidi zviditelnit a chtěli jsme se s nimi setkávat a také jsme chtěli, aby se mohli potkávat sami mezi sebou a se svými čtenáři. Velký knižní trh s velkým českým i mezinárodní programem. Netušili jsme, jak nás přeroste. Dnes na něj jezdí tři a půl tisíce lidí.

Jak se Tabook vyvíjí v poslední době?

Před dvěma lety došlo k zásadním změnám. Naše dlouholetá spolupracovnice Lenka Greň, dříve Vocílková, se osamostatnila a založila si své vlastní knihkupectví. V bývalých prostorách Dílny, kde jsme s Lenkou nějaký čas Baobab provozovali, jsme začali pořádat výstavy. Bohužel o krásný prostor Dílny jsme nakonec loni přišli. Paralelně jsme sice se sestrou a dalšími přáteli založili Sousedskou univerzitu a rozvíjíme další aktivity, například ŽAS―Ženský amatérský soubor, ale v tuto chvíli nemáme v Táboře žádné vlastní zázemí. Naše knihkupectví, za kterým stojí Lenka, se jmenuje Jednota: kafe a knihy. Prodávají se v něm naše knihy, ale kromě Tabooku už spolu nijak zvlášť nespolupracujeme, i když Lenka samozřejmě rozvíjí i to, co jsme dělali v Baobabu, víc se zabývá místním aktivismem, ekologií, udržitelným rozvojem a tak dále.

Některé nezávislé kulturní organizace v regionech se snaží prostřednictvím kultury měnit politické prostředí nebo veřejný prostor, vnímám správně, že to není vaše priorita?

Všechno, co tu děláme, nebo jsme dělali, bylo dost propojené s literaturou a nakladatelstvím a celkově kulturou, kterou jsme chtěli šířit. Pro nás ji představuje kvalitní kniha pro děti, fenomén čtenářství, současná literatura a výtvarné umění, intelektuální činnost jako taková. Samozřejmě chceme také měnit věci ve městě, od začátku se alespoň trochu snažíme zapojit. Kandidovala jsem za hnutí Jinak, sedím v kulturní komisi… Nicméně celkově ve mně převládá spíš pocit prohraného boje.

Proč?

Kromě toho, že jsme tady v Táboře přišli o vlastní prostor, jsou tu i věci, které jsme se snažili prosadit. Například změna struktury městských galerií. Jsou v Táboře tři a jsou vedené bez nějaké promyšlené koncepce, nemají žádného kurátora. Ostatně řídí je Odbor kultury. Rádi bychom, aby se galerie alespoň základně rekonstruovaly a změnila se jejich dramaturgická náplň. Ostatně prostory městských galerií jsme aktivně používali pro tabookové výstavy. Za třináct let, co jsme tady ve městě, jsme s tím nedokázali hnout.

Teď se ledy začaly hýbat kolem nového kulturního prostoru, který by měl vzniknout v budově bývalé trafostanice. Ale jak bude fungovat a podaří-li se v něm udělat kromě plánované stále expozice Šechtla a Vosečka i nějaký další prostor, který by někdo svižně uchopil, to je ve hvězdách. Trochu se bojíme, že to místo nebude mít autonomii, ale bude řízeno přímo Odborem kultury města, stejně jako galerie.

Jak funguje spolupráce v Táboře? Jste komunitně zaměření, ale nejste místní.

Malá města jsou legrační. Každý tu zná každého z gymplu nebo z fotbalu. Důležitá je samozřejmě i ta společná hospoda. Udržuje se tu zvláštní vnitřní solidarita, díky které se pořád cítíte tak trochu cizí. Pro nás lidi z velkých měst je to občas krušné. Na druhou stranu, v Praze by se nám nikdy nepodařilo udělat tak familierní festival jako tady. Táborské rodiny a zařízení ubytovávají desítky našich účinkujících nebo diváků a pokud vím, vznikají z toho vztahy na celý život, mnoho malých podniků se chce zapojit. Společenství aktivních lidí je tu poměrně velké a se všemi se dá všechno domluvit v našem společném obýváku na Husově náměstí.

Jak spolupracujete s obyvateli Tábora?

