Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Jakým způsobem se změnila situace Bludného kamene v souvislosti s covidem? Co jste museli rušit?

MK: Nic příjemného to pro nikoho pochopitelně nebylo, program jsme ze dne na den museli téměř utnout, všechny koncerty, výstavy, které byly domlouvány v rámci České republiky i mezinárodně, skončily. Kluci přišli s myšlenkou postavit se tomuto problému prostředky, které byly v té době dostupné, tedy prostřednictvím internetu.

JF: Velice svižně jsme přešli na streamy. Zprvu jsme chtěli pořádat online předem domluvené akce, které jsme museli zrušit. Pak nám došlo, že to může být dlouhodobější program a můžeme oslovovat spřízněné umělce. Takže jsme okamžitě napsali open call na zasílání projektů, zaměřený na vizuální tvůrce, hudebníky, performery a tak dále. Každý čtvrtek v 6, 7 a 8 hodin jsme vysílali.

MK: Open call nebyla ale žádná střela do neznáma. Na Facebooku nás sleduje určitá spřízněná komunita, takže jsme trošku věděli, koho oslovujeme a kdo by mohl mít o naši výzvu zájem. To se víceméně potvrdilo.

JF: Zároveň jsme výzvu cíleně posílali lidem, u kterých nám přišlo, že by jejich vystoupení v tomto kontextu dávalo smysl. Osm nebo devět týdnů jsme potom streamovali. Bylo to dost náročné. Zabralo to podobně času, jako kdybys organizoval koncert. Myslím, že to ale mělo celkem úspěch. Tím, že to byl průřez a že se to celé odehrávalo na Facebooku, lidi to sdíleli a velice organicky se to rozšiřovalo dál.

MK: Bylo potěšující, že o účast na streamech byl zájem ze strany kvalitních a známých umělců. Nejen, že jsme umělce vyzývali, ale někteří i sami psali, že by svou aktuální práci rádi představili prostřednictvím nás tímto způsobem.

Propláceli jste za streamy honoráře?

JF: Symbolicky. Tak to bylo myšleno od začátku, pojali jsme to jako symbolickou podporu umělců v době, kdy přišli o hlavní zdroj příjmu. Každý umělec dostal 1000 korun nebo 40 euro.

Vím, že sólo měl v rámci streamovaného programu Petr Vrba, kdo další?

JF: Petr Vrba měl hrát s Michalem Zbořilem. Michal onemocněl, takže Petr zahrál sólo. Nebudu jmenovat všechny, ale na první stream zareagoval, během těch dvou dnů, kdy jsme to spustili, Hubert Kostkiewicz z polských Kurws, který zahrál kytarové sólo. Dále Eric Arn z Vídně nebo Vojtěch Rada―vizuální umělec, který pracuje ve 3D a navrhuje různé fiktivní imaginární architektury. Pak tam byli třeba Rafani, různí performeři a performerky jako Darina Alster, Lenka Klodová. Z muzikantů Martin Janíček, Alexej Švamberk. Náhodně se přihlásila maďarská skupina Ziggurat Project. Udělali performativní akci, která se odehrávala v celém bytě, zajímavě pracovali s kamerami. Šlo nám o to, aby umělci připravili výstup, který by co nejvíc odpovídal danému médiu. Za nejlepší osobně považuji dvě události, které neděláme úplně typicky, budějovické Rek s Liborem Staňkem, kteří zahráli koncert doplněný o čtení básní, a Tomáše Hrdinu z Ostravy, který teď žije v Dánsku a dělá noisovou hudbu. Užil jsem si to i přes obrazovku.

Na co se těšíte teď? Bude rozvolněno, budou naplňující akce...

