Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Můžete popsat, jaké byly začátky vašich aktivit okolo vily v Prachaticích?

V roce 2014 si o pronájem vily zažádala u města Pavla Zelenková se záměrem vybudovat zde komunitní zahradu a místo setkávání. Já se k ní přidala s cílem uspořádat jeden koncert. Až uvnitř mi došlo, jak cenná je to stavba a že by byla škoda se jen scházet a pěstovat na zahradě dýně. Později jsme podali návrh na prohlášení za památku, aktivističtější jsme byli my spolu s bratrem, zatímco Pavla Zelenková se angažovat nechtěla a vedli jsme o tom spory. V roce 2015 odjela do Bulharska a dění dál se neúčastnila. Kvůli návrhu na prohlášení památkou s námi město neprodloužilo smlouvu a o vilu jsme přišli. Argumentovali nedodržením smlouvy, ale hlavně se cítili podvedeni.

Seznámili jste zástupce města se záměrem prohlásit vilu památkou?

Ne. My jsme to podali, protože to bylo naše právo jako občana.

Jaké důvody vedly město už dříve k rozhodnutí o demolici vily?

Existuje projekt z osmdesátých let minulého století na vybudování silniční přeložky, která by vedla v oblasti dnešní Kralovy vily. Město s ním stále operuje, ale kraj jako hlavní investor už méně―přeložka je v rámci priorit Jihočeského kraje umístěna ve střední prioritě. To znamená realizaci za pět až deset let, nicméně každý rok se priority přehodnocují a projekt zůstává ve stejném pořadí, tudíž se jeho realizace stále oddaluje. Ve vile byly po válce sklady amerických vojáků, po roce 1948 tu fungovala mateřská škola, až do roku 2008. Původní majitelé se o vilu nemohou přihlásit kvůli Benešovým dekretům. Po roce 2008 byl dům opuštěný a stal se z něj díky umístění mezi vlakovým a autobusovým nádražím na okraji města squat. Městu to vyhovovalo, byl určený díky přeložce k demolici, nemuseli se o něj starat.

Proč myslíte, že jste se dostali s městem do sporu a nekomunikujete?

Domnívám se, že jde o střet generací. Nechápou, o co nám jde. Já jsem už vyrostla dalo by se říct ve svobodě, jsem narozená v roce 1991, zatímco třeba současný pan místostarosta je bývalý komunista, za minulého režimu ředitel gymnázia. Nechtěli se o vile bavit, přeložka byla pro ně silnější argument než architektonická hodnota stavby, kterou si nechtěli ani nechat vysvětlit.

V čem jsou hodnoty vaší generace a „jejich“ jiné?

Vnímám to například u svého tatínka. Sice si spolu hodně rozumíme, ale třeba v oblasti architektury máme odlišné názory. Já se hodně zastávám i objektů, které vznikly za normalizace, zatímco pro něj je to jen nějaký odkaz komunismu. A s vilou je to u veřejnosti možná stejné―přestože je vila prvorepubliková, hodně lidí ji vnímá jen jako hranatou krychli bez charakteru, nemá pro ně hodnotu stáří. Jednu radní jsem před lety velice rozčílila, když jsem poukázala na to, že kdyby zbourali vilu, bylo by to stejné barbarství jako zbourat prachatický kostel. Ten argument nedokázala pochopit. Pomohly až naše časté komentované prohlídky, kdy lidé více pochopili hodnotu v interiéru domu, především díky skvěle dochovaným původním prvkům.

Můžou být i jiné důvody?

Domnívám se, že nemusí jít jen o vilu jako takovou, ale o pozemky, které jsou v místě plánované přeložky. Především ty dále od města. Pozemky má skoupené podle katastru realitní kancelář, ale je veřejným tajemstvím, že je napojená na místní politiku. Už tu byla předešlá kauza s prachatickými lázněmi, které se měly opravovat, ale v okolí vznikla průmyslová zóna, a tím se znemožnila možnost renovace cenných lázní.

Jakou to má konkrétně souvislost s přeložkou?

