Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Jak dlouho funguje spolek Kulturní Rašelina?

Fungujeme už osm let, vznikli jsme na konci roku 2013. Lidé ve spolku se trošku mění, ale jádro je pořád stejné.

Pochopila jsem, že nepocházíte z Mlázov a že lidé ze spolku se sem postupně přistěhovali.

Je to různé, někteří členové jsou místní, žijí tady celý život. My s manželem jsme se sem přestěhovali, koupili jsme si domek v roce 2004. Nastálo jsme tu od roku 2009. Předtím jsme studovali a žili v Praze. Já jsem z Brna, manžel z Českých Budějovic. A ostatní členové? Někdo žil v Praze nějakou dobu a pak se vrátil zpět, takže jsme taková směs.

Vaše spolkové aktivity jsou poměrně bohaté s velkým žánrovým rozptylem, můžete nám je přiblížit?

Původně jsme divadelníci, máme loutkové divadlo a hrajeme divadelní představení pro děti i dospělé. A to po celé České republice, jsme nezávislí na místě. Právě proto nebyl problém, že jsme šli sem, dál od větších měst. Když jsme na Šumavu začali jezdit, byli jsme překvapení, kolik tady žije našich známých a kamarádů, se kterými jsme tvořili v Praze nebo v Brně. Jsme tady také díky faráři Honzovi Wirthovi, který se zde snažil lidi soustřeďovat. Věděli jsme, že v Praze nechceme zůstat. Po škole jsem viděla, kolik kultury se v centrech produkuje. Zde mi to přijde více smysluplné, kultury tu tolik není. Nejdřív jsme chtěli mít obrovský statek a tam velké divadlo. Byla jsem nakonec ráda, že jsme zvolili menší domeček, divadlo v něm máme, menší, ale ke zkoušení ideální. Od začátku jsme začali s divadelními prohlídkami ve Velharticích. Pro produkční věci a granty jsme založili platformu, abychom dosáhli na finanční podporu.

Město Sušice vypsalo výběrové řízení na ředitele kulturního střediska, dávalo mi smysl naši práci někam posunout, tak jsem se přihlásila a výběrové řízení vyhrála. Byla to pro mě hodně zajímavá zkušenost, dělat kulturu z oficiální pozice. Vždycky všechno dělám naplno, pojala jsem to, jak jsem zvyklá, velkolepě. Přizvala jsem ke spolupráci kolegyni, v Sušici jsme otevřeli galerii, kterou vedla profesionálka, dělali kvalitní kulturní program, vytvořili nová loga a přejmenovali jsme Městské kulturní středisko na SIRKUS, vycházeli jsme ze zdejší tradiční výroby sirek. Ale na místní poměry toho bylo moc, bylo to na ně hrozně rychlé a po roce mě z funkce odvolali. Ze dne na den.

Mělo to svou setrvačnost. Další lidé se začali ozývat, třeba z tisku, jaké mám plány do budoucna, jak bych chtěla fungovat dál. Chtěla jsem se zaměřit na propojování místních spolků, protože Sušice, tam jsou pěvecké sbory, je tam více spolků, všechno se koncentruje v kině, chtěla jsem udělat takové informační centrum, aby se lidi mohli třeba přijít poradit s granty. Chtěla jsem se zaměřit na síťování, propojování lidí mě fascinuje. Přišlo mi škoda, že jsem nemohla pokračovat. Z kulturního střediska odešla i kolegyně a rozhodly jsme se, že založíme kulturní spolek Rašelina a aktivity budeme dělat dál zase nezávisle. První roky to bylo hodně ambiciózní, v roce 2015 byla Plzeň evropským městem kultury, takže byly nějaké možnosti, větší granty. Aktivit jsme dělali hodně, a to si držíme pořád. Pozveme třeba kamarády profesionální režiséry nebo výtvarníky a společně s místními tu tvoříme. Hlavním tématem je krajina, na tom jsme se na začátku shodli. Nechceme zatím žádný prostor. Cítíme se svobodněji, když tvoříme spíš v krajině.

Nejsou některá zpracovaná témata a jejich prezentace pro místní komunitu příliš složitě uchopená?

V Rašelině jsme se soustředili na to, aby aktivity vycházely z věcí, co tady jsou. Hodně vycházíme z historie, z tohoto místa, z lidí. Hodně je od začátku zapojujeme a zároveň nepotřebujeme dělat akce pro všechny, což je taky velký rozdíl oproti městské kulturní organizaci, která musí dělat kulturu pro všechny.

