Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Přírodní lesy, velmi komplexní vyvážené ekosystémy, na naší planetě existovaly miliony let. Naproti tomu lesníci (jako profesní skupina) existují zhruba 200 let. Jsou školeni na pěstění a kácení stromů. Lesnické vzdělání vlastně lesníkům brání ve skutečném pochopení funkcí lesa. Po celou dobu existence lesnického školství jsou všechny jeho stupně striktně zaměřeny na využívání lesa, jako zdroje dřeva. Teprve až v posledních letech se do lesnictví nepatrně a okrajově vkradla troška ekologie.

Lesníci si často pletou národní park s anglickým parkem, případně s lunaparkem. Z pohledu lesníka se zdají bouře, záplavy nebo masové rozmnožení hmyzu jako katastrofy. Z pohledu ochrany přírody jsou to opakovaně se vyskytující, zcela přirozené události. Jsou to nadmíru důležité impulsy, pro potřebné změny a další vývoj živých společenstev. Kde způsobí bouře nebo sněhový polom mezery v lesních porostech, tam se k zemi dostane více světla. Tak vznikají v tmavých lesních porostech nové struktury a začíná tím pestrá a různorodá fáze vývoje nového lesa. Mrtvé trouchnivějící dřevo je životní základnou pro druhově nebývale bohatý svět mikroorganismů. Zdvižené kořenové „talíře“ a křížem krážem ležící kmeny, nabízejí na malém prostoru zároveň světlo a stín, zralou půdu i syrovou obnaženou zemi, tj. ideální podmínky pro novou generaci lesa.

Hmyz, jako např. kůrovci, tesaříci, pilořitky a další, využívají k svému vývoji odumírající stromy. Za periodicky se opakujících hromadných výskytů (při tzv. přemnožení neboli gradaci) způsobují zánik starších stromů, ať již jednotlivě, či na souvislých plochách. Stojící, trouchnivějící a postupně se rozpadající stromy, jsou nezastupitelnou součástí přírodního lesa. Vytvářejí přebohatou nabídku životního prostoru pro organismy, vázané na výskyt mrtvého dřeva. Jsou jedinečnou možností pro život mnoha druhů ptáků, hmyzu, hub, jako jsou strakapoudi, tesaříci, choroše a další. V přírodních lesích v rovnováze funguje koloběh vzniku a rozkladu rostlinné hmoty. Mladé stromy klíčí, vyvíjejí se a dorůstají na tělech svých odumřelých a rozkládajících se rodičů. Mrtvé dřevo se mění na dřevo živé, suché opadané listy se stále dokola proměňují na listy živé. Stromy přicházejí a odcházejí – a les zůstává.

V době, kdy kongres Spojených států amerických vyhlašoval první národní park na světě - Yellowstonský národní park, a k jeho ochraně si povolal speciální oddíly armády USA, známé jako Rangers, tak v té době už půl století existovaly na panství Buquoyů v jižních Čechách, dvě přírodní rezervace. Byl to Žofínský prales a Hojná voda. K jejich ochraně tehdy stanovil hrabě svoje lesníky. Základní myšlenka obou počinů byla zhruba stejná: ponechat pro příští generace alespoň část území přírodě. Místo, kde bude vládnout „divočina“ a kde se do tisíciletých přirozených přírodních procesů nebude míchat člověk. Tento základní princip byl ale v obou případech porušen. V Americe například pro zábavu turistů začali přikrmovat medvědy a vlky, čímž zcela rozvrátili jejich životní cykly. V Čechách zas po polomu v Žofínském pralese, popadané dřevo urychleně vytěžili a odvezli.

Přesto si myslím, že se americký přístup k ochraně rozsáhlé a svéprávné divočiny zásadně liší od evropské ochrany malých a na lidskou vůli či nevůli odkázaných kousků přírody. Podle amerického konceptu se chrání lidskou činností nedotčená, či málo dotčená přírodní území v řádu tisíců čtverečních kilometrů, a to aniž by nutně bylo stanoveno, jak tam má příroda vypadat. V evropském konceptu přichází člověk, aby přírodu mistroval, řídil a neustálými zásahy ji nutil k tomu, aby byla stále „přírodnější“ a „hezčí“. A pokud se příroda vyvíjí jinak, dokonce podle sebe, považuje se to div že ne za katastrofu!

