Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Rozhovor se týkal především jejích knih, které se vztahují k oblasti Jeseníků, tedy nejnovějšího románu Senzibil (Torst, 2020) a knih pro děti Kiko a tulipán (Meander, 2016) a Bába Bedla (Meander, 2021), a života v Jeseníkách.

---

K oblasti Jeseníků máte vztah již dlouho, ale přestěhovala jste se sem až nedávno. Jak k tomu došlo?

Já jsem se tady v zámku vdala, to mi bylo devatenáct. Manžel je ze Šumperka, takže to tady znal a věděl, že se dají dělat svatby na zámku, mně to přišlo romantické. A od té doby sem jezdím, hory mám prošlapané skrz naskrz. Po vysoké škole jsme asi osm let bydleli v Olomouci, pak jsme začali oba pracovat v Praze a když jsme se rozhodovali, jestli něco koupíme v Praze nebo spíš v horách a do Prahy budeme dojíždět, rozhodli jsme se pro hory. Vždycky jsme chtěli bydlet na horách, ale ne na horách, které neznáme, třeba blíž Prahy, což by bylo logičtější, nás to táhlo sem, asi protože tady jsou nějaké kořeny.

Náhodou jsme našli dům, který nebyl starý. Všechny staré domy, které tady jsou, jsou po Němcích, a já jsem si nechtěla kupovat ukradený dům. A taky nejsme nějak šikovní, takže jsme to nechtěli opravovat. Shodou okolností jsme narazili na paní, která se stěhovala do Anglie a prodávala asi osmnáct let starý dům. Už jsme tady deset let, ale naplno jsem tady strávila dva roky. Vždycky jsem tady trávila zimy, protože v Latinské Americe mají prázdniny v lednu a únoru, a to jsem tady ještě bývala jenom o víkendech, protože jsem přes týden jezdila na čtení. Ve všech ročních obdobích se s Jeseníky sžívám poslední dva roky.

Román Senzibil, který se odehrává v Jeseníkách, začal vznikat až potom, co jste se tady usadili? Můžete popsat, jak jste k jejím tématům došla, jak dlouhý ten proces byl?

Tři čtyři roky, začala jsem ho psát ještě v Latinské Americe, ale už jsem věděla, že bude odsud. Věděla jsem, že se budu vracet a že ho budu chtít dopsat tady. Nejsem schopná psát o něčem, co neznám, v čem zrovna nežiju. Takže jsem to dopsala tady v prvním roce pandemie, knížka vyšla za pandemie, což jí dost ublížilo, protože jsem ji rok nemohla vůbec propagovat, nebo jen na půl plynu. Od léta s ní jezdím víc, takže mám už lepší pocit.

_Při psaní jste se inspirovala reálným příběhem senzibila, který byl předobrazem postavy Rudolfa, místní ale rozpoznávají další osoby, především v postavě exekutora Jindřicha Másla, který v knize plánuje stavbu rozhledny. Překvapilo mě, že zobrazujete reálnou žijící postavu, což není běžné, alespoň ne do takové míry rozpoznatelnosti. Tento exekutor pochází nedaleko odsud, v knize se samozřejmě jmenuje jinak a má jiný příběh, pracujete ale s četnými prvky z jeho života. _

Já to tak dělám často, vždy mě inspiruje nějaká konkrétní postava, například v Tsunami blues to byl kubánský trumpetista, který žil v Kroměříži. Vždycky si ale vezmu předobraz postavy a změním úplně všechno. Přitom toho člověka neznám a ani se s ním netoužím seznámit. Třeba jenom zaslechnu jeho příběh. Takže jsem zaslechla příběh, pak jsem si o tom samozřejmě vyrešeršovala spoustu věcí. Jsou to takové střípky. Náhodou jsem se seznámila s klukem, který má geodetickou firmu, a ta tomuto člověku odmítla udělat posudek na rozhlednu. To mě zaujalo. Jsou to hrubé obrysy, vůbec to není reálný člověk. To samé bylo se senzibilem, on tady byl velice známou osobou, můj tchán s ním pracoval, byl to inženýr a byl známý tím, že ohýbal lžičky na počkání, chodil do šumperské nemocnice, tam lidem napravoval záda a tak. Takže to byl vážený senzibil, měl i obchůdek, v devadesátkách to byl jeden z prvních ezo obchodů. Nikdy jsem ho neviděla naživo, nikdy jsem s ním nemluvila, ani jsem nechtěla, protože by mě to v psaní asi ovlivnilo směrem, který jsem nechtěla. Já se s těmi postavami schválně neseznamuji, já si je vymyslím. Což myslím dělá spousta lidí.

