Plovoucí komunita
Veronika Šrek Bromová / Galerie Chaos Střítež
Kristýna Pozlerová
Planetu Chaos s Galerií Kabinet najdete ve Stříteži u Poličky v usedlosti Veroniky Šrek Bromové a jejího manžela Ivana Šreka. Galerie Kabinet fungovala původně v kabinetu bývalé školy ve Stříteži, ale v důsledku nepochopení místní komunity se přestěhovala do soukromého prostoru usedlosti, na zrekonstruovanou půdu stodoly. Tematicky se zaměřuje na problematiku vesnice, věnuje se environmentálním a sociálním přesahům v umění. Galerijní prostor je každoročně věnován také tvorbě místních obyvatel. Chaos je však nejen galerií, ale i životním stylem v propojení s přírodou. Je také ateliérem, farmou, rezidenčním a komunitním prostorem. Na pravidelné vernisáže se sjíždějí návštěvníci z celé republiky. V létě se každoročně konají umělecká ekosociologická setkání, zaměřená na propojování současného umění s ekologií, ale i přesahy do šamanismu či mytologie. Jedná se o setkání mladších umělců a vyzrálých uměleckých osobností, důležitou součástí je program pro děti. Ivan Šrek vyrábí dřevěný nábytek a stará se o hospodářství. Na čtyřech hektarech louky a lesa se obyvatelé Chaosu společně s dobrovolníky věnují pěstování plodin a bylin formou permakultury. Farma Chaos je součástí dobrovolnické mezinárodní organizace Woof.cz.
Jaký je charakter aktivit Chaosu a do jakých oblastí kromě kulturní a umělecké zasahují?
Environmentální a sociální určitě. Aktiviticky se angažujeme spíš každý zvlášť. Já jako umělkyně i můj manžel jsme byli vždycky aktivisticky zaměření. On tady již dříve dělal rockové nebo punkové několikadenní koncerty, minifestivaly, které se postupem času, s mým příchodem, překlenuly do výstav současného umění. Vzešlo to ale také od něj, když nosil obrazy, kterých jsme doma měli přebytek, do místního klubu. Naší kulturně a společensky orientovanou aktivitou se zde snažíme otevírat obzory a přinášet nová témata, které v lokálním prostředí zatím nerezonují. Pro nás je stále otázkou, co místní komunitě můžeme přinést. Mě osobně inspiroval například Bohuslav Blažek, zakladatel ekosociologie, který říkal, že skrze umění se dají lidem na vsi rozšiřovat obzory. Třeba v tom smyslu, aby začali na vlastní prostředí pohlížet jinak. Další inspirací jsou pro nás myšlenky Václava Havla a jeho přesvědčení, že by změny měly přicházet zespoda, stejně jako myšlenky týkající se „občanské společnosti“. Dalším významným inspirátorem byla Táňa Fišerová. Tu jsem poznala, když kandidovala. Organizovala jsem pro ni besedy v Poličce a Litomyšli, její názory nás také ovlivnily a rezonovaly s našimi. Galerie slouží kromě prezentace současného umění jako místo, kde se mohou setkávat lidé z blízkého i vzdáleného okolí, z vesniček i kulturních center, lidé různých generací, které spojuje zájem o krásu, umění, přírodu a její zachování. Propojujeme umělce různých věkových generací, studenty z různých uměleckých universit, lidi, kteří vyrůstají v různých komunitách, baví nás být malým stálým bodem v centru Chaosu. Nemusí nás být mnoho, kdo se tady potkáme, třeba jen pár, ale v dnešní době se toto počítá.
Spolupracujete s místní komunitou?
Místní se teď snažíme oslovit spíše přes jejich děti, pořádáme kreativní dílny, kam nakonec přijdou i rodiče. Místní nás stále bohužel považují za náplavu a je těžké tuto bariéru překonávat. Například lidi jako Kateřina Šedá a ostatní, kteří pochází z místa, kde působí, to mají jednodušší. Mě jako někoho, kdo sem přišel z Prahy, a vlastně ani mého manžela, který tady žije více než dvacet let, stále úplně nepřijímají. Stačí jeden člověk, který vás nemá rád, který vám hází klacky pod nohy, a pak to všechno lidi vnímají jinak. V tomto je to těžké. Pozitivní věcí je, že máme v okruhu dvaceti třiceti kilometrů komunitu lidí, které to zajímá, jsou pravidelnými účastníky, chodí i dobrovolnicky pomáhat.
Jak dlouho tu působíte vy sama, že vás stále místní nepovažují za součást místní komunity?
