Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Jsi klíčovou osobností projektů Umění do Znojma a GaPu. Můžeš přiblížit jejich historii a také svou motivaci k jejich realizaci?

Už od dětství jsem měla zájem o kulturu, především výtvarné umění. První podnět mi dal místní undergroundový spolek Na věčnosti, kde se záhy po revoluci formovala kultura. Začala jsem tam chodit a zde vznikla myšlenka festivalu Šramlfest, na němž jsem se několik let podílela. Organizovala jsem ty „pankáče“. V roce 2012 jsem šla studovat do Prahy na výtvarnou školu Scholastika a tam mě v Ateliéru konceptuální tvorby přesvědčili, abych začala rozvíjet i své vlastní projekty, zaměřené již výhradně na výtvarné umění. Tak vznikl koncept projektu Umění do Znojma, což je dnes zapsaný spolek. První rok jsem v tom byla sama, získala jsem licenci na PechaKucha Night a dělala jsem různé akce. Po roce se pak přidala první osoba, pak další a dnes jsme již rozrostlý tým.

Jak vznikl tento prostor, v němž se nacházíme, tedy GaP?

To přirozeně vyplynulo z naší činnosti. Původně jsme si na naše akce pronajímali různé sály, kino, divadlo. Velmi záhy vznikla potřeba mít vlastní střechu nad hlavou, kde lze permanentně tvořit. Zároveň jsme tím chtěly dodat naší činnosti váhu, vystupovat jako určitá instituce. V té době bylo Znojmo dost jiné než dnes, spousta městských i soukromých prostor nebyla obydlená a centrum města moc nežilo. Proto jsem začala chodit otravovat na radnici a přesvědčovala jsem je, že by bylo dobré, kdyby nám město jednu z těch prostor zapůjčilo. To trvalo dalších čtyři až pět let, kdy mi vždy s úsměvem odpovídali, že to vidím naivně a že to není jen tak. V roce 2017 ale tehdejší místostarosta a radní pro kulturu řekl, že ano. Během čtrnácti dnů jsme prošly tři různé prostory a tento byl nejlepší―největší a na strategickém místě na okraji památkové zóny.

Jakým způsobem jsi představitele města přesvědčovala, co jsi jim nabízela?

Jednou za čtvrt až půl roku jsem se objednala na audienci a vysvětlovala jim, že je potřeba rozvíjet kulturní život ve městě. Mluvila jsem o naších akcích, zvyšující se návštěvnosti a zájmu. V podstatě jsem si tam chodila popovídat. Oni si mě vyslechli, řekli, že nám fandí, a pak následovala spousta „ale“. Nebyla na to tehdy ještě připravená půda.

Co všechno v získaném prostoru nalezneme a jak funguje?

Primárně je to výstavní prostor, který slouží také pro divadelní představení, koncerty, promítání filmů, poslechové večery nebo společenské akce. Dále je zde bar s kavárnou. Je zde ateliér, kde se soustředí vzdělávací činnost. Kdybychom měli více lektorů, kteří by souzněli s naší vzdělávací metodou, tak by kurzů mohlo být i více, zájem je veliký. Vzadu je menší coworkingová místnůstka, kde pronajímáme stoly, a rádi bychom ji brzy zaplnili.

Projekt financujeme z dotací. Největší granty získáváme od Ministerstva kultury, ty financují výstavní činnost a divadelní scénu, letos jsme poprvé dostali peníze na rezidenční pobyt. Připravujeme rezidence ilustrátorů. Město nám zapůjčuje tento prostor a dává nám finanční příspěvek na činnost. Loni jsme měli také evropský grant na příhraniční spolupráci. Tu jsme rozvíjeli s malou galerií v Retzu. U Jihomoravského kraje jsme neuspěli, tam se mi grantové podmínky jeví jako diskriminační. Výrazně preferují folklór a činnosti, jako je draní peří nebo pečení chleba. Další příjmy máme ze vstupného na akce, ale to většinou pokryje jen deset až patnáct procent nákladů. Máme totiž poměrně malý prostor, takže se sem vejde jen tak padesát lidí. Také máme jednoho donátora, nabízíme cowork a zřizujeme design shop, kde budou také knihy o umění. Co se týče kavárny, výdělky jdou na pokrytí nákladů. Pokud by bylo něco navíc, šlo by to na kulturní činnost. Bez grantů fungovat nemůžeme. Poněkud jiné by to mohlo být ve velkém městě, kde bychom mohly provozovat obchodně zaměřenou privátní galerii, ta ale není ve Znojmě uskutečnitelná.

Kdo tvoří váš tým a jak pracuje?

