Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Jsou Staňkovice významné historické místo, navazuješ na nějakou tradici, nebo to byl tvůj nápad už od počátku, udělat zde letní umělecké sídlo Löblhof & Artgrund?

Staňkovice nejsou nijak významné místo. Jestli bylo významné v minulosti, nevím. Dům, který koupil můj otec, byl původně zájezdní hostinec, který v padesátých letech přestal existovat a plnit svou funkci. Před lety jsem otevřel dům umělcům a začal jsem realizovat letní sympozium V zahradách. Postupně se dům a okolí měnily a začalo se zde uskutečňovat více projektů. Toto místo se pro nás stalo inspirací. Je důležité, aby bylo inspirací a skicákem pro umělce, kteří se zde budou moci zastavit, rozjímat a tvořit.

Jak vznikla spolupráce s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem? Je program nějak touto spoluprací formován, nebo si většinu aktivit vymýšlíš sám a vznikají z tvé spolupráce s umělci a divadelníky?

Spolupráce s Fakultou umění a designu UJEP vznikla přirozeně i díky tomu, že tam učím, a také proto, že je tento dům tak blízko školy. Ateliéry tady pořádají plenéry, připravují výstavy, hledají inspiraci v krajině. S divadlem je to obdobné. V produkci Kult zde vznikl projekt Kredenc a Bermudský trojúhelník a bylo tady nazkoušeno i mnoho her. Divadlo se tady nehraje, ale prostor se využívá jako externí zkušebna. Löblhof & Artgrund není financován z veřejných zdrojů, protože si myslíme, že tyto zdroje mají sloužit záchraně a rozvoji zapomenutých míst. Navíc celý administrativní proces v Čechách zatěžuje a omezuje směr uměleckého rozhodování.

Máš tu zajímavou galerii Masthall, jak vznikla a jaký je její výstavní program?

Nápad vytvořit stálou galerii vznikl tak, že jsme tyto prostory postupně rekonstruovali a hledali jsme jejich využití. Napadlo nás, že by tu byla, vedle prostoru pro vernisáže již tradičních sympozií, taková rodinná galerie, kde by se mohly postupně představovat práce rezidenčních umělců. Galerie tak bude svou náplní vždycky reflektovat aktuální témata.

Jaký máte postup při výběru rezidentů, jste navázáni na již zmiňovanou univerzitu?

Těsně před lockdowny jsme oslovili fotografa Jiřího Dvořáka, jehož autorská tvorba se zaměřuje na vnímání krajiny, kterou světlem nebo kompozicí stylizuje. Jiří Dvořák je absolventem ateliéru Aplikované a reklamní fotografie na FUD UJEP a pracuje tam jako asistent. Nápad se získáváním rezidentů je takový, že rezident je námi vyzván a následně pozve dalšího autora a ten dalšího. Umělec se stává zároveň impulsem v pokračování zažité atmosféry.

Jaká témata nejčastěji rezidenti objevují?

Toto místo je pro ně nějakým způsobem panenské. Mohou dohledávat buď střípky minulosti, které lze spojit, nebo pracovat ve vztahu ke krajině. V nezávislém prostoru, v lese a v krajině, ale hlavně mimo veřejný prostor, můžou vznikat dočasné objekty nebo sochy. Je to silné ovlivnění místem v prostoru Českého středohoří, jež vzniklo vulkanickou činností. Také historie a atmosféra domu samotného je spojená s obdobím před a po válce. Zde vznikaly nové hranice, nové vztahy mezi Čechy a Němci. Jsou tu stále živá témata příhraniční oblasti, válečné téma, protože kousek odtud jsou Litoměřice a Terezín. Odsun německého obyvatelstva se hodně řeší, ale daleko aktuálnější tematikou pro mě osobně je, co se děje těch sedmdesát let od odsunu, kdy se snažíme nějakým způsobem místo pochopit a zkoumat jiné sociální vazby. Pro mě je aktuální otázka těch, kteří sem přišli po válce a začali svůj životní prostor nějakým způsobem měnit k obrazu svému. Téma zanikání celých oblastí, vzniku zemědělských družstev, rozšíření průmyslu. Druhá věc, která je zajímavá, je porevoluční vlna, která fungovala jinak díky novému přístupu ke krajině, a s tím související hledání a vytváření nového příběhu. Severní Čechy na mě působí čím dál tím víc tak, že každá generace se tady snaží nějakým způsobem zakořenit, ale nevytváří kořeny pro další generaci. Je málo rodin, které by tu byly po dvě tři generace. Já mám ten příběh jiný, protože část mé rodiny pochází z Mostu, před válkou byla rodina po Mnichovské dohodě rozdělena, po válce zase Benešovými dekrety a v šedesátých letech rodný dům zmizel pod těžebním lomem. Je zajímavé, že se teď nemám kam vracet. Můžu to brát jako určitou výhodu. Tento dům zakoupil můj otec v sedmdesátém prvním roce, já jsem druhá generace, která zde začala budovat, tvořit, a už to považuji za svůj rodný kraj nebo rodné místo.