Připadalo mi, že konkrétně v tomto případě je shodných rysů tolik, že je ta postava okamžitě rozpoznatelná.

Reportáže a články píšu do novin, v literatuře si to chci vymyslet. Zároveň se ve mně ale novinář nezapře, protože o lidech hodně rešeršuji. V jednu chvíli jsem si říkala, že tam dám pasáž, že člověk, který staví rozhlednu, chce, aby se jmenovala po něm. A pak jsem si říkala, to by přece nikdo nechtěl, být až takhle trapný. Ale pak jsem to v knížce nechala a za dva roky jsem přišla na tu rozhlednu, která zničila jedno z nejhezčích míst v Jeseníkách, a jmenuje se Dalimilova rozhledna. A já jsem si říkala, to je podle Dalimila, podle té postavy kronikáře, ale pak jsem zjistila, že ne, že je to jeho jméno. Takže někdy se fantazie trefí a vůbec nevíte jak, přijde vám to přitažené za vlasy a ona je to realita.

Postava senzibila vznikla tak, že jsem o něm viděla dokument v České televizi, kde popisoval, jak za komunismu jezdil do ústavu, který zkoumal paranormální jevy. Zaujalo mě, že diktatura měla tuhle ezo tvář, začala jsem načítat věci kolem toho. Nejvíc mě na něm zaujalo, že to byl člověk, který to považoval za vědu, nebyl tam žádný spirituální přesah. Pak jsem zjistila, že to je častý rys, že senzibilové to nevnímají jako nic spirituálního, ale jako zkoumání energií, nemá to přesah k hledání něčeho vyššího. Ta inženýrská linie převládá a knížka je trochu i o tomhle. Pak jsem při hledání pramenů narazila na další senzibilský proud, který je zase těsně spojený s vírou, jeho součástí je páter František Ferda, vyhlášený senzibil, který třeba někomu odepsal diagnózu jen na základě informací v dopisu. O něm psal povídku už Hrabal, chodili za ním prominenty, Gott a Zagorová, velmi známý člověk, ale zároveň duchovní, kterému na pohřbu mluvil arcibiskup.

Samozřejmě je ošidné, co si ještě spisovatel může dovolit a co ne. Když jsem psala z Latinské Ameriky, tak to bylo pohodlné, protože jsem psala o realitě, kterou nikdo nezná, mohla jsem si tu realitu ohýbat, jak jsem chtěla a každému to bylo jedno. Když píšete odsud, pohybujete se na mnohem tenčím ledě.

Máte na knihu nějaké reakce od místních lidí?

Měla jsem několik čtení tady v regionu, v Jeseníku a v Šumperku, čekala jsem nějakou polemiku, ale lidé neprotestovali, ani jim to nepřišlo moc vyhrocené. Dokonce tam přišla paní učitelka, která toho exekutora učila na základce, říkala, že to byl expert už jako malý kluk.

V místním prostředí ale tento exekutor, jehož reálné jméno je Dalimil Mika, není jednoznačně negativní postava, jelikož jako exekutor nepůsobí přímo tady v kraji, nýbrž v Klatovech, zaměstnává místní obyvatele, dokonce i jeho Dalimilovu rozhlednu vnímá řada lidí spíš pozitivně.

Tak to je, lidi ho milujou. I na rozhlednu jsou strašně kladné ohlasy, hodně místních se domnívá, že je úžasná, vypadá jako hrad, po její návštěvě si vedle v chatě Paprsek, která patří stejné rodině, dají borůvkové knedlíky. Na chatě Paprsek se dříve scházela smetánka ČSSD, jezdil tam Miloš Zeman, je zde přímé napojení na politické špičky. Ale samozřejmě, dávají lidem práci, rozvíjejí region, stavějí rozhledny.

