Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Můžete popsat charakter aktivit spolku AvantgArt v Zauhlovačce? Zasahují kromě kulturní a umělecké i do jiných oblastí?

Myslím, že je tam všechno. Snažíme se, aby se tady vytvořila komunita, aby se spolu lidé bavili, navštěvovali se, něco budovali ve svém nejbližším okolí. Takže tmelit lidi a rozhýbat je k tomu, že musí být aktivní oni sami. Zároveň máme environmentální přesah díky tomu, že zachraňujeme i nábytek, pojí to stejná myšlenka, všímat si toho, kde žiješ, a pomoci. I při akcích se snažíme dělat osvětu, tím, že kulturní akce mají nějaké téma.

Je možná dobré, že prostor ještě není zrekonstruovaný, takže to lidé nemají tak jednoduché, vidí, že je za tím hrozně moc práce.

Můžou se zapojit. Já to říkám vždycky, že je hezké, když se sežene obří dotace a nějaký prostor se zrenovuje, a ty si řekneš, tak tady budu mít galerii. Jenže když si předtím neuděláš průzkum, jestli ti lidé galerii vůbec chtějí, a už do samotné přípravy je alespoň nějak nezapojíš, tak k tomu takový vztah nemají. Tady se budou cítit sounáležitě, že pomohli. Chci, aby cítili, že to nebudujeme jen my, že si to budujeme všichni. Že to není o nás, my to chceme jenom nějak nakopnout. Když by se podařilo, že za deset let to bude zrekonstruované, tak do té doby máme šanci udělat akce, referenda, performance, vtáhneš lidi do toho. Budou vědět, že za tím byla ta cesta.

Spolupracujete s místní komunitou? Jakým způsobem se vám daří místní zapojovat?

Myslím, že to říká každý při setkání kulturních aktérů, že nejtěžší je získat místní komunitu. Vím, že jsme inspirací pro hodně lidí z České republiky, ozývají se nám, sdílejí naše obsahy a fandí nám, ale dostat sem místní, kteří přijdou a přijmou tu myšlenku, neřeknou si, proč to tihle blázni dělají, proč to neudělá město, je nejtěžší. Jde to, ale musí to jít postupnou systematickou prací, kdy se nesmíš nechat odradit.

Dokázala byste charakterizovat aktéry kulturního života ve Vratislavicích, případně v širším regionu, se kterými Zauhlovačka spolupracuje, nebo s kým byste spolupracovat chtěli?

Když vznikne nějaký kulturní prostor, nebo kde je nějaká iniciativa, jako jsme my, tak se tam snažím jít alespoň jednou pomoci. Byla jsem v Kině Varšava oťukávat omítky, v Jablečných Lázních. Minimálně jednou pomoci, víc většinou nestíhám, a nabídnout, že můžeme spolupracovat. Být ve spojení, když něco potřebuješ, myslím, že je to důležité. Byly tady Tiskárny, ale to netrvalo ani dva roky, je tu KultiVar, PLAC. Známe se a jsme na sebe navázaní.

Jaký dosah vašich aktivit je pro vás dostatečný? Usilujete o to, aby měly širší záběr?

Ptáte se, jestli bych toho chtěla dělat ještě víc? No samozřejmě! Nevím ale, kde na to vzít kapacity. Vždycky jsem toužila, aby mě tohle živilo, abych měla čas to posouvat dál. Je strašně náročné to posouvat ve chvíli, kdy máš rodinu a zaměstnání. Hůře to jde už od doby, kdy byla Karlička malá, té je osm, Toníkovi bude deset. Lidé si myslí, že věž spí, ale já mám denně telefonáty, řeším emaily, odpovědi na grantové výzvy.

Je pro vás důležitý mezioborový přístup? Snažíte se skrze své aktivity propojovat různé obory a přístupy k tématu?

Určitě, jinak to nedává smysl. Jsem ráda, když se propojí úplně všechno, nikdo není dobrý ve všem, každý něco umíme a je dobré, když se to spojí.