Teoreticky od roku devadesát šest, sice ne v této vesnici, ale ve vesnici přes kopec, tam jsem měla chalupu původně. Tu jsem nedávno prodala, teď žiju s manželem v usedlosti Chaos třináctý rok.Ve školním roce cestuji jednou týdně do Prahy, kde mám takový pidi byto-ateliér. A je myslím správně, že nejsem jenom tady, je pro mě důležité střídat obě prostředí.
Se kterými aktéry kulturního života v širším okolí spolupracujete nebo byste spolupracovat chtěli?
Zde v okolí je například sdružení Pontopolis, které má za cíl propojovat různé kultury a etnika, jako jsou Vietnamci, Romové nebo třeba lidé, kteří přišli ze Sýrie dávno před migrační krizí. S Pontopolisem jsme v přátelské modu už dlouho, ale není to žádná masivní spolupráce. V okolí máme více takových spolků. Ráda bych tyto spolupráce prohlubovala. Asi před třemi lety tady nedaleko v Lubné otevřel galerii umělec Jiří Příhoda, s místními mladými lidmi mají sdružení Přespolní. Plánujeme, když to jde, společné vernisáže, a tím se vzájemně podporujeme.
Jaký je dosah vašich aktivit, je pro vás dostatečný, nebo usilujete o širší záběr?
Teď jsem si poprvé zaplatila za sedmdesát korun facebookovou reklamu na dva dny, pro zítřejší vernisáž. To jsem doposud nezkusila, uvidím, chtěla jsem, aby se to rozpohybovalo. Po delší pandemické odmlce mám ale pocit, že lidí teď chodí trochu méně.
Je pro vás důležitý mezioborový přístup? Snažíte se skrze své aktivity propojovat různé obory a přístupy k tématu?
Stoprocentně, o to se snažím moc. Vždycky, když jsem učila, zvala jsem odborníky z různých inspirativních oborů a to dělám stále. Tady pro Chaos zvu především na setkání v létě. Tato setkání přímo nazývám umělecko-eko-sociologická, cílem jsou mezigenerační a mezioborová setkání. Častými návštěvníky jsou lidé z oblasti permakultury, geologové, historici, archeologové z přilehlých oblastí. Jako příklad mě teď napadají Jiří Zemánek, který přednášel jako jeden z prvních o mezidruhové komunikaci, Štěpán Málek o historii punku v Čechách nebo Petr Bergmann o historii komunit. Dá se říci, že tady přináležíme k malé přírodní rezervaci a chceme ji nabídnout umělcům, aby si ji nějak užili a něco z ní pro své umění a myšlení vytěžili.
Jakým způsobem zajišťujete dlouhodobou udržitelnost svých aktivit?
Přesně nevím, co si lidi představují pod udržitelností, mě napadá otázka samofinancování. A to je opravdu těžké, všechny velké galerie jsou financovány státem nebo městem, jinak by nepřežily. My využíváme kamarádů, dobrovolníků a kromě Nadace Agosto Foundation se nám nepodařilo sehnat další investiční peníze na opravy nebo přestavby. Z podpory Agosto jsme opravili a dostavěli objekt, kterému říkáme Věž, může sloužit k přespání nebo jako další prostůrek třeba pro kratší rezidenci. Většinu takovýchto oprav zvládáme sami. Když to jde, vkládám do provozu peníze například z prodeje svého umění. Některá díla jsem věnovala našemu spolku, ráda bych někdy zkusila fundraising, ale asi potřebuji poradit. V plánu je realizace slaměné jurty jako rozšíření prostoru pro práci, setkání, workshopy i přespání.
Jaké jsou formy místní podpory, kterou získáváte nebo o kterou usilujete (místní samosprávy, lokální granty, podpora jednotlivců, sponzorství a podobně), pomohla by vám širší podpora a jakého druhu?
Podporu získáváme především od města Poličky, tam dostanu například deset, dvacet tisíc korun, není to nic moc, ale lepší než nic. Nebo grant zapomenu podat úplně. Naše aktivity podporuje také Ministerstvo kultury. Nejvíce peněz vždy utratíme za letní sympozium, kdy je pozváno hodně lektorů a umělců.
Získáváte podporu též mimo region? Získáváte mezinárodní podporu, případně chystáte se o ni zažádat?
Moc toho není, kde žádat, mám stále malé děti, svoji kariéru a den má stále pouze dvacet čtyři hodin. Teď hledám asistenta/ku a není to jednoduché. Byla tu asi dvakrát místní holčina a pak vyšuměla. Přála bych si nejlépe někoho místního, kdo by mi pomohl s propagací, webem a popřípadě nás mohl víc propojit s místními. Možná se ale každý lekne chaosu, který tu tak trochu panuje.
