Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Letos v roce 2021 jste připravili již šestý ročník festivalu Marienbad Film Festival. Došlo přitom k posunutí jeho termínu, souvisí to nějak se změnou termínu festivalu v Karlových Varech?

Mělo to několik důvodů, jedním z nich bylo posunutí karlovarského festivalu na srpen. Změnu karlovarského termínu zřejmě ovlivnilo posunutí festivalu v Cannes. Obavy z covidu a víra, že bude více proočkovaných lidí, přesunuly většinu festivalů na pozdější termín. My jsme produkčně úplně jinde, tak jsme schopni reagovat rychleji na změny. Už v loňském roce jsme trošku experimentovali s termínem, protože ještě v dubnu se vůbec nevědělo, co bude, čekalo se na vlny otevření provozu kin. Rozhodli jsme, že nebudeme čekat jako ostatní filmové festivaly na září, říjen a listopad. Řekli jsme si, že se naopak předsuneme. Festival jsme rozložili do celého léta s tím, že jsme vůbec netušili, jestli se v srpnu ještě bude promítat a budeme schopni dodržet původní termín. Nakonec jsme uskutečnili celou sezónu včetně původně plánovaného festivalu na konci srpna. Letošní termín byl zvolen na základě zkušenosti z loňska, naší schopností je se rychle adaptovat na vzniklou situaci, protože chceme reagovat aktuálně na vše, co se děje. Vnímali jsme i výhody plynoucí z toho, že jsme se najednou ocitli na začátku léta, těsně po otevření kin, kdy všichni filmoví distributoři tzv. zadržovali filmy z let minulých a ty nyní chtěli do kin, a ne všichni chtěli čekat na premiéru ve Varech nebo v říjnu či v listopadu na Jihlavu a pustili filmy do distribuce. Jen v červenci v Mariánkách v noci nemrzne.

Jaký má festival ohlas mezi místní komunitou? Snažíte se ji zapojit do jeho organizování?

Konečně, po několika letech, mám pocit, že nás organizátory, i ty mimoměstské, místní začali brát za vlastní, že když někoho požádáme o pomoc, tak nám většinou pomůžou. Není to tak, že by nám sypali peníze lopatami, ale když můžou, tak půjčí židle, auto nebo stoly. Myslím si, že se nám daří něco zažehávat i v lidech, kteří si nemyslí, že jsou komunitní, kteří se spíše věnují takzvaně byznysu. Konečně z nich cítím, že začínají věřit, že když si pomůžeme, tak to půjde. Nebylo to tak vždycky. Nevím, jestli je to covidem, nebo jestli lidé vidí, že jsme konzistentní, že jedeme pořád. Pokud má člověk energii, je jedno, jestli dělá kulturu nebo food market, hlavně když se snaží trošičku nakopnout všeobecné blaho. V Mariánkách chybí náměstí, městské fórum, kde se lidi potkají a baví. Do kostela málokdo chodí, školy tam skoro žádné nejsou, chybí tam role učitele, osobnost, ke které se může nějakým způsobem vzhlížet. Město nemá osobnosti, které by motivovaly. Takže se snažíme lidi namotivovat.

Jak probíhá vaše spolupráce s městem?

Mám pocit, že municipalita je ráda, že existují takové projekty jako Marienbad Film Festival, vzniklé samovolně bez zásahu města. Oni takové akce z různých fondů podporují.

Nemyslím, že je tam nějaký zásadní problém. Nemáme problém se s lidmi ve městě domluvit.

Jaké jsou podle vás zásadní problémy Mariánských Lázní?

Problémy vidím úplně někde jinde, nesouvisí s naším festivalem. Staly se už před dvaceti lety a teď se ukazují důsledky špatných rozhodnutí. Mluvím o centru města, kde se většina majetku překotně zprivatizovala a dostala se do rukou spekulantů. Lázeňské centrum je teď v covidu městem duchů, veškerý civilní život se odehrává mimo centrum. Centrum se stalo skanzenem, ani ne pěkným, protože hlavní třída v lázeňském centru je nyní úplně mrtvá, je tam jedna restaurace. Genius loci tam samozřejmě je, jsou tam parky, dobová architektura, ale není tam nic, co by návštěvníka udrželo. Ani nějaká pěkná srdcová kavárna.

Nyní se Mariánky dostaly na seznam světového dědictví UNESCO, myslíte si, že se díky tomu trochu změní situace, že se změní i pracovní příležitosti?

Nevím, jestli jsem schopná o tomhle mluvit. Nástroje pro zlepšení situace se probíraly v rozvojových studiích a úvahách, jak posílit lázeňství, aby se dostalo zpátky na dobrou úroveň. Myslím si, že by pomohlo, kdyby zde bylo víc škol. Myslím, že propagace města jako lázní je dobrá, horší je propagace toho ostatního. To, co děláme my tak trochu odspodu, že vozíme zajímavé hosty, kteří si Mariánské Lázně oblíbí a vracejí se, protože tu mají klid na práci. Nový projekt, který nyní rozvíjíme a jednáme o něm s místními, spočívá v tom, že bychom chtěli organizovat rezidenční programy pro kurátory, scenáristy a umělce, kteří by měli možnost využít benefitů města, kterými jsou pěkné ubytování, klid a okolní krajina. Měli by možnost se tři týdny v klidu soustředit na svou práci.

