Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Jaký je vztah Karnoly a Zvěře?

Karnola je sídlo spolku Zvěř. Jinak je to komunitní prostor, kde může spolek naplňovat své aktivity. Primární pro nás na začátku bylo získat prostor, kde bychom mohli realizovat své plány, a až teprve potom se to rozvinulo dál a spolek Zvěř začal působit na různých místech ve městě. Tím místem v textilce, kde se většina našich aktivit odehrává, jsou původní šatny a sprchy pro ženy, které tam pracovaly, část atmosféry jsme se snažili v prostoru zachovat.

Co je náplní a dlouhodobým cílem Karnoly?

Náš projekt si dlouhodobě vytyčuje za cíl vytvořit živé místo pro setkávání a posílit občanskou společnost, veřejný prostor a kulturní život ve městě a přilehlém okolí.

Kdy a jak Karnola zahájila činnost a kdo za projektem stojí?

Karnola začala být aktivní začátkem roku 2018. Za projektem stojí primárně lidé z Hranic nebo se vztahem k tomuto místu. Předtím, než jsme Karnolu oživili, tam byl ateliér Oliho Helcla, který dělal v osmdesátých letech na Hranicku androšské akce, o kterých se vědělo jenom v poměrně úzkém okruhu lidí. Napřed jsme prostory upravili a zrekonstruovali. Po třech čtyřech měsících jsme udělali první akci, v nepřipravených podmínkách, a bylo to tristní. Zpočátku na akce chodili třeba dva lidi. Vůbec jsme tenkrát nevěděli, jak s nimi a s programem města pracovat.

Co je vaše hlavní činnost? Jakou aktivitu považujete pro Karnolu za „vlajkovou“?

Má žena dělá přednášky, workshopy, spíš edukativní věci. Mě zajímá spíš hudební dramaturgie. Potom jsme měli spolupracovníky, kteří dělali elektronickou hudbu a filmový klub. Přes mou sestru jsme byli napojení na rodinné akce. Zpočátku jsem měl hodně vyhraněný záběr, ale postupem času jsem ho rozvolňoval, protože přilákat lidi a mít možnost rozšiřovat nějakou myšlenku se pro mě stalo dost podstatné. Celkově jsme hlavně chtěli spojovat lidi, kteří by se jindy v životě nesetkali. Oslovovali jsme třeba leadery různých subkultur a tahali jsme je na akce. Na ně se zase nabalovaly jejich okruhy známých, a tím návštěvnost postupně rostla.

Jaká je četnost vašich aktivit? Věnujete se činnosti na denní bázi?

V průměru to jsou tři čtyři hudební akce za měsíc, dva filmy a workshop nebo přednáška. Zhruba čtyřicet akcí za rok. Pokud ale chceme dosáhnout nějaké ucházející návštěvnosti, musíme spoléhat na lidi, kteří dojedou zvenku, tím pádem se pak akce omezují hlavně na pátky a víkendy. Problém je, že pak musíme korigovat pořádání akcí s pořadateli v širším regionu, třeba v Olomouci nebo v Ostravě. Kromě toho prostor nabízíme k pronájmu―je tam jóga, jsou tam kurzy angličtiny a další aktivity.

Odkud k vám přijíždějí návštěvníci?

Kromě Ostravska, odkud jezdí lidi nabalení na Karla Jančíka z Korobushka records, a z Olomoucka, k nám jezdili lidi taky z Valašska, z Rožnova nebo Valmezu. Co se týče návštěvnosti samotné, během prvního roku to bylo žalostné. Místní o tom nevěděli, nebo na akce nechodili, protože to brali jako kulturu, která není pro ně. Během druhého roku to ale začalo fungovat líp a v posledních dvou letech, když už jsme se s tím provozem naučili pracovat a dařilo se nám lépe plánovat, začalo všechno vypadat pozitivně, návštěvnost se začala zvedat, lidi o nás začali mluvit a zároveň s námi muselo začít počítat taky město, protože jsme najednou dělali více akcí ročně než oni. Zajímavé bylo, že část akcí po nás potom město začalo kopírovat.

Spolupracujete s místní komunitou?

Za dobu fungování našeho prostoru se podařilo díky spojení s jinými aktivními subjekty vytvořit třeba bloky opakujících se audiovizuálních elektronických akcí (série Border Collapse, série TOK), desítky živých koncertů, dva ročníky minifestivalu alternativní scény Neočekávaný dýchánek, akce pro děti ve spolupráci s místním dětským klubem Montík a tak dále. Oslovovat dobrovolníky se moc nedaří. U mladých lidí to hodně končí na financích a celkově máme problém je motivovat. Snažili jsme se infiltrovat na střední školy, nabídli jsme studentům prostor pro aktivity, ale nechytli se. Je komplikovanější je vůbec dostat ven. Takže naše cílovka jsou lidi tak 30+.

