Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Ohře je široká tak na jeden pořádný hod kamenem. Anebo také na sedm žabiček placákem. Není ani moc hluboká, dospělý člověk jí za běžného průtoku přebrodí skoro kdekoliv. Tedy s výjimkou hlubokých nadjezí a jedné tůně pod skálou nad Kyselkou. Snad proto nebyla nikdy hranicí, ale mnohokrát cestou. Řekou, která stále něco přináší a odnáší. Zatímco brodů má na stovky, pravidelně provozovaných přívozů je známo pouze několik, třeba ze Šabiny, Boče a Loun. A to ještě ten Lounský byl zároveň happeningem, fungoval pouze pouhé dva měsíce, než byla opravena místní lávka. Dějiny příležitostného přívoznictví zaznamenávají hlavně památný transport migrujícího trpasličího národa od Skalek skřítků v Dubině (v jiné verzi u Starého Sedla). Samozřejmě, trpaslíci se ani přes Ohři nepřebrodí snadno. Na svoji délku 316 km není příliš vodnatá, mezi Terezínem a Litoměřicemi odevzdává do Labe průměrných 38 m3.

Vznik řeky

Příběh řeky začíná hluboko v třetihorách, přibližně před 25 milióny let. Nebo možná i dříve. Někteří geologové totiž spekulují o možnosti predispozice hlavních geologických zlomů ve střední Evropě předchozím rozpukáním zemské kůry v důsledku pádu meteoritu. Tvar České kotliny by takovou možnost připouštěl, ale z hlediska stavu poznání můžeme hovořit jen „o tušení souvislostí“. Dnes víme, že v důsledku nárazu Africké, Arabské a Indické tektonické desky na Laurasii dochází v období Alpinského vrásnění ke vzniku 280 km dlouhého Oherského riftu, budoucího údolí řeky Ohře. Následující výzdvih Krušných hor ohraničuje údolí ze severu. Vývoj riftu započal již v období křídy. Ztenčená zemská kůra příkopové propadliny je opakovaně prostupována magmatem. Vznikají Doupovské hory, České Středohoří, vrcholky hor Lužických a geologicky zcela nedávno i sopky v okolí Chebu – Mýtina, Komorní a Železná hůrka. Přibližně před 22-17 miliony let již protéká Praohře od JZ k SV miocenními jezery a trvalými močály, porostlými patisovci, tisovci a pasekvojemi. Celá sníženina se postupně vyplňuje až 500 m hlubokou vrstvou jílů a písků, proloženou třemi či čtyřmi 24-45 m mocnými slojemi uhlí. Tak vzniká severočeská hnědouhelná pánev, budoucí zdroj bohatství a zároveň příčina degradace území. Velmi zajímavou epizodou je geneze říčních teras na středním toku Ohře v průběhu pleistocénu. Geologové zde vylišili dokonce 26 akumulačních říčních teras, což nemá obdobu nejen na žádné české řece, ale ani jinde v kontinentálních podmínkách periglaciální Evropy. Jednotlivé terasy odrážejí klimatické výkyvy. Samotná řeka v několika úsecích opouští měkké sedimentární horniny pánví a zařezává se i do tvrdších hornin v okolí. V žulách karlovarského plutonu vytváří kaňon mezi Královským Poříčím a Doubím. Mezi Dubinou a Kadaní se Ohře zakusuje do severního okraje Doupovských hor a hloubí krásné údolí u dnešní Stráže nad Ohří. Dílem Ohře je i údolí Bíliny přes Rtyni až po Trmice. Ohře totiž původně tekla od Postoloprt směrem k severu až k dnešním Obrnicím a dále korytem dnešní Bíliny do Labe. Změna koryta nastala koncem Mindelu, tj. asi před 400 000 roky. Od té doby již trasa Ohře odpovídá dnešku.

