Kartografie (Eko)systémů: Black Edition

Když v polovině 80. let poprvé vyšla práce britského kulturního geografa a historika Denise Cosgrova s názvem Social Formation and Symbolic Landscape,[1] způsobila poprask nejen mezi geografy, sociology či historiky, ale otřásla dokonce i výzkumníky „exaktnějších“ oborů, geology, environmentalisty a dalšími. Přestože myšlenky obsažené v práci nebyly zcela nové,[2] stal se Cosgrovův text poměrně záhy dosud chybějícím fundamentem, o nějž se opřel intelektuální a ideový proud zabývající se problematikou krajiny a prostoru a stojící prozatím spíše v pozadí.[3] Jde o soubor konceptuálních přístupů, které pojímají krajinu a prostor nikoli jako ontologicky daný svět, který vidíme, ale spíše jako konstrukci světa, jež vzniká v hlavách a zejména srdcích lidí a je tudíž podmíněna kulturně a historicky a nikoli konkrétními objektivizujícími přírodními parametry.[4] V takovém pojetí pak není krajina „pouhým místem“, ve kterém se naše sociální a mentální interakce odehrávají, ale současně je krajina produktem těchto interakcí.[5] Došlo tak k extrémnímu vymezení se vůči myšlenkám a přístupům, které dosud pojímaly krajinu jako veskrze materiální entitu řídící se ekologickými zákonitostmi.[6] Konstruktivisté, jak by se daly s trochou nadsázky nazvat badatelé, jejichž pohled se takto výrazně vymezil, tedy pojímají krajinu a prostor jako sociální, tedy kolektivní, konstrukt.[7]

V humanitních oborech se již delší čas v nejrůznějších modifikacích prosazuje myšlenka kolektivních identit, kolektivních či historických pamětí a vůbec představy o kolektivně sdílených více či méně instrumentalizovaných imaginacích odkazujících primárně ke společně pojímané minulosti. Konjunkturální pojem „místa paměti“, se sice pomalu stává floskulí, nicméně již sám o sobě bez dalšího vysvětlování nabízí obsahovou dvojznačnost propojení paměti (dějinnosti, historie) a lokalizace. Na jedné straně vypovídá o místech coby nositelích stop minulosti a na straně druhé poukazuje na vliv, jež mají vzpomínky na určitá místa při formování minulosti. Vztah mezi pamětí a prostorovostí představoval předmět zájmu pro autora, ke kterému se většina prací paměťových studií obrací, a sice k Maurici Halbwachsovi. Velmi málo se v této souvislosti připomínají úvahy jeho vrstevníka berlínského intelektuála Waltera Benjamina, který ve svém pařížském exilu postuloval teze o ztrátě známého prostředí domova. Jde o koncept minulosti zhmotnělé v prostoru (raumgewordene Vergangenheit), v němž z vlastní zkušenosti vyvodil epistemologické vazby minulosti na konkrétní místa. K propojení prostorovosti a paměti pak přispěl i Pierre Nora. Ačkoli svá „Místa paměti“ pojal jako fenomény ne nezbytně provázané s topografickým určením, ale jako určité symbolické entity, přispěl svým konceptem k posílení prostorového slovníku v rámci historiografického jazyka. Význam jeho práce tak prakticky předznamenal „obrat k prostoru“, který se ohlásil společně s nástupem paměťových studií v posledních zhruba dvaceti letech 20. století. Prostor přestal být chápán jako pouhý rámec inscenace paměti a dějinnosti, ale také jako produkt mnemonických procesů.

A mají-li tedy podle těchto úvah jednotlivá společenství sklony jednak k lokalizování svých kolektivně sdílených představ o světě, svých hodnot, norem či narativů, mají také tendenci tyto lokality, které tímto způsobem „osazují“, také modifikovat a konstruovat. Za jednotlivá společenství si můžeme dosadit nejen velké a etablované národní či státní skupiny, ale i nejrůznější menšiny v etnickém kulturním i politickém slova smyslu. Analyticky velmi zajímavé a zejména pramenně dostupné se pro českého badatele jeví společenství, které v různých dobách utvářeli obyvatelé českých zemí hovořící německým jazykem. Pro zjednodušení je v textu budeme nazývat „čeští Němci“.

