Interview

Jako výprava přes Antarktidu

Rozhovor s Ivanem Mečlem

Nová Perla – spolek Perla

Lenka Dolanová

Máš za sebou dlouhou historii oživování míst kulturou, zmínit můžeme nádraží Praha-Vyšehrad nebo působení v bývalé papírně ve Vraném nad Vltavou, kde vznikla první Nová Perla. Předpokládám, že na základě špatných zkušeností se státními institucemi a soukromými majiteli, které a kteří ti prostory pronajímali, jsi se rozhodl, že další prostor, tedy tuto továrnu v Kyjově, raději koupíš.

To byla jediná možnost. Uvědomil jsem si, že se nechci znova stěhovat. Člověk, který dělá třeba jenom akce, to má jednodušší, ale stěhovat se s nakladatelstvím je otřesné, několik tun všech těch knížek, které jsme vydali, jsem zvedal už tolikrát, k tomu stroje a další věci. To už nejde, za pět let bych to už třeba ani nezvedl. Následovníků moc nevidím, tak by to za mě asi nikdo neudělal.

Jak jsi to tady našel, jak jsi vybral tuhle konkrétní továrnu v Kyjově, chtěl jsi záměrně něco tak odlehlého?

Rok jsem jezdil po pohraničí, v té době to byla jediná dostupná zóna, všude jinde blíž k Praze to stálo čtyřnásobek. Propočet byl jednoduchý, místo peněz, které jsme dříve měsíčně platili ve zříceninách, které jsme si pronajímali, což se vždy blížilo několika desítkám tisíc, je jednodušší si nějaké peníze půjčit a pak je splácet. Aspoň je člověk ve svém. V cizím prostoru to nemá budoucnost. Gentrifikace probíhá tak, že s přechodným pronajímatelem se nepočítá, ten jenom prostor zlepší, přitáhne k němu pozornost, ale po renovaci už se počítá s někým bohatším.

Je tam vždycky určitá nejistota.

Ne, to je úplná jistota. Že tam nezůstaneš.

Prostor jsi pořídil sám, nebo v nějakém širším týmu?

Pořídil jsem ho pro nakladatelství Divus.

Jak velký máš tedy okolo sebe v nakladatelství Divus tým?

To se mění, podle toho, jak jsou lidi při síle. Někdo vydrží déle, někdo ne. Někteří se tomu věnují neustále nebo se zjevují s přestávkami. Samozřejmě redakci děláme na dálku, ale tam jsou také lidé, kteří se mnou dělají desítky let, jako Blanka Brixová, která se mnou připravuje obrázky pro tisk, Magda Pěnčiková, která dělá na překladech a jazykových korekturách. Gabriela Náhlíková mi pomáhá hlavně s architekturou, společně vymýšlíme řešení renovace továrny. Pak jsou další lidi, kteří se s přestávkami zjevují.

Jsi tady tři roky. Sídlí tady nakladatelství, máš tady v plánu pořádat výstavy a vznikají zde rezidenční prostory. Kavárna tady v budově vedle samotné továrny financuje provoz?

Z velké části. Částečně pořád děláme knihy a nakladatelské služby. Občas chodím učit.

Ty nežádáš o granty, jaký je důvod odmítání grantové podpory?

Byla doba, kdy jsme z veřejných zdrojů financovali hodně věcí, ale je to hodně vyčerpávající a zavazující, poslední dobou, když se podíváš na texty grantových žádostí, tak i trošku politizující. A hlavně, dostaneš pár korun a nějaká organizace po tobě chce, aby tam měla logo, a přitom devadesát procent práce udělal někdo jiný, devadesát procent financí sehnal někdo jiný a někdo jiný se tady chce za pár tisíc, nebo i desítek nebo set tisíc fotit, jako by to skoro postavil sám.

Rekonstrukce prostoru tedy probíhá jak? Máš tady předpokládám dobrovolníky?

I dobrovolníky, ale většinu lidí už platím.

Co se týče navázanosti na místní komunitu, to funguje dobře?

No jasně, místní to baví, chodí sem na pivo, nosí mi jídlo. Funguje to tak elementárně. Není to nějaký velký sociální projekt, je to družba místních, která ale pomáhá daleko víc. Třeba ti chlapi, kteří tu teď byli, pomáhali s kotlem, ti se postupně navázali, jeden je majitelem stavebnin, druhý má stavební firmu, ale baví je to tady a ve volném čase nebo i v tom pracovním přijdou a s něčím pomůžou.

Když máš výstavy nebo akce, chodí sem také místní publikum? Chceš s místními nějak dále pracovat?

