Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Ústecký kraj, respektive jeho na průmysl navázané části, patří dlouhodobě k nejzanedbanějším regionům v ČR. V žebříčku životní úrovně se přetahuje o poslední místo s Moravskoslezkým krajem. Je to důsledek letitého trendu, kdy se z budovatelské výspy socialismu postupně stal region, který náročnějším obyvatelům neměl mnoho co nabídnout. Pod tíhou zdravotní zátěže, pramenící ze zaostalé průmyslové výroby, masové těžby a spalování hnědého uhlí, zničeného životního prostředí a bez naděje na perspektivní budoucnost z kraje dlouhodobě prchají ti nejvzdělanější, dobře situovaní obyvatelé a na jejich místo přichází další a další chudí lidé, prchající před problémy, které je postihly v jejich předchozím bydlišti. Nezřídka kdy se jedná o Romy, kteří pocházejí z vyloučených lokalit z Česka i Slovenska. Někdy z osad za obcemi tedy z podmínek podobných spíš středověku, než 21. století. V kraji se jich stále objevují abnormální počty. Zejména v sídlištních lokalitách se díky tomu formuje nebezpečná kombinace obyvatel s podprůměrným vzděláním a nadprůměrnou řadou všemožných problémů. Signifikantní je například počet lidí v exekuci, kdy Ústecký kraj drží absolutní prim s 13,6 % lidí v exekuci, mezi městy pak Chomutov, Most a Ústí nad Labem jako ta úplně nejhorší.

Tento trend cíleného sestěhovávání lidí s koncentrovanými problémy, trvá již od konce devadesátých let minulého století, kdy díky obchodníkům s chudobou nabral hrozivých rozměrů a ve svém důsledku proměnil kdysi prosperující sídliště, která se táhnou od západu na sever napříč Ústeckým krajem, na sociálně vyloučené lokality takových rozměrů, že se stalo téměř nemožným i přes vehementní snahy neziskových organizacích dosáhnout zde citelné změny. Není se čemu divit. Neziskové organizace v kontextu nastavených podmínek ani nic jiného než hasit nejakutnější problémy, dělat nemohou. Na obchodu participuje řada jednotlivců, ale i institucí jako například některá bytová družstva. Finanční prostředky, které plynou ze systému sociální pomoci nejsou nezanedbatelné a zřejmě i proto zde není větší politická vůle po změně. Historicky se našlo hned několik případů, kdy regionální politik sám vlastnil byty, nebo i celé domy v sociálně vyloučené lokalitě a vybíral vysoké nájemné za byty v hrozivém stavu.

Udržovat tento neutěšený stav zdá se být pro některé “správce” naší země velmi výhodné. Využívat jej pak lze i pro politickou kampaň. Jednoduše se totiž vina za špatný stav postižených lokalit svaluje právě na ty nejchudší, zejména pak Romy. Je to paradox, protože ti ze své aktuální pozice rozhodovat o systému příliš nemohou. Často je jim přisuzováno zneužívání dávek, i když většina peněz přes tyto lidi pouze “proteče” a končí u majitelů nemovitostí. Politici, kteří mají možnost sociální systém ovlivnit, se zatím uchylují spíš k populistickým prohlášením, strašení obyvatel a situováním sebe sama do role ochránců před nepřizpůsobivými, nebo líbivým proklamacím na místo realizace komplexní reformy celého systému sociální podpory. V současnosti se tak stále běžně ve vyloučených lokalitách děje, že zde lidé pobírají dávky prakticky celý život, bez toho, aniž by se jejich život nějakým zásadním způsobem zlepšil a umožnil jim návrat do společnosti. Z reality všedních dní v kraji je však jisté, že chybí motivace systémová, nikoliv motivace samotných lidí.

Systém pomoci by se měl na místo nekonečného vyplňování formulářů, kde dotyčný vyplňuje pořád dokola stále ty samé údaje, zaměřit na samotné lidi. Na to, jak se jim žije, co skutečně potřebují. V konečném důsledku by měl systém nabízet důstojná společensky účelná pracovní místa v dostatečném množství, kde budou lidé za práci navíc odměněni, nikoliv trestání. A pokud není možné, ať už z jakéhokoliv důvodu, pomoci lidem v krátkém časovém období, musí mít možnost být v kontaktu se společností do které mají patřit. Čemuž se dá pomoci mnoha způsoby, například tím, že stejně jako v Německu dostanou jednou za půl roku lístek do divadla, nebo na sportovní utkání. Nezaměstnanost, která je v Ústeckém kraji jednou z nejvyšších v republice, byla však bohužel na regionální úrovni zatím řešena pobídkami pro montovny, kde, jak se ukázalo, končí spíše zahraniční dělníci než nezaměstnaní z kraje.