JF: Letos se nám poprvé stalo, že jsme v lednu připravili výstavní plán na celý rok, řekněme tedy do listopadu. A najednou nám vypadly dvě výstavy, které nemohou být jednoduše přesunuté na pozdější termín, protože to byli zahraniční umělci. Nakonec jsme ty výstavy zrušili s tím, že nám to rozhodilo celý výstavní plán. Teď jsme se rozhodli, že uděláme výstavu Izolovaných spojení, což je cyklus, který jsme poslední dva měsíce streamovali. Připravíme instalaci těchto videí, protože to sice viděl Facebook, ale neviděla to Opava. Pro nás je důležité, aby se vědělo, co všechno Bludný kámen dělá, aby si to lidé nespojovali jen s výstavami, které probíhají jednou za měsíc nebo s tím, že zase někde vyčistíme nějaký prostor a uděláme tam velkou výstavu, které si lidi všimnou. Ale aby všechny aktivity, které Bludný kámen dělá například i v Ostravě, byly nějak komunikované. Teď tedy budeme videa prezentovat v galerijním prostoru.

MK: Nemá to být výstava, která jen dokumentuje, co bylo, ale má být sama o sobě zajímavá i bez té souvislosti. Ještě nás teď naplňuje velká výstava k výročí pětadvaceti let Bludného kamene, festival Pohyb―Zvuk―P rostor a vydání publikace, takže toho je dost. Od roku 2012 pravidelně pořádáme velké kolektivní výstavy. Letos chystáme výstavu, která se původně měla zaměřit na připomenutí činnosti Bludného kamene, ale rozhodli jsme se, že budeme reflektovat, co přišlo. Takže výstavu postavíme na specifickém tématu, které se váže k současné situaci, ale zároveň je pro nás obecně důležité. Nevím, zda je dobré prozrazovat více, abychom to nezakřikli…

Kde získáváte finance, jak funguje Bludný kámen po této stránce?

MK: Hlavně z ministerských grantů, někdy dostaneme podporu od města. Za rok to bývá několik set tisíc. Sponzory se nám získávat zatím nedaří.

Chtěl jsem se zamyslet nad kontinuitou Bludného kamene, čtvrt století je spousta práce, která se pořád nabaluje a lidský okruh spřízněných umělců se zvyšuje. Kde se bere váš okruh umělců? Kdo už je v něm takhle dlouho a jak vznikla kontinuita? Kolik umělců se v Bludném kameni vystřídalo?

MK: Bludný kámen vznikl, když jsem už patnáct roků aktivně pobýval v současném umění, především výtvarném. Měl jsem již své známé, přátele a kamarády, které bych mohl zahrnout do šířeji pojímaného konceptuálního okruhu. Patřili tam Jan Steklík, J. H. Kocman, Marian Palla, Jiří Valoch, Dalibor Chatrný, Pavel Rudolf, Vladimír Havlík, Ladislav Daněk, Jiří Šigut, Dáša a Milan Lasotovi, Jan Wojnar, Karel Adamus, Milan Maur, ale taky Adriena Šimotová, Ladislav Novák a řada slovenských umělců jako Desider Tóth, Klára a Milan Bočkayovi, Igor Kalný, Otis Laubert a mnoho dalších. Postupně přibývali umělci mladší generace a také zahraniční. Okruh výtvarných umělců, s nimiž jsem spolupracoval později v rámci Bludného kamene, byl poměrně široký, ale dalo by se říci, že většina vycházela z intencí konceptuálního umění, z možností intermediální tvorby a z východisek, které poskytovaly průzkumy vlastních výrazových prostředků. Podobně se to týkalo i hudebních okruhů. Ty byly a jsou tvořeny hudebníky, snažícími se o hledání netradičních cest, o experimentování, soustředění se na kvalitu, strukturu a architekturu zvuků, na rozšířené „neakademické“ možnosti hry na klasické nástroje, na „jiné“ zvuky tvořené nástroji vlastní výroby a podobně. Jsou to hudebníci, kteří pracují s jinými zvukovými souvislostmi, než je „jen“ melodie a harmonie, kteří se vyjadřují bez předem stanovených mantinelů s otevřenou myslí a hudbu chápou jako dobrodružný proces. Mohou vytvářet hluky nebo pracovat se zvuky našeho okolí. „Naše“ okruhy jsou poměrně široké a dynamické. Nemám pocit, že bychom se opakovali, spíše jsme věrni svým představám, které ale nemají rigidní hranice.

