Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Kdy vznikla myšlenka, že se tady na Bolfánku, uprostřed lesa, začne něco kulturně aktivovat?

Naše sdružení Otisk vzniklo v roce 2006, tedy před patnácti lety. Vzniklo díky tomu, že se hledal někdo, kdo se bude starat o arboretum Americká zahrada, což je tady kilometr za námi, je to velmi krásná záležitost. Po roce se obec rozhodla pronajmout tady tu bývalou poustevnu, později hájovnu. Bylo tu všechno v ruinách, prostě katastrofa. Naše sdružení si objekt pronajalo a zřídili jsme uvnitř expozici Přírodní krásy mikroregionu Běleč. Dnes bych řekl taková punková výstava, ale docela dobrá. Věděli jsme, že to dál nepůjde, tak vznikla myšlenka pojmout to komplexně. Měli jsme štěstí, že jsme potkali šikovného fundraisera, kluka stejně starého jako my a hlavně podobně laděného. Takže jsme ho sem na Bolfánek vzali, řekli jsme, co tady máme za úmysly, a on nám napsal pět grantů během pěti let. Od roku 2009 do roku 2013 jsme tohle místo jenom opravovali, postupně se to tady proměňovalo. O původní myslivně jsme si mysleli, že by mohla fungovat jako ubytovna s turistickým centrem, ale zjistili jsme, že poptávka je úplně jiná. Tady jsme udělali přírodní amfiteátr, tady bylo křoví. Opravili jsme zřícené opěrné zdi, prořezali stromy a tady ty schody, to byl náš objev, ty jsme vyhrabali ze země. Bylo to všechno v ruinách. Několik let jsme v podstatě fungovali spíš jenom jako administrativní pracovníci.

Tuhle budovu jsme začali používat k tomu, aby byla zajištěna infrastruktura pro akce, případně pro turisty. Záhy jsme dostali skvělou smlouvu od obce, takže jsme tady dlouhodobě v nájmu. Za rozhlednu platíme, vnímáme to jako jedno místo, aby to fungovalo dohromady. V roce 2013 jsme otevřeli hostinec a v roce 2014 jsme vytvořili prostor pro společenské akce. Naší první kulturní akcí bylo divadelní představení Chudenická Rusalka bledá. Petr Oukropec, náš kamarád ze společnosti Negativ Film Production, vytvořil s přáteli kulisy, kreslili je lidé z Divadla bratří Formanů. Tím jsme se docela uvedli a od té doby se sem lidé naučili chodit.

Už tu připravujete akce sedmým rokem, obměňujete nějak program?

Program obměňujeme hodně, myslím, že na to, že nemáme dramaturgický tým, děláme program žánrově pestrý. Nevadí nám udělat ples, setkání řezbářů, máme keramický víkend, v dubnu děláme Den Země, což poslední dva roky nebylo kvůli covidové situaci možné. Baví nás dělat akce pro děti.

Naučné stezky v lesním areálu Žďár, které tady kolem vedou, jsou velmi pěkné. Jak jste je realizovali?

Působíme zde na vrcholu kopce. Celý kopec je Lesů České republiky. Když viděli, jak tu začínáme fungovat, jak to tady vzkvétá, jak to tu dáváme dohromady, tak sami přišli, že by zafinancovali naučnou stezku, s tím, že ji vymyslíme. Je to koprodukce Lesů ČR a našeho sdružení Otisk. Díky tomu jsme zde udělali historická a krajinná zastavení.

Organizujete i hromadné komentované procházky po stezce?

Většinou jsou to školní výlety. Pak autobusové zájezdy. K zastavení patří i arboretum Americká zahrada, což je národní přírodní památka. U Kvapilových jezírek je domeček, Kuchyňka se mu říká, takový altán. Opravily jej Lesy ČR s tím, že mají nějaké peníze, jestli máme nápad, jak tento objekt využít. Můžou se tam zastavit návštěvníci, cyklisti, půjčíme jim klíče. Bohužel je to zamčené, což mě mrzí, ale nelze to tam nechat odemčené samozřejmě z důvodu vandalismu.

Spolupracujete kromě Lesů České republiky s místním obecním úřadem nebo s někým dalším, s komunitou nebo spolkem?

Je to spíš na bázi poradenství nebo takové psychické podpory. Jsme v kontaktu s Plovárnou Manětín, se spolkem Kulturní Rašelina, dělali jsme spolu Tanec Praha.

