Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Jaká půda, takový chléb
Když se staráš o pole, pole se stará o tebe
Česká přísloví ze sbírky F. L. Čelakovského.

Anotace: Dlouhou dobu byla půda přehlížená, protože vytváří jen malou část HDP a v zemědělství pracuje méně jak 2% lidí. Ve skutečnosti nám historie ukazuje, že půda je sociální síla a její nedostatek či degradace je příčinou stěhování národů, kmenových konfliktů i válek včetně druhé světové války. Zdražování energií, vody a potravin nejspíš povede k velkým sociálním otřesům, ale v tomto eseji navrhujeme jinou “gándhíovskou” cestu nenásilné revoluce, že nemusíme diskutovat o evropských hodnotách, ale když se budeme dobře starat o půdu např. ve smyslu knihy E. Balfourové The Living Soil (1943) ustanoví se sama od sebe rovnováha mezi tím, co dáváme a co dostáváme. Jinými slovy: péče o malý kus země nebo třeba o krávu může resetovat a zachránit společnost.

Živá půda

Půda je sociální silou, která v minulosti byla jednou z hlavních příčin stěhování národů, kmenových konfliktů, koloniálních válek i druhé světové války, na jejímž počátku A. Hitler prohlašoval, že hlavním problémem Německa je nedostatek orné půdy. S půdou se proto má zacházet opatrně, protože nikdy nevíme, do jakých tragických konců může její nešetrné využívání vést.

Půda je složitý, mnoha vazbami propojený systém živých a neživých součástí, který umožňuje růst rostlin a život mnoha půdních organismů. Půda se účastní globálních cyklů látek a ovlivňuje stav atmosféry i dostupnost vody. Není světem sama pro sebe, ale právě naopak i pro další složky zemského systému. Není to mrtvý minerální substrát, ale živý ekosystém podobně jako třeba les nebo korálový útes. Celkovou uhlíkovou bilanci na jednom hektaru běžné půdy popisuje půdní biolog a biochemik Miloslav Šimek: „Na ploše jednoho hektaru se vyskytuje asi deset tun kořenů a pět tun půdních organismů. Necelé tři tuny připadají na bakterie, dvě tuny na houby a asi sto kilogramů na žížaly, roupice, stejnonožce a podobné živočichy. Velká většina živých organismů se vyskytuje ve svrchních zhruba 15-30 cm.“

Po několika desetiletích relativního nadbytku potravin, který následkem konkurenčního soupeření srážel jejich ceny dolů, postupně přichází doba dražších či nedostatkových komodit a opět půdu začínáme vnímat jako základ, jako „grunt“. Vlastně se tím vracíme do běžného zemědělského světa, který začal před nějakými deseti tisíci roky a víceméně skončil kolem roku 1960 (kdy ve většině evropských států již potraviny nebyly na příděl), aby se o dalších šedesát let později opět vracel k dávným východiskům. Půda se opět hlásí o pozornost.

Kolik jí máme?

Celková výměra současného půdního fondu ČR je 7,9 milionu hektarů. Z toho připadá 4,2 miliony hektarů na zemědělský půdní fond. Orná půda zaujímá asi třetinu celkového půdního fondu, přičemž 40% je nadprůměrně úrodných. V zemědělství dnes pracuje kolem 100 tisíc lidí. V roce 1918 hospodařily zemědělské podniky na 5,1 mil. ha. V roce 2017 činila obhospodařovaná zemědělská půda jen 4,2 mil. ha. Celkem tedy došlo k úbytku o skoro milion hektarů! Ze zpráv Ministerstva zemědělství vyplývá, že od roku 1999 do roku 2019 celkem denně ubylo v průměru 11 ha a to převážně v důsledku záboru půdy pro nezemědělské účely. Před dvaceti lety se jednalo zejména o zábory na stavby a komunikace, ale v posledních letech dochází k většímu zalesňování půd a jejich přeměně na vodní plochy. Vývoj tedy nepřináší samá negativa, jakými je např. výstavba skladů na nejúrodnějších půdách ČR. Nejvíc ohrožené je okolí velkých měst, mezi která patří nejenom Praha, ale i Brno, Olomouc, České Budějovice a mnoho dalších.