Jsme otevření, kdo chce, může se stát členem spolku. V jednu chvíli nás bylo sedmnáct. Naším mottem je plnit si své sny. Každý z nás má nějakou svoji fascinaci či touhu a ostatní členové, pokud s ní souzní, mu ji pomůžou realizovat.

Můžete uvést nějaký příklad splněného snu?

Třeba pojízdný kinematograf, projekt, který byl od začátku. Dalším příkladem práce s krajinou jsou procházky, připravujeme je jako tematické výlety. Jedna členka má blízko k archeologii, připravila procházku po zaniklých vesnicích a tam jsme četli poezii nebo historii místa. Dále jsme připravili putování krajinou s Josefem Váchalem. Toto téma je pro nás hodně silné také od začátku. Každý den jste tu v krajině a vidíte jeho obrazy. Přizvali jsme Vojtu Bártu, režiséra Chemického divadla, který to uchopil po režijní stránce. Procházku jsme opakovali dva roky po sobě. Pro více lidí jsme dělali Baroko, největší projekt, ten měl nějakých šest set lidí. To už mělo také svá specifika, byla zde kombinace s videomappingem, pomáhal nám spolužák režisér Ondřej David, který si nedaleko od nás pořídil chalupu.

Jsou nějaké větší organizace, se kterými spolupracujete?

Udržujeme si dobrou spolupráci se sušickým kulturním centrem SIRKUS, s klatovským Městským kulturním střediskem a s Tancem Praha. U nás v obci hodně spolupracujeme s místními subjekty: s hasiči, se zámkem (HolidayPark Mlázovy) a s hospodou (Saloon u Podkovy).

Jsou nějaké možnosti se touto činností alespoň částečně živit?

Na začátku jsme měli představu, že se tím budeme aspoň částečně živit. Ale samozřejmě žádné granty nejsou dělané pro provoz neziskovek. Vždycky to jsou jednorázové odměny v rámci projektů. Všichni členové spolku mají své zaměstnání a tohle dělají pro radost. Je část členů, kteří to ani nechtějí zaplatit, je to pro ně obohacení. Kdyby to alespoň někdo z nás mohl dělat více profesionálně, tak by aktivit mohlo být více, mohlo by to mít větší koncepci, začít fungovat v nějakém prostoru. Třeba k tomu někdy dojde.

Poslední dva roky se divadla a kultura na chvíli zastavila nebo zpomalila. Měli jste možnost se ohlédnout zpátky? Řešili jste tuto situaci společným přemýšlením, jak dál pokračovat, co vynechat, čemu se naopak věnovat více?

Hodně jsme to řešili, tak to bylo myslím všude. Všechno se najednou zastavilo. My jsme měli porady on-line, nikdo nevěděl, co se bude dít. Nikdo z nás to nemáme jako profesi, každý má svoji práci. Děti byly doma a život byl najednou mnohem náročnější.

Takže jsme se shodli, že se spíše budeme věnovat aktivitám, které směřují dovnitř do spolku, abychom nějak přežili. Shodou okolností jsme těsně před lockdownem nabrali nové členy. Před covidem jsme začali spolupracovat s klubem Falcon v Klatovech. Byla to oslava narozenin Kulturní Rašeliny, bylo to velkolepé, měli jsme plán akcí, udělali nový web. Samozřejmě nic není nutné lámat přes koleno. Výsledek byl, že se zaměříme na aktivity, které nebudou závislé na tom, jestli budou moci v létě být akce nad sto lidí, nebo ne. Začali jsme pořádat výlety, procházky, tematické s četbou v krajině. Zároveň se otevřela nová dimenze spolku. Členové jsou různorodí a je to obohacující, sami dělají skvělé aktivity. Jsme taková tvůrčí platforma. Moje představa je, že člověk otevře webové stránky Kulturní Rašeliny a tam bude spousta aktivit, na které se může proklikat. Jedna členka vyrábí přírodní kosmetiku, dělá vůně, mýdla. Další člen, naše sousedka, dělá terapii přírodou. Další členka dělá zážitkový tanec. Já mám plán pracovat s hlasem v krajině.