Byli byste otevření tomu, kdyby si zde nějaký spolek chtěl udělat nějakou akci, divadlo v lese nebo nějakou krajinářskou procházku, která by byla například zvukově nebo jinak odborně zaměřená?

To bylo skvělé, určitě nejsme uzavření, nehrajeme si na svém písečku. Myslím, že kdyby kdokoli přišel s nějakou pěknou věcí, my bychom to jenom uvítali. Ale z mé zkušenosti živých aktivních spolků moc není. Samozřejmě dostáváme nabídky, třeba že si tady chce zahrát třeba místní kapela, ale ve velkém rozsahu to zatím není.

Mám zkušenost, že některé aktivní spolky nechtějí mít nic fyzického. Využívají genius loci místa a stěhují se se svým programem, který místu přizpůsobují a následně místo oživí pro místní obyvatele a dají jim impuls k znovuobjevení lokality.

Tak to je úplně jiné, než jak k tomu přistupujeme my. Naše prvotní myšlenka byla, abychom byli částečně finančně nezávislí, měli svoji výdělečnou činnost, byť malou. Program je sezónní, začneme v dubnu a v říjnu končíme, v letních měsících připravujeme hlavní program. Ale děláme setkání i na Nový rok, to už je vyhlášené. Uvědomuji si, že kvůli našim aktivitám se bohužel někdy stává, že místo je takzvaně přehřáté, že návštěvnost na některou konkrétní akci je velká, ale jak říkám, je potřeba si uvědomit potřebu určité nezávislosti na dotacích a žádostech.

Tento pátek máte letní lesní ples, nultý ročník, je to ta aktivita, která počítá s větší návštěvností?

Ano. Stále přemýšlíme, co udělat nového, co by se sem hodilo, i mezi přáteli a rodinou. Taky máme kousek v příbuzenstvu herce Romana Zacha, tancoval také ve Star Dance. Bude celý taneční večer moderovat a přiveze tanečníky. Samozřejmě bude hrát Big Band Klatovy, jsou to spřízněné duše, známe se dlouho, bude to dobrá hudba.

To aby si sem do lesa vzali lidé pohorky?

Ne, společenský oděv a boty. Ve čtvrtek přijede firma a udělá zde v amfiteátru taneční podium.

Bolfánek je dnes rozhlednou, ale dříve to byla věž dnes již neexistujícího, zbořeného kostela. Uvažovali jste o tom nějak navázat na jeho historickou i duchovní hodnotu poutního místa?

Samozřejmě, máme v hlavě stále Svatowolfgangskou poutní cestu, která je v podstatě hned za hranicemi, stačilo by 35 km a napojit ji k hranicím. My jsme udělali v roce 2009 desetidenní pouť, asi dvanáct nás šlo do Řezna. Někdo to vzal jako opravdovou pouť, někdo jako vandr a bylo to opravdu skvělé. Došli jsme k hrobu svatého Wolfganga. Jen to nyní chce více soustředění nebo času, nebo více důvodů, duševního úsilí. Není to jako někomu zavolat, jestli by nepřijel s kapelou nebo postavit pódium. Obnáší to něco většího.

Chtěli bychom, aby tu restaurátoři udělali archeologický průzkum a také vymezili, kde ten kostel přesně byl. Nám by se líbilo kostel v nějaké formě zvýraznit, což je asi projekt pro výtvarníka. Málokomu nyní dojde, že to byl kostel. Při akci Noc kostelů svíčkami vyznačíme půdorys kostela. Je to působivé, když člověk vyleze na věž a koukne na to.

Letos jste měli Víkend otevřených zahrad, kam jste pozvali několik umělců, například Šárku Basjuk Koudelovou, máte v plánu takto pokračovat?

Víkend otevřených zahrad byl letos náš první. To vzniklo tak, že jsme pozvali našeho kamaráda Šišu Šislera, ten měl výstavu v galerii SIRKUS v Sušici, která byla v době covidu zavřená, ale udělali jsme si tam malé soukromé setkání. Napadlo nás, že na Víkend otevřených zahrad by mohla být galerie v lese. Mohli jsme využít Kuchyňku v lese a celý prostor mezi Kvapilovými jezírky. Pozvali jsme asi pět výtvarníků a chystáme se v tom v příštím roce pokračovat.