Tým tvoří samé ženy. Kromě mě patří do základního jádra Lenka Lovicarová, která žije v Praze a pracuje online, píše granty a dělá divadelní dramaturgii. Sofie Walterová se stará o kavárnu a technické záležitosti. Andrea Steigerová je nyní na mateřské, ale patří k zakladatelkám, grafička a ilustrátorka Dagmar Skokanová nám dělá vizuál, Silvie Stehlíková pro nás peče, Pavlína Faraga fotí. Jolana pobývající v Londýně je naše ajťačka. Nové posily jsou Daniela a Romana, které budou dělat PR a produkci. Pak jsou další holky na mateřské. Je nás mezi deseti a patnácti. Všechny zde pracují dobrovolně ve svém volném čase vedle svého zaměstnání. Nicméně snažím se, aby tu už nepracovaly jen zadarmo.

Na základě jakých vnitřních mechanismů fungujete?

Fungujeme absolutně demokraticky, jsem paf z toho, jak jsme nekonfliktní. Ještě jsme neměly vážnější spor. Někdo dostane nápad, napíše ho na komunikační kanál, každý se k tomu vyjádří, případně se o tom diskutuje. Hovoříme také o tom, jak souzníme s vybranými osobnostmi, jak to zapadá do naší filozofie. Nepozveme si sem někoho, s kým se názorově či politicky míjíme, kdo například podporuje intoleranci a podobně. To je také obsaženo v našem etickém kodexu. Komunikace hodně probíhá i on-line, některé holky jsem měsíce neviděla. S Jolanou z Londýna se vůbec fyzicky nepotkáváme a přitom velmi pomáhá.

Pociťujete občas vyčerpání? Máte nějaké prostředky vnitřní hygieny týmu?

Osobně se cítím silně motivovaná, hrozně se těším, až se to po covidové uzávěře zase rozjede. V té nás vyčerpávala byrokracie, ale teď máme spoustu připravených či odložených akcí, které se budou realizovat. Takže nás v průběhu únava asi dožene. Hodně jsme byly vyčerpány v prvním roce, především psychicky. Byly jsme tehdy zklamány z přijetí ve městě, nedostávaly jsme tu správnou pozitivní zpětnou vazbu. Musely jsem čelit různým fámám o tom, kdo se zde obohacuje. To snad již opadlo. Teď tyhle polemiky asi zase rozvíří Budka. To je projekt, za kterým si absolutně stojím. Ale mám zároveň i strach, nejsem tak silná, abych dokázala jen tak čelit všem pomluvám a agresi.

Jaké jsou cíle vaší iniciativy?

První vyjadřuje naše motto: „Přinášíme současné umění do skvělého města.“ Chceme dělat osvětu, zvát umělce z center, zároveň ale i podporovat umění ze Znojma a šířit ho ven. Tomu bude věnován rezidenční projekt. Další důležitou věcí je budování sousedské komunity. Chceme, aby lidé přijali tento prostor za svůj, aby sem chodili rádi, setkávaly se zde různé generace, předávaly si své znalosti, vzpomínky a podobně.

Orientujete se specificky na nějaké cílové skupiny?

V podstatě jsme tu pro všechny. S dětmi sem chodí jejich rodiče a přitom zde vzniká skvělá atmosféra. Některé akce jsou pro „náročnějšího diváka“, především ty vzdělávací a osvětové, jiné jsou pro širší veřejnost. Budeme také dělat „čaje o páté“ pro seniory―setkání, kde si například pustíme staré songy či promítneme film a pak se budeme bavit při štrůdlu a čaji. Přitom jim ukážeme i něco současného, aby viděli, že se toho nemusí bát, a oni nám zase sdělí něco ze svých zkušeností.

Jaká je koncepce vašeho výstavního programu?

Program je hodně „didaktický“, tvořený s respektem ke znojemskému divákovi, který nejezdí tak často do galerií a nemůže tak znát současné umění. Snažíme se proto o různorodost, střídání forem a přístupů, žánrů, etablovaných i méně známých umělců. Prvním byl Vladimír Houdek, kterého nebylo lehké přesvědčit, aby přijel do neověřené galerie. Z dalších pak třeba Jiří Franta a David Böhm, Aleš Růžička. Do toho se vkradly výstavy studentů vysokých škol, které jsou tu přes léto. Poprvé to byli studenti AVU, pak to byla VŠUP―ateliér keramiky a porcelánu, teď je to ústecká univerzita UJEP. Do budoucna bych do programu jednotlivých let chtěla dostat jednotící linku, roční téma či příběh, který budeme vyprávět skrze těch pět až šest výstav.

Ve vašem programu je viditelné soustředění na tradičnější média―malba, socha, objekt.

