Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Když se řekne Rybitví, řada lidí si nepředstaví vůbec nic. U jiných ale může toto slovo vyvolat řadu vzpomínek a asociací: Ten, kdo zažil 90. léta minulého století, vybaví si zřejmě popěvek „Rybitví, Rybitví, Rybitví, ani tam to není špatný…“ z písně od kapely Yo Yo Band. Další skupina osob si v mysli propojí název obce Rybitví s vynálezem ruchadla (avšak vybavit si konkrétní tvar tohoto nástroje, to už je zas jiná kapitola). V neposlední řadě jsou tu lidé, kteří Rybitví znají, žijí v něm či jeho blízkosti, vyrostli zde a mají možnost pozorovat výraznou proměnu této obce v průběhu posledních padesáti šedesáti let.

Rybitví leží v těsné blízkosti Pardubic. Jde o samostatnou obec, která je však s Pardubicemi velmi těsně propojená. Zajíždí sem pardubická městská hromadná doprava, a i na kole to sem trvá méně než půlhodinku. Původně šlo o ryze zemědělskou obec situovanou v těsné blízkosti Labe, v jejímž okolí se v 16. – 18. století rozkládala hustá rybniční síť, jež byla sice později vysušena, ale kontakt s řekou přetrvával. Ač je možné se pohledem do nížinných panoramat lánů polí, luk a malých remízků tu a tam dosud kochat, perspektivu života obce již několik desetiletí výrazně ovlivňuje chemický průmysl a z něj pramenící proměna charakteru místa.

Vraťme se však k výše uvedeným asociacím a zmiňovanému ruchadlu – tedy pluhu, který v Rybitví roku 1827 vynalezli bratranci Veverkové.

Stručný příběh Františka a Václava Veverkových není obtížné dohledat a dozvědět se tak o jejich pohnutých životních osudech: o bídě, smutku a odhodlání svůj vynález v dobré vůli poskytnout lidu, aby na něm ve výsledku zbohatl někdo jiný. Až detektivní zápletky jejich životů a všudypřítomná tragika nutí ve své přitažlivosti vyprávět jejich příběh stále stejně. Jeho esence pak jako by se propsala do narativu celé obce: ruchadlo, pluh, který půdu nejen rozrývá, ale i převrací, převrátil v druhé polovině 20. století celou obec. Pohled na historické mapové záznamy Rybitví ukazují, jak markantně výstavba chemických závodů do života obce vstoupila. Z mapy zmizelo celé staré Rybitví s přiléhající Blatnikovskou Lhotkou. Na periferii obce, obklíčená sklady a průmyslovými provozy, zůstala stát jen kulisa rodného domu Václava Veverky – stavení, na němž se toho po rekonstrukci v 70. letech 20. století nezachovalo mnoho původního. To, co zůstalo, je tak více méně pouze romantizujícím dioramatem, jež se jemným pootočením hlavy proměňuje ve smutný pohled mezi zaprášené sklady na periferii továrního komplexu.

Rybitevští jsou na bratrance Veverkovy a jejich vynález patřičně hrdí. Těžko hledat jiný záchytný bod v paměti. Ke zbourání staré části Rybitví došlo v 60. letech, proto setkávání a diskuse s těmi, kteří existenci staré obce pamatují nebo zde dokonce dříve žili, přináší vzpomínky na místa, kam se chodilo hrát, kde se konaly zábavy, kdo promítal v kině či čepoval pivo u hospodské pípy, s kým kdo sousedil apod.

Každá bytost potřebuje ve svém okolí místa, na která se vrací, jejich mizení jako by způsobovalo dezorientaci. Oprašování vzpomínek pak vytváří podobnou konstelaci jako betonem poslepovaná chalupa Václava Veverky v obležení průmyslových objektů. Vzpomínání je současně procesem zapomínání na to, co je mimo zorný úhel, je procesem tvarování subjektivního, leckdy korigovaného obrazu reality.

Pěší procházkou kolem Labe to do Rybitví trvá zhruba dvě hodiny. Čím více se člověk k Rybitví blíží, tím více je cítit přítomnost chemických závodů. Intenzita této přítomnosti během posledních dvou dekád částečně ochabuje, ale přesto: vzduchem se line zvláštní odér, chvílemi nasládlý, jindy štiplavý po čpavku. Mnoho drobných provozů a odkališť, které pozbyly své původní funkce, si krajina bere zpátky. Rozbujelou vegetací prolézají zkorodovaná potrubí, tu a tam se objeví relikty drobných architektur či zařízení. Vzniká další, až kinematografický zážitek protknutý romantizujícími představami možných postapokalyptických budoucností. Nedaleko za clonou zeleně ke břehu usedají rybáři. Těžko se ubránit myšlenkám, kolik zplodin stále ještě ze zkorodovaných trubek uniká, prosakuje do půdy a dále do řeky.