Jste hodně napojeni na zdejší krajinu, vnímáte, s ohledem na Josefa Váchala a citování jehoŠumavy umírající a romantické**, určitý nářek nad krajinou. Odráží se ve vašem programu dlouhodobá otázka změny krajiny v důsledku působení člověka?**

Vnímáme to. Naše heslo je Péče o kulturní zdraví v Pošumaví, žijeme tu trvale třináct let, je to způsob života přes péči o krajinu, stravu, soběstačnost, bezpečnost. V tom se všichni členové shodujeme, péče o krajinu a naši planetu Zemi je pro nás hodně podstatná. Na spoustu věcí jsme taky trošku změnili úhel pohledu. Obohacujeme se o zkušenosti lidí, kteří tu žijí celý život, asimilovali jsme se. Známe například lidi, kteří pracují v Národním parku Šumava. Už se na problematiku dívám trošku jinak, nešla bych se přivazovat ke stromu, abych zabránila kácení. Spíš to vnímáme jako výměnu názorů, inspiraci a obohacování. Proto pracuji pro Paměť národa, zajímají mě příběhy místních lidí. Na základě příběhů se člověk hodně učí. Vnímám, že hodně frekventovaná témata, například voda nebo pociťování environmentálního žalu, zde lidé vnímají odlišně než ve velkých městech. Není to pro ně téma tragické.

Tady na Šumavě byla vždycky soběstačnost a vzájemná sousedská pomoc na prvním místě, že?

Ano, je to drsný kraj. Tady se máme pořád od starousedlíků co učit. Naši sousedi, mladší než my, pokračují v tom, co je naučil děda s babičkou, a je to úžasné. Když jsme před lety řešili internet a ptali se jich, jestli do toho nechtějí jít s námi, řekli, že ne, že internet nepotřebují. Ale myslím, že teď ho už taky mají.

Jak vaše aktivity ovlivňují bezprostřední okolí, chod vesnice?

Obnovili jsme ve spolupráci s místními lidmi tradici masopustu a mlázovské poutě, která probíhá už asi šestnáct let na zámku. Potom jsou zde společné poutě se zámkem. Děláme mlázovské adventní setkání. Některé naše aktivity jsou hodně komunitní, například pečení chlebů. Je to úplně jiné téma, ale gastronomie lidi sbližuje. Obecně aktivity pokračují, už je dělají i místní lidé. Mám také radost, že tu přibývá dětí. Když jsme se sem přistěhovali, naše dítě bylo třetí nejstarší a teď je tu dětí dvacet pět. Přistěhovalo se sem hodně mladých lidí, někdy se vracejí zpátky do rodných chalup a zakládají rodiny. Několik akcí ročně pořádají místní hasiči ve spolupráci s hospodou nebo se zámkem. Z toho mám velkou radost.

Každé léto také pořádáte festival.

Jmenuje se UBU Camp―Woodstock ŠUMaVy. Letos byl osmý ročník. Je to putovní festival pro celou rodinu. Je tam spousta dílen pro všechny věkové kategorie, k tomu kapely, gastronomie, přednášky. Je úžasné sledovat naše děti, před osmi lety byly malinké a nyní už aktivity vedou samy. Těšíme se, až to budou organizovat za nás. Je to nejkrásnější akce z celého roku, vzorová akce, dva tři dny takový ráj na zemi. Sejdou se lidé, kteří chtějí společně pobýt a vzájemně se obohatit a inspirovat. Zatančit si, zacvičit jógu, vést třeba dialog do rána u ohně. Festival je dva roky na jednom místě tady v okolí, zapojíme místní kapely nebo spolky a další rok putujeme jinam. Přijdou místní a líbí se jim tam a další rok jsou už více aktivní. Myslím si, že pro lidi je to nová podpora.

Zní to skvěle. Máte recept na to, jak takzvaně spolkově nevyhořet? Jak si udržet energii a dobrou spolupráci pro další projekty?

Měli jsme různé fáze. Na začátku jsme byli hodně ambiciózní. Je důležité ale vnímat situaci, naslouchat, umět akce obměňovat, případně zrušit. Nejet setrvačně. Nejsme profesionální organizace, nemáme hierarchickou organizační strukturu ani žádné platy. Důležitá je obměna lidí ve spolku, kteří vnesou nový vítr. Teď si myslím, že to máme vyladěné, všem nám jde o stejnou věc. A všichni děláme, co umíme a můžeme. Když je nějaký problém, tak se jej snažíme vyřešit. Zároveň je důležitá tolerance, pochopení, že někdo má časově náročné zaměstnání nebo náročnější období. Když přijde krize, tak by k sobě lidé měli být tolerantní. A sladit vzájemně své osobní ambice. V tom jsme se hodně posunuli, vždycky to tak úplně nebylo.