Jakým způsobem zajišťujete dlouhodobou udržitelnost aktivit okolo Zauhlovačky?

Je strašně důležité, když už něco začalo, dokázat tu myšlenku v lidech udržet. Teď při covidu je to náročnější. Když děláš aspoň dvakrát třikrát ročně nějakou akci, lidé vědí, že žiješ. Přijdou na ni. I dílčí rekonstrukce probíhají. Zrekonstruovali jsme vstupní dveře. Samozřejmě musíme na sociálních sítích pořád psát, že se něco děje, a ono se děje. Dílna a věž, ty dvě věci si teď pomáhají navzájem. Díky věži nás hodně lidí zná. Tím, že píšeme o tom, co se děje v dílně, že je to Dílna Zauhlovačky, tak si pomáhají navzájem. Je dobré, když o tobě vyjde článek, rozhovor, nebráníme se ničemu, snažíme se pořád ve Vratislavickém zpravodaji a různě jinde psát o tom, co děláme.

Jaké jsou formy místní podpory, kterou získáváte, případně o kterou usilujete?

Povětšinou žádáme o malé granty, takže nám nejčastěji pomáhájí obec, město nebo kraj. Je dobré, že se zapojují všechny ty tři instituce. Loni jsme nedostali žádný grant kromě Ministerstva životního prostředí na dílnu, schváleného ještě než začal covid. Na kulturu ve věži jsme zatím žádat nezkoušeli, protože se tady děje jenom pár akcí do roka, nic není úplně stálé, tak se na to strašně těžko žádá. Samozřejmě bych si přála, aby to fungovalo jinak. Snazší teď bylo získat peníze na dílnu a doufáme, že dílnou bychom mohli v budoucnu sponzorovat dění kolem věže, protože věž žádný zisk negeneruje.

Jaká forma podpory by vám pomohla?

Už jsem komunikovala se starostou obce, kdyby aspoň od města byla každý rok podpora jistá. Ne tak, že každý rok musíš žádat, vyplňovat papíry a mít nejistotu, že to třeba nevyjde nebo že ti dají míň. Každý rok děláme otvíračku, Den architektury, na pravidelnou činnost bychom mohli dostat třeba třicet tisíc. To by nám dalo sílu v tom pokračovat. Ale my za celou tu dobu šesti let nemáme nic, s čím bychom pravidelně mohli počítat. A když nemáš jistotu ani od vlastníka, s nímž je komunikace náročná, není práce na věži vůbec jednoduchá. Měli jsme věž nejdřív pronajatou na dva roky, na tři, teď ji máme jen na rok.

Nemůžu si dovolit akci udělat, když nedostanu ani kačku. Všichni to dělají dobrovolně, ale něco zaplatit musíš. V roce 2020 nebyly žádné dotace, všechno se zrušilo, takže čas, který se tomu věnoval, padl vniveč. Rozhodli jsme se tedy vybudovat dílnu, kde platíme komerční nájem osm tisíc a na něj musím někde vydělat. A kvůli covidovým restrikcím nebylo čím, ani grantem, ani tím, že by přišli lidi. Letos mi pomáhala kamarádka a můj muž a podali jsme osm grantů. Nedělali jsme nic jiného. Víme, že na půl roku má dílna šanci přežít. Ale už jsme do toho investovali 300 tisíc, 170 jsme získali z HitHitu a zbytek jsme doplatili sami. Aby to všechno mohlo fungovat dál, tak to bez peněz nejde.

Získáváte podporu též mimo region? Získáváte mezinárodní podporu, případně chystáte se o ni zažádat?