Nedotáhli jsme původní koncept, v jehož rámci jsme chtěli představovat i nová média v menším galerijním sálu. Myslím, že v budoucnu toho dosáhneme.

Naznačovala jsi, že chcete nejen vozit umění do Znojma, ale dostávat ho i ven. Zamýšlíte pracovat i s místními autory, je zde někdo, kdo vás zajímá?

Našli bychom tak jednoho či dva místní, kteří nás zajímají.

Již zde byla řeč o Budce, dalším vaším projektem je Umění do schránky. Mohla bys je přiblížit?

Už při první prohlídce budoucí galerie jsme si všimli strašné telefonní budky, která zacláněla na nároží. Začali jsme přemýšlet, co s ní. Telekomunikační společnost byla tehdy velmi vstřícná a dovolila nám pod podmínkou zachování funkce a na naše náklady její libovolné přetvoření. Oslovila jsem Maxima Velčovského―říkala jsem si, že bude prospěšné vybrat někoho, koho znají i Znojemáci. Teď už je to čtyři roky a mezitím tento záměr uspěl i v rámci participativního rozpočtu města Znojma, z něhož jdou finance na zvelebování města na základě občanských podnětů. Současně budky postupně zanikaly a dílo získalo další význam. Stalo se pomníkem telefonních budek a obecně doby off-line. Vždycky jsem cítila, že Znojmo potřebuje sochu. Nepočítáme-li historický morový sloup a pár náboženských soch, není zde žádné umění ve veřejném prostoru. Až si budka „sedne“ a obhájí se, což bude trvat tak rok, chceme pokračovat v jeho prosazování.

Některé lidi to bude samozřejmě velmi dráždit a já jim do jisté míry rozumím. Někdy přirovnávám výtvarné umění k cizímu jazyku a dětem říkám, že se ho musí učit po malých krůčcích, zkoušet pár slov a postupně jim do sebe začnou zapadat souvislosti. Není nutné číst nějaké bichle, ale především chodit a koukat na umění. Časté nepochopení vychází právě z neznalosti tohoto cizího jazyka. Což je možná chyba českého školství, které výtvarku zanedbává a chápe ji jen jako odpočinkový předmět. Nerozvíjí myšlení v obrazech, které klade otázky, přibližuje různé problematiky.

Projekt umění do schránky vznikl během pandemie a byl to spontánní nápad, jak se dostat blíže k lidem. Nechtělo se nám úplně do online prostoru, osobně mám plné zuby sezení u počítače. Zároveň jsme chtěli lidi potěšit, povzbudit je, dát jim naději. Slovenský textař Šimon Ondruš nám napsal verše a ty jsme dali na kartičky 10 × 10 cm, další vytvořili umělci, kteří spolupracovali s naší galerií. Osm takovýchto sdělení pak dostalo celé Znojmo do schránek.

Reagovali na to lidé?

Méně, než jsme čekali. Mysleli jsme, že to lidé budou mít na ledničkách, dali jsme si záležet i na papíru. Ale asi to trochu zaniklo v záplavě reklamních letáků. Bylo to jemné, křehké gesto, které mělo dát lidem najevo, že na ně myslíme.

Vraťme se ještě ke vzdělávacím aktivitám―můžeš je podrobněji popsat?

Jednou týdně probíhá Herna pro děti od dvou do čtyř let. Ty jsou zde i s maminkami. Pro děti od pěti do třinácti let máme kurz GaP dětem. Především dětem ukazujeme, že umění je komunikace, a prostřednictvím tvorby mohou vyjádřit, co mají na srdci. Zároveň jim rozšiřujeme obzory technikami, které na škole obvykle nezažijí. A pak tu pan Balon, místní tvůrce, vedl kurz olejomalby pro zájemce od patnácti let až po seniorský věk. Letos v létě se budou konat také dva příměstské tábory, které nebudou zaměřeny jen na výtvarné umění. Začleňujeme do toho probíhající výstavy, někdy je přímo tematizujeme, nové si vždycky projdeme a bavíme se o nich.

Vedle toho děláme jednorázové workshopy―zvali jsme lektory, ve spolupráci s místním ekologickým květinářstvím jsme dělali květinové vazby. Také pořádáme besedy a přednášky. Jeden přednáškový cyklus jsme dělali ve spolupráci s místním architektonickým studiem ORA (Originální regionální architektura), které také navrhlo rekonstrukci naší galerie. Na to bychom chtěli navázat a udělat přednáškovou řadu o umění, designu a architektuře, ale trochu chybí kapacity.

V předchozím rozhovoru ses dotkla také řady dalších aktivit. Zmiňovala jsi, že jste začínali s Pecha Kucha Night.