Abychom dosáhli nějaké větší změny je potřeba reformovat nejenom systém sociální pomoci, ale také mnohem více pozornosti zaměřit na vzdělávání a celý školský systém. V souvislosti s uzavřením škol během pandemie došlo k narušení vzdělávacího procesu a jeho následky mohou velmi negativně ovlivňovat další vývoj dětí z vyloučených lokalit. Děti z Ústeckého kraje již nyní patří v průměru k těm nejslabším v porovnání se zbytkem republiky a dopady pandemie tak zde mohou být ještě horší než jinde. Obrovské rozdíly jsou však i v rámci kraje, a to jednak mezi školami, jednotlivými městy, ale také mezi lidmi z lépe situovaných rodin a těmi nemajetnými, žijící v sociálním vyloučení. Rozdíl mezi chudými a bohatými je nejvíce propastný právě v tomto životním aspektu. Nejde jen o materiální vybavení, jako notebooky a internetové připojení, které zde chybí, ale především o samotné rodiče, kteří nemají dostatečné kompetence a vnitřní zdroje, aby svým dětem ve vzdělávání pomohli. Z tohoto pohledu je jasné, že chudoba a sociální vyloučení jsou dědičné a pokud budeme někdy chtít tuto spirálu přerušit bude třeba masivní podpory zaměřené právě na vzdělání těch nejchudších.

V sociálně vyloučených lokalitách, které kopírují zejména panelová sídliště, také zoufale chybí pozitivní příklady. I proto se tu do nekonečna kopírují závadné způsoby chování. Ať už nezřízená konzumace drog, nebo životní strategie se zaměřením na sociální dávky. Chybí tu záchytné body, ať už místa nebo lidé, kteří by pomohli situaci stabilizovat. Stejně tak i v lokalitách zoufale chybí profesionální pomoc. Je třeba vytvořit multidisciplinární týmy odborníků, které jako jediné mohou uspět, odborník jedinec nemá přílišnou naději na vyřešení komplikovaných problémů jednotlivců i rodin. Stejně jako na operačním sále je třeba součinnosti týmu zdravotníků i v sociálně vyloučených lokalitách je pro úspěch třeba koordinovaný přístup několika oborů.

Tato dlouhodobě neutěšená situace znamená, že postupně dochází trpělivost dalším starousedlíkům, kteří opouští své domovy a jejich místa nahrazují noví lidé s dalšími problémy. Je to jako přilít olej do ohně. Tím, jak jejich počet roste se zvyšuje tlak na ty, co doposud ještě vydrželi a jejich trpělivost je napínána k prasknutí. Tato lavina začíná jedním kamínkem a končí vybydlením celého objektu. A tak se postupně proměňují kdysi živá sídliště na naši vlastní Pripjať.

Když se podíváme na život na sídlištích, chybí zde služby, jelikož není, kdo by je zaplatil. Chybí zde prostor pro mladé lidi, kteří nemají organizovaný volný čas, tak aby mohli uspokojit své potřeby a zároveň tím neotravovali ostatní sousedy. Sídliště nebyla koncipována pro život v 21. století a stávající snahy lokálních politiků o represe v podobě například odstranění laviček jsou spíš smutné, než že by přinášely nějaká skutečná řešení. Jistého efektu se sice podaří dosáhnout, ale v konečném důsledku se jedná o nepochopení humanity, soužití lidí a jejich identifikace s místem, kde žijí. To jsou všechno hodnoty, bez kterých není možné se o sociální začleňování pokoušet. Stejně tak musí municipality získat do svého vlastnictví, alespoň část bytového fondu. Ten upravit, aby byl atraktivní pro lépe situované obyvatele, jako to udělali například v Drážďanech, a začít jej rozumně spravovat. Jinak nebudou mít jinou šanci než stejně jako v Janově domy postupně bourat. Naopak dobře upravené bydlení s kvalitním veřejným prostorem může přilákat movitější obyvatele a tím nabourávat status sociálně vyloučené lokality.

Světlo na konci tunelu tu, zdá se, je a všechny tyto neduhy, kterými Ústecký kraj trpí se mohou začít zlepšovat již poměrně brzy. Na obzoru svítá naděje v podobě masivní restrukturalizace kraje. Z Evropy mají pod Krušné hory doputovat miliardy korun. Ty by měly pomoci řešit konec těžby a spalování hnědého uhlí. Bude to pro všechny zainteresované velká výzva, tato šance je totiž zároveň i hrozbou, neboť, jak víme z historie, samotné peníze nevyřeší nic. Do vyloučených lokalit byly již v minulosti nainvestovány stovky milionů korun bez dlouhodobého efektu. Pokud na stole nebude koncepce, jak prostředky smysluplně využít a stát nepřipraví změnu sociálního systému tak, aby chudí lidé dostali šanci stát se sami hybateli změn, můžou peníze z Modernizačního fondu a Fondu spravedlivé transformace pomoci pouze několika vyvoleným, místo aby se dosáhlo hlubší společenské změny v regionu. Pokud se však nasměrují k malým a středním podnikatelům, pokud se podpoří občanská společnost vedle velkých korporací, může se jednat o skutečně nový začátek a naději i pro ty nejpotřebnější. Jak to všechno dopadne se za pár let dozvíme.