Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

„Pokud bychom pro historické jádro Liberce hledali symbolické označení, bylo by jím slovo palimpsest – město, které je jako středověký list opakovaně a radikálně přepisováno a přetvářeno, především v závislosti na průmyslu, ekonomice a politice.“¹

Pohraniční oblasti, označované také Sudety, jsou mimořádně rozmanitým územím, poznamenaným množstvím dějinných zlomů. Jeden z nejzásadnějších představovala faktická likvidace zdejšího židovského i romského obyvatelstva v průběhu druhé světové války a následné vysídlení více než dvou milionů německy hovořících starousedlíků v letech 1945–46. To se posléze projevilo nejen částečnou ztrátou identity, kontinuity a koncem vzájemného soužití českého a německého živlu, ale logicky i poklesem počtu obyvatel. Noví osídlenci přistupovali ke zděděným městům a obcím bez sentimentu a čistě pragmaticky. Docházelo k plošným asanacím neudržovaného domovního fondu i narušení urbanistické struktury, jež poznamenaly tvář pohraničních oblastí natrvalo. Na druhou stranu však nebyla poválečná situace černobílá, neboť například na Liberecko se vrátila řada Čechů, kteří zde bydleli před válkou, zůstali zde někteří němečtí antifašisté či tzv. nepostradatelní odborníci. Za všechny lze jmenovat autora jablonecké radnice, architekta Karla Wintera (1894–1964), který působil v libereckém Stavoprojektu a jako pedagog na místní Střední průmyslové školy stavební. Navíc právě Liberec patřil k městům, kam osídlenci proudili nejvíce, což bylo dáno jak orientací místního průmyslu, tak i okolním přírodním rámcem. Stejně tak nebylo zcela zpřetrháno historické vědomí a zájem o místní stavební památky i historii. Na dílo svých předválečných předchůdců navázala svou osvětovou činností nová generace, tentokrát českých badatelů, jako v případě Liberce rodák z nedaleké Rašovky, Svatopluk Technik (1913–2010). Ten vykonal nejen velký kus práce při popularizaci místní architektury, ale i při záchraně mnoha historických památek v čele s tzv. Valdštejnskými domky.

Faktem nicméně zůstává, že poválečná situace v pohraničí byla skutečně odlišná od vnitrozemí a noví obyvatelé původně německých měst a obcí si museli svůj vztah novému domovu mnohdy složitě a dlouho budovat. A někteří ho nenašli nikdy. Jistou změnu paradigmatu přinesl až rok 1989, který pro pohraničí znamenal další velký zlom. Otevřením hranic se do té doby periferní oblasti opět otevřely světu a objevilo se zde množství sdružení, projektů, či neziskových organizací. Nejhmatatelnějším výsledkem těchto aktivit je rozmach regionálního patriotismu, který se do určité míry pozitivně projevil i na vzhledu měst, městeček i vesnic. Paradoxem ovšem je, že vlna demolic neustala ani se změnou celospolečenských poměrů. Neúdržbu a nezájem pouze nahradil diktát peněz. Zatím poslední velkou obětí je ikonické nákupní středisko Ještěd od ateliéru SIAL (1968–79), barbarsky zbořené v roce 2009, jehož místo zaujalo banální nákupní centrum Forum.

Iniciativou, usilující o co nejkomplexnější zmapování svébytné severočeské architektonické scény, je projekt Liberec:Reichenberg, který vznikl jako součást interdisciplinárního výzkumného projektu studentské grantové soutěže Migrace a transformace center v Liberci. Jeho poněkud neskromným cílem bylo vytvořit chybějící odbornou platformu, veřejnou online databázi historických i moderních architektonicky cenných staveb i místo otevřené, kultivované diskuze nad veřejným prostorem, v němž žijeme, setkáváme se a nemalou měrou nás ovlivňuje. Jednoduše „znovuobjevit“ opomíjené architektonické dědictví „Sudet“, kde za řadou staveb stojí i světově známí architekti, zvýšit povědomí o místním architektonickém fondu, který se rozhodně nemusí krčit ve stínu staveb z vnitrozemí a obnovit historickou paměť, pod heslem „člověku se snadněji ničí to, co nezná.“

Pomyslnou vlajkovou lodí projektu se stal webový portál, přímo inspirovaný koncepcí starších sourozenců Ústí///Aussig (2008) a Teplice///Teplitz (2010). Koncepčně na oba portály navazuje a sdílí s nimi databázi. Životaschopnost tohoto formátu dokládá i vznik dalších spřízněných webových stránek Litoměřice///Leitmeritz (2012), Děčín///Tetschen (2013) a Jablonec///Gablonz (2015), čímž vznikla ojedinělá a neustále aktualizovaná databáze architektury pohraničních okresů, která představuje cenný zdroj informací pro odbornou i laickou veřejnost. Kromě vlastní databáze jsou součástí stránek další, neméně důležité části, tvořené tematickými seriály (Archipedie, Liberecká minulost, Liberecká současnost, Liberecký industriál, Životopisy architektů či Rozhovory), studentskými projekty či mnohdy unikátními archivními materiály, uveřejňovanými v sekci Virtuální knihovna. Důležité také je, že aktualizace webu probíhají jako zcela dobrovolná aktivita, která není navázána na žádnou činnost založenou na zisku či reklamě, což mu dává značnou volnost i svobodu a zároveň umožňuje volně publikovat zmíněné archivní materiály. Obsah je tak určován čistě autory, přičemž možnost publikovat je otevřená každému serióznímu zájemci s relevantním a dostatečně zpracovaným tématem či textem.

