Místa zblízka
Rozhovor s Terezou Konrádovou
Inovativní projekt Místa zblízka realizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Je financován z Evropských sociálních fondů, z operačního programu Zaměstnanost a ze státního rozpočtu České republiky. Jeho cílem je vytváření nových příležitostí a budování udržitelných a soběstačných komunit. Projekt probíhá na Ašsku, Sokolovsku, Lounsku a Podbořansku. U těchto periferních oblastí České republiky s vysokou nezaměstnaností, závislostí na velkých centrech a s odlivem mladé populace do měst, usiluje o změnu a formování „učící se“ lokality. V průběhu projektu se místní aktéři učí využívat vnitřní zdroje místa, kde žijí a pracují, aktivně vytvářet nové příležitosti a dále se rozvíjet a vzdělávat tak, aby docházelo ke zvyšování místní zaměstnanosti. S Terezou Konrádovou, komunitní koordinátorkou projektu pro Lounsko, vedla rozhovor Dagmar Šubrtová.
Jak fungoval váš průzkum?
Komunitní koordinátoři a odborníci, například geobotanik Albert Šturma, architekti, ekonom, historik, archeolog, sociální geografka, všech dohromady nás bylo 15 lidí, jsme se sešli na mezioborových setkáních, která byla několikadenní. Na začátku byl průzkum, kde se hledaly potenciály a směry, kam by se to mohlo rozvíjet. Komunitní koordinátor, což jsem byla já, tam vstoupil s tím, jestli už se v místech podařilo navázat kontakt s někým, kdo by měl zájem to rozvíjet. Naším cílem bylo přinášet do lokality nová témata, nebo nové pohledy, ale nic nevnucovat, navázat na lidi a nabídnout jim pomoct, jestli už o něčem podobném nepřemýšlí apod. Setkání jsme měli každé čtyři měsíce, vždy se zhodnotila práce za to určité období a udělal se plán na další čtyři měsíce.
Jak náročná byla komunikace s místními? Jak vás přijmuli?
Ve většině případech ano, tím, že jsme si našli v té lokalitě bydlení, to bylo součástí projektu, tak to bylo více kontaktní. Ze začátku jsem se bála situace, kdy jim tzv. cizí bude kázat, ale musím říct, že v naprosté většině případů jsem se setkala s kladnou reakcí. Několik lidí mi tam trochu nedůvěřovalo, jedna slečna mi dodnes v žertu říká agentko. Chápu, že jsou lidé zpočátku nedůvěřiví, zvlášť, když se tam v minulosti dělal výzkum týkající se kultury, ze kterého nakonec nic nebylo. Tedy se těm lidem už nechtělo znova něco povídat, přišlo jim to zbytečné.
Jaké jsou výsledky po skoro pěti letech vašeho působení?
Abych byla upřímná není toho zase tolik, je tam pár věcí, které si myslím se rozjeli dobře, jsou to například večerní kluby v Žatci. Jsou to večerní setkání, které ale nyní stagnují, kvůli covidové situaci, tam se podařilo, že si aktivitu přebral místní spolek. To je to o co se snažíme, aby tu naši aktivitu nebo probuzenou aktivitu pak přebral někdo místní, aby to po nás neskončilo. Je to parta mladých lidí, kteří se vrátili po vysoké škole zpět a zajímají se o veřejný prostor, architekturu a urbanismus. Také o fungování městské politiky. Objevila jsem je ve chvíli, kdy se potkali, a ještě nevěděli jak a kam se nasměrovat. Dostali od O2 malý grant a za tu dobu se velmi zprofesionalizovali. Dělají tam nyní několik pravidelných akcí, přebrali si naše diskusní kluby, dělají cyklojízdy, procházky, udělali i sdílený kulturní kalendář. Často v Žatci se některé aktivity překrývaly. Nikdo nevěděl, co se kde děje. Byla to taková roztříštěnost komunity. Nyní dělají akci Žatecké dvorky.
Podařilo se nám například v Lounech rozjet tzv. Blešák, který ale od covidu také ještě nebyl. Jsou to lidé, kteří jsou už aktivní v nějakých spolcích nebo neziskovkách, tak to bylo snadné, stačil počáteční impuls. Nicméně tam to možná naráží na to, že lidé v Lounech mají své aktivity a zároveň jsou pracovně vytížení. Je pak otázka, jestli někdo z nich přijde s tím, už je po covidu, pojďme udělat opět blešák.