Velmi plasticky se to ukázalo na ochraně Šumavského národního parku. Ten byl vyhlášen po politických změnách v devadesátých letech minulého století a využilo se dvojí výjimečnosti. Především toho, že území bylo po desítky let hraničním pásmem s velmi omezeným přístupem lidí, a také toho, že vlastnické poměry byly zcela rozvráceny vystěhováním německého obyvatelstva, a pak následným znárodněním. Díky tomu se po převratu naskytla historicky ojedinělá šance, vyjmout toto území zpod přímého každodenního vlivu člověka a alespoň v jádrových zónách ho ponechat přirozenému vývoji. Bohužel se ale zmeškala šance, předat ochranu armádě či policii. Například červeným baretům, kteří po svém posledním rozehnání demonstrace na Národní třídě, neměli vlastně nic kloudného na práci. Místo toho vznikla správa Národního parku Šumava, od první chvíle zcela v rukách lesníků. Zpočátku se zdálo, že zde přece jen osvícení lesníci budou mít navrch a že koncept neregulované divočiny dostane zelnou. Nástupem ing. Ivana Žlábka do vedení parku ovšem bylo zásadně obráceno kormidlo. První zóna, navržená zprvu velmi velkoryse, byla rozdělena do 135 malých samostatných kousíčků, zcela obkroužených ochrannou rukou lesníků, dávající divočině smrtelný záraz. Lesničtí typologové vyhledali ty nejtypičtější malé kousky přirozené divočiny, nejpravější původní porosty, které (jak sami tvrdili) je třeba chránit jako oko v hlavě. Vše ostatní je ovšem třeba „cílevědomě“ přeměňovat a zlepšovat. Do toho se vlomili starostové šumavských obcí. Ačkoli původem byli odjinud (původní obyvatelé byli odsunuti!), prohlásili sami sebe za ty nejpravější domorodce, srostlé se Šumavou pupeční šňůrou. Proto požadovali, aby byla Šumava přeměněna v zábavní park pro turisty, kteří by jim přinášeli peníze. „Nechceme mrtvé stromy, nechceme kůrovce“, volali. Obce, které jsou součástí území národního parku, jsou zastoupeny v Radě NP Šumava a tak se podílejí na rozhodování. Nemohu však předpokládat, že se národní park bude řídit podle toho, jak oni pískají. Je to národní park, nikoliv obecní park. Program Národního divadla se také neřídí rozhodnutím starosty Prahy 1, nebo obyvatel Národní třídy.

Po dalších změnách ředitelů národního parku, se do vedení dostal Mgr. Pavel Hubený, který má zcela jasno, kam by park měl mířit. A tak v rozbouřených politických vodách, vede plavidlo národního parku k velké, člověkem neovládané divočině, kde bude spolu žít kůrovec i smrk, srnec i rys, starosta i turista. Zda nenajede na mělčinu či skalisko, to nevím, ale zkusit se to musí.

Česká ochrana přírody se svojí evropskou tradicí, se ovšem nemá za co stydět. Po staletí se v intenzivně osídlené krajině úspěšně chrání tu pěnovcové prameniště, tu skalní výchoz, tu malý mokřad. To není nesmyslné příštipkaření, ale jiný, bezesporu smysluplný koncept. Zde není nevhodné podnikat celou řadu tzv. managementových opatření, které mohou kompenzovat vlivy kulturního okolí, či simulovat využívání území v minulosti, jako byla pastva či sečení. A tak si myslím, že u nás máme ideální možnost kombinovat ochranu velké divočiny, s ochranou celé spousty malých divočinek. Nesmíme si to ale plést a zaměňovat. A je také nezbytné být konzistentní a ne pořád přehazovat kormidlo. Vždyť jedno volební období, ba i jeden lidský věk, je pro přírodu jenom kratičký okamžik.