Říční biotop

Ohře pramení v německé části Smrčin (Fichtelgebirge) v nadmořské výšce 752 m. Zpočátku obyčejná horská bystřina se díky velkému množství přítoků rychle mění v říčku. Od Weisenstadtu již tiše meandruje mezi loukami a drobnými lesíky až na hranici s ČR. Pro příznivý stav biotopu s ledňáčkem říčním, čápem černým, mihulí potoční a hořavkou duhovou je tento úsek zařazen do soustavy Natura 2000. V místě vstupu na území ČR, na soutoku s Reslavou, navazuje přírodní rezervace Rathsam. Zčásti i záplavové území přehrady Skalka je bobřím rájem, hnízdištěm vodního ptactva a biotopem obojživelníků. Žije zde třeba rosnička zelená, chřástal kropenatý či moták pochop. Další biologicky zajímavou lokalitou je meandrující úsek toku mezi Chebem a Šabinou, evropsky významná lokalita Ramena Ohře. Koryto řeky pod Chebem bylo sice v minulosti na řadě míst stabilizováno kamenným záhozem a místy i napřímeno průpichy meandrů, přesto se zde dochovaly nádherné partie s abradujícími břehy, zátočinami, odstavenými rameny, poříčními tůněmi a náplavy. Na březích se rozrůstají dřeviny měkkého luhu a v široké, téměř každoročně zaplavované nivě, se rozprostírají rozsáhlé psárkové louky. Nejcennější biota je vázána přímo na vodní stanoviště. Ohře je řekou na poměry ČR výjimečně zarostlou makrofytní vegetací, není vůbec obtížné z řeky vylovit na jednom místě třeba 10 druhů vodních rostlin. Z těch nezajímavějších to jsou přímo v toku rdest prorostlý, v tůních žebratka bahenní a na bahnitých březích rozpuk jízlivý. Co do plochy jsou nejvíce zastoupeny porosty lakušníku štětičkovitého, stolístku klasnatého, zevaru jednoduchého, hvězdoše háčkatého a na klidnějších místech šídlatky střelolisté a stulíku žlutého. Novinkou je bohatý výskyt vodního moru amerického, který téměř nahradil vodní mor kanadský. Invazní druh vytlačil jiný invazní druh a navíc na cizím hřišti. Pro invazní druhy flóry i fauny je Ohře vůbec nevýznamnějším vektorem šíření v celém regionu. Voda snadno transportuje semena, mezernatá břehová vegetace usnadňuje uchycování. Břehy řeky se v současnosti už vůbec neobhospodařují, ani sečí, ani pastvou a tak bujné porosty křídlatek, netýkavek a bolševníku musely být alespoň částečně utlumeny v rámci rozsáhlého eradikačního projektu. Význačné druhy původní fauny horní Ohře zastupují piskoř bahenní, velevrub malířský či skokan ostronosý, rozmnožující se v poříčních tůních.

Níže po proudu se tok řeky zrychluje a ubývá mrtvých ramen a tůní. Úseky řeky pod Sokolovem a pod Karlovými Vary jsou proudné, balvanité, místy i peřejnaté. Řeka je i zde bohatě porostlá makrofyty, od Karlových Varů se objevuje se vzácný velevrub tupý, častý je skorec vodní, v posledních letech je novým hnízdícím druhem rybožravá kachna morčák velký. Rybí společenstvo odpovídá hlavně parmovému a lipanovému pásmu, v klidnějších místech pak pásmu cejnovému. Úsek je zajímavý geomorfologicky, se spoustou skalních útvarů, jmenujme Strážce, Svatošské skály či kamenné stádo s obřími skalními hrnci pod Dalovicemi nebo čedičové ostrožny při průchodu Doupovskými horami.

Další lokalitou, unikátní z hlediska výskytu plazů, je Želinský meandr pod Kadaní. Břehy řeky obývá bohatá populace užovky podplamaté, žije zde i užovka stromová, u. hladká a u. obojková, stráně nad řekou hostí izolovanou populaci ještěrky zelené. Rozsáhlá vodní plocha Nechranické přehrady patří k nejvýznamnějším zimovištím vodního ptactva v ČR. Zimuje zde ve velkých počtech husa polní a husa běločelá, různé kachny a při obnažených březích severští bahňáci. Je možné zde každoročně zastihnout takové vzácnosti, jako jsou turpani, kaholky, morčáci prostřední a malí, potáplice, kulíci píseční či racci žlutonozí. Pod Nechranickou přehradou nastává nepřirozený zvrat rybích pásem, způsobený vypouštěním chladnější vody ode dna nádrže. Tepelná stopa je zřejmá až po Postoloprty. Inverzní pstruhové rybí pásmo je prosté velkých mlžů a také vegetační pokryv je sporadický. V 80. letech minulého století zde byly dokonce vysazovány „karpatští lososi“, hlavatky podunajské. Za ochranu stojí početná populace původních topolů černých po obou březích řeky i jinde v široké, obdělávané nivě. Rostou od Nechranické nádrže až po Litoměřice. Mohutné, svalcovité stromy, bohužel, nemají následovníky. Semenáčky topolů se totiž dokáží uchytit jen na povodní obnažených místech v nivě, častější vybřežení je však po zprovoznění Nechranic minulostí. Namísto původních topolů jsou všude vysazováni hybridní kříženci.