V místech, kde se rozkládala Blatnikovská Lhotka, vstupujeme do dalšího obrazu: holarktické krajiny bříz a lišejníků, jež statečně zarůstají okrajové části měsíční krajiny obřího popílkoviště. Magičnost všech těch obrazů je fascinující, neskutečná, krásná a vtahující do jiných světů. Skomírající továrenský provoz a síla flory i fauny skýtají naději v proměnu, víru, že příroda si poradí. Skutečnost je bohužel někde jinde.

Stoprocentním akcionářem chemických závodů Synthesia je od roku 2009 společnost AGROFERT. Mnoho pozemků, které se pro závody už od 90. let začaly stávat zbytnými, firma postupně rozprodávala či pronajímala. Na periferii obce tak dnes kromě chemické výroby nalezneme zpracovatele odpadů, betonáře, sklady materiálů, strojů, suti. Velkou zátěží pro obec je prach a hluk, které tyto provozy způsobují. Obcí projíždí nákladní vozy, a to mnohdy v množstvích i denních dobách mimo stanovené limity. Velkou hrozbou nejen pro Rybitví, ale i pro širší okolí, je záměr zbudování spalovny toxického odpadu. Již šestnáct let trvá snaha firmy AVE CZ odpadové hospodářství o obnovení spalovny nebezpečných odpadů. Firma spalovnu od chemických závodů odkoupila v roce 1997 se záměrem nevyhovující strukturu modernizovat a spalování odpadu obnovit. Proti tomu se však postavili občané Rybitví, dalších přilehlých obcí i Pardubic. Na základě tlaku veřejnosti a řady nejasností v záměru vydalo Ministerstvo životního prostředí k vlivu stavby na životní prostředí záporné stanovisko. Požadavek firmy AVE CZ se s doplněnou dokumentací však vrátil a proces pokračuje. Na webové stránce iniciativy Proti spalovně nebezpečného odpadu (www.proti-spalovne.cz) nalezneme řadu argumentů, proč občané se spalovnou nesouhlasí. Mimo jiné zde zaznívá i nedůvěra k subjektu a jeho slibům a samozřejmě mnohá rizika spjatá se zdravím občanů.

Obloukem se vracíme k motivu ruchadla a násilnému převrácení obce. Exploatace Rybitví zpřetrhala vazby k místu, proměnila vztahy, změnila vlastnické struktury. Místní starousedlíci vzpomínají na dobu před expanzí fabriky, kdy ještě existovalo staré Rybitví a kdy vzepření se vůlím shora bylo prakticky nemožné. Ve vztahu k dnešní situaci málokdy však zaznívají zmínky spjaté s obdobím devadesátých a nultých let, kdy privatizace, další prodeje a přeprodeje půdy, absence regulací či uvážlivého územního plánování způsobily dnešní stav.

Rybitví a jeho těsné okolí skýtá pestrý výběr panoramat a jejich forem: od těžko prostupných džunglí, přes romantiku vesnického života až po poušť měsíční krajiny. V záplavách zeleně se leckdy zdá, jako by se místa s ekologickou zátěží vyrovnala, ale jen o pár kroků či zorný úhel dál vidíme, že tomu tak není a dlouho ještě nebude.

Rodný domek Václava Veverky je nyní poloprázdný. Sem tam se u něj někdo náhodně zastaví. Donedávna byla uvnitř rozmístěná drobná, nadšenecky vytvořená instalace věnující se bratrancům Veverkovým a jejich vynálezu. Společně se stavebním historikem a kolegou z projektu Offcity Františkem Václavíkem jsme byli osloveni, zda bychom pro domek nevytvořili expozici novou. Začali jsme se proto nořit do archivních materiálů, prozkoumávat terén, setkávat se a hovořit s místními obyvateli a pamětníky. Na vzpomínkovou vycházku starým Rybitvím dorazilo více než 100 osob a i další formáty setkávání a společného mapování se nevyhnuly pozornosti místních. Již od počáteční fascinace terénem krajiny, narativů i imaginace jsme směřovali naše snahy k přetvoření domku nikoli do statické muzejní expozice, ale do otevřeného a živého archivu, laboratoře vzpomínek, místa setkávání a sdílení. Na půdorysu témat týkajících se historie obce, osobních příběhů, vztahu k půdě a krajině bychom rádi přetrhli začarovaný kruh tragiky, nabídli záchytné body a podpořili tvůrčí uvažování o možných (a snad i optimističtějších) budoucnostech obce a jejího okolí.