Tady to ani jinak dopadnout nemůže, než že budou chodit místní. Hodně rychle se to rozkřikne a bylo by zbytečné ještě kolem toho něco dělat. Ve všech městech tady okolo vědí, že tady jsme. Ti, které to zajímá, sem chodí. Všech věkových kategorií.

Tady jsme v Kyjově, což je asi celkem malá komunita.

To jsou všechno trosky vesnic. Tady zbyla asi čtvrtinová zástavba, zbytek zbořili po válce, asi osmdesát procent lidí vyhnali, takže podle toho to tady vypadá. Chodí sem lidé z Krásné Lípy, z Rumburka, z okolních větších vesnic. V Kyjově nás je tak dvacet.

A co nějaká přeshraniční spolupráce?

Vždycky sem přijedou nějací frajeři z Prahy a říkají, proč jste se odstěhovali do takové prdele? A já vždycky říkám, do jaké prdele, vždyť odsud je to blíž do Drážďan a do Berlína, než do Prahy. Takže samozřejmě sem jezdí Němci z Drážďan i z Berlína.

Fungují ještě pobočky Divusu v Berlíně a Londýně?

V Berlíně to udržujeme přes kamaráda, který se mi tam stará o distribuci, ale spíš je živý britský Divus, máme malý kanclík u moře a sklad v Londýně, galerii jsme zatím zavřeli a uvidíme, jak to bude, až opadnou současné problémy.

Tematicky chceš výstavy a další akce nějak zaměřovat, máte to nějak definované?

Téma je dané tím, co se nám líbí.

Kolik rezidenčních prostor tady je, kolik je možné ubytovat lidí?

Když sem přijedou studenti, tak se jich tam nacpe klidně čtyřicet.

Prostor je otevřený? Vyhlašujete nějaké výzvy, nebo je to spíš neformální?

Pro propagaci jsme neudělali vůbec nic, lidi si to našli sami. Asi není moc zajímavých míst, jinak si to nedokážu vysvětlit. Už tady byly celé ateliéry z pražské Akademie, z Brna, z Ústí, teď chtějí přijet ze Štětína z Polska. Vždycky, když sem přijedou učitelé z nějaké vysoké školy, tak se ptají, jestli můžou přijet. Takhle to také bylo míněné.

Takže je to otevřené, kdo chce, může přijet, něco zaplatí...

Samozřejmě bychom dokázali říct někomu ne...

Z nějakých etických důvodů, že se vám ten člověk nelíbí?

Důvody nemusejí být etické, může to být tak, že si ti lidi nebudou rozumět s týmem, na něco nemáme nervy. Vždycky se o tom bavíme, samozřejmě nás není moc, odhadujeme, co by tým mohl zvládnout a co ne, na co máme náladu. Protože o každého se musíme starat.

Takže když někdo řekne, potřebuji prostor na měsíc, tak je to v zásadě možné?

Když je volno. Poplatek s každým dohodneme, studentům dáváme daleko výhodnější podmínky, když přijedou už zavedení umělci, tak platí normálně.

Máte okolo nějaké pozemky? Na stránkách uvádíte, že se chcete věnovat zahradničení a sadařství.

Směrem k vodě, tam je místo, zahradu už máme, už pěstujeme, zasadili jsme stromy.

Jaký je tým lidí, který se stará o každodenní provoz, bydlí tu kromě tebe i další lidé, nebo pracuje tu někdo z okolí?

Střídá se to, málokdo to tady vydrží, málokdo to třeba i se mnou vydrží. Lidi to vydrží třeba rok nebo dva intenzivní práce, pak si dají chvilku pauzu, pak se třeba vrátí. Pak máme samozřejmě lidi, kteří dojíždějí, z Krásné Lípy, spolupracují s námi místní studenti.

Protože kavárna má dlouhou otvírací dobu, každý den od 10 do 22 hodin, a je tu docela plno, to asi nezvládáš sám…

Dneska je to dost neobvyklé, že je tady takový provoz, to je tím, že jsou svátky, jinak je to velmi nárazové, třeba do tří hodin tady nebyl skoro nikdo.

Kolik akcí tady pořádáš, jak často se děje něco pro veřejnost? Plánuješ kromě rezidencí a výstav i další akce, festivaly nebo něco širšího?

Nerad si dávám předsevzetí, nikdy se to nepovede tak, jak chceš. Nechávám tomu volný průběh, jak to přichází. Je šance udělat výstavu, zavolám někomu, uděláme výstavu. Nyní děláme na vytápění, zima je těžká. Už si na sebe nechci uvalit nějakou periodicitu, do které tě právě nutí různé veřejné podpory… Festivaly jsou všude možně. Tohle bude určitě klidové místo, na soustředění. Hlavní je provoz nakladatelství, dole bude tiskárna. I ve Vraném nad Vltavou to bylo tiché místo, kde bylo občas divadlo, ale nebylo to takové to nabušené místo, které jede nonstop. Tohle by mělo být místo, kam si můžeš přijet odpočinout.