Různě. My jsme se nikdy nebáli někoho oslovit, přitáhnout ke společné práci nebo si říct o pomoc. Při vernisážích jsme instalovali, pekli, vařili a pak na vernisáži společně zpívali. Jsou tu přátelé a kamarádi a nadšenci, s těmi jsme v kontaktu pořád, a když se něco děje, třeba přijde čas Tabooku, dvojnásob. Pak jsou tu napojené kavárny, hospody, čajovna, tatérství, antikvariát a tak dále, velká a podstatná síť. Výborně funguje také spolupráce s Divadlem Oskara Nedbala, to je krajská příspěvková organizace. Chápou, co máme na mysli a co potřebujeme, jsou schopni improvizovat a můžeme se na ně spolehnout. Dál, trochu vlažněji, spolupracuje i Husitské muzeum, letos připravilo výstavu muzejních nakladatelství. Dobře spolupracujeme i s církvemi.

A místní donátoři?

To už je slabší, máme pár drobných donátorů, kteří nám vždycky přispějí nějakými pěti tisíci. Firmy a lidé nám pomohou spíš naturáliemi, vlastními výrobky nebo službami nebo udělají slevy na ubytování. Chlebíčky nebo koláči. Zahraniční hosté se stravují u nás doma, máme po celou dobu festivalu otevřený dům a kdo může, vaří pro třicet lidí.

Kdybyste si mohli vybrat, s kým spolupracovat, kdo by to byl? Městské organizace, nebo kdo z okolí by byl ideálním partnerem?

Záleží na tom, jakou spolupráci myslíte. Dovedu si představit, že by město zřídilo příspěvkovou organizaci vedenou nějakým profesionálem, která by pod sebou měla galerie nebo právě nový prostor Trafačky. Tak, jak spolupracujeme s městem teď, bychom s ním v rámci příspěvkové organizace spolupracovat nemohli, to je nevhodně nastavené.

Líbí se mi samozřejmě model z Humpolce, kde má galerie_ _8smička přislíbených dvacet let existence od soukromého majitele. Ale to je něco úplně jiného. V Táboře zatím takhle osvícený podnikatel chybí. Na druhou stranu, kulturní scéna v Táboře je dost rozmanitá a živá.

Z vnějšku Tábor působí jako kulturní město.

Ano, je tu hodně aktivních a zajímavých lidí, ale ti nejsou zas tak viditelní a městská kulturní politika je podle mě spíš průměrná. Týká se to i veřejného prostoru, to je přece svým způsobem také kultura. Za posledních dvacet let tu ve veřejném prostoru nevzniklo nic skutečně kvalitního. Táborští zastupitelé a radní se ale paradoxně vnímají sebevědomě. Tábor je sice bohaté město, ale nemyslím, že by se jejich sebevědomí mohlo opírat o hmatatelné výsledky. Jejich uvažování o kultuře i veřejném prostoru je spíš maloměstské, a přitom by mohlo být světové.

Jinak tady celkově kultuře, nebo tomu, co je pod pojmem kultura vnímáno, vládne gastro. Konkrétně i s nadsázkou. Šéfem táborské kulturní komise je člověk, který gastro dělá skvěle. O kultuře toho ale moc neví. Je inteligentní a milý, ale jeho představy o kultuře jsou trochu naivní. Nicméně alespoň nějaké má.

Nemyslíte, že třeba nemají jasno, co dělat a co je dobré?

Já myslím, že je to otázka nějakého všeobecného vzdělání a rozhledu lidí ve vedení radnice a samozřejmě také představivosti a schopnosti dokázat prosadit něco skutečně kvalitního, nejen levného. Na to je třeba odvahy i schopnosti navázat na sebe zajímavé lidi. Ale to dnes umí málokdo. Jeden z nejkřiklavějších příkladů, jak s veřejným prostorem nepracovat, je Křižíkovo náměstí zrekonstruované před přibližně sedmi lety. Je to vlastně nedávno, takže se nemůžeme vymlouvat, že by neexistovaly příklady kvalitních řešení. Křižíkovo náměstí je jeden z nejdůležitějších a nejživějších táborských prostorů. Přirozené místo setkávání, křižovatka cest, předěl mezi starým a novým městem, místo, kde stojí gymnázium. Náměstí je výsledkem prací projektantů, ne architektů, zvítězil ne nejzajímavější, ale nejlevnější projekt. Ke všemu nabízel v ceně sochařské dílo. Tak máme teď na táborském náměstí sochu Času, bronzový útvar s barevně osvícenou kulatou dírou uprostřed. V Táboře koluje řada vtipů, nedaleko totiž stojí kamenná socha palcátu, nejspíš z šedesátých let, která je ryze falická. Všichni tedy čekáme, kdy se dají ti dva dohromady a co se poté stane s táborským časem.