Řeka na dolním toku se pěkně kroutí, ale téměř celé koryto je uměle zahloubeno a břehy jsou stabilizované kamenným záhozem. Meandry nejsou živé, korytotvorná činnost byla umrtvena. Na několika místech se při břehu řeky pod Louny dochovaly zbytky starých lužních lesů, převážně v podobě tvrdého luhu s jilmy, duby letními, místy topolem černým a jasany. Nejzachovalejší lokality jsou chráněny v přírodních rezervacích Pístecký les, Loužek a Myslivna, které jsou zároveň evropsky významnými lokalitami, stejně jako samotný tok Ohře. Kromě lužních a říčních biotopů chrání velevruba tupého, lososa atlantského a bolena dravého.

Využívání řeky lidmi

Osídlení v Poohří je doloženo již ze starší doby kamenné od Bečova na Mostecku. Nálezy z tehdejšího břehu Paleoohře se datují až na 0,9 milionu let. Do střední doby kamenné jsou datovány pozůstatky tábořišť už i z horního Poohří, z území Karlových Varů, z Chebska či Šabiny. Celé dolní Poohří leží ve starosídelní oblasti Čech, ve které se předpokládá kontinuum nelesních stanovišť od konce poslední doby ledové a to nejen v důsledku činnosti velkých býložravců, ale i značné pastevecké a později rolnické činnosti člověka. Dokladem budiž rozšíření stepních lokalit (Čachovický vrch, Přívlaky, Stroupeč) na svazích nivy Ohře na Žatecku. Vyskytují se zde reliktní stepní druhy jako kavyly, endemický krasec váleček český, pavouci stepník rudý a černonohý či sklípkánek hnědý. O trvale nelesním charakteru území svědčí i areál endemické myšice malooké Cimrmanovo mezi Žatcem a Podbořany. Pravěký člověk v Ohři hlavně rybařil a lovil zvěř v okolí. Název řeky Ohře (Ohara, Oharka), německy Eger, pochází z jejího keltského pojmenování Agara (Ag znamená losos, Ara znamená tekoucí voda). Někdy se význam keltského názvu Agara vykládá jako měsíční řeka. Lososi se v Ohři vždy hojně vyskytovali, byla považována za pravou lososí řeku, takovou, kde se lososi v prokysličených štěrkových náplavech vytírají. Avšak právě losos, který dal řece jméno, byl prvním symbolem, o který řeka přišla. Výstavba jezů a zdymadel znemožnila návrat dospělců od moře a lososi z Ohře zmizeli. Poslední dospělí lososi byli uloveni v r. 1906 u Bohušovic. Nynější návrat lososa je dílem rybářů a ochranářů, kteří po r. 1997 na základě zkušeností z Německa, začali vysazovat lososí plůdek i do Ohře a jejího přítoku Liboce. Zároveň se podařilo celou migrační trasu ze Severního moře až po Nechranickou přehradu zprůchodnit. První navrátilci byli uloveni v r. 2005 v Doksanech a Hostěnicích. Historie středověkého využívání Ohře je spjatá se starým slovanským osídlením kmeny Hbanů (Chebsko a Falc), Sedličanů (Karlovarsko a Sokolovsko) a Lučanů (dolní Poohří). Kromě rybolovu byla řeka využívána jako zdroj energie, k plavení dřeva a k zavlažování zemědělských pozemků. Voroplavba je doložena již od 13. století, z pozdější doby existuje záznam o plavení třísetletých jedlí pro hamburské loděnice. Dnes je kdysi běžná a leckde vůdčí jedle v celém povodí řeky Ohře téměř vymizelým stromem. Ve středověku byla při Ohři zbudována opevněná královská města Louny, Žatec, Kadaň, kolem románských hradů pak města Loket a Cheb. Přímo podél Ohře vedla tzv. Francká obchodní stezka spojující Prahu se západem, od Chebu směřovala na Würzburg nebo na Erfurt. Na její trase leží historický most v Radošově, zbudovaný v r. 1364 v místě brodu, přes který údajně přišel Jan Lucemburský poprvé do Čech. Středověk je tedy ve znamení využívání řeky, lidé jí dokázali ještě tak znečišťovat splašky, ale nebyli schopni upravovat její tok a vodní režim. Stále měla dostatek prostoru pro rozlivy třeba při téměř pravidelných červencových Markétských povodních. Zvláště nebezpečné byly ledové, tzv. „Kadaňské“ povodně hrozící několikametrovou přívalovou vlnou po provalení nahromaděných ker. Všechna starší sídla leží proto na vyvýšených místech nad nivou. Počátek tvrdých úprav říčního toku přichází až s novověkem. Jsou budovány první jezy (Hostěnice) a podél Ohře byly na mnoha místech postaveny pily, hamry a mlýny. Byla vyhloubena dlouhá koryta Malé Ohře a Brozanského náhonu. Na konci 18. století byla postavena vodní pevnost Terezín, snad inspirovaná vodním hradem v nedaleké Budyni nad Ohří.