My jsme ještě s Kubou vzpomínali na prostor Gottfrei.

MK: Zdá se, že pro Bludný kámen je typické, že putuje významově akcentovanými prostory. Kromě specifické atmosféry bývalého kostela vedle Domu umění to byla třeba zrušená továrna Karnola, industriální Gottfrei, „zámeček“ Albertovec, bývalý Divadelní klub v někdejším klášteře a dva hluboké sklepy ve dvou různých historických budovách Slezského muzea. Dalším prostorem byl několik roků opuštěný skejťácký obchod, okna polepená vykřičenými reklamami. Byla to pěkná díra, stahovali se k ní feťáci, aby nebyli tolik na očích, v okolí plno odpadků... My jsme vše vyčistili, uklidili, vymalovali, vyspravili podlahu, udělali jsme tam dvě tři výstavy, pár koncertů a museli skončit. Tam jsme ale věděli, že náš pobyt je jen dočasný. Možná jsme současnému majiteli kavárny ukázali, jak je to zajímavé místo.

JF: Myslím, že jsme to ukázali celé Opavě. Bylo to v centru města ve velice pěkné lokalitě, ale úplně hluché a špinavé místo, kterého si nikdo nevšímal. Ve chvíli, kdy jsme tam udělali výstavu, tak ožilo. První výstava byla světelná instalace. Svítila i večer a jak je prostor celý prosklený, tak najednou úplně prokoukl a lidi si ho začínali všímat, dokonce se tam začali náhodně zastavovat. Takže jsme se po dlouhé době zase ve městě projevili.

To mě přivádí k otázce, jak je na tom Bludný kámen a Opava? Má vás město rádo a naopak, jak Bludný kámen vidí svou roli ve městě?

MK: Začátky Bludného kamene byly polosoukromé, odehrávaly se v domě, kde jsem s rodinou bydlel, na periferii Opavy. Měli jsme volný prostor po bývalé keramické dílně. Tu jsem přebudoval na čajovnu a nazval ji Bludný kámen. Nešlo o esoterickou čajovnu, ale o místo, kde se uskutečňovaly literární čtení, koncerty, přednášky o filozofii, společnosti, přírodě a tak dále. Na akce chodilo třicet až šedesát lidí, na čteních s Jáchymem Topolem či přednáškách o buddhismu nebylo k hnutí. Ale přesto to byla aktivita hodně komorní až rodinná. Po nějaké době jsme se přestěhovali do centra města, do místa, kde jsem shodou okolností v 80. letech organizoval výstavy, a tam jsme vytvořili Univerzitní klub―čajovnu Bludný kámen. Jeho nová činnost se nesla ve znamení spolupráce se Slezskou univerzitou, především s historiky, literáty a zvláště se studenty. To už jsme přerostli úroveň užšího okruhu insiderů a otevřeli se širší skupině návštěvníků. Brzy se z toho stalo opavské centrum alternativní kultury, hojně navštěvované mladými lidmi. Když jsme začali koncem 90. let působit v Domě umění, oficiální městské galerii, měl jsem pocit, že kulturní dění v Opavě silně ovlivňujeme. Všichni zájemci o hudbu, výtvarné umění, literaturu, film, divadlo a tak dále věděli, co je Bludný kámen. Bylo to v době, kdy v Opavě nebyly jazzové kluby, rockový klub skomíral. Takže jsme pořádali alternativnější jazzové, bluesové a rockové koncerty, divadelní představení typu Teatru Novogo Fronta, festivaly nekonformní hudby. Měli jsme působivé prostorové možnosti v samotném Domě umění, bývalém barokním klášteře, v Moravské kapli a zvlášť v interiéru kostela sv. Václava. Nikdo v Opavě nic podobného nepořádal.