Jaký je dosah vašich aktivit, je pro vás dostatečný, nebo usilujete o širší záběr?

Dosah považujeme za nadregionální, na akce většího rozsahu přijíždějí lidé z celé republiky. Někdy by se chtělo říct bohužel, poněvadž tvoří většinové publikum. Návštěvníci z Hranic jsou mnohdy v menšině.

Jakým způsobem zajišťujete dlouhodobou udržitelnost svých aktivit?

K udržitelnému přístupu jsme se propracovávali postupně a stále je na čem pracovat. Nejdříve jsme museli pochopit, jaké aktivity a zásahy udržitelnost přinesou, a poté došlo na plánování a systematický přístup. Udržitelnost je u nás dána zejména diverzifikací zdrojů a snahou být co nejméně závislí na grantech ve prospěch vlastních výdělečných aktivit.

Spolupracujete s dalšími organizacemi v regionu nebo blízkém okolí?

Spolupracujeme s dalšími místními neziskovými subjekty: již zmíněný klub pro rodiče s dětmi Montík, Charita Hranice, Člověk v tísni, Skauti Hranice, celorepubliková iniciativa Automat nebo organizace Tomhelp. Máme spřízněný spolek Živé Hranice, se kterým jsme spoluorganizovali Workshop kritického myšlení nebo Úklid Hranic v rámci celorepublikové akce Ukliďme Česko. Jsme propojení se sousedními hudebními zkušebnami a nahrávacím studiem, spolupracujeme s organizátory festivalů Letiště a Story.

Nakolik cítíte, že suplujete činnost, kterou by mělo vykonávat město?

Myslím, že naše aktivity jsou hodně mimo hlavní proud města, ale kdyby město bylo odvážnější, byli by lidé zvyklí chodit víc i na naše akce. Příkladně na tom je Rožnov pod Radhoštěm, kde jsou lidé z bývalého klubu Vrah v zastupitelstvu a učí na školách. V Hranicích se objevuje sentiment ve vztahu k devadesátým letům, protože v té době se tady dělo všechno, to ale skončilo a nikdo z lidí, kteří byli v té době aktivní, v zastupitelstvu nesedí ani v té činnosti nepokračuje.

Jaké jsou formy místní podpory, kterou získáváte, o kterou usilujete, pomohla by vám širší podpora a jakého druhu?

Nejprve jsme pro naši činnost sháněli prostor na městě, to ale nevyšlo, tak jsme se rozhodli jít do nájmu, což je pro nás ale samozřejmě největší finanční zátěž. Po nějakém čase nás město začalo vnímat jako regulérního aktéra místního kulturního a veřejného dění, stali jsme se tedy jedním ze subjektů, které každoročně finančně podpoří. Pomocí crowdfundingových sbírek jsme v minulých letech dostali podporu od „přátel“ Karnoly. Chystáme se oslovit některé z místních podnikatelských subjektů i individuální dárce, s tím zatím nemáme zkušenost. Postupem času se k nám přidávali lidi, kteří přemýšleli víc podnikatelsky a navrhovali, jak to udělat, aby barák vydělával. Tak jsme se rozhodli provozovat bar i mimo akce, aby si tam lidi zvykli chodit, a dál jsme něco vydělávali z podnájmů.

Dále se nám podařilo získat grant od Ministerstva kultury na podporu alternativní dramaturgie a v minulých letech jsme získali ve spolupráci s polským a slovenským subjektem dotaci Visegrádského fondu, která pro organizace naší velikosti není úplně typická.

Jaké jsou podle vás zásadní problémy vašeho regionu a města, co by bylo potřeba změnit?

Zásadním problémem v oblasti kultury je zaspání nebo ustrnutí města při vzdělávání místních. Sázení na prověřené, vyčpělé interprety, strach dramaturgicky „experimentovat“, spoléhání na „staré, dobré, fungující“. Obecně jsou na Hranicku velký problém exekuce. Jsou tu hodně velké rozdíly mezi chudými a bohatými. To je téma, které jsme taky v našich programech pro veřejnost otevírali.

Jaký byl vývoj vašich aktivit do současnosti a jaký je ideální vývoj do budoucna?

Samozřejmě je vše mnohem pomalejší, než jsme si mysleli, nicméně začátkem roku 2020 jsme nastavili organizační strukturu a podařilo se nám do ní vedle původních zakladatelů zapojit více lidí. Ideální by bylo, kdyby přišel někdo a stal se z něj „pan nebo paní Karnola“. Kolem něj už bychom pak byli schopni postavit organizační tým.

Jak proměnila izolace v důsledku koronaviru váš způsob fungování?

Udělali jsme pár streamů, vytvořili jsme podcast a další aktivity. Ale to bylo všechno ještě v roce 2020, to jsme stihli do podzimu udělat i několik akcí. Pak jsme ale z osobních důvodů museli odjet do Prahy a letos jsme uspořádali jen několik událostí.