V jakém stavu továrna byla, když jsi sem přišel?

Úplná ruina, na stránkách novaperla.cz je galerie, kde je vše od úplných začátků, včetně toho, co jsme našli v archivech.

Tahle budova s kavárnou, kde nyní sedíme, k továrně původně patřila?

Kdysi ne, byl to malinkatý domeček, pak z toho udělali prodejnu, Jednotu. Když jsme začínali, nebylo tady nic. Vařit jsme museli venku, nahoře jsme měli jenom lampičku, leželi jsme na zemi, myli jsme se tady v říčce, v továrně rostly houby, všechno bylo propadané, okna byla zazděná. Byla to krásná světlá továrna, ale za komunismu zazdili okna, když jsem tam přišel, byla tam tma. Člověk se zde musí naučit řešit spoustu praktických věcí.

Za tři roky je znát velký pokrok, prostor pro výstavy a rezidenční byty jsou hotové, kavárna funguje.

To se dá zvládnout jedině, když všeho necháš a pustíš se do toho. Já to mám podobně jako ti lehkovážní lidé, kteří chtěli přejet Jižní pól. Něco takhle dementního. Nesmíš za tím vidět vznešené projekty nebo velký humanismus, je to velmi bezohledné dobrodružství. Také je důležité, že to leží na jednom člověku, protože je hrozně riskantní, když je to na dvou, když je to pár, oni se rozejdou a všechno jde do prdele. Lidi, který do toho vloží energii, jsou pak zklamaní. I kdyby se stalo cokoli, tak já musím pokračovat dál. Je to stejné jako s tou výpravou přes Antarktidu, musím zase dojít domů. A vrátit peníze.

Jak se ti tady žije?

Tady se žije skvěle. Každý přijde a říká: jak se ti tady žije, v takový prdeli. Já jsem úplně spokojený, vždycky si vezmu knížku, a hlavně si můžu dělat, co chci, to je základ. V desetiletích, kdy jsme v Divusu měli hodně vlastních peněz a ještě hodně veřejných peněz, to bylo strašně vysilující. Chceš všechno dodržet, co se naslibovalo, a pak to nejde, protože do toho vstoupí třeba hospodářské krize. Finanční krizi v roce 2008 spousta lidí nepocítila, ale my strašně, protože se přestaly prodávat knihy. Přestaly se dělat materiály k výstavám, rozpočty na výstavy byly osekané, a to v soukromém sektoru, pro který jsme také pracovali a díky kterému jsme získávali peníze pro naše ztrátové projekty, jako je třeba časopis Umělec.

Mimochodem Umělec ještě vychází?

Mám rozdělané číslo, jen ho vytisknout, ale je to 200 tisíc, což teď do tisku nemůžu dát. Až postavíme vlastní tiskárnu, tak možná to číslo předělám pro naše mašiny a vytiskneme si to sami.

Takže tu chystáte i celou vlastní tiskárnu?

Nebude to velká tiskárna, budeme mít menší stroje, na menší knížky. Když si vezmeš, že vydáš malou knížku, která má náklad třeba 1000 kusů, tak z toho půlka jde na tisk, padesát procent si vezme distributor, tak co má potom zbýt na nakladatele a autora, to je v podstatě almužna.

Kolik vydáváte vlastních knížek za rok?

Teď jsme schopni vydat tak dvě knížky ročně. Protože se musí postavit barák, od toho se nesmí utéct, jinak bych to nikdy nedodělal.

Co ještě chybí?

Vytápění, nějaká vnitřní okna. Nahrubo to je, ale já bych chtěl, aby to bylo i hezké, aby se tam lidi cítili dobře. Ne aby přijeli do dalšího industriálního vybydleného projektu.

Měl jsi nějaké vzory, viděl jsi, že někde funguje něco podobného?

Viděl jsem toho hodně, viděl jsem hlavně, jak to nechci. Tady to má být ale hodně jiné, nechci něco napodobovat. Je to vždycky taková zkouška, jestli to dokážu, jestli to zvládnu. Je za tím ale hodně zničených lidí. Nikdo nechce v těch podmínkách žít tak dlouho. Odměnou je, že je to fakt dobré, ale nic moc jiného. Budu to splácet, naštěstí jsem si nepůjčil od žádné banky, ale od známých, kterým všechno hodlám vrátit, a vložil jsem do toho všechny svoje peníze. Teď jenom o to nepřijít. A najít někoho, kdo by v tom chtěl pokračovat. Protože úplně hotové to bude těsně před mou smrtí.