Je to historicky dáno tím, že velká města jako Praha, Budapešť, Vídeň, Drážďany bývají umístěná na ekotonním rozhraní dvou prostředí - potřebují mít zemědělské zázemí, ale v blízkém dosahu i zdroj dřeva na topení a stavby. Podíváme-li se na mapu úrodnosti půd Středočeského kraje, okamžitě si všimneme, že velká část expanze města a příměstské zóny probíhá na těch nejúrodnějších půdách, často na černozemích na sprašovém základu.

Snižující se plocha zemědělské půdy sebou přináší dva problémy – snížení celkové retenční kapacity zemědělských půd i zrychlený povrchový odtok vody ze zastavěných lokalit. Oba faktory přispívají k projevům zemědělského sucha a vzniku povodní, kdy nejsme v zemědělské krajině schopní vodu zadržet. O tom, že tím ztrácíme i plochu pro potenciální produkci potravin pro naší společnost v době možné klimatické krize, tak ani nemluvě.

Řada praktických zemědělců i odborníků se obává toho, že podobný environmentální kolaps, jaký v současné době pozorujeme v lesích, můžeme zažít i na poli. Stav současného lesa je dán souběhem několika faktorů, z nichž sucho je pouze jedním z nich. Mezi ty další patří oslabení lesních půd způsobené okyselením a snížením počtu větších pórů, tedy jinou formou ztráty retence. Velmi významný faktor je nitrifikace (nadbytek dusičnanů) prostředí, která vede k rozvrácení mykorhizních vztahů. Situace na lesních půdách tak připomíná situaci na polích, ale v neprospěch stromů hraje to, že si svůj kořenový systém vyvinuly v dobách, kdy hladina podzemní vody byla výš.

Někdy se uvádí, že Česká republika má jednu z největších ploch, kde se hospodaří ekologicky. Ve skutečnosti se plocha organického zemědělství pravděpodobně pohybuje kolem 0,2-0,3% celkové výměry, ale celková spotřeba hnojiv a zemědělské “chemie” na hektar je u nás mnohem nižší než třeba v Německu (takže část našich polí jsou fakticky “bio”, i když tak nejsou označeny), ale naši zemědělci jsou poměrně dobře připraveni na sklízení nejenom zrna, ale také dotací EU. Celkově je však naše zemědělství včetně hospodaření s půdním fondem na nižší úrovni, než třeba v Polsku.

Základ života

Základem, ze kterého vyrůstají naše životy jsou potraviny, energie a voda. Tyto veličiny vypadají naprosto materiálně a proto se na ně většinou díváme jako na předmět obchodu a tedy ceny, ale ve skutečnosti na nich stojí pocity osobního štěstí, rodinné stability či míru a války. Vypadají a chovají se jako zboží, ale to platí jen v dobách, kdy je všeho za rozumnou cenu dostatek. V krizových rocích, které ještě před rokem 1960 přicházely jako ostatně celou historii lidstva každé desetiletí, vede snížená potravinová a energetická bezpečnost ke strachu, panice, černému obchodu, nervozitě bohatých a chudnutí chudých. Stávají se pak rozbuškou nejprve parlamentních debat, ale později sociálních bouří a někdy i mezinárodních konfliktů. To si však většinou uvědomujeme až se zpětnou platností. Platí o nich jedna z definicí epidemie – to je to, co se děje právě teď, ale pochopíme to teprve po krizi.

V roce 1900 jsme za potraviny utráceli asi 50% příjmů. Dnes se většina bohatších států pohybuje mezi 10-20% a jenom chudé státy spotřebovávají kolem 30-50% příjmů na jídlo. Vychází z toho zranitelnost jednotlivých států. Statisticky nejmenší je v USA, kde se i nejvíc potravinami plýtvá a největší je v Africe mezi Keňou a Nigérií. V západním světě jsou potraviny po bydlení a transportu třetí nejvyšší položkou rozpočtu a ve městech obvykle druhou. Můžeme očekávat, že ve střední Evropě budeme nejméně čtvrtinu svých příjmů dávat za jídlo.

A jak s ním zacházíme?