Radní města tvrdí, že s přeložkou se zlepší dopravní napojení města a přinese to rozvoj turistického ruchu. To je podle mě nesmysl, obchvat by naopak případné turisty odradil. Postoupili jsme městu řadu argumentů proti přeložce. Zároveň i argumenty pro památkovou ochranu vily. Město žádnými argumenty nedisponuje. Žádali jsme studii přínosu přeložky pro město, bylo nám řečeno, že na její vypracování nejsou peníze. Přitom půl miliardy na přeložku by město sehnalo. Nedává to smysl.

Jak to dopadlo s prohlášením za památku?

Vila se stala v roce 2016 památkou. To bylo pro nás zadostiučinění. Ale město podalo proti rozhodnutí rozklad, úřednice, která věc na Ministerstvu kultury dozorovala, byla vyměněna za jiného úředníka a na základě vyjádření dopravní policie o údajném hrozícím kolapsu prachatické dopravy, pokud nebude přeložka realizována, zrušilo ministerstvo památkovou ochranu. Nový úředník bez ohledu na fakta rozhodl, že veřejný zájem výstavby silnice je víc než ochrana

kulturního dědictví. Navíc už s námi nejednal jako s účastníkem řízení, a tak jsme propásli třicetidenní lhůtu, ve které bylo možné podat další odvolání. Tohle pro nás bylo naopak velké zklamání. Zjistili jsme, že úředník je mocnější než angažovaný občan a z téhle pozice nemáme šanci. Rozhodli jsme se proto angažovat v komunální politice.

Byly i jiné důvody pro vaše zapojení do místní politiky, vnímáte další místní problémy, které jste z těchto pozic chtěli řešit?

Asi bychom k tomu dospěli i bez téhle kauzy. Prachatice se stále víc vylidňují, mladé lidi tu nic nedrží. Kandidujeme s Jakubem Nepustilem v hnutí nezávislých kandidátů Živé Prachatice, které jsme spolu s ním a s Kateřinou Wagnerovou zakládali. Přidal se k nám Michal Piloušek, ten se orientuje více na sportovní oblast. To bylo v roce 2016. Vila nefungovala a my jsme se začali věnovat veřejnému prostoru a pořádat sousedské slavnosti, sdílené snídaně, divadla ve veřejném prostoru, přidali jsme se k Zažít město jinak. Měli jsme takové motto „Vzali jste nám vilu―Bereme si město!“.

Jak to vypadalo další roky s vilou?

Já jsem jako občan nepolevovala a na zastupitelstvu jsem upozorňovala na její špatný stav či stav jejího okolí i na to, že by město jako majitel o vilu mělo pečovat a nenechávat ji prázdnou. Proto v ní město zřídilo sklad technických služeb, aby ode mě měli pokoj. Bylo to však jen naoko, v celém domě bylo uskladněných pár desítek igelitek. Nic jsme nemohli dělat, město přeci začalo vilu využívat, jak jsem žádala.

Co se změnilo, že jste začali opět fungovat?

Na jaře 2020 jsme zjistili, že ačkoli má být dům využíván jako sklad, stalo se z něj znovu takové doupě. Dům byl v hrozném stavu. Opět sloužil jako squat, byly tu stopy po požáru, všude bylo spousta odpadků, injekční stříkačky, výkaly. Zmedializovali jsme tu situaci a město nedokázalo vysvětlit, proč je v jejich péči vila v tak hrozném stavu. Navíc už jsme od roku 2018 figurovali v rámci sdružení Živé Prachatice v zastupitelstvu. Také zde jsem prezentovala stav, ve kterém byla vila v době našeho užívání, v porovnání se současnou situací. To pomohlo přesvědčit také řadu voličů pana starosty. Najednou pochopili, že v porovnání s vybydleným domem byly naše kulturní akce fajn. Mrzí mě, že lidé musí vidět negativní stranu věci, aby dokázali rozeznat pozitivní.

Opět jste vilu tedy získali?

Bylo vypsáno výběrové řízení, které jsme vyhráli, a máme ji v pronájmu vždy na rok s automatickým prodloužením. To nás ale poměrně omezuje. Očekávali bychom třeba pronájem na dvacet let za symbolickou korunu. My ale platíme tisíc korun měsíčně a navíc tu děláme řadu provozních oprav.

