Obytná krajina

Přemysl Mácha

Jak uspořádat naše prostředí tak, aby se v něm dobře žilo, je otázka, která potrápila již mnoho myslitelů a praktiků. Esej Obytná krajina 1, kterou na toto téma krátce po válce napsal architekt a teoretik architektury Ladislav Žák, patří bezesporu mezi klenoty českého krajinářského urbanismu. Podobně ve svých knihách o veřejných prostranstvích uvažuje také známý dánský architekt a urbanista Jan Gehl.2 Navrhuje přestavět naše města tak, aby podporovala sociální aktivity a přispívala k utváření sousedských a komunitních vazeb. Jeho realizace najdeme po celém světě, patří mezi ně i newyorský Times Square. Gehlovy myšlenky inspirovaly celou generaci architektů, urbanistů i sociologů a našly uplatnění v mnoha českých obcích a městech. Nadace Partnerství dokonce na podporu kvalitního veřejného prostoru vytvořila zvláštní grantový program Veřejná prostranství, který vede k revitalizaci parků, náměstí a ulic napříč republikou.

O významu fyzického prostředí pro sociální aktivity a vazby určitě nelze pochybovat. Nejednou však vidíme místa přetvořená dle Gehlova návodu, jak zejí prázdnotou a pomalu zarůstají a chátrají. A naopak pravidelně vídáme záběry z přeplněných ulic v konžské Kinshase, indickém Dillí, v brazilských favelách či romských osadách na Slovensku, kypících životem. Je z nich zřejmé, že to, co místa oživuje, není jejich urbanistické a architektonické řešení, ale jsou to lidé, kteří se zde scházejí, architektuře často navzdory. Obytná krajina tedy není pouze ta, která má teoretické předpoklady k dobrému životu. Je to především krajina, v níž spolu lidé chtějí žít.

Současné sociální vědy pohlížejí na krajinu jako na událost. Krajina v tomto pohledu není věc či stav, ani to, „kvůli čemu lezeme na rozhlednu“ (jak dle českého krajinářského folklóru prý jednou trefně vystihl kolega Jiří Sádlo). Je to časově a místně podmíněný tělesný, intelektuální i citový prožitek světa, který je do značné míry sdílený a spoluutvářený. Nebo, jinak a méně vědecky―je to trvale emergentní zázrak. Stejným způsobem bychom pak měli vnímat i obytnost krajiny―jako vzácné chvění, přátelské pozvání ke společné práci či křehký moment spojení, který je třeba hýčkat, kultivovat a neustále obnovovat.

Hlavním zdrojem tohoto zázraku jsou lidé, kteří se rozhodli nečekat, až to někdo udělá za ně. Nesnesli pohled na zarostlý sad, opuštěnou kavárnu, rezavějící kříž u cesty či chátrající fabriku a nechtěli dále dojíždět do sousedních měst, aby si poslechli kvalitní hudbu, naučili se novým věcem, vypili dobrou kávu nad pěknou knížkou či poklábosili s přáteli, sousedy i náhodnými příchozími o věcech, které je zajímají. Jsou to lidé, kteří své myšlence věřili natolik, že byli ochotni jí obětovat svůj čas i peníze, aniž očekávali veřejné ocenění či vlastní prospěch.

Sociální energie, kterou tito nadšenci svou činností generují, podporuje vznik dalších aktivit a dodává sebedůvěru a naději všem, kteří nad místem, kde žijí, již možná lámali hůl. Z lokálních ohnisek činorodosti se rodí krajina, která je přívětivější. Udržitelnější. Pestřejší. Otevřenější. Laskavější. Obytná.

Jakkoliv mám občas pocit, že to s českou společností i krajinou jde od desíti k pěti, pestrá paleta aktivit a nápadů prezentovaných v této publikaci mě naplňuje obrovskou nadějí i motivací k tomuto kolektivnímu dílu aktivněji přispívat. Krajina je naše společné dílo―nebo spíš dělání. A obytná krajina je chvíle radosti ze společné práce a společného výsledku.