Ohře byla a stále je zdrojem pitné vody. Přímo z Ohře byla ještě v minulém století zásobována velká města, třeba Karlovy Vary, kde odběrným objektem byl tuhnický jez. Voda z řeky nebyla kvalitní a tak se karlovarští hromadně přeorientovali na pití dostupných minerálních vod. Následkem byl zvýšený výskyt urolitiázy - tzv. ledvinových kamenů v místní populaci. Situace se vyřešila až s napojením vodovodu na úpravnu vody ze Stanovické přehrady. V současnosti je velká část Chebska zásobována pitnou vodou z vrtů v nivě Ohře mezi Nebanicemi a Kynšperkem. Zdejší podzemní kolektor, ze kterého je voda jímána, je tvořen propustnými písky a štěrky Vildštejnského souvrství, bazálním izolantem jsou jíly cyprisového souvrství. Dalšími ceněnými zdroji jsou minerální vody, jejichž pramenné vývěry byly obnaženy prořezávající se řekou na okrajích údolní nivy. Setkáme se s nimi téměř podél celého toku řeky, jmenujme Rybářskou kyselku nedaleko Pomezné, pramen Anitu v Nebanicích, Ottův pramen v Kyselce, minerálku pod Liščím vrchem u Radošova, Korunní kyselku, prameny Evženie, Městský a Klášterecký v Klášterci nad Ohří, pramen Stekník či divoké minerální vývěry v přírodní rezervaci Myslivna. V Kyselce, Korunní, Klášterci a Čachovicích daly minerální prameny vznik lázním, pramen v Korunní se stáčí a distribuuje pod názvem Korunní kyselka.

Průmyslová devastace a znásilňování řeky tvrdými vodohospodářskými úpravami

Koncem 18. století přichází i do zdejších krajů průmyslová revoluce a radikálně se zintenzivňuje exploatace nerostných surovin v podkrušnohorské pánvi. Dobývá se zejména hnědé uhlí, těží se i železná ruda a kaolín. Celý region se rychle proměňuje, poblíž řeky vznikají nové továrny a osídlení houstne. Nejhorší období pro říční krajinu představují 30. až 90. léta minulého století. Zprvu je řece upřen prostor, následují průmyslové odběry vody, brutální znečišťování vypouštěním nečištěných vod a četnými haváriemi, přerušení kontinua vodního prostředí množstvím jezů a nakonec, po výstavbě přehrad, je regulován i roční chod vod. Eliminovány jsou běžné záplavy i letní vysychání. Řece zcela proti přirozenému řádu není dovoleno opustit koryto, unášet a ukládat splaveniny a převářet své břehy. V důsledku zásahů se podstatným způsobem zrychluje odtok a snižuje samočistící schopnost řeky.