Je to tu rok od roku útulnější. Opravuješ vše na své vlastní náklady, abys byl vyvázán ze závazků například grantů a dotací. Jak se ti to daří?

Na opravu domu nebo pro věci spojené s fungováním místa bych nerad žádal o finanční podporu, protože si myslím, že tyto věci by měly patřit do sféry spolků nebo sdružení, které chtějí určitou oblast zachránit nebo chtějí vytvářet prostor v komunitním režimu. Tady se jedná o soukromý objekt. Společně s Terezou Novákovou, se kterou akce zajišťujeme po stránce kurátorské, a vzhledem k tomu, že prostory jsou již opravené a hotové, můžeme uvažovat spíše o finanční podpoře uměleckých projektů a rezidencí. Chceme se zaměřovat na rezidenční formát, přijde mi to důležité. Není to výstavní síň, ale prostor nebo galerie, kde díla vznikají. Mají svůj potenciál v tom, že mohou být pro autora skicákem nebo inspiračním bodem. Mohou zde pracovat i spisovatelé, básníci, hudebníci. Tento přístup může rezonovat i v divadelní linii. Toto místo má velký potenciál v příběhu vazeb a vztahů, takže si myslím, že spojení s literární rovinou by bylo skvělé. Být v místě a dohledávat souvislosti je dobrý moment. Hledáme rezidenční model a nechceme kopírovat, co už běží jinde, spíš poskytovat prostor pro nový pohled autora. Díky letním sympoziím sem přijedou lidé, kteří většinou vůbec nic nevědí o historii lokality, a začnou vyhledávat místní souvislosti. Často se stává, že objevují podobné momenty, stejný vstupní bod, kdy se snaží o propojení se svým tématem, ale je potřeba hledat dál, více do hloubky. Nerad bych na lidi tlačil, že musí za každou cenu vytvořit veřejnou prezentaci, protože si myslím, že to je stresující. Nepřipadá mi zbytečné jen relaxovat a nabírat sílu na další věci. Je to příjemný moment. Mám to také asi spojené s něčím, co bylo dřív, a to jsou letní byty. Umělci jezdili na letní byt na venkov, kde pracovali, tvořili nebo se inspirovali. A druhá věc, která mi přijde zajímavá, je moment, kdy jsou umělci zvaní do rodiny. Není to pozvání do galerie, která má vybudované renomé, program a dlouhodobě nějaký plán, ale pozvání do nesvazujícího svobodného prostředí.

Můžu se zeptat, jestli není to takzvané starání se o umělce vyčerpávající?

Ne, není to vyčerpávající, stala se i zajímavá věc, že do tohoto stavu najela i má rodina, je skvělé vidět, že si Eva za tu dobu zvykla na jiný model vztahu mezi soukromým a veřejným.

Jaké jsou reakce lidí z obce, chodí k vám? Jak vás vnímají?

Tato obec má v současnosti většinově chalupářský charakter. Obec je malá, jen necelých dvacet domů. V letní sezóně lidé na vernisáže chodí běžně. Je fakt, že tady zmizela hospodářství, zmizela setkávací místa, není tu hospoda. Naše sympozia už běží deset let, po deseti letech se už vlastně lidé na akce těší. Náš dům je bývalý zájezdní hostinec, tak jej znovu oživujeme. Myslím si, že tento dům potřebuje mít k sobě lidi, veřejnost, být nějakým způsobem otevřený.

Uvědomuješ si některá úskalí, která jsou pro vaši lokalitu charakteristická a jsou pojmenovatelná?

My jsme tady začínali jako chalupáři. Myslím, že je velký rozdíl mezi lidmi, kteří jezdí na venkov jako na chalupu a mezi těmi, kteří tam trvale žijí. Vzniká zde velký sociální rozdíl. A já jsem nikdy nevěděl, v čem ten problém spočívá, protože jsem to vnímal jako nepochopení mezi chalupářem a místní komunitou. Nyní, když tady trávím víc času, dochází mi, že to je možná tím, že usedlíci jsou trvale na jednom místě, nemají možnost jezdit často někam relaxovat nebo někam jinam. Jsou stále spojení se svým domem a hospodářstvím. Je rozdíl jezdit sem jenom na víkend, bavit se, užívat si prostor a místním lidem dávat najevo, že se nestarají o svůj majetek, nevnímají své okolí a co všecko dělají špatně. To způsobuje hlubokou propast. Uvědomil jsem si, že mi nepřísluší jakkoliv hodnotit situaci, protože je hodně komplikovaná, náročná. Žiji tu sezónně―od listopadu do března tady nejsem―, tak mi nepřísluší vnucovat svůj názor. Pro nás je skvělé někam takzvaně vyjet na chalupu z města, ale starousedlíci z malých obcí nebo vesnic tyto možnosti moc nemají. Myslím si, že je zapotřebí mít pokoru a neporušovat sociální vazby. Teď je tady opět spousta domů na prodej, protože staří chalupáři zemřeli nebo odešli a nastupující generace a jejich rodiny už nemají vazbu. Pouto k místu tu nevzniklo.