Zemědělská půda tvoří asi 25% plochy souše, což je zhruba stejně jako u lesa, ale celých 40% připadá na pouště a travnaté oblasti. Sídla a technické stavby zaujímají víc jak 10% povrchu souše. Je obtížné získat reprezentativní globální data, ale např. World Resource Institute odhaduje, že 40% veškeré zemědělské půdy prošlo silnou nebo velmi silnou degradací. V Evropě je 45% půd silně ochuzeno o organický uhlík a dalších 45% má jeho snížený obsah. Celková degradace dále a často zrychlujícím způsobem pokračuje. Celkovou situaci můžeme popsat tímto schématem:

1. skoro polovina světových půd je ohrožena erozí, suchem, ztrátou organických látek, utužováním a dalšími procesy

2. v roce 2050 budeme pravděpodobně potřebovat o 40-50% víc potravin, protože populace roste a zejména v Číně a Indii roste i střední třída, která si může dovolit kupovat víc potravin náročných na vodu a prostor. Na 1 kg masa je zapotřebí kolem 3 kg obilí. Na 1 kg syntetického hnojiva na bázi dusičnanu amonného potřebujeme energetický ekvivalent 1 litru ropy. Víc jídla znamená víc spotřebované energie a zatím i vyšší emise skleníkových plynů.

3. všechny scénáře klimatických změn počítají s globálním snížením produkce potravin a všechny demografické scénáře počítají s jejich rostoucí spotřebou.

4. víc potravin se dá získat trojím způsobem. Buď (a) rozšíříme plochu zemědělské půdy, ale to můžeme udělat jen na úkor lesa a bude to mít hydrologické následky, (b) budeme pěstovat víc plodin do roka, což předpokládá mnohem větší péči o půdu a živiny nebo (c) zavedeme nové, např. víceleté plodiny a precizní hospodaření, což je v chudých zemích obtížné. Zemědělství vždy bylo konzervativní, protože experimentovat s hladem je těžké.

Jak to dopadne?

Výše uvedené trendy jsou známé a často publikované již posledních 20 let, kdy řada organizací a think-tanků čeká na spouštěč budoucí potravinové krize. Ta podobně jako v antickém či středověkém světě asi nebude mít charakter hladomoru, ale sociálního a ekonomického chaosu. Máme k dispozici desítky stran globálních analýz pro jednotlivé situace a státy, ale pokud se pokusíme situaci zcela zjednodušit, vychází nám tři základní faktory:

1. půda bude čím dál dražší. Její cena bude záviset na jejím stavu. Dobré půdy zároveň znamenají rodinnou, komunitní i národní bezpečnost. Degradace půd v dlouhodobém měřítku otevírá dveře sociálnímu chaosu.

2. je nutné uvažovat o nějakém druhu národní potravinové soběstačnosti, kterou můžeme navrhnout např. jako 80% soběstačnost v obilí a 60% soběstačnost v masných výrobcích s tím, že něco můžeme ušetřit, něco dovézt či vyměnit. Většinu brambor, zeleniny a ovoce můžeme vypěstovat doma. Obchodní řetězce v některých evropských regionech smí prodávat jen ty potraviny, které se v okruhu 60-100 km nedají vypěstovat.

3. sucha a další extrémy počasí málokdy postihly Evropu jako celek. Evropská unie by do budoucnosti mohla víc fungovat jako potravinová a energetická pojistka evropského území a to včetně zemědělsky významných oblastí evropského východu.

Cesta ke zdravé společnosti vede přes zdravou půdu

Následující text může působit “gándhíovským dojmem”, ale ve skutečnosti navrhuji, že když se budeme starat o půdu a ani přitom nemusíme diskutovat o evropských hodnotách, tak můžeme proměnit celou společnost.

Evelyn Balfourová (1898-1990) byla jedna z prvních anglických žen, která vystudovala zemědělství, ale ve svém dalším životě se neustále vracela k tradičním způsobům hospodaření a zacházení s půdou. Ve věku 21 let za pomoci svého otce si zakoupila vlastní farmu, na které v roce 1939 proběhl jeden z prvních vědeckých experimentů tzv. Haughley experiment, který srovnával tradiční zemědělství s novějšími postupy. V roce 1943 vydala knihu, která se stala klasickým titulem organického zemědělství – „Living Soil – Živá půda“. Po válce se stala prvním představitelkou „Půdní asociace“, která se dodnes zabývá udržitelným zemědělstvím. Říkala, že zdraví může být stejně nakažlivé jako nemoc. Den po její smrti uvolnila jinak šetrná ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová peníze, které měly pomoct dalšímu rozvoji organického zemědělství.