Na Ohři v ČR jsou dnes 3 přehrady (Skalka, Kadaň a Nechranice) a 41 jezů. Mnohé z nich, třeba jezy v Černém mlýně, Radošově, Pátku, Doksanech či Terezíně, jsou vysoké několik metrů a mění charakter řeky i na kilometrových úsecích. Nábřežní úpravy ve městech, opevnění břehů kamenným záhozem, odbagrování náplavů a jesepů, to vše nejen ničí říční život, ale také bere řeku lidem. Přes ohraněné kameny a vysoké břehy je obtížný přístup k vodě, mizí místa vhodná pro koupání, plážičky a místa, kde by se děti mohly bezpečně ráchat. A ono komu by se vlastně do té špinavé vody chtělo. Komunální znečištění ze sídel, důlní vody z dědičných štol a odkališť, kontaminace z průmyslových závodů, splachy ze zmeliorované orné půdy, to jsou hlavní zdroje špíny a jedů. Z řeky mizí citlivější druhy organismů – raci, vodní mlži, ryby jako je obyčejná mřenka, vranka, střevle či pstruh. A ty ryby co zbyly, není radno jíst. Z bývalé výroby v chemické továrně v Marktredwitz pochází obrovská zátěž rtuti v sedimentech přehrady Skalka. Neodkanalizované chatové osady a sídla v okolí Skalky jsou stálým zdrojem nadbytečného fosforu, který v mělké přehradě způsobuje rozvoj sinic, tzv. vodního květu. Pokud nastane teplé léto, nedá se v přehradě bezpečně vykoupat. Voda v Ohři pak bývá po celý srpen a většinu září zakalená, jako by do ní kdosi přimíchal hrachovou polévku. Situace na Skalce je jen modelovým příkladem špatného využívání přehrad. Existují pouze drahá řešení, jak se zbavit obrovského množství živinami přeplněného sedimentu, který se nedá kvůli toxicitě využít jako hnojivo v polích. Naplňující se přehrada přestane časem zcela plnit svou primárně protipovodňovou funkci, ale bariérou pro vodní organismy zůstane.

Největší zásahy do řeky se odehrály na Sokolovsku a Chomutovsku a přímo souvisí s těžbou uhlí. Přibližně pětikilometrový úsek řeky nad Sokolovem byl z důvodu ochrany povrchového hnědouhelného lomu Lipold, později Antonín, zcela napřímen a regulován. Po ukončení těžby v sousedních dolech Medard a Libík byl v roce 2010 zprovozněn přivaděč vody z Ohře a napuštěno jezero Medard. Přivaděč propojuje jezero s Ohří právě v tomto regulovaném úseku. Pod hrází Nechranické nádrže začíná odběrným objektem Průmyslový vodovod Nechranice, podzemní ocelová řeka, převádějící vodu z Ohře dvěma potrubími na Mostecko a Chomutovsko do povodí Bíliny. Zásobuje vodou zejména chomutovské železárny, elektrárnu Komořany a Chemopetrol Litvínov. Kapacita vodovodu je 2,3 m3 a je využíván i k napouštění důlních jezer – jezera Benedikt a Mosteckého jezera. Podobným vodním dílem se stejným účelem je Podkrušnohorský přivaděč. Odvádí vodu z Ohře z odběrného objektu u Rašovic potrubím o kapacitě 1 m3 k Ciboušovu a odtud samospádem životaprostým betonovým korytem do Bíliny v Jirkově. Původním účelem přivaděče bylo zásobování průmyslových podniků na Chomutovsku včetně elektrárny Prunéřov. Nyní patří k jeho deklarovaným účelům i nadlepšování průtoků v řece Bílině. No tedy, řece, Bílina teče po spojení s přivaděčem kolem dolu ČSA Ervěnickým koridorem, což jsou čtyři ocelová potrubí. A následuje umělé koryto mezi výsypkami a doly, řece se Bílina začíná alespoň trochu podobat až pod Mostem. Všechna tato jistě úctyhodná technická díla mají s vodním biotopem pramálo společného. Stejně jako zaniklé obce nebo zničené krušnohorské lesy jsou svědectvím o nekompromisní a absolutní prioritě, kterou pro zdejší krajinu stanovili tehdejší plánovači.

Příchod doby revitalizací

Období po roce 1989 přináší pozvolnou změnu přístupu k řece a vodě. Voda přestává být považována především za průmyslovou surovinu. V legislativě a postupně i v praxi je deklarováno vnímání řeky jako přírodního prostředí. Velkou změnu přináší vstup do EU a přijetí rámcové směrnice o vodách, ve které se výslovně zavazujeme usilovat o dobrý ekologický stav vod. Zásadně se tím mění role správce toku, státního podniku Povodí Ohře.