Ti byli tváří v tvář změněné politické situaci po konci 1. světové války nuceni nově definovat svou identitu a hledat své nové místo z hlediska politického, sociálního a hospodářského. Navzdory tomu své kolektivní představy o tom, kde se toto místo nachází a jaký je jeho vnitřní i vnější charakter, mohli opřít o několik desítek let budovaný systém symbolických pilířů. Zejména pro relativně početně malé a dialektologicky i geograficky obtížně vymezitelné společenství, jaké čeští Němci představovali, připadá jazyku symbolů významná role ve skupinově identifikačních procesech. Po „mnohaletém konfliktním soužití s českým živlem“ v rámci korunních zemí byla sedimentována nejen představa o tom, jak jejich „domov“, „vlast“, či „prostor“ vypadají na mapě, ale také jakou krajinou je toto místo vzpomínání vyplněno. Takto definované místo, resp. krajina, pak měla vzbuzovat pocity sounáležitosti, zakořenění a harmonie. Kromě instrumentalizace postihnutelné pomocí analýzy politických hesel, kartografie, demografických tabulek jde tedy i o jev emocionální a estetizující. Kulturní a sociální podmíněnost takovýchto krajin deklaroval Simon Schama ve své klasické práci Krajina a paměť z roku 1995. Jeho metaforické pojetí, zkondenzované do okřídlené věty, že „krajinná scenerie je stejně tak vystavěna z vrstev paměti jako z vrstev kamene“[8] napomáhá propojit výše zmíněné koncepty s paměťovými studiemi a napomáhá metodickému ukotvení následující kapitoly a umožní popis proměny obrazu, připomínajícího měnící se koláž symbolů, mýtů a představ reprezentujících prostor a krajinu v česko-(sudeto)německém kulturním a politickém životě v průběhu posledních přibližně 150 let. Schama ve své práci potvrzuje neoddělitelné propojení jedince i kolektivu s prostorem, jenž obývá. Ten totiž prostupuje skrze každodenní interakce, skrze kolektivně uznávaný narativ a soubor hodnot či norem, a trvale tak poznamenává charakter dané kultury. „Jakmile se jistá představa o krajině, mýtus, vize usadí v daném skutečném místě, zvláštním způsobem dokáže mást kategorie, vytvářet metafory reálnější než to, z čeho vychází, stávat se ve skutečnosti součástí scenerie.“[9] A to je vlastně nejhlavnější devízou Schamovy práce pro následující text. Krajina a prostor vypadají tak, jak věříme, že vypadají a pokud je nějaká kolektivita přesvědčena o podobě nějakého prostoru, ten se stává diskurzivní realitou mnohem „reálnější“, než ontologický prostor sám pro sebe. Nejde tedy ani tak o propojení morfologie konkrétního území s určitou „ideologií“,[10] jako spíše převrstvením této morfologie sumou představ o ní.