Tady vždycky vyhraje spíš průměr. Když si vzpomenu na divoké debaty, které se strhly kolem dřevěného, jednoduše architektonicky vymyšleného chlastánku na náměstí, uvědomuji si, že to není jen problém zastupitelů.

Jaké jsou formy místní podpory?

Město uděluje kulturní dotace. Už dva roky si organizátoři větších a významějších akcí mohou žádat ve zvláštním dotačním titulu. Podpora ale dosahuje kolem 150000 korun. Jinak téměř každý kulturní aktér může dostat malou podporu v rámci žádostí na činnost nebo menší akce. Sehnat peníze na kulturu, nebo konkrétně na Tabook, se nám ale v téhle době jeví snažší než sehnat místo, kde ji provozovat. Nám by v tuhle chvíli nejvíc pomohlo získat prostor, město ho nemá a nezdá se, že by pro to chtělo něco dělat.

Jaké jsou podle vás zásadní problémy regionu?

Myslíte Tábora? Není tu žádný kulturní dům, střecha nad hlavou pro ty, kdo něco dělají. Je tu kulturní odbor města, který rozdává peníze, administruje granty, ale hlavně pořádá kulturní akce. Doslova jedenáct úřednic, které organizují oficiální kulturu v Táboře. Táborské slavnosti, festival Komedianti v ulicích a mnohé další. Pokud by kulturu v Táboře dělali odborníci, bylo by to lepší.

Respondenti při mých rozhovorech odpovídají podobně jako vy, mají jasnou představu, jak jiná by měla být kulturní politika města. Jako spolky vytváříte alternativní koncepty lokálních kulturních politik.

Ale nikdo se nás většinou na nic neptá.

Ideově byste byli asi silnější než zástupci měst, ale materiálně se nemůžete rozpočtu města vyrovnat.

Nemáme moc šanci se dostat do živé politiky a udržet se tam. Mnozí z nás ani nechtějí nebo se jich ani nikdo neptá. Většinou spíš kandidaturou vyjadřujeme podporu nějakým dvěma třem populárnějším tvářím. Nedovedu si představit, že by mě v Táboře někdo volil, když jsem tu ani nechodila na gympl, na fotbal a pořád akorát frflám. Ale jde hodně i o odhodlání. V našem městě chybí v politice akční lidi, kteří by lidi propojovali, vybudili je ke společné práci. Hodně lidí něco dělá, ale každý na svém vlastním písečku. Buď zmizí za prací do Prahy, nebo mají své profesní nebo soukromé aktivity a s maloměstskou politikou se nechtějí zahazovat. Málokdo osvícený, vzdělaný a schopný jde do politiky, to je obecně problém celého českého státu. A ono ani není divu: sám proti mnoha člověk moc nezmůže.

Možná je to častý problém―napětí mezi samosprávami a aktivními spolky.

Naše město se sice k živé kultuře hlásí, ale není schopné skutečně partnerské podpory. Někdy mi připadá, že pokládá akce spolků za narušování vlastní kulturní politiky a dokonce je více nebo méně bojkotuje, nebo jen ignoruje. To je vidět například v rámci propagace. Kulturní program města Tábora je prezentován na plakátech, ale akce, které podpoří v dotačních městských programech, nezveřejňují. Nedává to smysl. A víte kolik Tabooku a jiným velkým akcím dovolí vylepit plakátů na městské výlepové plochy? Šest. Přitom „svou“ kulturu mají úplně všude, nám omezují i velikost plakátu. Museli jsme začít dělat černý výlep.

Jaký je podíl dobrovolnické a placené práce na Tabooku?