Možná v této stati zacházíme příliš daleko od současných hlavních zemědělských postupů, ale přeci jen myšlenky hlavně Sira Alberta Howarda, Franklina Hirama Kinga a Lady Evelyn Balfourové stojí za zvážení. Howard, si v Indii všiml, že nejzdravější lidé pracují na úrodné a dobře udržované půdě. Balfourová jde ještě dál s názorem, že základem zdravé společnosti je zdravá půda. Jinými slovy, že nemoc společnosti má svůj původ v půdní degradaci. Ani jeden z nich to nemyslel příliš mysticky ve smyslu nějakého tajemného sepětí s půdou, ale spíš se dívali kolem sebe a všímali si, jak stavu společnosti, tak půdy. Balfourovou hlavně zajímají plnohodnotné potraviny a věří posloupnosti, že zdravá půda vytváří zdravé potraviny a ty zdravé lidi. Jak by však mohlo zdraví půdy souviset s tělesným i duševním zdravím celé společnosti?

Možná, že způsob, jakým zacházíme s půdou odráží způsob, jakým zacházíme se světem. V podstatě se jedná o rovnováhu mezi tím, co půdě dávám a co si od ní beru. Pokud dlouhodobě žiji na půdní dluh, neprospívá to ani půdě, ani společnosti, ve které se zabydluje zištná mentalita. V současné době často slyšíme, že společnost ztratila hodnoty a pak se dohadujeme, co ty „hodnoty“ vlastně jsou. Možná je situace mnohem jednodušší a spočívá v obnovení téměř účetní rovnováhy „má dáti-dal“. Ta se týká půdy, vlastních dětí, práce a vlastně všeho. Třeba se jednou objeví nějaký nový „gándhí“ a řekne, že obnova společnosti začíná na poli, tedy obnovou krajiny a půdy. To je mimochodem jeden z hlavních způsobů, jak vznikl stát Izrael.

Balfourová píše, že dějiny ukazují, že degradace půdy je vždy doprovázena odpovídající ztrátou životní síly a že na základ každého silného národa spočívá v přirozené úrodnosti půd. Připomíná, že je nezbytné se vrátit k původnímu významu slova „úrodnost“, protože úrodnost a produktivita jsou dvě různé záležitosti. Zvýšená produktivita je totiž často doprovázena ničením půd. Tento proces začal s používáním umělých hnojiv. Balfourová se odvolává na rozhovor s Lordem Portsmouthem a jeho spor s britskou veterinární správou. Jednalo o epidemii slintavky a kulhavky, kdy Portsmouth navrhoval izolovat některé farmy a pak nemoci nechat volný průběh, tedy nevybíjet veškerá stáda. Všiml si totiž, že epidemie scházela nebo probíhala mnohem mírněji na farmách, kde panovala dobrá péče o půdu a celé hospodářství. Portsmouth nepatřil mezi naivní aristokraty, protože se dlouhodobě zabýval dějinami hladomoru.

Veterináři byli tímto návrhem pobouřeni a ptali se: „Skutečně navrhujete, že na polovině evropské půdy se hospodaří špatným způsobem ?“ Odpovídal jim: „Přesně tak.“ Pak vyndal mapu Evropy, na které byly červenými body zaznamenány výskyty slintavky. „Říká vám ta mapa něco?“ „Jenom to, že epidemie je velká a objevila se až na Balkáně.“ Portsmouth je upozornil, že Balkán procestoval a že nemoc se často zastavila na hranicích oblastí, které byly obdělávané tradičním způsobem. Určitě bychom dnes dokázali najít i jiná vysvětlení, než je jenom stav půd, ale stojí za to zvážit, zda nezdravé prostředí např. klecových chovů je vůbec schopné vytvářet potraviny, které posílí vaše zdraví.