Myslím, že téma zacházení s krajinou, ničení krajiny, je tady v Jeseníkách velice aktuální. Zatímco Dalimilova rozhledna je replikou historické rozhledny, která dříve stála na vrcholu Králického Sněžníku, on ji však postavil na vrchu Větrov, tak na polské straně Sněžníku nyní vzniká rozhledna další, jejíž výstavba probíhá v rozporu s povoleními. Nedaleko nad obcí Dolní Morava je zase obří stezka v oblacích.

Dalším velkým problémem je nádrž na vodu, kterou pod Paprskem staví Dalimil Míka zcela bez povolení, už je úplný výsměch a arogance. Co s tím dál, nic, napíšete postavu, ale asi to nic neznamená.

Píšete angažovanou literaturu? Vnímáte to tak, že má potenciál změnit myšlení lidí?

Určitě. Samozřejmě říkám, že je to postava, která je vymyšlená, je to v něčem hyperbola, ale odkazuji tím na všechny stavitele rozhleden v Česku. Protože my jsme velmoc rozhleden, každý blbý krtinec má rozhlednu, proč? Proč se nám tak líbí, proč je pořád stavíme, proč se chceme dívat na krajinu z výšky, to je mi záhadou. Je to nějaký český rys, který mě zaujal, a který v té knížce reflektuji. A samozřejmě je zde ono povolání exekutora, který ždíme lidi někde na Klatovsku a tady staví rozhledny. Je to zvláštní způsob, jak vydělat peníze.

Špatné je to kvůli tomu, že systém odměn pro exekutory byl, alespoň donedávna, velice špatně nastaven.

Kdyby pracoval jako exekutor tady v kraji, nebyl by tak oblíbený. A třeba by mu rozhledna a nádrž na vodu jen tak neprošly.

Určitě ale nezapřu novinářský rys, který nechce být aktivistický, ale chce věci pochopit, proč se lidi chovají tak, jak se chovají, proč dělají to, co dělají.

V románu to dopadne tak, že také díky senzibilům se exekutor vyrovná se svými traumaty z dětství, dojde k určité sebereflexi, a v důsledku toho rozhledna zůstane nedokončená. Je to trošku utopický závěr.

Je to pohádka. Celá ta knížka je pohádka pro dospělé a je schválně napsaná i trochu frivolně, buď na tu hru přistoupíte, nebo ne.

Teď tady proběhla velice zvláštní kauza, velmi podobná záležitosti s rozhlednou. Chystám se o tom napsat alespoň sloupek. Nad Ostružnou na vrcholu Vozka někdo vztyčil obrovský kříž, myslím, že je to zase nějaký podnikatelský záměr, aby tam lidi chodili, to mi přijde úplně eklhaft. Je zajímavé, jak hory v současných lidech vzbuzují touhu něco tam přidat, nějak si je přivlastnit, otisknout se do nich nebo je pokořit.

Příběhy z Jeseníků zpracováváte i v dětských knížkách. První, která se týkala přímo Velkých Losin, byla Kiko a tulipán.

Tu jsem psala, když jsme se sem nastěhovali, chtěla jsem trošku jinak zpracovat příběhy o čarodějniícch pro děti. Přijde mi, že čarodějnické procesy jsou tady v regionu zvláštně naddimenzovaný rys, je na tom postavený turismus a vlastně se mi to úplně nelíbí. To, že tady do pětačtyřicátého roku žili z devadesáti procent Němci, se sice ví, už to není tabu, ale nijak se s tím nepracuje. Do budoucna bych se tím chtěla zabývat, ne tématem odsunu, které už mi přijde docela zpracované, ale spíš jak tady v horách lidé žili. Pro mě je to čím dál víc obdivuhodné, tady se nedá nic vypěstovat nebo je to hrozně těžké. Co tady vlastně dělali. Je tady třeba fascinující příběh rodiny, která vyráběla varhany. V Pekařově měli dílnu, jedny jejich varhany jsou v opeře v Salvadoru v Brazílii. Jsou tady další fascinující věci, které nejsou zpracované. Krásnou historii má park v Loučné, vzácný starý park, ojedinělý v rámci historických zahrad. Příběhů je tady hrozně moc. Zajímá mě období, kdy tady žili Němci, jak tady žili, jak tu oblast kolonizovali. Ve 13. století je sem pozval Přemysl Otakar II., aby kolonizovai hory, takže to museli umět, museli tady žít. Nemohlo to být jednoduché. Když tady chci vypěstovat pár rajčat, je to fuška. Všechno je tady opožděné. Můj otec na Hané má rajčata v dubnu a my v srpnu.

