Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Jak jiná jste botanická zahrada? Máte to napsáno hned u vstupu do zahrady.

V podstatě neexistuje v Čechách botanická zahrada, která by byla provozována jinak než veřejným zřizovatelem―městem, krajem, výzkumným ústavem, univerzitou. My tu jsme ale sami za sebe. Někdy jsme rádi, že máme peníze vůbec na základní provoz, a není tak prostor pomýšlet na nějaký větší rozvoj. Není snadné to zvládnout a zachovat činnost―lidé, kteří vědí, jak je těžké financovat takovýto neziskový provoz botanické zahrady, s tím nemají problém. Spíše osudem zahrady nepoučení návštěvníci. Musíme se nad to trošku povznést a soustředit se na to, co si myslí mladší generace. Mě potěší, když malé bečovské děti, tříleté nebo čtyřleté, používají slovo „botanka“, „botanická“. Prostě se to tu snažíme dělat tak hezké, aby u nás návštěvníci něco hezkého zažili. Takže ano, jsme jiná botanická zahrada, ale je to i díky tomu, že nejsme nikým stálým finančně podporováni, proto, v podstatě „z donucení“, musíme být kreativní a nabízet i další netradiční a v botanických zahradách nečekané věci. Například u nás vznikla první česká bioferratta, zapůjčíme vám horolezecké vybavení. Něco se dozvíte o vegetaci skalních štěrbin. Pro výstup můžete zvolit různě náročné trasy, je tu vhodná trasa i pro děti. Každopádně je ze skalních výstupů nevšední pohled na botanickou zahradu.

V roce 2005 jste se rozhodli zahradu zachránit, jak to tu dříve vypadalo?

Od roku 1945, opravdu šedesát let, nebyla zahrada jakkoliv opečovávána, využívána a chráněna. Skleníky a všechno ostatní se zbouralo a na jejich místě byl vybudován současný průmyslový podnik. Z toho důvodu je dnešní vstup do zahrady souběžný se vstupem do areálu průmyslového podniku. Dokonce jeden návštěvník napsal, že neexistuje na světě zahrada, která by měla méně poetický vstup než ta naše. Asi ano, nedá se s tím ale nic dělat. Dříve na místě průmyslového areálu byly expoziční skleníky, u vstupu byla ukázková skalková zahrada, následovala zahradnická produkční část, odkud přešli návštěvníci do exteriérové části―dnešní venkovní botanické zahrady―, a když se v zahradě pokochali krásou, rozmanitostí a vzácností rostlin a vraceli se zpět, tak mohli rostliny nakupovat. Zahrada se tím částečně financovala, optikou třicátých čtyřicátých let to měli k rozvoji i údržbě zahrady vymyšlené dobře.

Kolik rostlin a stromů se tu zachovalo, když to tu po roce 1945 nikdo nehlídal? Často se stávalo, že si lidé rostliny ze zahrady odnášeli…

V prvních letech po válce rostliny asi nikoho nezajímaly, pouze hynuly absencí péče, ta divoká léta, kdy se to tu nejvíc rozkradlo a zničilo, to byla asi léta šedesátá, kdy se z bohatství rostlinného fondu stále odebíralo. Do roku 2005 zbylo z původních sbírkových stromů 50 %, z keřových porostů 5 %, a z trvalek a bylin 5 ‰, což je tragédie. V roce 2005 chtěl sousední průmyslový areál pozemky zahrady odkoupit, chtěli svůj areál rozšířit a pozůstatky spodní zahrady zničit. Řekli jsme si, že ji musíme zachránit, a změnili zaměření naší neziskovky. Pak jsme začínali dělat brigády, což bylo krásné období. Práce byla hned vidět. Vyřezávali jsme nálety, objevovali kompozici zahrady, jak spolu části vzájemně souvisí. Seděli jsme na dně budoucího původního rybníka. Přemýšleli jsme, jak udělat akci pro děti, pro veřejnost. Do zahrady nebyla žádná přístupová cesta, chodilo se úzkým chodníčkem mezi kopřivami. V listopadu 2005 jsme udělali lampionovou slavnost, zahrada svítila, znovu to bylo neuvěřitelné místo, které šedesát let nikomu nechybělo. Neuvěřitelných dvanáct hektarů v intravilánu města. Rozvoj a vybavení zahrady se měnilo a mění potřebami, zjištěnými v souvislosti s našimi záměry a provozem. Časem jsme se domluvili, že zkusíme vybudovat příjezdovou cestu, abychom se sem dostali s technikou. Ta cesta nás stála skoro tři čtvrtě milionu, museli jsme udělat přeložky inženýrských sítí a podobně. Na akce jsme sem vozili centrálu, aby bylo možné rozsvítit si, uvařit kávu. Postupně sem začalo chodit více lidí, začali jsme řešit kapacitu toalet. Nejdřív jsme měli dvě chemické toalety, nyní již máme kontejnerové záchody, čističku odpadních vod, samostatný vrt s pitnou vodou. Vše realizujeme pod dohledem CHKO. Děláme, na co je zrovna dotace, není to tradiční obnova botanické zahrady. Děláme ty věci tak, aby měly pro nás a pro život zahrady smysl.