Radní města nechtějí, abyste dům pomocí dotačních programů opravovali?

Kdyby to chtěli, dali by nám ho alespoň na pět let. S jednoročním pronájmem se nemůžeme ani přihlásit do žádného dotačního programu, protože nemůžeme zaručit dlouhodobý výhled. Jsme trošku v patové situaci.

Jak byste popsali zaměření vaší organizace, máte nějak rozdělené role?

Jsme lidi, kteří se starají o veřejný prostor a dění ve městě, snažíme se nabízet jinou kulturu než tu oficiální, městskou. Ve spolku Živá vila je nás asi deset, nejaktivnější jsou členové mojí rodiny, můj bratr, můj manžel a moje maminka.

Já se zaměřuji především na urbanismus a architekturu, bratr studuje literaturu a zajišťuje literární program, druhá místopředsedkyně Kateřina Wagnerová má ještě spolek Pelyněk a věnuje se veřejné zeleni, řeší ekologickou tématiku. V návrhu o prohlášení památkou jsme zmiňovali například buk červenolistý, rostoucí v zahradě, jediný v Prachaticích, a současně lípu. Oba stromy mají také symbolickou hodnotu, sázel je majitel vily pan Kral v roce narození svých dětí. V rozporech vůči přeložce jsme poukazovali na kolizi stavby s biokoridorem kolem potoka. Rovněž i v zastupitelstvu v rámci spolku Živé Prachatice navrhujeme například vypracovat generel zeleně. Pro mě osobně je to velmi důležité, ale občané Prachatic řeší, zda je dostupné parkování. Je těžké je vůbec přesvědčit o tom, že ekologická témata jsou podstatná.

Co širší základna? Dobrovolníci nebo sympatizanti přesvědčení o vaší vizi?

Fanoušky a skalní návštěvníky máme. Víme, že dvacet nebo třicet jich na akci vždy přijde. Děláme také brigády, občas se někdo hlásí sám na malé, spíše údržbové práce. Chtěla jsem si vychovat další generaci, která by po nás nastoupila, především z gymnázia, kde jsme s bratrem studovali. Ale lidé odcházejí do větších měst a teprve teď se trochu vracejí zpátky do Prachatic. Nechtějí ale dělat akce založené na společné práci. Neupečou koláč na vernisáž, ale raději si koupí občerstvení, a tím nás podpoří. Letos se nám třeba podařilo na radnici prosadit na víkendy uzávěrku jedné ulice pro automobily v centru, vytvořit zde dočasně pěší zónu pro nejrůznější pouliční akce. Jenže všichni očekávali, že budeme ty akce opět zařizovat pro všechny podniky v ulici. Naštěstí se tu uskuteční alespoň Floutek, loutkový festival. Lidé ještě plně nechápou, že ulice a prostor města jsou tu pro ně a mohou tu něco vytvářet sami.

Co myslíte, že se za těch sedm let vašeho působení v Prachaticích změnilo, třeba vaším přičiněním?

Lidé začali o veřejném prostoru uvažovat jinak. Uvádíme jako dobrý příklad Litomyšl, a zdejší lidé začali vnímat, v čem je Litomyšl lepší, co jim v Prachaticích chybí, a tím zesiluje tlak na prachatické radní. Více lidí navštěvuje zasedání zastupitelstva. Více s lidmi komunikujeme―odpovídáme na dotazy, diskutujeme online a reagujeme. Co se týká veřejného prostoru, spolupracujeme se spolkem Prostor Prachatice, s Matějem Nepustilem. Ten se snaží oživovat témata veřejného prostoru města. Od roku 2014 máme větší podporu lidí ohledně vily. Začali nás podporovat i tehdejší oponenti, kteří v minulosti chtěli naše aktivity zastavit a dům nechat zbourat. Nejvíc mě těší, že už není vila považována za jesle. Když jsme dostávali v roce 2020 od městské správy domů a bytů klíče od vily, na štítku bylo napsáno „Kralova vila“. Ještě v roce 2014 tam měli napsáno „jesle―Nádražní“. Jsem ráda, že se nám podařilo znovuoživit identitu domu a jeho původního majitele, který byl neskutečně zajímavou osobností.