Oproti českým, poměrně stabilním představám o „vlastním“ prostoru, potažmo krajině,[11] sestávají německé imaginace z většího počtu na sobě spíše nezávislých uzavřených světů.[12] Když si v roce 1813 položil nacionalisticky laděný básník Ernst Moritz Arndt otázku, inkorporovanou do názvu populární písně „Kde je německá vlast?“, stanovil v sedmé sloce odpověď, že „tak daleko, jak německý jazyk zní a Bůh na nebi píseň zpívá.“[13] Taková argumentace mohla být smysluplná u těch lokalit, které byly obývány německým etnikem většinově. Jak to však ale bylo v oblastech, jakými byly české země, kde Němci žili pospolu s jinými etniky? Americký historik Pieter Judson poukázal na skutečnost, že v takových případech dochází k výrazné snaze promítnout mezietnické konfliktní plochy také do imaginace krajiny.[14] A tak pokud definovali čeští Němci prostor a krajinu, jež v Čechách obývali, tendovali tyto obrazy totiž mnohem více k něčemu, co bychom mohli nazvat jako „kořeny“ a zahrnout pod to fyzickou krajinu (lesy, hory, hvozdy…), zemědělství, architekturu, urbanismus atd. Naproti tomu intelektuální, systémové, správní či ideové platformy a determinanty byly vědomě potlačovány.[15] Tyto postupem času závazné představy pomáhaly multiplikovat desítky česko-německých nacionálně vyhraněných publicistů, redaktorů a vydavatelů prostřednictvím knih a brožur, ale také pedagogové od základního školství po to univerzitní,[16] dále rozsáhlá síť nacionálně orientovaných spolků vydávajících svoje bulletiny, ročenky či periodika. Navíc většina takto vzniklých textů disponovala obrazovými přílohami, jež imaginativní obrazy usměrňovaly a specifikovaly. K oblíbeným motivům patřil orající sedlák s pluhem, starověký germánský válečník, matka s dítětem v náručí či zaručeně (sudeto)německé stavení kdesi v horách. K těmto vizualizacím samozřejmě přispívala i svébytná kanonická díla, která pomáhala vštěpovat představy o ideálu německé krajiny a prostoru. V tomto smyslu není možné nezmínit popularitu, které se těšily obrazy Caspara Davida Friedricha, jenž ztvárňoval domnělou německou krajinu od Krkonoš až po Rujánu a velmi často v ní vyjadřoval své národní smýšlení skrze specifickou symboliku.

Ať už za pomocí obrazů či textů, byly stanovovány pro konzumenty normy konkrétních krajinných prvků, s nimiž se měli ztotožňovat.[17] Takový postup ovšem není nikterak výjimečný, je spíše univerzální. Každá skupina, s určitým kulturním okruhem, vštěpuje svým členům už od nejranějšího dětství fixní představy o tom, jak vypadá „jejich“ krajina. „Za devatero horami a devatero řekami“, není v pohádkách jen vzdálenostní hyperbola, je to také vytyčení podoby obecně známého prostoru a krajiny. V česko-německém případě je v té souvislosti signifikantní populární práce spisovatele Julia Parscheho s titulem Pohádky a pověsti z německých Čech pro děti a mládež z roku 1908.[18]

Opakující se motivy krajinných prvků lze rozdělit do tří kategorií: hory, les a vodstvo (řeky). I laiky reflektovaná souvztažnost mezi horskými oblastmi v Čechách osídlenými převážně Němci a nížinnými kraji, které byly naproti tomu doménou Čechů se v představách českých Němců promítala do charakteristik obou etnik. Zatímco Němci jsou „tendující ke svobodě, proto se od řek a plání stahovali do hor a lesů.“[19] Češi, coby převážně rolníci, scházeli do nížin, protože „nebyli schopni podmanit si svým pluhem surové lesy.“[20] Z rozdílného krajinného rázu byly zcela mimo jakákoli etnografická pravidla popsány například specifické podoby německých, resp. českých stavení. Tautologicky tato skutečnost vedla ke zpětnému přisvojování všech horských oblastí, kde se obdobná stavení nacházela.[21] Zcela zvláštní místo mezi „německými“ oblastmi v Čechách zaujímala v této souvislosti Šumava, „tento věčný pramen poezie, kniha, kterou nikdo ještě nedočetl do konce, píseň písní, kterou nikdo ještě nedozpíval“.[22] V diskurzu nacionálně německých textů představovalo toto pohoří praněmecký (urdeutsch) klenot, stejně jako jeho svébytní, nespoutaní, divocí a zejména „němečtí“ obyvatelé.