Také se nám podařila skvělá spolupráce se starostkou z Dobroměřic, na základě mé prezentace v knihovně přišla za námi s tím, že by potřebovala pokácet stromy na hřbitově a udělat tam novou výsadbu, protože ty stromy jsou ve špatném stavu. Přizvali jsme našeho geobotanika a architekty, udělalo se setkání s paní starostkou a alespoň s několika zástupci z veřejnosti a dohromady jsme tam pak vysadili desítky stromů původních odrůd, kterým se bude dařit a myslím, že v tomto chce paní starostka i nadále pokračovat. Další část byla, že chtěla osázet stromy v jedné ulici, která byla standartně vyasfaltovaná až do okraje chodníku a tam pokračovala souvislá zámková dlažba. Hodně lidí bylo proti sázení stromů v ulici, nikomu se nelíbilo mít ovocný strom u plotu, kvůli padání listů a ovoce, na které lítají vosy apod. Ale nakonec jsme chodili od domu k domu a ptali jsme se, co by tam chtěli mít a jedna paní se s naším geobotanikem dohodla, že jí tam dají jiný strom než ovocný. Takto jsme šli ulicí a debatovali s místními, kdo by tam chtěl mít jaký strom. Nakonec se to nějak dokázalo domluvit, nějaký starý pán si pamatoval, že tam před domem měli švestku a že si z ní pálili slivovici. Tak tam má nyní malý stromek švestky. A to byl krásný příklad toho, jak zafungovalo vysvětlení a debata s veřejností a vtáhnutí je tzv. do hry a ti lidé sami přišli s tím, že Lounsko je dosti suchá oblast, ve srážkovém stínu, tak bude potřeba ty malé stromky adoptovat a v letních dnech je budou zalévat. To si myslím, že je také ukázka dobré praxe. Pak je tam spousty dílčích věcí, které někomu pomohly. Není to nic velkého a jasně možného zdokumentovat.
Hodně náročná byla chmelová stezka nazvaná „Cestou chmele“, kterou jsme vytvářeli společně s Chmelařským muzeem, se zámkem Stekník, výzkumným Chmelařským institutem. Stezka tam nakonec je, zastavení v terénu s QR kódy, ale spolupráce byla natolik komplikovaná, že nevím, jestli bych to zařadila mezi příklady dobré praxe. Problémem bylo to, že do akce bylo zapojeno hodně aktérů, kteří všichni mají naopak spoustu kompetencí a každý o stezce měl jinou představu. Albert Šturma byl hlavním ideovým táhlem projektu, v Žatci je sice muzeum chmelařství, ale není tam nic, co by se týkalo rostliny chmele jako takové. On navrhoval, aby se stezka primárně věnovala životu chmele, ale samozřejmě jí také chtěl propojit s pěstováním, s historií a s krajinou. Zámek si připojil ještě svůj miniokruh, který se vyloženě týká i například studánky v okolí. Náš geobotanik neviděl přínos dalších orientačních tabulí v otevřené krajině, které je svým způsobem hyzdí. Tedy se vymyslela varianta virtuální podoby po načtení QR kódu. Zpočátku s touto variantou všechny zastoupené instituce souhlasily, ale potom na jedné schůzce nebyl jeden spolupracovník zámku, který to s námi řešil a stalo se to, že se mu tato varianta příliš nelíbila a paní kastelánku přesvědčil, že to není dobrý nápad, protože většina návštěvníků zámku jsou senioři, kteří tuto formu informačních postupů neovládají nebo neumí je využít. Začali prosazovat cedule běžného typu a chvíli to vypadalo, že se vše ocitlo na mrtvém bodě, že se možná nedohodneme. Nakonec padlo rozhodnutí, že zámek si stezku formou cedulí udělá na svém okruhu a vyloženě chmelový zůstane vyobrazen formou pouze s QR kódy. Obecně ta spolupráce byla hodně náročná, zpočátku textové části dělal Albert Šturma, ale pak se do toho začali vkládat další osoby, ředitel chmelařského institutu, ředitel muzea, historické části si psal zámek, náš přizvaný historik do toho také vstupoval. Bylo to koordinačně hodně náročné. Nejsem si úplně jistá, jestli je výsledek, za tu všechnu vloženou roční energii mnoha lidí a odborníků, adekvátní. Stezka není ani moc propagovaná. Podařilo se dohodnout, že si stezku převezme destinační agentura Dolní Poohří a bylo rozhodování na schvalovací radě, kde místostarosta Žatce je zároveň v radě destinační agentury a přislíbil, že se stezka bude propagovat na jejich webu a vyjde i nějaká forma brožurky. Ta byla již zpracovaná a navržená, ale je trochu dražší, tak jí měla zafinancovat tato destinační agentura a dál se o tuto stezku starat. Ale vtrhnul do toho covid a vůbec nevím, podle zpráv při hlasování v městské radě to pod sebe destinační agentura nedostala, ale spíš si řekli, že jsou tam mnohem důležitější věci k řešení. Rozpočet je mnohem menší a na starost si to nevzali. Stezka nyní funguje pod Chmelařským institutem a.s., ale tam není nikdo, kdo by se snažil dát významu stezky nějakou publicitu nebo například aktivitu ve formě komentované vycházky. To jsme si ověřili během přípravy stezky, že vycházky jsou navštěvované a fungují.