Chtěli byste rozsah vašich aktivit ještě rozšířit? Za příznivějších podmínek?

Samozřejmě, kdybychom měli finance. Chtěla bych, aby byla vila otevřená kontinuálně, nikoliv jen v rámci akcí. Na prohlídky vily se domlouváme se zájemci individuálně, já si na ně musím brát často volno ze svého zaměstnání, pracuji na Národním památkovém ústavu v Budějovicích. Jako nejlepší řešení mi připadá, aby se vlastníkem stal Jihočeský kraj nebo aby vilu provozovala příspěvková organizace zřízená městem Prachatice. Aby vila fungovala s obsahovou náplní jako třeba Winternitzova vila v Praze na Smíchově. Mají muzeum, galerii, kulturní akce, zároveň ale pořádají i komerční akce, vilu pronajímají pro různé komerční účely nebo třeba svatby, takže si dům na provoz umí i vydělat.

Dovedete si představit, že by funkce domu byla nastavena nejenom na kulturu, ale i na služby? Třeba ubytovací nebo jiné?

Hotel si představit nedovedu, ale dovedu si představit kavárnu s galerií a dalším programem, který děláme například nyní. Možná by dům mohl plnit svou původní funkci pro bydlení. Dokonce je ve městě dlouhodobý zájemce, který by si dům rád koupil, opravil a bydlel v něm. Na druhou stranu je ten dům tak unikátní, že by byla velká škoda jej uzavřít pro veřejnost. Ať tak či tak, stěžejním je pro mě to, aby byla vila prohlášena památkou―pak by jakákoli oprava musela podléhat přísnému dozoru památkářů a zachovaly by se všechny dochované prvky.

A dovedete si představit, že by vila fungovala s vydatným finančním přispěním města a vy byste ji jako spolek Živá vila provozovali a dávali jí obsah a cíl?

To je právě ten problém. Představitelé města se bojí dávat spolkům kompetence nebo s nimi spolupracovat. Nemají rádi, když nemají věci pod kontrolou. Ale byl by to ideální stav.

Jak fungujete finančně?

Elektřinu a nájem platíme z mého honoráře zastupitelky města. O městské dotace jsme si nikdy nežádali. Přišlo by nám směšné, žádat o peníze někoho, kdo tu myšlenku vůbec nechápe. Navíc je městských peněz k přerozdělení tak málo, že to za to ani nestojí. O státní dotace taky nežádáme a snažíme se vše dělat nízkonákladově. Zisk ze vstupného a občerstvení na akcích využijeme na opravy nebo další akce. Účinkující jsou předem seznámeni s naší situací a vystoupením chtějí naši myšlenku podpořit―často jezdí třeba jen za cesťák nebo symbolický honorář. Na základě článků v médiích se nám ale ozval Nadační fond Zeměkvět a nabídl nám finanční podporu. Dostali jsme od něj 200 000 korun, ty používáme na větší opravy. Dále nás drží prachatičtí řemeslníci, kteří práci mnohdy udělají za materiál nebo úplně zadarmo. Jsou to totiž třeba lidé, kteří sem chodili do jeslí a mají k vile citový vztah. V roce 2020 jsme získali od Nadace Via 62 000 korun. Kdybychom měli člověka na finance, nebránila bych se tomu a o dotace usilovala častěji. Takhle ale vyřizuji veškerá vyúčtování sama a je to pro mě peklo, v papírování se dvakrát nevyžívám. Na druhou stranu se nám možná právě díky té nízkonákladovosti daří, je vidět, že do toho dáváme srdce.

Jak zde funguje kultura v regionu? Máte nějaké představy, jak by kulturní politika města fungovala jinak?

