Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Jaká je historie Galerie U cesty a jak a proč vznikla?

Přestěhoval jsem se do vesnice mého dětství a v roce 2013 jsme s mou sestrou v polorozbořeném domě, který jsem koupil, udělali výstavu, která měla překvapivě velký ohlas. Rok na to jsme udělali další výstavu a pak už se to nabalovalo. Pokračovalo to v takovém subjektivním DIY duchu, trochu na truc současným trendům ve výtvarném umění. Tím jsme si vlastně vytvořili svůj vlastní kurátorský přístup, že jsme se nesnažili nějak objektivně mapovat současné dění. Naopak jsme byli velmi neobjektivní a všechno dělali podle svého vkusu. Každá akce – a nešlo jen o výstavy – spojovala dost nepravděpodobné skupiny lidí od místních teenagerů přes sousedy po univerzitní profesory, teoretiky a výtvarníky. Poslední výstava proběhla v únoru 2020. Teď se situace mění, protože žiju v Katalánsku a barák prodávám, ale některé aktivity nám ještě zůstávají a ty bychom chtěli přesunout do exteriéru. Ale protože už v Šarovech působí Jinákrajina, nechceme vstupovat do krajiny stejným způsobem, a chtěli bychom to dělat jinak, taky více jako společenské události. To už jsme si jednou vyzkoušeli společně s Jakubem Jarcovjákem a Matějem Coufalem, to byla taková kombinovaná událost spojená taky trochu s dobrodružstvím v přírodě.

Co bylo vaším kurátorským záměrem? Jak jste vybírali umělce?

Celé to fungovalo hodně spontánně. Nechtěli jsme zpracovávat nějaké konkrétní téma, vycházeli jsme z osobních pocitů a ze známostí. Vždycky jsme na tom pracovali ve skupině lidí, ať už to byli výtvarníci, teoretička Vladislava Říhová, nebo taky místní lesníci apod. Šlo nám o to, abychom propojili různé skupiny lidí a to se právě po těch známostech dařilo. Výstavy to byly v podstatě bytové, protože jsem v tom domě normálně žil. To bylo taky zajímavé, jak byli lidi, kteří to dříve neznali, překvapení, že tam je najednou moje postel, moje oblečení nebo nádobí na vaření. Takže to pak celé nabylo na uctivosti, protože všichni přišli jakoby na návštěvu.

Jak často jste dělali výstavy?

Nejdříve jsme to měli jednou ročně o vánočních svátcích nebo na Silvestra, kdy byla docela bojovka se do Šarov vůbec dostat, protože autobus jel snad jeden za den. Pak dvě za rok, někdy i víc. Ale osvědčilo se nám udržovat nízký počet akcí, protože i když to celé bylo docela punkové, přípravy pro nás byly časově náročné. A taky jsme chtěli udržovat výjimečnost těch akcí. 

Snažili jste se dosah rozšiřovat i za hranice regionu?

Většina návštěvníků byli místní, minimálně s nějakou vazbou na kraj. Ale sjížděli se lidé z celé ČR, známí z Prahy, z Brna a Ostravska, ty většinou přivedlo jméno výtvarníka, který vystavoval, nebo potom později zájem o to místo.

Podařilo se vám zapojit místní komunitu?

Já osobně jsem se vždycky rád bavil s každým, obecně jsem dost společenský typ, a ty naše akce byly vždy otevřené pro všechny. I s lidmi, pro které je současné umění úplně cizí, se dalo najít společné téma, na kterém se dal vystavět nějaký vztah ke konkrétnímu dílu nebo autorovi. Nakonec mohli přijít i místní lidé s různými odmítavými názory, ale v té otevřené situaci jsme spolu mohli vést dialog o umění. Chodili k nám taky mladí lidi mezi šestnácti a dvaceti lety, ale taky třeba mí bývalí kolegové ze záchranky a z nemocnice.

V posledním roce tam přicházeli tak jeden až čtyři lidi denně, byl to pro ně takový exotický zážitek. Něco mezi návštěvou ateliéru výtvarníka a výletním zážitkem, to je asi to, co je lákalo.

Jak jste výstavy financovali?

Všechno jsem to platil ze svého. Postupem času jsme začali dělat kasičky, kam lidi mohli dobrovolně přihodit nějaký peníz, kterým jsme pokryli třeba občerstvení. Jinak jsme čerpali hodně z vlastních zásob, má babička, která bydlela ve vedlejším domě, pekla buchty. Jinak nám pomáhalo třeba grafické studio a fotolab ve Zlíně a i spousta dalších tím, že nám dávali dobré ceny. Jenom proto, že se jim líbilo, co děláme. Žádat o dotace jsme nikdy nechtěli, protože bychom tím ztratili naši svobodu a nezávislost.

Jaký je výhled vašich aktivit do budoucna?

Odstěhoval jsem se z Česka a prodávám dům, kde se všechno odehrávalo. Chceme ale v konání akcí dále pokračovat aspoň jednou do roka a přesunout je do exteriéru. Nějaké venkovní realizace jsme už dříve dělali, v lese, na loukách – tak bychom v tom chtěli pokračovat.

Jak jste zvali lidi na vernisáže? Jakou jste měli propagaci?

My jsme akci moc nepropagovali, protože akce byly omezené kapacitou prostoru. Tak jsme posílali pozvánky mailem nebo poštou lidem s tím, že si můžou přivést někoho s sebou. To aby mi prostě domů nepřišel někdo, koho tam mít nechci. To se ale nikdy nestalo.

Jaký je podle vás kulturní charakter Šarov a regionu?

Šarovy jsou v hodně specifickém kontextu. Leží mezi Uherským Hradištěm a Zlínem, což jsou dost kulturní města, každé jinak, ale obě kulturní. Šarovy jsou malá vesnice, která je vlastně od silnice docela nevzhledná, a ta pěkná místa začínají až hlouběji ve vesnici, kam se člověk musí prokousat. Ale na ten malý počet obyvatel tam je nezvykle velká kumulace kulturních lidí a výtvarníků. Jednak rodina Ambrůzových, potom naše chaloupka, dál tam žije výtvarník, sochař, malíř Lubomír Jarcovják se svou partnerkou Markétou Prokopovou, architekt Luděk del Maschio se svou ženou fotografkou Simonou del Maschio. Není to ale tak, že by tam byla jedna ucelená scéna, spíše jsou tady jednotlivé buňky. Ta nejvýraznější je samozřejmě Jinákrajina. S Jinoukrajinou jsme nikdy moc nekooperovali, spíš koexistovali, ale samozřejmě tu práci Jana Ambrůze obdivuji a s návštěvníky našich akcí jsme ty realizace v přírodě procházeli.

Je něco, čeho se vám v regionu nedostávalo?

Já mám pocit, že jsme měli snad úplně všechno a asi nám nic nechybělo. Tím, že jsme nikdy po nikom nic nechtěli, byli jsme akorát vždycky mile potěšeni, když někdo nabídl sám od sebe pomoc. Samozřejmě pro některé aktivity by se hodilo třeba lepší technické zázemí, ale přizpůsobili jsme se podmínkám.