Neodmyslitelnou součástí projektu jsou i nezbytné doprovodné aktivity, ať už je to přednášková činnost, občasné výstavy, filmové projekce, či pravidelné architektonické procházky v rámci Dne architektury, spolupořádané se spolkem Kruh, které se rok od roku vyznačují stále hojnější účastí. Vedle minulosti libereckého okresu se nicméně web věnuje i aktuální současnosti – nekoncepčním urbanistickým zásahům do tváře města, kvalitní i přinejlepším kontroverzní nové výstavbě, demolicím, ale třeba také stále nedoceněné architektuře druhé poloviny 20. století, která nám doslova mizí před očima, ať již úplně (vzpomínané obchodní středisko Ještěd), nebo pod vrstvami polystyrenu. Není to ostatně náhoda, neboť právě v Liberci se zrodil věhlasný ateliér SIAL. Více než 10 let systematické, kontinuální práce (web vznikl již v roce 2011) tudíž postupně přináší své pomyslné plody. Podařilo se tak zvýšit celkové povědomí o hodnotách a kvalitách města pod Ještědem i upozornit na mnohdy netušené souvislosti. Jedním z výsledků je i přeshraniční spolupráce v rámci projektu TOPOMOMO – Topography of the Modern Movement, realizovaná nadací Haus Schminke ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci, kde autoři portálu působí jako přizvaní odborníci. Široké je rovněž spektrum spolupráce s různými lokálními subjekty a institucemi v čele se Severočeským muzeem v Liberci a právě Technickou univerzitou.

V Liberci nicméně působí i další platformy a spolky, které si zaslouží alespoň krátce představit.

Poněkud odlišný náhled na pohnutou historii Liberce přináší projekt Živá paměť města Liberec – Reichenberg, provozovaný spolkem LOS – Liberecká občanská společnost. Na Liberec nahlíží skrze příběhy konkrétních osob – pamětníků, čímž se snaží široké veřejnosti zpřístupnit nový obraz města, jeho okolí i obyvatel. A ani zde nechybí stavby, které se nicméně v tomto případě stávají spíše protagonisty pohnutých příběhů.

Že je téma složitého českoněmeckého dědictví stále živé, bohaté a přínosné je patrné také na setrvalém zájmu o cenné a přitom dlouhodobě nevyužívané objekty. Pozitivním příkladem z poslední doby je například postupná obnova nejstaršího libereckého kina (1922–23, kancelář Effenberger & Noppes), probíhající pod taktovkou spolku Kino Varšava od roku 2012. Tehdy si ho pronajal od vlastníka (Statutární město Liberec), přičemž notně zchátralý objekt se za pomoci sponzorských darů, dotace od města, kraje a především dobrovolnické práci desítek nadšenců podařilo částečně zrekonstruovat a ve foyer v roce 2015 otevřít kavárnu a zprovoznit kinosál. Díky tomu je kino Varšava opět nedílnou součástí kulturní mapy města.

Obdobný osud má i jedna z nejcennějších industriálních památek na Liberecku, zauhlovací a vodárenská věž firmy Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (1916–19), jejímž autorem nebyl nikdo menší, než architekt Leopold Bauer (1872–1938). Třebaže byl objekt s přilehlými stavbami (elektrárna, spojovací mostek, silniční most) pro své hodnoty v roce 2015 zapsán do ústředního seznamu kulturních památek ČR, byl od devadesátých let 20. století bez využití a postupně chátral. Reakci na tento neutěšený stav představovalo založení spolku AvantgArt Jitkou Jakubičkovou, která si od majitele věž pronajala za symbolické nájemné a za pomoci crowfundigových kampaní, grantů a především opět osobního nasazení zúčastněných a dobrovolnické práce se věž podařilo otevřít veřejnosti. Postupem času se tak ze „Zauhlovačky“ podařilo vytvořit osobité kulturní centrum.

Prezentované příklady jsou tedy důkazem toho, že stále ještě mnohdy podceňované „Sudety“, na které je dosud pohlíženo jako na pozapomenuté oblasti s minimem občanského života, se již dávno probudily z letargie. Stávají se atraktivním místem nejen pro návštěvníky odjinud, ale (což je ostatně mnohem důležitější) i pro své obyvatele, kteří si již nemusí vztah k domovu budovat, neboť už ho dávno mají. Nepřehlédnutelné to je i v oblasti, které se tento příspěvek věnuje především, tj. v architektuře. Konečně je vidět zájem široké veřejnosti o rekonstrukce hodnotných, třebaže památkově nechráněných staveb, necitlivé obnovy jsou veřejností pranýřovány na sociálních sítích a jejich negativní ohlas někdy přispívá k přehodnocení stavebních zásahů ze strany vlastníků, výjimečně se podaří zabránit i stále aktuálním demolicím. V případě novostaveb se pak lze setkat ze strany investorů a samospráv mnohem více se žádoucím větším rozhledem, citlivějším přístupem k obrazu konkrétního sídla i důrazem na adekvátní architektonické řešení. Stále častěji jsou angažováni kvalitní architekti a nehledí se pouze na cenu. Donedávna opuštěným budovám a areálům se tak postupně vrací život i nová náplň – z poslední doby lze zmínit např. bývalou slévárnu firmy Linser v Resslově ulici (1912, stavební firma Adolf Bürger), kterou nově do svého majetku získalo město Liberec a zpřístupnilo ji veřejnosti v rámci různých kulturních akcí, přednášek, výstav a workshopů.

Současný stav tak vybízí k opatrnému optimismu, třebaže je bezesporu stále co zlepšovat. Snad k této změně přispívají i výše zmíněné projekty a aktivity, neboť se po letech konečně zdá, že architektura na severu Čech skutečně znovu žije.