Vedle specifické provázanosti česko-německé identity s horskou krajinou pronikaly do jazyka česko-německých národovců komponenty krajinných imaginací celoněmeckých. Mezi ty nejklasičtější patří souvztažnost s hustě, divoce a nespoutaně zalesněnou krajinou.[23] Výše zmíněný historik Simon Schama dokonce fenoménu „německého lesa“ věnuje třetinu své vzpomínané práce Krajina a paměť. Podle národovců neprostupný německý hvozd formoval i charakter jeho německých obyvatel. Symbolické obrazy vítězného náčelníka Arminia z teutoburského lesa se vědomě promítaly do literárních textů a zpětně tak ovlivňovaly představy o tom, jak by měla vypadat ideální německá krajina. V extrémních ideologických konturách nacionálního socialismu koncem 30. a začátkem 40. let 20. století prostupovala až mysticky pojatá symbolika lesa dokonce všemi oblastmi umění. I jinak nevinné romány Adalberta Stiftera s lyrickými obrazy lesnatých a horských krajin, byly instrumentalizovány coby argumentace proti liberální a demokratické měšťanské společnosti ať už výmarského Německa, tak také Československé republiky. Obrazy lesa a stromů navíc nabízejí zajímavě využitelnou metaforu o kořenech.[24] Stejně jako členové dané komunity, resp. kolektivity „někam patří“, do konkrétní lokality, obrazně i „půdy“, lze totéž ilustrovat na symbolice stromů a jejich kořenů.

A nakonec jsou vedle symbolické stability a přináležitosti, jež reprezentují imaginace stromů a lesa, pro životaschopnost kolektivu důležité také metafory odkazující k plynulosti, k stálosti v proměnách času přeneseně také pulsujícímu životu. Také obrazy jsou nejčastěji asociovány s vodou, přesněji s řekami. Čeští Němci v tomto ohledu vnímali zjevný desiderat, chybějící symbol, který zejména pro říšské Němce představoval veletok Rýn.[25] Notoricky známé písně odkazující k tomuto německému toku – vedle Wacht am Rhein od Maxe Schekcenburgera šlo především o dlouholetou neoficiální německou národní hymnu Rheinlandlied Nikolase Beckera[26] – symbolizovaly nostalgickou touhu po pro české Němce vzdálené, byť niterně reflektované, domovině. Někdy byl Rýn v představách českých Němců nahrazován Labem,[27] ovšem to postrádá distinkční potenciál. Nejedná se o hraniční řeku, která by oddělovala a jasně určovala světy „naše“ a „cizí“ tak jako v případě Rýna. Namísto toho hrálo Labe roli jakési životadárné tepny. Relativně hustá říční síť, která se z českých pohraničních horstev stéká dolů do údolí a postupně ústí do Labe, posloužila spíše jako metafora krevního oběhu.[28]

Všechny tyto obrazy – představy o „německé“ krajině v Čechách však neměly objektivní geomorfologické, enviromentální, ani urbánní ukotvení. Byly veskrze imaginativní. Imaginativní stejně jako celá česko-německá identita. A popravdě stejně jako jakákoli identita jiná. Šlo o fikci, lépe řečeno o konstrukt.[29] To ovšem neznamená, že bychom jej neměli studovat, analyzovat a snažit se popsat, právě naopak. Krajinu konstruovanou prostřednictvím představ totiž nerekonstruujeme výhradně jako produkt zraku, ale jako něco, co mobilizuje nejen všechny smysly, ale zejména naši představivost. Takové krajině lze naslouchat, takovou krajinu lze cítit a takovou krajinu si ale v první řadě lze pamatovat a představovat. Vznikají tak „mentální mapy“, které nelze kartograficky vyměřit ani exaktně popsat, „v žádném případě ne metodami trigonometrie. Nejsou proto ale méně přesné a méně skutečné. Sestávají z jiného materiálu, z obrazů, vzpomínek a vůlí, ale nejsou proto méně působící. Vryly se tak silně, že je nemůže poznamenat ani čas, kterému jinak padá za oběť vše. Takovéto obrazy mohou dočasně, někdy ovšem na velmi dlouhou dobu, ustoupit do pozadí. Avšak pojednou, v okamžicích šoku, mohou být opět zde, čerstvé jako v první den. Nebyly nikde vytištěny, člověk je nemůže číst černé na bílém, ale nějak se vryly do vědomí a pro ty, jichž se týkají, jsou ‚nesmazatelné‘“.[30]