Skutečná změna k lepšímu nastává v kvalitě vody. Nově zbudované a přestavěné ČOV efektivně řeší komunální i průmyslové znečištění, a tak hlavními zdroji zůstávají hlavně splachy ze zemědělských pozemků a staré zátěže ze sedimentů v nádržích a z dolů. Není ale vyřešeno odkanalizování chat, soustředěných v nejkrásnějších partiích říčních údolí. Při poklesu hladiny řeky za letního sucha mohou proplouvající vodáci leckde pozorovat i desítky trativodů, jak přinášejí svůj nevábný obsah. Budoucí výzvou je řešení nových typů znečištění, zejména hormonální antikoncepce, léčiv, drog a mikroplastů. Zlepšená kvalita vody v řece umožnila návrat některých druhů ryb, zejména druhů parmového a lipanového pásma. Obnovují se populace škeblí a místy i velevrubů, s vzácným velevrubem tupým je možné se setkat třeba už i v Karlových Varech pod Chebským mostem. Návrat fauny je možný i díky nižšímu počtu závažných havárií způsobujících vytrávení řeky. Zlepšení nastalo se zavedením ekologických standardů do průmyslové výroby, po instalaci lapačů a odlučovačů ropných látek. V minulosti byly havárie zejména na přítocích Ohře každoroční záležitostí, pověstná jimi byla Rolava nebo Plesná. Dnes jsou havárie spíše lokálního charakteru, za značně rizikové je třeba ale považovat manipulace s jedy (herbicidy a pesticidy) v zemědělské praxi. V roce 2017 došlo k masovému úhynu vodních mlžů včetně mnoha jedinců vzácného velevruba tupého v Ohři pod Libochovicemi. Pravděpodobnou příčinou byla nesprávná manipulace s fungicidem na bázi mědi při postřiku chmelnic.

Částečným úspěchem je obnova přirozené migrace ryb na trdliště. Nebyl sice zbourán ani jeden z jezů, téměř na všech jsou zbudovány ryby ohrožující malé vodní elektrárny, ale dobrým standardem se stala povinnost zprůchodnění jezu rybím přechodem při rekonstrukci či opravě. Téměř na každém jezu se odehrává opravdový boj o vodu, přitékající proud musí být rozdělen mezi MVE, rybí přechod, vodáckou propust a okysličující jezový paprsek. Určitě bychom se měli poučit třeba od svých západních sousedů a místo betonových rybochodů požadovat mnohem příznivější obtoková koryta – tzv. bypassy, využitelné jak pro vodáky, tak pro ryby. Úzkým, či spíše ucpaným hrdlem migrací anadromních i katadromních ryb zatím zůstávají hráze vodních nádrží Nechranice a Skalky.

Snad za klad lze považovat využívání řeky Ohře k napouštění jezer po těžbě uhlí. Hydrická rekultivace představuje nejjednodušší a pro těžaře nejlevnější postup. Z biologického pohledu vzniká poměrně chudý a uniformní biotop, jezera jsou příliš hluboká a nejsou plnohodnotnou náhradou za zaniklou předtěžební krajinu. Mnohem vhodnější by bylo vytváření členitých nádrží s litorálními partiemi, ostrovy, mokřady a alespoň částečně neupravenými břehy.

Přes vše se zdá, že Ohře svůj biologický a ekologický potenciál zatím neztratila. Pro obnovu hlavních funkcí řeky, jejích ekosystémových služeb, je ale podstatné zajistit řece prostor a vrátit přirozený vodní režimu.

Do výčtu pozitivních změn je možné zahrnout i postupnou nápravu poměrů ve vztazích mezi Čechy a Němci. Horní a střední Poohří, původně obsazené nejzápadnějšími ze slovanských kmenů, bylo později kolonizováno Němci. Příslušnost Chebska k Českému království byla definitivně potvrzena až za Karla IV. Chebsko pak zůstávalo bránou na trase k západu, byť národnostně smíšené. Národnostní spory, které byly rozdmýchávány po I. světové válce, eskalovaly vyhnáním českého obyvatelstva, likvidací Židů a obsazením Sudet. Poohří se mění ve vnitřní hranici protektorátu. Další hluboké jizvy mezi oběma národy byly způsobeny poválečným odsunem Němců, doprovázeným krutými násilnostmi na civilním obyvatelstvu. Následuje izolace čtyřiceti lety železné opony. Ženijní překážky byly instalovány přímo přes řeku Ohři u Pomezné, dodnes se zde zachoval vojenský most na bývalé signálce. Navazování vzájemných vztahů po r. 1989 bylo nesmělé a opatrné. Dvě či tři generace po válce se zdá, že křivdy odeznívají a společná řešení mají budoucnost. Právě řeka Ohře, která je výjimečná tím, že na našem území nepramení, ale přitéká, může být jedním ze zásadních spojujících témat. Všechno dobré i horší, co na své trase sesbírá, odnáší totiž po Labi zpět k našim německým sousedům.

17. 1. 2022