Vaše nejnovější knížka pro děti, Bába Bedla, také čerpá z místních historií. Přijde mi, že je to pro děti v jistém smyslu náročný příběh, odkazující na příkladu lokálního, trochu mytologického příběhu, k velkým dějinám.

Existuje tady nádherný projekt, časopis Podesní, dá se koupit třeba v samoobsluze. Podesní podle údolí řeky Desné, které končí v Jeseníku. Je to národopisný časopis, který vydává pár nadšenců, jsou tam vzpomínky pamětníků nebo mikrohistorie domů. Jezdím na kole od našeho domu ke kostelu a vždycky míjím zvláštní dřevěný pavilonek, stavbu v zahradě, působila jako ze třicátých let, říkala jsem si, co to tam dělá, co to je. Zvláštní stavbička uprostřed zahrady. Pak jsem v Podesní četla článek o místním sirotčinci a zjistila jsem, že to byl pavilon pro kojence. Historie sirotčince je strašně zajímavá, vznikl na konci 19. století nebo dřív, nejdřív byl kojenecký ústav součástí lázní, pak ho přemístili tam do zahrady. Za války tam byla skupinka dětí, válečných sirotků, které přivezli z Německa z oblastí zasažených válkou. Podle toho článku je, když byl odsun, poslali do Berlína, ošetřovatelky tam na ně čekaly, a ty děti tam nedorazily, vůbec se neví, co se s tou skupinou dětí stalo.

Trochu jsem to rozvinula, chtěla jsem tam česko-německé téma, je tam tedy české a německé dítě. Další článek v Podesní byl o klukovi, který tady zažil konec války, nevyprávěl o tom tak, že by se děly hrozné věci. Mluvil o setkání s Rudoarmějci, jak jim nesl chleba, ale nejvíc mě zaujal zvláštní detail, říkal, že hory celé týdny duněly, jak se tam přemísťovala Rudá armáda, že se to rozléhalo po horách. Začala jsem si rešeršovat, jak osvobozování probíhalo, kudy jela Rudá armáda, jak se sem dostávali. Říkala jsem si, že u nás příběhů pro děti, které se vážou k dějinám, tolik není, zpracovaných tak nějak dobrodružně. Vlastně mě na to přivedlo i to, že píšu grafický román o životě Arnošta Lustiga, který vždycky říkal, že když byl v Terezíně, bylo mu patnáct, tak to vnímal jako velké dobrodružství, bylo to pro něj vytržení ze všedního života. Až do do těch sedmnácti, kdy se ocitl v Osvětimi. Ale Terezín vnímal jako dobrodružný. I z vyprávění toho kluka to bylo takové, že přijeli vojáci a najednou to bylo vytržení z nudy války. Do toho jsem načítala množství legend a bájí, tady existuje spousta literatury, národopisné báje, lidí jako Božena Němcová bylo v tomhle kraji několik. Místní knihovna vydala několik knížek místních bájí a legend. Tam jsem objevila legendu o takzvaných divých ženách, a to mě úplně fascinovalo, to nebyla jedna, těch legend a bájí bylo víc, jedna se dokonce jmenuje Národ divých žen.