Tohle je možná cesta, jak navázat spolupráci s umělci, kteří by mohli citlivě navrhnout vyznačení půdorysu kostela.

Určitě se ten správný člověk najde._ _Víkend otevřených zahrad jsme pojali jako nultý ročník. Hlavně jsme si chtěli vyzkoušet, co to obnáší organizačně, jaký je zájem. A zájem byl kupodivu veliký. Já se snažím dělat akce, které jsou kvalitní, ale jsem si vědom, že jsou na hraně. Můžeme udělat nějakou super věc, ale přijdou na ni tři lidi. Snažíme se dělat akce, které by lidi bavily. Byli bychom rádi, kdyby se objevil někdo z místních, koho by bavilo připravovat třeba věci pro pár zasvěcených, které jdou průkopnickou cestou. Místo je krásné, ale nějak nejsme pro místní lidi zajímaví, aby se aktivně podíleli. Já jsem se přestěhoval před patnácti lety vedle do vsi, ale vlastně na nás pohlíželi jako na cizí. Trvalo to, myslím si, že už nás přijali. Byli rádi, že se to tady uklidí. Dříve sem chodili a nevadilo jim, že to tu chátrá. Nic pro to padesát let neudělali.

Můžete říct po patnácti letech, že to je pro vás stále místo, které vám dává energii zpátky? Máte nějakou dlouhodobou vizi?

Několik let to zde běží v zaběhaných kolejích. Vymýšlíme, jestli vystoupíme s nějakou jinou akcí, ale stále děláme to samé, kulturní akce, akce v krajině. Vymýšlet jenom nové věci, aby to byla nová věc, mi přijde zbytečné. Mám dobrý pocit, že to funguje, že lidi chodí, že to je udělané kvalitně. Možná nastoupí nová generace, která půjde jinou cestou.

Mladá generace to tu vnímá podobně? Nejsou tu snahy trochu to tu programově pozměnit?

Z lokálních zdrojů určitě ne. Mám radost z toho, že mladí chodí na brigády, to už je hodně.

Nehraje tady také trochu roli závist, že jste takzvaně cizí a děláte zde jinou kulturu, než tu obecní? Je možné předjímat, že to tu padesát let chátralo, vy jste to zachránili, opravili, a může se stát, že za dalších x let to bude opět chátrat?

Může, ano. Říkal jsem jim, proč jste to tu nechali padesát let zbořené a rozpadající se, ale oni to nevidí. Je to smutné, musí přijít člověk zvenku, aby zjistil, že s tím lze něco udělat. Teď sem na akce chodí téměř všichni. Studenti chodí pomáhat samozřejmě za peníze. Dneska už to nejde jako dobrovolná činnost. Je jen pár osvícených, kteří jsou schopni to udělat.

Když si bude tento rozhovor číst někdo ze začínajících spolků, můžete jim poradit, na co se při dlouhodobé činnosti připravit a čeho se při záchraně nemovitosti nebo přírodní lokality vyvarovat?

Na začátku jsme měli Americkou zahradu, to bylo časově nenáročné, prostě jsme tam šli tak třikrát za sezónu. Posekali jsme ji, hrabali, také jsme se zabavili s dětmi, jezdilo se na traktoru. Pak jsme si pronajali tady ten dům a věděli jsme, že se musíme stabilizovat, takže jsme tady strávili jednou celé léto, a to jsme všichni měli rodiny. Všichni jsme v té době opravovali své domy. Najednou jsme zjistili, že jsme přecenili síly. Vzniklo napětí, kdo chodí víc, kdo míň. Někdo se tomu věnuje, někdo ne. Vykrystalizovalo to tak, že lidé odpadli. Je potřeba vyhodnotit, na co mám. Prvotní fáze, kdy se sedí u piva a plánuje se, je fajn. Realita je těžká. Měli jsme vizi, že se rozrosteme ve velké sdružení. Dva roky fungovala výstavní expozice, mezitím se psaly granty a pak se stalo to, že jsme nedělali nic a jen jsme opravovali a řídili stavbu.

Největší štěstí bylo, že jsme našli někoho, kdo nám napsal granty. A že jsme to dokázali ukočírovat administrativně. To byly bezesné noci před kontrolami. Šli jsme do toho s naivitou a jedině díky tomu jsme to mohli udělat. Kdybych věděl dopředu, co všechno mě čeká, v životě bych do toho nešel.