Z Domu umění jsme museli po deseti letech odejít, v té době jsme už byli jednou nohou ve výše zmíněném Albertovci. Na spolupráci jsme se domluvili s novým ředitelem Galerie výtvarného umění v Ostravě, který finančně podporoval pravidelné koncerty experimentální hudby. V ostravské galerii Plato jsme organizovali intermediální zvukové performance a s Národním divadlem moravskoslezským jsme v jeho galerii pořádali výstavy. Z Opavy jsme se na čas vytratili, politická reprezentace nám tehdy nakloněna nebyla. Po nějakém roce jsme se vrátili zpět do podzemí výstavní budovy Slezského muzea, kde jsme založili galerii Cella, která funguje dodnes. Byla to temná kobka, ale povedlo se nám z ní udělat inspirativní výstavní prostor, v němž jsme uspořádali taky několik koncertů. Cella se pak stěhovala do dalšího sklepa a trochu později do bývalé márnice, kde sídlí nyní. Zažili jsme slušný zájem studentů Slezské univerzity, ale už několik dlouhých let nás navštěvují jen ti, kteří „vědí“. Dá se říci, že jsme se s tímto stavem smířili, obecně té situaci rozumíme, ale stále o svých aktivitách širokou veřejnost informujeme, pořád jsme otevřeni všem.

JF: Myslím, že se vliv na opavskou kulturu zase dost proměňuje. Od té doby, co šel Bludný kámen na okraj a začal dělat umění a hudbu pro velice úzký okruh zájemců, už nikdy nezískal silnou pozici v rámci kultury města. Taky proto, že v roce 2007 Bludný kámen v Domě umění vystřídala Opavská kulturní organizace, oficiální kulturní organizace města, která díky prostředkům a prostorovým možnostem převzala monopol na kulturu dotovanou městem. Veškeré další nezávislé kulturní projekty musely vytvářet alternativu.

MK: Bludný kámen věnoval první třetinu své existence aktivitám určeným širšímu okruhu zájemců. Dům umění byl městským výstavním prostorem, který nemohl sloužit jen úzce vyprofilované skupině. Ale i tam se nám toho povedlo hodně. Prostor je to velmi členitý a umožňuje pořádání několika odlišných výstav najednou. Atrium bylo zaměřené na mladé tvůrce, kteří se vyjadřovali jazykem geometrie. Oratoř byla věnována „jiným“ experimentálním médiím a projektům site specific. V hlavním prostoru se jedna tematická linie věnovala představování současných malířů jako Jiří Sopko či Michael Rittstein, jejichž tvorba měla nezpochybnitelnou hodnotu. V rámci této linie měli ale své retrospektivy také Jan Steklík či Marian Palla. Oblíbené byly koncertní řady představující jazzmany nebo alternativní rock, folk, etnickou hudbu a podobně. Kromě toho jsme pořádali festivaly Dva dny soudobé hudby nebo Pohyb-Zvuk-Prostor a samostatné koncerty s tvorbou, kterou nazvěme experimentální, jinou, novou… Zůstala nám jedna cesta―představování současného umění s důrazem na onu současnost.

JF: Myslím, že v tom spočívala role Bludného kamene v Opavě―vytvářel charakter opavského Domu umění, který měl v té době jméno.

MK: Když jsem byl ještě v Domě umění, tak jsem jeden čas docela intenzivně žádal po představitelích města, aby zprostředkovali možnost získání vhodného prostoru. V té době se spojovala či rušila řada základních škol, budovy se uvolňovaly… Naše snaha nikdy nebyla korunována úspěchem. Dnes by mě něco podobného už ani nenapadlo.

Každopádně zbývá otázka, co tedy chcete nyní Opavě předávat?

MK: Jestli to není trochu patetická otázka. Děláme jen to, o čem jsme přesvědčeni, že je kvalitní, co se nám líbí a co nás baví. Budeme samozřejmě rádi, když to v Opavě nějakou stopu zanechá.

JF: Myslím, že roli hraje spousta různých faktorů. Opava je na konci světa, už jen dostat se tam znamená udělat si výpravu, a zpátky po vernisáži už se domů jednoduše nedostanete.