Není to o čarodějnicích. Příběhy jsou z období, když byla stíhaná Jednota bratrská. Jednu dobu patřilo bludovské panství Lichtenštejnům, kteří členy stíhali a krutě s nimi zacházeli, chlapy pobili a zůstaly ženy, schovávaly se v lesích a dávaly svoje děti na prahy sousedům, aby se o ně postarali, protože v lese s nimi nemohly být, bylo by to pro ně nebezpečné. Legendy jsou o tom, jak si některé ty děti berou a vychovávají je samy, různá hejblata s těmi dětmi. Pak tam byly různé legendy ovlivněné čarodějnickými procesy, třeba o ženě, která vysávala z lidí krev a byla to vlastně můra. Pro Bábu Bedlu jsem přečetla asi deset knížek místních legend. Mě to bavilo vždycky, jako dítě jsem měla dva tři špalky od Heleny Lisické, legendy a báje z českých a moravských hradů a zámků, to jsem četla pořád dokola. Když jsem načítala místní legendy, tak mi to Helenu Lisickou připomnělo, to nejsou pohádky, ale místní pověsti, nedají se považovat za nic historického._ Bába Bedla_ je tím hodně ovlivněná. Teď se tomu říká upcycling.

Když žijete natrvalo tady ve Velkých Losinách, uživíte se psaním?

Živím se psaním. Ale nevím, jak dlouho mi to vydrží. Když jsem přijela z Brazílie, tak jsem si řekla, že to zkusím, jít na volnou nohu. Měla jsem nasmlouvané kšefty asi na půl roku, říkala jsem si, buď se to rozjede nebo ne, a přišla pandemie. Ale potom přišly jiné nabídky, které mě podržely. Takže zatím to zkouším.

_Někde jsem četla, že chystáte knížku o místních samotářích. _

Nevím, jestli to budou rozhovory nebo spíš literatura, ale sbírám materiály o lidech, kteří žijí tady v regionu a jsou zajímaví, jako třeba umělci Anežka a Miroslav Kovalovi, kteří v Šumperku provozují Galerii Jiřího Jílka, nebo Petr Válek, malíř a konstruktér zvukových objektů z Loučné nad Desnou, rodina varhanářů Kolbů z Pekařova. Také je tady hrozně zajímavý kluk, se kterým jsem dělala knížku, Jakub Hříbek, umělec, který nemá nohy a ruce a maluje ústy. Vyrůstal v ústavu pro mentálně postižené v malé vesnici kousek od Bludova, kde ho objevila Milada Sobková, která učí výtvarku v Šumperku. Zjistila, že není mentálně postižený, šoupli ho tam za komunistů a on tam zůstal, je to jedné místo, které zná a má tam přátele. V knihovně mi ukazovali krásnou houbovou kuchařku, kterou maloval, a když jsem psala knížku pro děti o Janu Antonínu Baťovi pro brazilský konzulát, tak jsem ho oslovila.

U Jelení studánky pod Jelením hřbetem byla poustevna, kde žil v 18. století mnich, který se rozhodl, že na hřebeni bude pást ovce, tady se ale pastevectví nikdy neujalo, protože na to nebyly podmínky. On tam ale tvrdošíjně pět šest let byl, když jdete od Jelení studánky a kousíček zahnete, tak tam jsou rozvaliny jeho statku. Nemám pro tu knihu ještě tvar. Ale měla by být o lidech, kteří tady v horách dělají něco divného. Malují obrazy, vyrábějí z krabiček hudební nástroj nebo pasou ovce tam, kde to nejde.

Co se týče kulturního dění tady v regionu, zdá se, že se rozvíjí celkem slibně. Navštěvujete místní události, podílíte se na nich?

Především kolem Jeseníku vznikají zajímavé věci, teď tam jsou tři festivaly světové úrovně, nové kavárny, je to překvapivé. V červenci chystám uspořádat ve spolupráci několika místních institucí tady ve Velkých Losinách knižní festival Kniha v lázni. A nakonec jsem spojila síly i s Městskou knihovnou T. G. Masaryka v Šumperku a zapojil se ještě i Sobotín a Bludov. Přijede Alena Mornštajnová, Petr Borkovec a Miloň Čepelka a já jsem moc zvědavá, jestli se nám podaří literárním programem oživit tu spoustu krásné architektury, která tady všude je. Bude se číst v lázních ve Velkých Losinách a v Sobotíně, v losinské papírně a na zámku, v nově zrekonstruované knihovně v Šumperku a v krásné zahradě kulturního domu v Bludově. V létě je v Jeseníkách spousta návštěvníků a tak třeba začnou jezdit i kvůli literárním čtením.