Daří se vám získávat nějaké dotace, spolupracujete s městem Bečov nad Teplou?

Spolupráce s městem je taková neutrální. Finanční podpora ze strany města je objektivně obtížná. Je to dáno i tím, že Bečov má pouze 900 obyvatel. Má základní devítiletou školu, základní uměleckou školu, podporuje policejní službu, platí poštu, doktora. Nám se moc nedaří získávat granty, také kvůli tomu, že jsme byli nuceni zahradu v letech 2005―2012 odkoupit, takže jsme si museli vzít téměř čtyřmilionovou půjčku a úvěr, a tak nám na spolufinancování grantových programů banka nepůjčí.

Děláme tu proto tábory, koncerty a jiné akce, abychom byli schopní generovat příjmy. Veškeré finance používáme na úhradu provozních nákladů a úvěru. Do větších projektů se nemůžeme pustit. Podpořeni býváme jednorázově drobnými granty z Karlovarského kraje.

Programy pro děti jsou tu velmi oblíbené, máte je dobře propracované. Seznamují se nejen s přírodou botanické zahrady, ale zaměřujete se i na problémy v současné krajině. To je myslím hodně výjimečné.

Snažíme se, aby se v našich zážitkově vzdělávacích programech nejednalo jen o poučení ve smyslu, tohle je javor a tohle lípa, ale byly zajištěny provázanosti. U stromů určujeme výšku, objem kmene, jak dlouho strom rostl, bavíme se o fyzice, matematice, chemii, zapojujeme cizí jazyky. Snažíme se zahrnovat regionální historii, etnografii, na co se třeba používalo toto dřevo, tato rostlina, tento nástroj. Máme tu indiánské stromy, děti si sice asi nezapamatují názvy stromů, ale snažíme se o zapamatování jinými způsoby. Jak se používaly, jak byly provázané, co udělat z větví. Do programů zapojujeme i pohyb.

Spolupracujete s místní Základní uměleckou školou?

S naší uměleckou i základní školou tady v Bečově samozřejmě spolupracujeme. Navíc je skvělé, že Karlovarský kraj financuje dopravu pro děti i z jiných škol v kraji, školy si mohou naplánovat část výuky u nás, třeba čtyřhodinový blok. Z hlediska Bečova je tu však jeden velký problém, hrozí tu odliv starších dětí. Někteří rodiče si myslí, že školy ve velkých městech jsou kvalitnější než ty ve venkovském prostoru. Chtěli bychom se více profilovat a být atraktivní i pro tyto starší děti, aby zůstávaly tady. Je tu velké vysávání stávající inteligence. Lidi, co odejdou studovat někam jinam, už se nevrací. Když děti chodí do školy ve Varech, odjíždějí v půl sedmé ráno a vrací se v půl sedmé večer, v podstatě od října do dubna odcházejí a přicházejí za tmy. Místní vazby se tedy rozbijí. Dochází pak k vylidňování a ke ztrátě pocitu místní identity.

Možná, že když se vám podaří v dětech vybudovat citový vztah k této krajině, po studiích se sem vrátí. Co by vám v tuto chvíli pomohlo? S jakými problémy se potýkáte?

Potřebovali bychom trochu jistoty, například ze strany Karlovarského kraje, aby se k našim aktivitám postavil systematicky. Třeba aby nám nezbytné náklady na provoz dokázal garantovat v rámci rozpočtu kraje. Už fungujeme patnáct let, za tu dobu se toho hodně udělalo, nabízíme turistům krásné prostředí, v roce 2019 jsme byli 19. nejnavštěvovanější turistický cíl v Karlovském kraji. Odučíme víc hodin v rámci programů než třeba krajské ekocentrum, dotované z kraje. To jsou jasné argumenty. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, že máme každý rok určitou finanční podporu, pak můžeme plánovat a neomlouvat se návštěvníkům, že ne všechny záhony jsou skvěle vyplety.

Co například spolupráce s Lesy České republiky?

Jsme rádi, když si nás vyžádají, děláme pro ně některé údržby a managementová opatření. Nebo nás osloví okolní obce, když chtějí něco sázet. Máme dobré jméno a doufáme, že to tak zůstane.