MK: A jak jsme byli rádi, že rychlík z Prahy už jede přímo do Opavy.

JF: To byl možná jeden z největších úspěchů minulých let. Teď dokonce jede i jeden Regiojet z Prahy. Myslím, že v týmu, který funguje posledních osm deset let, jsme se přirozeně naladili na to, že děláme něco, co je na okraji zájmu, a děláme to rádi. Neděláme to s ambicí, aby to bylo na okraji zájmu, spíš je to pro nás přirozené. Všechny v kolektivu zajímají podobné věci, ať už to je experimentální hudba nebo performance, které nemají zájem mainstreamové veřejnosti. Vlastně jsme se všichni shodli, že cesta, kterou se ubíráme, pro nás funguje, dává nám smysl a naplňuje nás. Sisyfovský kámen tlačíme dál, protože smysl pro město to má. Přestože na vernisáže a koncerty chodí skupina stejných lidí, tak je zcela zásadní ta možnost, že na ně chodit můžou. O Bludném kameni se daleko víc ví v rámci republiky nebo na experimentální scéně v Evropě než v Opavě. To je asi věčný problém, protože divácká základna bude vždy omezená i s ohledem na to, že potenciálních návštěvníků je tady míň.

Když jsem sem začal jezdit hrát, tak jsem si říkal, že kdyby každé okresní město mělo jednoho Klimeše, tak máme v kultuře vystaráno, ale pak přišel konec Domu umění a přesun do Ostravy. Stalo se mi, že jsme se domluvili s Martinem, že koncert v Opavě nebude, protože sem nikdo nechodí, a v Ostravě ano. Proměňuje se nějak příliv a odliv publika?

MK: V Ostravě se to střídá. Jeden čas chodívala větší parta, pak třeba studenti z Fakulty umění. Poslední dva roky to zase bylo s počtem návštěvníků slabší.

Já jsem měl minimálně v Domě umění pocit, že je tu velice vychované publikum, které se naučilo chodit.

JF: To je podle mě tou kontinuitou.

MK: Tehdejší studenti a mladí lidé, kteří chodívali, se vrátili či naopak odešli na vysoké školy do jiných měst a už tam zůstali a noví nejsou nebo mají jiné zájmy. Někdy je možná potřeba trochu ty mladé popíchnout. Kdysi, když se něco šustlo, tak to každý hned věděl a musel přijít.

JF: Ale teď se neustále něco „šustá“.

MK: Teď se „šustá“ všude.

Tak nadpis bychom měli… Kubo, jak jsi se seznámil s Bludným kamenem ty?

JF: Nevím, co bylo první setkání, ale pamatuju si nějaké výstavy z Domu umění, kdy jsem ještě neznal Martina, ale věděl jsem, že existuje Bludný kámen.

MK: Chodil jsi do ZUŠky?

JF: Jo, chodil jsem do ZUŠky. ZUŠka sousedí s Domem umění, takže jsme chodili i na výstavy. Utkvěla mi ale až výstava Mariana Pally, jedna z pozdních v roce 2006. Ta na mě hodně zapůsobila. Tím, že jsem se v té době nepohyboval na poli současného umění, jsem tyhle polohy neznal. Byl jsem ve věku, kdy jsem ty věci teprve objevoval. A potom koncert, který musel být v podobné době, možná o něco později. Popravdě nevím, jak jsem se na něj dostal. Byl jsem tam s mámou, bylo to v Moravské kapli, část byla vevnitř a část venku. Uvnitř hrál Martin Küchen na saxofon, to bylo něco fantastického, byl jsem poprvé na čtyřicetiminutovém koncertě, kde nezazněl jediný saxofonový tón, bylo to takové to jeho profukování saxofonu, mačkání klapek a práce s dechem. To byla iniciační věc, kterou jsem měl spojenou s Bludným kamenem.

Jak probíhala tvoje cesta k Bludnému kameni dál?