Když mluvíme o festivalu, máme celou armádu dobrovolníků, které pro Tabook aktivizujeme. Třídy z různých škol, řada dalších dobrovolníků. Bývá jich kolem šedesáti. Řídí je tři koordinátoři. Pomáhají se stavbami, s prodejem knih, hlídáním výstav, úklidem, u festivalových události. Pak máme odborněji vybavenější dobrovolníky, například překladatele, tlumočníky, často z filozofické fakulty, a potom studenty uměleckých škol, kteří se zapojují do instalací výstav. Fungujeme už dlouho, a tak pro nás už pracuje druhá generace dobrovolníků. A mnoho jich přijíždí i ze zahraničí.

To jsou lidé, kteří se s vaším festival osobně identifikují?

Ano. Jsou tam a jsou za to rádi a my stále nemůžeme uvěřit, jak mohou být tak neuvěřitelně nadšení a úžasní.

A co placené práce?

Máme malý tým lidí, který se moc neobměňuje. S mým mužem Jurajem vytváříme dramaturgii festivalu a řídíme ho. S grafikem Janem Čumlivským připravujeme knižní baedekr. Tonda Novotný povětšinou postaví divadlo nebo promění nějaké místo v úžasnou scénu, jako letos Truhlárnu. Markéta Oukropcová má na starosti produkci divadel. Štěpánka Nekorjaková produkuje zahraniční hosty. Velkou část festivalu už produkují můj syn Josef a moje dcera Lia. A Bára Čermáková z Baobabu nám dělá finanční zázemí. Pak máme pár dalších lidí z Tábora, architekta a tak dále. Nesmím zapomenout na bývalé a aktuální studenty ateliéru ilustrace a vůbec celý spolek Xao. Ti se starají komplexně o výstavy a výtvarné dílny. Ti všichni sice dostávají nějaké spíš symbolické honoráře, ale jejich práce a nasazení se vůbec nedají vyčíslit.

Jak reagujete na environmentální krizi, jaká je věková struktura vašich diváků?

Řešíme to od banálních záležitostí, nechceme, aby naši hosté moc létali letadly, často proto zveme hosty ze středoevropského regionu, jsme rádi, když dají přednost vlaku před letadlem nebo když se naloží po pěti do auta a přivezou s sebou všechno, co je třeba. Třídění samozřejmě děláme dávno, lidé od gastra vědí, že plasty nechceme, recyklujeme naše dočasné festivalové stavby. Stavíme z palet, co použijeme jednou, použijeme vícekrát. Ale tohle praktikujeme i v nakladateství, zvlášť můj muž v roli grafika řeší dlouhodobě udržitelnost, například se snaží nepoužívat laky a vybírá i papíry bez příměsí. Recyklujeme i prostory, vměstnáme se do čehokoliv. Stavíme maximálně stan. A co se týká věkové struktury diváků, náš program je pro děti i pro starce.

A genderová vyváženost?

Jednou Honza Čumlivski zjistil, že v jednom čísle baedekru měl samé muže, tak jsme ho napřesrok naplnili ženami. Tohle je ale naší přirozenou součástí uvažování o věcech a o světě. Na tohle myslet naštěstí nemusíme.

Jak jste fungovali během koronavirové krize?

Něco zaniklo. Museli jsme přerušit Sousedskou univerzitu. Museli jsme začít počítat s větší nejistotou než obvykle, až stavem nouze. Dva poslední festivaly jsme udělali částečně pod širým nebem, abychom snížili riziko nákazy a nemuseli nosit všude roušky.

Jaký je dosah vašich aktivit?

Tabook je mezinárodní festival, ale jsme rádi, že sem jezdí lidi ze všech koutů naší malé země. Když je nás víc, nebudeme se bát vlka nic...

Jakým způsobem zajišťujete udržitelnost, svým entuziasmem?

Entuziasmus, ano, vlastně všechno závisí jen na nás. Pak jsou peníze a ty se na takové drobné věci seženou. O to není starost. Problém je, kde brát dostatek energie.

Možná vás koronavirus tolik nezaskočil, když jste celé roky schopni improvizovat?

Improvizace je asi slovo, které dobře vystihuje celou naši aktivitu. Mohli bychom festival zprofesionalizovat, ale pak ztratíme hrozně moc. Nebo v tom můžeme pokračovat takto, ale hrozí obrovská únava a vyčerpání. Jsme v bodě zlomu. Loni jsme slavili také dvacet let nakladatelství. Možná si dáme chvíli pauzu. Musíme se někdy zastavit, vydechnout a podívat se na vše trochu z dálky. Těšíme se, že to budeme mít za sebou.