Jakým způsobem do festivalu zapojujete další umělecké obory? Letos v rámci doprovodného programu vznikla například instalace Závody stromů jako Pocta Janu Steklíkovi.

Máme v plánu rozvíjet galerijní platformu. Zahájili jsme ji projektem, kdy jsme v říjnu v roce 2018 pozvali amerického experimentátora Phila Niblocka. Bylo to v termínu oslav 100 let od založení republiky, v termínu jihlavského festivalu, úplně špatně načasované. Sehnali jsme finance a udělali třídenní akci a navzdory minimální návštěvnosti to byl zásadní počin. Přijela parta jeho a našich přátel a umělců. Akce se konala v nejhorších podmínkách, v zimě, v nevytápěném domě v bývalé výšinné kavárně Panorama, která je od 90. let uzavřená pro veřejnost, což je typická věc pro Mariánské Lázně. Poslední den začalo sněžit, osmdesátipětiletý génius Phil tam chodil zabalený v dekách. Doprovodné výtvarné programy děláme od začátku. Začali jsme v roce 2016 výstavou umělců, které vybrala Milena Dopitová, v roce 2017 jsme představili Steklý humor, část díla Jana Steklíka. Festival je experimentálním festivalem, pohybujeme se na hraně kinematografie, a občas smazáváme hranice mezi tím, co ještě kino je a co není. Letos jsme společně s Michalem Kindernayem vymysleli Rádio Marienbad, umístili jsme mikrofony v sále a ve festivalovém centru a vysílali jsme zvuky festivalu přes internet do celého světa. Původní záměr byl umístit po městě reproduktory a vysílat i do města. Místo vizuální reklamy tu akustickou, aby ten, kdo se přiblíží do vzdálenosti dvou metrů k reproduktoru, věděl, že ve městě probíhá festival. Nakonec se nám to z různých důvodů nepodařilo dotáhnout. V centru Mariánek se v podstatě nedá umístit plakát, tak hledáme způsoby, jak o festivalu informovat jinak. Festivalová kina stavíme v různých užívaných i neužívaných budovách v centru města. Letos se nám podařilo získat bývalý hotel Lesní mlýn, který dlouho chátral. Před několika lety jej koupil nový majitel, který nám tam umožnil festival zorganizovat. Je to nadšenec a při rekonstrukci se snaží otevírat zachovalé prostory mlýna kulturním akcím. Ve stromové aleji vedoucí k Lesnímu mlýnu kolega Jakub Felcman v den zahájení festivalu odstartoval zmíněné Závody stromů. Třicítka soutěžících stromů dostala látkovou cedulku se startovním číslem, přičemž jejich počet odpovídal počtu děl uvedených v nesoutěžní sekci. Akce byla aluzí na stejnojmennou performanci našeho kamaráda výtvarníka Jana Steklíka, někdejšího ředitele neformálního hospodského sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. V rámci Marienbad Film Festivalu Závody stromů fungovaly v intencích Steklíkova hravě ironického humoru paradoxů jako zamyšlení se nad smyslem soutěží v umění. Kromě festivalových aktivit děláme akce přímo v centru, máme třeba vyhlídnutý prostor, který byl původně galerií, je nepřístupný, ale pracujeme na tom, aby se znovu otevřel pro kulturní účely. V současné době je komerčně využívaný.

Letos jste pozvali jako hosta Vladimíra Turnera, který se často dotýká širších společenských problémů. Reflektujete v programu festivalu například téma klimatických změn? Mariánské Lázně jsou obklopeny lesy, krajina je tu krásná, prameny a spousta vody. Možná se tato témata zdají místním lidem trochu neadekvátní, protože oni tyto problémy nepociťují nebo spíše mají pocit, že se jich netýkají.

Nelze to nevnímat, konkrétně v Mariánkách řádí kůrovcová kalamita ve velkém měřítku. Pro místní je to šok, myslím si, že místní lidé si až do současné situace globální problémy tolik nepřipouštěli, protože tady je krásně, vlhko, lesy, prameny. Nevnímali tak intenzivně problematiku sucha, které je všude jinde. Ale nelze si nevšimnout, když vykácí půlku lesnatého porostu v bezprostřední blízkosti. Zaznívaly zde nápady jako uspořádat klimatickou konferenci, Mariánky jsou ideálním letoviskem pro podobné akce. Kdo jiný než místní, kteří z těchto přírodních zdrojů těží, by se o ně měli více zajímat. My se v programu festivalu budeme ke klimatu vracet.

Čím to je, že se místní lidé obecně málo zajímají o své bezprostřední okolí?

Myslím si, že je to způsobeno také takzvaným „druhým vysídlením“. Odchází obyvatelstvo, které přišlo do Sudet po vysídlení Němců, nemají v Mariánských Lázních kořeny, nemají se k čemu vztahovat. Já jsem také odešla a nyní se pomalu vracím, táhne mě to zpět. Lidé odcházejí jinam za vzděláním a pak za lepší prací. Poslední generace, která zůstala v Mariánkách, jsou mí rodiče, kteří se tam už narodili a vyrostli tam, jsou to děti rodičů, kteří tam byli takzvaně dosazeni. Z mé generace tam skoro nikdo nezůstal. Jen zlomek lidí, kteří se věnují cestovnímu ruchu. Nyní si lidé kupují byt v Mariánkách místo chalupy. Ale to jsou dočasní návštěvníci, nejsou to ti, kteří by tam žili a chtěli něco ve svém okolí zásadně měnit.