Určitě. Veškerou kulturu vytváří Kulturní a informační služby města Prachatice. Připadá mi, že tam lidé nepracují tak, jak by měli a mohli. Kulturní nabídka je tu velmi omezená, ovlivněná vkusem současné paní ředitelky, která miluje divadlo. To je skvělé, ale ostatní pokulhává. Například je tam zaměstnaný člověk na pořádání koncertů a přitom se odehraje jeden měsíčně. Třeba přes léto, kdy by měla kulturní nabídka eskalovat, se toho moc neděje, neboť si úředníci berou dovolenou. Do Prachatic se často zvou rádoby hvězdy, mainstream, aby se prodalo co nejvíc lístků, ale ani tak nejsou schopni náklady zaplatit. Chybí zde klub na menší akce, to suplujeme my. Ve veřejném prostoru se neangažují vůbec. Bude se tu rekonstruovat letní kino za šedesát milionů a bojím se, co tam budou vytvářet za akce. Přitom se to všechno dá dělat jinak. Pořádali jsme třeba akci Hudba v ulicích, kdy stačilo jen obejít podniky v centru a sehnat pro ně muzikanty, kteří hráli na zahrádkách. Udělali jsme facebookovou událost a mapku pro plakátovací plochy. Akcí jsme podpořili nejen místní kavárny a hospody, ale taky lokální kapely, které nemají moc prostoru si ve městě zahrát. Tenhle místní potenciál vůbec KIS plně nevyužívá.

Jaký je u vás podíl dobrovolnické a placené práce?

Stoprocentně dobrovolnická práce. Můj manžel se stará o zahradu, protože mi chce udělat radost, kamarádi dělají práci zadarmo. Často to funguje třeba tak, že nám přijedou kamarádi z Prahy, kteří tu mají kořeny, zajdou v sobotu odpoledne k babičce na bábovku, večer přijdou k nám na koncert a v neděli nám tu ještě brigádně pomáhají. Nikdo nečeká, že dostane zaplaceno.

Jak se promítlo do vaší práce koronavirové období a jak by mohla kultura fungovat jinak?

Dostali jsme novou nájemní smlouvu od 1. 8. 2020, udělali jeden větší hudební festival a jedno čtení a pak následovalo uzavření. Nejsem zrovna fanoušek online akcí, takže touhle cestou jsme nešli. Jen jsme začali na plot vily věšet básně, které si mohl člověk přečíst třeba na cestě z procházky. Pak jsme dělali menší brigády. Já osobně jsem paradoxně lockdown přivítala, mohla jsem si od všeho odpočinout a nabrat síly. Vzhledem k tomu, že děláme vše zadarmo a při zaměstnání a je nás málo, bylo to pro mě svým způsobem vysvobození.

Jak je věkově rozvrstvené vaše publikum, připravujete speciálně program s ohledem na jejich věk nebo uvažujete o programu z hlediska genderu?

Zaměřovali jsme se hlavně na naši generaci a nevěnovali se jiným věkovým kategoriím, v tom vidím naše rezervy, do budoucna bych ráda pořádala víc akcí pro seniory. Vnímám ale, že tato generace očekává od akcí jinou formální kvalitu, než kterou my nabízíme. Rádi ale děláme akce pro děti, ty jsou provozně náročnější, ale zpětná vazba je o to silnější. Zajímavé bylo třeba setkání pamětníků vily u kulatého stolu. Zároveň jsme naprosto otevřený prostor, pokud tu někdo chce pořádat akci, rádi vilu poskytneme, ale nevyhledáváme takové příležitosti cíleně.

Máte vnitřní kodex například co se týče environmentální problematiky, genderu, spolupráce s problematickými subjekty?

Vyloženě vnitřní kodex nemáme, jsme spíš parta kamarádů, kteří si rozumí, než nějaká skupina s jasnými pravidly. Jak už jsem zmiňovala, snažíme se být nízkonákladoví, držíme se schématu DIY. Zároveň se snažíme vytvářet co nejméně odpadu, na akcích používáme zálohované kelímky a striktně třídíme odpad. Zároveň už jen proto, že do domu nemáme zavedenou elektřinu (máme jen stavební přípojku, ke které není nutné svolení majitele objektu), je naše energetická náročnost poměrně nízká. Někdo by si mohl říct, že jsme vlastně feministické hnutí, protože u našeho zrodu stály tři ženy. Nicméně z tohoto pohledu jsem se na náš spolek nikdy nedívala, sama se za feministku nepovažuji, naopak mi trošku vadí ta současná přehnaná korektnost. Genderové problematice se proto nijak zvlášť nevěnujeme.