Koronavirus naše fungování zasáhl velmi. V prvním roce se nám navzdory těžkým podmínkám sice povedlo uskutečnit vysoký počet akcí, letos se už ale situace změnila. Z důvodu zákazu kulturních akcí v první polovině roku nám chyběl příjem, a tak si letos oficiálně prostor nepronajímáme. Místo nás je dočasně v soukromém pronájmu subjekt, který nám umožňuje zorganizovat alespoň omezený počet akcí. Jaká bude naše budoucnost, je otázkou. Rozhodovat bude i případná další vlna a rušení akcí.

Kolik je na Karnolu napojených lidí?

Co se týče širšího organizačního týmu, je nás tam tak deset. Martina Černá s Davidem Korábem z AirForce, pak Karel Jančík nebo Radim Zbránek, který dělá Story, a pár dalších. Úzká skupina jsou tři lidi, důležitá je pro Karnolu teď hlavně Markéta Čočková. Ale příležitostně pořádáme brigády, na které vždycky přijde hodně lidí, kteří jsou ochotni pomáhat.

Věříte v potenciál umění a kulturních aktivit zlepšovat životní podmínky v místě působení?

Potenciál zde určitě je, i když se zejména na malých městech jedná o běh na dlouhou trať. Pracujeme se všemi skupinami a naše zkušenost je taková, že musíme daným skupinám vycházet vstříc, netrvat nutně na svých ideálních představách a nabízet program, který pro ně bude přijatelný, zároveň však musí být kvalitní a musí splňovat i naše představy. Snažíme se vždy najít kompromis mezi tím, co máme rádi, a tím, co jsou místní ochotni a schopni akceptovat―někdy přestřelíme a nepřijde nikdo místní, jen přespolní, ale pak to zase „vyladíme“ mainstreamovější akcí.

Máte nějaký vnitřní kodex fungování, byť třeba i (dosud) neverbalizovaný, především s ohledem na stav klimatické nouze, genderové otázky, spolupráci s problematickými subjekty, otázky financování spravedlivých odměn za práci a podobně?

Ano, máme. I když máme své politické názory, rozhodli jsme se vědomě nebýt otevřeně politicky zabarveným subjektem a u společenských témat plnit zejména informativní funkci. Chceme zahrnout všechny vrstvy obyvatelstva. Například se nám několikrát stalo, že se u nás ocitli lidé s extremistickými politickými názory, ale rozhodli jsme se je nelynčovat a spíše jim poskytnout prostor pro inspiraci. Taktéž dostáváme pravidelně nabídky na spolupráci s politickými subjekty či projekty s politickým podtextem. Ty odmítáme. Tím pádem odmítáme i ty, s kterými názorově souzníme. Pokud si nejsme jistí svým rozhodnutím, členové spolku hlasují.

Otázka financování je náročnější než ta politická. Ze své podstaty je prostor našeho charakteru zatím stále závislý na grantových příjmech, i když jsme se už dost posunuli a dokážeme si na nákladný provoz prostoru vydělat svými aktivitami. Pokud jde o programovou náplň, tam nadále využíváme granty. Pokud by nám však město bylo schopno poskytnout cenově výhodný prostor k fungování, jak tomu u prostor našeho typu často bývá, nemuseli bychom platit nesmyslné částky za soukromý pronájem a dokázali bychom být soběstační. Roli tedy hraje i pochopení pro důležitost komunitních prostor na straně vedení města.

Jaké kanály nejčastěji používáte k propagaci na veřejnosti a jak si myslíte, že jsou úspěšné?

I když poměrně hodně využíváme printovou reklamu (plakáty a letáky), nemyslíme si, že mají velkou účinnost, a tak se soustředíme spíše na sociální sítě a placenou reklamu na nich. Zatím se nám osvědčila i spolupráce s místním online zpravodajem a Deníkem.

Je něco, čeho se vám v Hranicích nedostává, ale nacházíte to v jiných regionech?

Myslíme si, že místní publikum je stále relativně dost konzervativní a málo náročné, respektive spokojené s tím, co zná už třicet let. Takže nejpopulárnější jsou tady gulášové a moto slavnosti, metalové a revival koncerty. Zájem o novou, jinou nabídku se objevuje, ale ve srovnání se sousedními regiony, jako je Valašské Meziříčí či Rožnov, je výsledek stále slabý.

Zabývá se vaše organizace nějakými tématy, která jsou podle vás specifická pro místo vašeho působení, případně celý region?

V loňském roce jsme se záměrně rozhodli zapojit do mezinárodního projektu (SR, PL, ČR), který se dotýká tématu menšin v naší lokalitě (Židé, Němci, Romové). Uspořádali jsme několik akcí se zapojením romské menšiny a rádi bychom v tom pokračovali, ale nemáme vytvořenou žádnou koncepci, která je v tomto případě žádoucí.