Zkoušíme žádat různé nadace, Nadaci VIA, nadaci Agosto Foundation, teď jsme zkusili i ČEZ Pomáhej pohybem, nadaci T-Mobile. Otevíraly se žádosti na Norský fond, byli jsme vybraní, že jsme se mohli jet podívat na dva dny do Norska, kde nás provedli po prostorech podobného ražení a měli nám pomoci v tom, najít norského partnera na velkou dotaci, na rekonstrukci prostoru. Vypadalo to nadějně, všichni byli nadšení, že to splňujeme, protože nešlo jenom o to, získat peníze na rekonstrukci, ale bylo důležité, že je tam komunita. Ale zjistili jsme, že musíš mít hotový nejen projekt, ale i stavební povolení. Takže to padlo. Teď jednáme s vlastníkem. Udělali jsme maximum, co nám dovolují. Pokud chceme získat velkou dotaci, musí nechat vyhotovit velký projekt. Máme na sebe napojené lidi, ale pokud to neudělají, tak se nehneme dál. Je to enormní úsilí. Není to ani moje zaměstnání a nemůžu tomu věnovat všechen čas.

Jaké jsou podle vás zásadní problémy vašeho regionu a města, co by bylo podle vás potřeba změnit?

Město, obec, nebo jedno kdo, by si měli hýčkat lidi zespoda, kteří se, aniž by museli, snaží něco vybudovat. A stačí jim málo. To, že tyhle organizace trochu podpoříš, udělá velkou věc. Na to by mělo být pamatováno, protože jinak kultura zespodu, to podhoubí, nebude. Pořád něco vzniká, ale hrozně rychle to skončí, protože podpora tu není. Proto tady není moc institucí, které by přežily. Jsme jedni z těch, co to táhnou dlouho.

Dílnu jsem chtěla postavit tak, že nebude závislá na grantech, že nám pomůžou to odstartovat a my si zkusíme svou činností co nejvíc na sebe vydělat. Protože být závislí, to je hrozný stres. Bohužel tahle doba plná restrikcí tomu nepomohla. Snažíme se, máme dva drobné dárce, kteří nám každý rok pošlou pět deset tisíc. Nebo sem někdo doveze buchtu, rukavice, to je skvělé. Chtěla bych víc makat na fundraisingu, ale už nevím, kdy to dělat, zároveň vím, že bez peněz to nemůžeme moc posouvat dál.

Jaký je poměr dobrovolnické práce a placené práce ve vašem projektu?

Placená není žádná. Snažím se alespoň pro dobrovolníky udělat nějaký benefit, většinou je to jenom, že mají jídlo na akci zdarma, buď já navařím nebo zařídím, že jim stánkaři něco dají. Nebo že mohou jít na kurz do dílny, když je tam volno, využít dílnu, udělat si tady akci. Bez dobrovolníků bychom otvíračku nemohli dělat, protože je potřeba minimálně patnáct lidí, kteří provádí, jsou u vstupu, u stánků a na dílničkách. Říkala jsem si, musíme začít vybírat vstupné, abychom jim mohli dát alespoň pětistovku, ať vidí, že si toho vážíme.

Máte stálou skupinu dobrovolníků?

Na začátku, když jsme věž vyklízeli, když se věž poprvé otevřela, to byla skupina nadšenců, poprvé se sem mohli dostat. To bylo v nejhorších podmínkách, kdy jsme byli všichni od nohou po vlasy špinaví a zaprášení. Dost jich šlo na další projekty, není to, že by podpořili jenom nás, většinou jsou to skvělí lidé, kteří pomáhají všude možně a přišli zrovna i sem. Jednu dobu jsme měli štěstí, že sem přicházela jedna třída z libereckého gymnázia, dva roky chodilo asi dvanáct žáků. Mění se to. V Zauhlovačce se vystřídalo asi 90 dobrovolníků.

Mohla bys zhodnotit vývoj spolku a aktivit kolem Zauhlovačky od počátku a zamyslet se nad tím, jaký je ideální vývoj do budoucna?