Podobnou problematiku řeší i Slováci. Docent Michal Wiezik ze Zvolenské univerzity, se stal členem komise pro zonaci, která měla za úkol připravit pro slovenské ministerstvo životního prostředí jasná pravidla pro Tatranský národní park. Celkem jednoznačně se zmiňuje o první (jádrové) zóně národního parku, která je na Slovensku označena písmenem A. „Na tých miestach bude ochrana prírody stopercentná. Tam nebude zasahovať lesníctvo, doprava ani priemysel. Nezaberieme na to celý park, ale kde ho už vezmeme, bude skutočná ochrana prírody. (…) Netuším však, ako sa k tomu postavia napríklad štátny lesníci. Pre nich sú prísne chránená územia strašiakom, lebo tam nemožu vykonávať svoju činnosť. Debata však nemá stať a padať na tom, čo sa páči lesníkom.“ Je docela osvobozující, když autor označuje lesnictví, stejně jako dopravu a průmysl, za jednoznačnou překážku účinné ochrany přírody. U nás chodíme kolem lesníků po špičkách, abychom si je nějak neznepřátelili, ale neumíme jim sdělit to zásadní. A totiž, že nejsou těmi, kteří budou řešit problémy ochrany přírody. Že oni sami, jsou tím problémem.

Pokud jde o přínos nové zonace, říká Wiezik následující: „Pre mňa je najvetší prínos tejto zonácie v tom, že by sa územia s najprísnejším stupňom ochrany, takzvaná zóna A, nemali vyčlenit len na základě prirodzenosti lesných porastov, ale že sa pojde aj cestou ochrany dolinových celkov. Ide o to, aby sa do zóny A zahrnuli aj tie časti dolín, ktoré samotné nepatria medzi najzachovalejšie, sú však cenné v rámci celku.“ Tady slovenský ekolog jasně pojmenovává hlavní problém zonace, který známe ze Šumavy – bazírování na přísných kriteriích vedlo k tomu, že se rozdrobená zonace (možná schválně) stala naprosto nefunkční.

Velmi kriticky se vyjadřuje i k pohybu osob. „Zakazujeme ľuďom pohybovať sa mimo chodníka, a pritom musia uskakovať lesnej technike a traktorom. To je ako v Kocúrkove.“ Na závěr Wiezik říká, že lidé na Slovensku raději vidí, když se les vykácí a vysadí se nové smrčky. „To je nepochopenie problematiky. Pre ochranu prírody je totiž doležitejšie, aby tam tie popadané stromy zostali, než aby sa tam vysadili nové.“

Ale vraťme se k Šumavě. V roce 2019 vešla v planost novela zákona O ochraně přírody a krajiny, na základě které byla dne 7. února 2020 vydána vyhláška o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava. Podle ní se území parku přezónovalo na: zónu přírodní (ucelené plochy, kde převažují přirozené ekosystémy, s cílem je zachovat a umožnit v nich nerušený průběh přírodních procesů), zónu přírodě blízkou (plocha, kde převažují člověkem částečně pozměněné ekosystémy, kde je možno aktivně zasahovat), zónu soustředěné péče o přírodu (plochy, kde převažují člověkem významně pozměněné ekosystémy, jejichž existence je podmíněna trvalou činností člověka) a konečně na zónu kulturní krajiny (plochy v zastavitelných územích obcí, určených k jejich udržitelnému rozvoji). Součet ploch prvních dvou zón, tedy přírodní a přírodě blízké zóny, v Národním parku Šumava tvoří dnes přes 52 % rozlohy národního parku (více než 35.000 hektarů). Na celé této ploše naštěstí neplatí ustanovení lesního zákona ve smyslu povinné ochrany lesa proti hmyzím škůdcům. Zde je příroda ponechána přírodou. Díky těmto legislativním krokům už není ochrana přírody na Šumavě tak ohrožena změnou vedení národního parku. I když se samozřejmě můžeme v budoucnu dočkat různých překvapení.