Balfourová hovořila s irským dělníkem, který přišel do Anglie. Býval to zdravý, silný muž, ale v Anglii trpěl velkými žaludečními problémy. Ptala se jej: „A co jste doma v Irsku jedl ?“ Říkal, že pochází z chudé oblasti, takže k snídani měl ovesnou kaši a kousek tučné slaniny, k obědu měl v podstatě totéž, ale často s bramborem a zeleninou, jako je mrkev, tuřín či listová zelenina. Ke svačině či večeři dostával ovesné vločky, hodně másla, mléka, chleba a vajíčka. Maminka dělala velmi dobré džemy. Pravidelně měli kousek solené ryby a někdy lososy z nedaleké řeky. Měli málo masa, ale mohli si dopřát králíka. Potrava v Anglii byla víc založená na bílém pečivu a celkově bohatší a to jinak dobře rostlému Irčanovi nesvědčilo. Balfourová navrhuje, že imunitní reakce organismu závisí na správné výživě a uvažuje, zda se přírodní antibiotikum Penicillium, které bylo zjištěno v kompostu, přirozeně neobjevuje rovněž v potravě. Prostředkem ke zvýšení přirozené imunity mohou být dobré potraviny ze zdravé půdy, zatímco dnes víc hovoříme o medu, cibuli, česneku a některých houbách.

Balfourová svoji knihu uzavírá touto argumentací:

1. Zdraví je hlavně záležitostí zdravé výživy.

2. Čerstvé a celozrnné potraviny mají vyšší nutriční hodnotu než potraviny, které byly špatně připraveny, nebo ze kterých byly nejcennější složky odstraněny.

3. Čerstvé potraviny jsou zdravější než konzervované.

4. Hodnota potraviny závisí na způsobu pěstování.

5. V nutričním cyklu mají nezbytnou roli mykorhizní vztahy v půdě a proto je přirozená úrodnost půd mnohem důležitější než chemická.

Sir Albert Howard (1873 –1947) je zejména díky knize „Zemědělský odkaz“ (An agricultural testament, 1945) považován za jednoho ze zakladatelů a inspirátorů šetrného organického zemědělství. Pracoval ve státních službách v indickém zemědělském centru v Indore, kde jej zajímaly tradiční způsoby zemědělství a zejména péče o půdu. Howard původně přijel do Indie, aby domorodce naučil evropskému zemědělství, ale rychle si uvědomil, že na tropických půdách a v monzunovém klimatu musí nejprve porozumět místním podmínkám. Indie v té době ještě nebyla tak zoufale přelidněná jako dnes, takže její zemědělství v sobě obsahovalo určitou dávnou agrární idylu, občas ovšem přerušovanou hladomorem. Nejprve se věnoval výběru takových odrůd pšenice, které přinášejí slušné výnosy a méně podléhají nemocem. Dnes je znám hlavně z pozorování, že na zdravé zemědělské půdě vyrůstají zdraví lidé a dobrý dobytek. Připisuje se mu proto výrok, že zdraví, rostliny, zvířete a člověka je jedno a nedělitelné a jeho základ je ve zdravé půdě.

Dva typy revoluce

V této době na konci roku 2021 se zdá, že Evropa a možná svět směřuje k budoucím sociálním otřesům, které jsou dány zvyšujícími se cenami energií ( a tím i hnojiv a proto i potravin), nedostatkem vody a očekávaným zdražováním věcí nezbytných k životu včetně jídla. Tyto sociální bouře mohou vynést do popředí jak osvícené státníky, tak populisty, kteří situaci dál zhorší. To je model násilné “revoluce”. Pravděpodobně k němu směřujeme.

Model nenásilné revoluce spočívá v uvážlivém zacházení s přírodními zdroji. Dostavuje se v okamžiku, kdy začneme chápat, že bez dobré vody a kvalitních potravin nás ani nová aplikace v mobilním telefonu nepotěší. Základem péče např. o krávu či o půdu je pozorování, že člověk, aby něco dostal, tak také musí něco dát. Nejlépe se to dá ukázat právě na té krávě. Každý den ji nejenom dojíme, ale také krmíme. Udržujeme ji v čistotě a dobré náladě, spokojená kráva nedělá problémy a má nás ráda. Stává se členem rodiny, vztah budujeme dopředu na celé roky. A s půdou či lesem to je hodně podobné. Skoro si myslím, že o civilizaci a evropských hodnotách ani nemusíme nijak moc přemýšlet. Když se staráme o malý kousek světa kolem nás, přijde to samo.

Václav Cílek