Spolek AvantgArt jsme založili já, můj bratr a můj muž, kteří to táhneme doteď. Před rokem dvěma se k nám přidala jedna z dobrovolnic, kamarádka. Takže jsme čtyři, kteří na tom pravidelně makáme, pak je občas někdo, kdo pomůže s grafikou a tak. Ale kdyby nebylo na začátku zdravé jádro, tak to asi už nefunguje. Nešli do toho s tím, že to chtějí dělat, nežijí tím, ale věděli, že když mi nepomůžou, tak to krachne. Každý si v tom našel něco, brácha dělá sociální sítě, můj muž všechno, co ostatní nezvládnou, tabulky a účetnictví. Do budoucna bych si přála, kdybych mohla méně využívat svého muže a bratra, protože cítím, že už je to náročné, mají své zájmy a nechci je tímto zatěžovat. Chtěla bych, aby to byl můj job, nebo někoho z nás, aby se energie nemusela štěpit. Teď se snažíme, abychom zaměstnali někoho do dílny, kdo by opravoval nábytek. Vyplatí se mi zkoušet shánět peníze na někoho jiného než na sebe, protože administrativní věci nikdo nezaplatí.

Jak vnímáš způsob fungování kulturních organizací v době environmentální krize, měly by se podle tebe nějakým způsobem proměnit a usiluješ o to ve své vlastní práci?

Minimálně by se na festivalech měly používat ekologické věci a tak dále, jenomže v našem měřítku je to těžko realizovatelné. Snažíme se jet co nejvíc ekologicky. Podávali jsme teď grant na město, máme záhony, chceme kompostovat bioodpad a ukazovat dětem, jak to funguje. Když vedeš k něčemu děti, tak o tom říkají doma a vedeš k tomu i ty rodiče. Často když nadchneš dítě, nadchneš i rodiče. Snažíme se také účastnit různých seminářů a posouvat to dál. Dílna Zauhlovačky je i reuse centrem, a tak máme péči o životní prostředí stále na mysli.

Pracujete v Zauhlovačce se všemi věkovými skupinami?

Snažili jsme se pracovat s místními důchodci, když jsme dělali Sousedské slavnosti, které by měly být především pro místní. Také jsme oslovovali babičky, chtěli jsme, aby tady při akcích třeba pletly a děti to viděly. Takovými akcemi můžeš do lidí něco nenásilně zasít.

Máte jako spolek nějaký vnitřní kodex fungování, byť třeba i (dosud) neverbalizovaný (s ohledem na stav klimatické nouze, genderové otázky, spolupráci s problematickými subjekty, otázky financování, spravedliv****ý****ch odměn za práci a podobně)?

Řešili jsme to, když nás chtěli podpořit Piráti, před šesti lety to nebyla ještě tak známá strana, byli jedni z prvních, kteří nám přišli pomoci do věže―to jsem se dozvěděla až potom, že jsou to členové politické strany. Stále nám ti lidé fandí a podporují nás. Rozhodli se, že nám dají deset tisíc, a já jsem řekla, že mohou přispět na transparentní účet. V té době jsme neřešili, že je to politická strana. Asi před rokem dvěma nás oslovili s tím, že chtějí dělat politickou kampaň a jestli bychom nemohli být ti, na které by vybírali, a to už jsem s tím nechtěla být spojovaná. Beru to tak, že politické strany ne. Ale spolupráce s organizacemi, jako je třeba Food Not Bombs, to je možné, pokud cítím, že si můžeme navzájem pomoct nebo se propojit. Ale když přijde někdo, že by si chtěl pronajmout věž a udělat politický sjezd, tak po tom netoužím. K těm účelům tento prostor sloužit nemá, má to primárně pomoct věži.

Jak proměnila izolace v důsledku koronaviru váš způsob fungování, jak se vám daří udržet své aktivity, došlo k zásadní nebo dílčí proměně vašeho způsobu práce?

Člověk se nechce zastavit, protože jak zastavíte, tak se lidé těžko nahazují zpátky. Když lidé vidí, že žijeme, tak si říkají, není to nejhorší, musím ještě taky bojovat. Tak bojujeme všichni společně. Způsob naší práce se nezměnil, ale v době nejtvrdších covidových restrikcí jsme místo pořádání kulturních akcí budovali Dílnu Zauhlovačky. A nyní doufáme, že věž i dílna budou žít svým společným kulturním životem bez restrikcí a omezování.