Jaké jsou podle vás zásadní problémy vašeho regionu nebo konkrétně Stříteže, co by bylo potřeba změnit?
Různé předpojatosti, vzdělanost lidí a především státem nepodporovaný rozvoj kultury. Kultura je stále považována za zbytnou. Mrzí mě, že během koronavirové krize jsou zavřené i galerie, v době, kdy lidi potřebují potravu pro duši. Myslím, že zrovna tam by chodit mohli, určitě by se to dalo zorganizovat. Když mohli do supermarketu, tak by to šlo i do galerie. Lidé ve státní správě jsou zaměření na byznys, politiku a ekonomiku a umění je příliš nezajímá ani mu příliš nerozumí. A přitom se ukazuje, že je zájem investovat do umění a že umění hodnotu přechovává jako třeba nemovitosti.
Jaký je poměr dobrovolnické a placené práce ve vašem projektu?
Nemáme žádné stálé zaměstnance, vše je na bázi dobrovolnictví a já žádné peníze taky neberu, baví mě to dělat jako hobby. Píšu granty, ale mám třeba účetní, s kterou spolupracuji, manžel dělá instalace a deinstalace, jakýsi technický support. Program vytvářím sama, mám určité své know how a znám spoustu lidí z oboru i kolem. Lidi, kteří mě osloví tím, co dělají, a přijdou mi inspirativní pro náš projekt, pozvu a často se při společné práci skamarádíme. Jsem také hodně aktivní na Instagramu, tam také nabírám nové podněty a nová jména.
Jaký je vývoj vaší organizace od jejího založení do dnešních dnů a jaký je ideální vývoj do budoucna?
To je otázka, teď fungujeme deset let, nyní zvažuji, co dál. Jestli se nezastavit a další rok nezasvětit třeba dokumentaci, archivování, konečně udělat web a možná i vydat nějakou publikaci. Rozhodně teď různé věci přehodnocuji, radši bych asi dělala následné výstavy jako dvojvýstavy. Ukazuje se, že má hodnotu i setkání dvou lidí, kteří u nás nějaký čas pobudou, například během krátké instalační rezidence nebo před výstavou.
Věříte v potenciál umění a kulturních aktivit zlepšovat životní podmínky v místě působení?
Určitě, ale i stát se musí pochlapit a uvědomit si, že umění samo o sobě má neskutečnou hodnotu. Zůstává jako snad nejpochopitelnější odkaz doby, ve filmu, ve videu, v obraze, v knížkách, sochách a obecně ve vizuální kultuře.
Pracujete se všemi věkovými skupinami ?
Ano, hodně, zapojujeme děti i důchodce i jinak znevýhodněné osoby. Chodí k nám na takzvanou pracovní terapii klienti z místní charity s menším či větším postižením. Stráví u nás nějaký čas a já je pak vezmu na výstavu. Bereme je jako nedílnou součást naší komunity.
Máte nějaký vnitřní kodex fungování, byť třeba i (dosud) neverbalizovaný, především s ohledem na stav klimatické nouze, genderové otázky, spolupráci s problematickými subjekty, otázky financování, spravedlivých odměn za práci a podobně?
Od začátku se snažím propagovat přírodní a environmentální, ekologická témata, samotné téma galerie i našeho spolku je ochrana přírody a rozšiřování povědomí v oblasti environmentálních témat. V rámci financování bych se určitě zamyslela nad někým, kdo se jeví podezřelý svou činností. Myslím, že jsme otevření všemu a všem a jakousi vizí a vlastně už současným fungováním se blížíme jakési „plovoucí“, stále se proměnující komunitě. Jezdí k nám dobrovolníci z celého světa přes organizace jako wooff.cz nebo workaway, zajímá nás systém výměny. V našem místě je prostor pro více lidí, kteří se mohou dočasně a možná i trvale zapojit.
Jak proměnila izolace v důsledku koronaviru váš způsob fungování, jak se vám daří udržet své aktivity, došlo k zásadní nebo dílčí proměně vašeho způsobu práce?
Já sama jsem více dělala videa a komunikovala jejich pomocí přes sociální sítě. Ale ty onlajny mě moc nebaví, šumy a dlouhé záběry. Pozitivní na tom je, že člověk se dostane blízko známým umělcům a institucím. Ale pak upadne do takové nejistoty, letargie. Až impuls další plánované výstavy mě motivoval k rozhodnutí opět něco dělat.