JF: Pak jsem jezdil na výstavy do Albertovce, už mi bylo nějakých patnáct. Začali jsme se o ty věci zajímat, a jakmile se něco šustlo, tak jsme za tím běželi. První výstavy, co jsem začal dělat v Celle, byly v roce 2013. To šlo přes staršího bráchu, který byl s Martinem v bližším kontaktu. Nás ty aktivity přirozeně zajímaly, tak jsme je vyhledávali, začali jsme na nich pomáhat a pak je i spolupořádat... A teď už není cesty zpět.

Dopracovali jste to až tak, že Martin psal, jestli si nechci radši popovídat s „těma mladejma“. Budeš to Martine předávat, chystáš se na odpočinek?

MK: Já se chystám Bludný kámen předat posledních deset let. Vždycky kolem Vánoc máme členskou schůzi, kdy se volí předsednictvo a předseda. Poslední čtyři roky už ale ani nahlas neříkám, že končím. Vím, že je to zbytečné. Ale teď zase začnu. S předsednictvím je spojena administrativní práce, která mi ani trošku nesedí. Je problém, že Matěj a Kuba Frankovi nejsou v Opavě, a Vendula Kolářová s Nelou Bártovou studují vysoké školy, takže tady taky nejsou. Radovan se jasně vymezil, chce být ten, který je na telefonu, když mu zavoláme, že potřebujeme instalovat, vymalovat, udělat webové stránky nebo něco podobného, tak je vždy ochoten, ale něco organizovat, vymýšlet už nechce. Takže to zbývá na mně. Rozhodování a hledání nových témat ale děláme už léta společně.

JF: Myslím, že teď hodně funguje, že se o všem snažíme rozhodovat kolektivně. To, kam se budeme ubírat, vychází z konsenzu čtyř až šesti lidí, podle toho, kolik se nás k té konkrétní věci sejde.

MK: Vnitřní fungování Bludného kamene je dobré.

Takže co se týče dramaturgie, už to není jen o Martinovi, ale rozhodování je kolektivní. Jak moc přetrvává nastavený Martinův styl?

JF: Já myslím, že absolutně.

MK: Jsem moc rád, že jsem Kubu potkal. Cítil jsem se v Opavě trochu osamocený. Jsme si s Kubou i Matějem názorově blízcí, spojuje nás zájem o současnou hudbu i výtvarné umění a můžeme se vzájemně obohacovat.

JF: Ale funguje to oboustranně. Kdybych tehdy nebyl na koncertě Küchena, kdyby Martin nedělal tuhle hudbu, tak se k tomu dostanu oklikou nebo vůbec. Můj vkus, můj styl, to, co mě zajímá, do velké míry utvářel Bludný kámen, respektive Martin Klimeš. To, co Martin před lety nastavil a byla to alternativa, se teď přesunulo do polohy experimentu. Když přijdeme s něčím lehčím, elektroničtějším, tanečnějším, tak to Martin často obrblá. Ale v základu se myslím shodujeme, takže tu linii, kterou stanovil Martin, stále držíme.

MK: To myslím není v tom, že bych to stanovil, to není nějaká úzká linie. Těžko to nazývat avantgardou, to je pojem pro dvacátá, třicátá, možná šedesátá léta. Těžko se mi hledá pojmenování, pro to, co nás zajímá, ale víme to, cítíme to velmi podobně.

JF: Nejsme radikálně nastaveni jenom na cageovskou vlnu. Snažíme se v tom spektru pohybovat celkem rozkročeně, ale zároveň máme nějak nastavené propustné hranice.

Je Bludný kámen značka?

MK: To by ses měl ptát spíš lidí okolo.

JF: Do určité míry jo, pojem „klimešovina“ nebo to, co dělá Bludný kámen, je tu celkem zavedený a používaný.

MK: Teď už ne, myslím...

JF: Občas to ještě zaslechneš.

Tak to je pochvala, ví se, co se děje…

MK: Není to vykládáno jako kvalita, ale spíš ve smyslu odpovědi na otázku „Jaký byl ten koncert?“

JF: To je značka.

Rozhovor vznikl původně pro Mapu Perpedian Nadace Agosto Foundation v roce 2020.