S tou jsme skončili před otevřením GaPu. Už nebyly síly. Dělali jsme také Garage design, kde jsme prezentovali autorskou tvorbu. Ve spolupráci s rakouským Retzem jsme dělali Artfest, intenzivní dvoudenní akci. Fajn jsou také poslechové večery. To se pouští muzika s plátnem, uvádí ji hudební publicista Karel Veselý a můj muž, největší posluchač hudby, kterého znám. Vždy se probírá nějaké téma, příběh kapely. Konala se zde tři nebo čtyři autorská čtení, opakuje se Slam Poetry. Herec a zdravotní klaun Filip Teller pořádá talk show s přizvanými hosty.

Jak vás vnímá znojemská veřejnost?

Skupina našich přívrženců, kteří sem chodí rádi, se rozrůstá. Je to okruh tak tří až pěti set lidí. Ale jsou také lidé, kterým vadíme. Někdo nám přišel vynadat, že máme černý bar, což je prý morbidní, dalším vadí, že fungujeme z dotací, že do nás město investovalo. Ale úhrnem se to lepší. Fungujeme teprve dva roky, přičemž ten poslední byl díky koronaviru dost nestandardní.

Jak oslovujete veřejnost?

Klasické cesty―komunikační kanály, newslettery. Myslím, že zde máme mezery, dělali jsme to amatérsky a intuitivně a zde je nyní novou posilou Daniela. Lepší ohlasy máme vlastně venku anebo u turistů a nyní je potřeba se dostat ještě blíže ke Znojemákům.

Jaká jsou specifika a problémy vašeho regionu?

Nevím, zda do toho mám dostatečný vhled. Jsme příhraniční zemědělská oblast. Pokud budu hovořit o městě, tak myslím, že se zde skvěle žije. Má příjemné rozměry. I zde se to rozvíjí, mám pocit, že je to rok od roku lepší, otevírají se nové podniky a projekty. I zde se učí dělat dobrou architekturu.

Jak hodnotíš kulturní život ve Znojmě a jak se na něm podílí oficiální instituce a občanské iniciativy?

Jihomoravské muzeum plní základní funkce, ale z hlediska výstav je to hodně konzervativní a neinovativní přístup.

Na jeho budově je nápis Dům umění.

Konají se tam výstavy igráčků, kočárků a podobně. Kromě nás tu není žádná platforma pro vystavování současného umění. Ale jinak to není z hlediska kultury zabité. Rozvinutá je tu muzika―Hudební festival Znojmo, zaměřující se na oblast vážné hudby, což byla první vlaštovka občanských snah, skvělý multižánrový Šramlfest, který se už vymanil z undergroundu. Také městská příspěvková organizace Znojemská beseda se posunula a pořádá například akci Znojmo žije divadlem. Vinobraní se mění, vedle řachandy s Helenou Vondráčkovou se tam objevují i scény s alternativnější kulturou. Úroveň se hodně zvedla. Dnes už se akce i překrývají a přetahujeme se o oněch pět set kulturomilů. Mimo Znojmo ale nic není, tam je venkov.

Snažíte se o spolupráci s jinými iniciativami? Zmiňovala jsi společný projekt s Retzem.

To byla příjemná spolupráce, ale myslím, že teď končí. To byl projekt dvou umělců, ale neměli takové zázemí, jako máme my. Retz je maličké městečko uprostřed venkova. Teď se porozhlížíme po někom jiném, protože přeshraniční spolupráce se nabízí.

Téměř nakonec vzletná otázka: Věříte v potenciál umění a kulturních akcí zlepšovat podmínky v místě působení?

Naprosto jednoznačně, jinak bychom to nedělaly. Myslím, že bez toho nejde žít a nemohou bez toho žít ani ti, kteří si myslí opak. Kdyby si všechnu kulturu kolem nás vypli, co by jim zbylo? Věřím, že kultura propojuje lidi, že stejně jako může naštvat a rozdělovat, tak může i zahlazovat hrany.

Kam by se měl váš projekt ideálně ubírat v budoucnu?

Loni bylo cílem vše ufinancovat, zorientovat se v grantech. Letos asi splatíme půjčky, které jsme investovaly do rozjezdu. Pro tento rok jsme si stanovily stabilizaci týmu, vypadá to optimisticky. Až se to zaběhne, mohou se rozvíjet další věci―možná zásahy do veřejných prostorů, rezidenční pobyty, rozšiřování nabídky, abychom opravdu pojali celou škálu―hudba, divadlo, výtvarno, literatura.

Uvažujete o profesionalizaci?

Ano, to je namístě. Do dalších dvou let by to mělo přijít. Skvělé by byly dva, tři úvazky, které by nám dovolily luxus pracovat jen pro GaP. Ale to je samozřejmě hodně peněz.