Žatec nyní sepisuje žádost o zapsání do světového dědictví UNESCO. Překvapuje mě, že tento váš náročný počin nijak nereflektují.
Například ředitel chmelařského muzea je jeden ze sepisovatelů. Stezka byla vybudovaná až později, než se žádost začala sepisovat. Už žádost jednou podávali, ale byla jim vrácena s tím, že by chtěli, aby se rozšířila, právě nejen na Žatec, ale na celou chmelovou krajinu kolem Žatce, která je unikátní. Takže ta stezka je přesně něco, co by jim mělo hrát do noty, ale nezaregistrovala jsem žádný větší zájem. Stezka webové stránky má, ty zpravuje Chmelařský institut. V tuto chvíli se mi zdá, že jsme v týmu pro tuto věc udělali maximum, a nyní je potřeba, aby si o stezku a vše co je kolem ní spojeno, pečovali oni. Myslím si, že by tomu už nepomohlo, kdybych se nějak dál snažila někoho dalšího v tom zainteresovat. Budeme dělat ještě evalvační rozhovory na konci projektu, tak uvidíme. Spolupráce je tam opravdu náročná.
Ano to chápu, je to malé město, všichni se tam znají, dědeček jim rozbil okno a oni to celé rodině nemůžou zapomenou.
Ano, tak nějak. To byl také důvod, proč byla v projektu základní myšlenka mít koordinátory tzv. zvenku, aby tam nemohla fungovat takováto předpojatost, ať už ze strany koordinátora nebo naopak těch místních. Ale ukázalo se, že někde funguje i koordinátorka z místních. Například na Podbořansku. Té se to tam podařilo rozjet hezky, měla výhodu, já jsem se do Loun teprve stěhovala a začala jsem si domlouvat první rozhovor, ona už měla poptávku na konzultaci záměru úpravy jedné zahrady právě s Albertem Šturmou. A rychleji se pustila do akcí.
A vám osobně tento experiment něco dal?
No rozhodně. Z osobního hlediska hodně moc, jak rozvoj nějakých pracovních kompetencí, tak i to, že jsem si vyzkoušela jako „pražačka“ žít v menším městě. Původně by mě to nenapadlo, nebyla jsem nikdo, kdo by toužil po takovém tom venkovském klidu. Všechny příbuzné mám v Praze. Co se týká pracovních příležitostí, tak v Praze je nespočetněkrát více možností, tedy mě nikdy nenapadlo, že se za prací budu stěhovat do Loun. Když se ke mně dostala nabídka, tak se mi tak líbila, že jsem ji vzala. Ale přiznávám se, že kdyby to bylo někde dál, například v jiné lokalitě projektu, tak si nejsem jistá, jestli bych to vzala. Louny jsou ale blízko Praze. K Lounům mám vztah, tam odtud pocházel dědeček, nemáme tam sice žádné další vazby, ale je to přeci jen nějaký spojovník. Další plus, proč to zkusit. Bylo to pro mě hodně zajímavé. Podařilo se mi zapojit do místní komunity lidí, kteří se snaží o kulturní oživení. Byť tam už nyní nemám pracovní byt, tak tam občas s mužem a s dítětem jezdíme. Hodně jsme si to tam zamilovali a doufám, že i ty lidé si alespoň trochu zamilovali i nás.
A neuvažujete tam koupit nějaký dům?
Nejvíc uvažujeme v Lounech koupit zahrádku, protože Louny protéká Ohře, město je celé jen na pravém břehu a druhý břeh dál až do Dobroměřic je záplavová zóna. Nejdříve tam byla pole, později se tam vybudovala zahrádkářská kolonie. A je to ideální skloubení toho, že tam můžete mít zahradu a zároveň jste za deset minut na náměstí. Přeci jen přestěhovat se s tuto chvíli úplně nechystáme. Pracovní příležitosti pro pozice, které bych chtěla dělat, je jich v této oblasti opravdu málo. Princip, každý den dojíždět do Prahy, to se mi také nelíbí. Ale Louny mě oslovily hodně.
Terezy Konrádové se ptala Dagmar Šubrtová