Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Podle čeho jste si vybrali Meznou jako místo, kde budete žít? Znali jste v kraji někoho?

Ne, to vůbec. Chtěli jsme bydlet na vsi, a protože tehdy ještě nebyl dostupný internet, tak jsme chodili po kraji a hledali dům, který na nás čeká. Protože bylo jasné, že už někde existuje, jen zjistit kde. Často jsme takhle našli domy, které byly prázdné, což nám hned i místní v hospodě odkývali, ale samotný prodej, to už nebylo tak jednoduché. Zkoušeli jsme to prvně v Novohradských horách, ale nic. K Mezné jsme se dostali přes inzerát. Šli jsme se sem podívat, bylo to v zimě. A klaplo to.

Takže klíče pro výběr spočívaly spíše v tom, jak dům vypadá sám o sobě a v krajině, nebo jste zvažovali i informace týkající se dostupnosti a dalších praktických souvislostí?

Jó, dostupnost, infrastruktura a tak, to vůbec! Nám šlo o to, aby byl starý, aby měl ducha a hlavně aby nebyl zničený nějakými rekonstrukcemi. Tenkrát jsme samozřejmě nevěděli nic o tom, jak je potřeba o domy pečovat, takže čím starší, tím pro nás lepší, mohla to být klidně úplná zřícenina. To už bychom dneska asi nezvládli.

A jak se ti tu žije společensky? Vím, že občas se sousedy sušíš seno, chodíš třeba do chalupy vedle na pokec? Jak vás vůbec místní v tak relativně malé obci přijali?

To já můžu těžko posoudit. S některými se bavíme víc, snažím se konverzovat o takových těch praktických věcech, co a jak, ale o obecném dění v obci toho zase tolik nevím, a nové lidi, kteří se přistěhovali, neznám. Na druhou stranu vedu kroniku obce a už jsme tady vlastně starousedlíci, takže pamatuju třeba dědu Hunalovýho a Mácu, což většina lidí ne, protože tu tehdy nebyli. Psala jsem o Mezné brožurku a teď bych měla napsat novou; pro lidi, kteří tu koupí a opravují dům, aby věděli, co je zač, jakou má historii, aspoň v kostce, co se dá napsat, aniž by to příliš uráželo. A nějak celkově uchopit vesnici, ukázat, proč jsou některé věci zkrátka takhle, kudy teče voda, čili to, co my, kteří jsme tu už déle, chápeme, ale nově příchozí neví.

Zapojuješ místní do svých výtvarných aktivit? Lidé na venkově bývají obecně konzervativnější, takže výtvarné umění bývá ztělesněno především závěsným obrazem, nejlépe krajinomalbou. Nechají se vtáhnout, nebo spíš utíkají?

Jednu dobu jsme se snažili měnit obrazy v hospodě, ale tam právě byly vždycky oblíbenější klasické krajinky, než to, co jsem tam já tahala. Ale některé moje věci tam myslím ještě visí―dlouho jsem v hospodě nebyla. Pak bývá dobrou příležitostí vernisáž výtvarného tábora LinoLágro. To je veřejná událost na návsi a někdo z místních se toho vždycky zúčastní. Dřív třeba ještě děti roznesly do všech domů pozvánky, které samy namalovaly. Anebo nám sousedky chodí stát modelem.

Jak dlouho už LinoLágro pořádáš?

Letos je to pátý ročník.

A odkud jsou účastníci? Šíří se to asi především po známých, ne?

Jsou tak odevšad. To byl záměr, aby se tu mohli potkat lidi z různých míst a s místními. Jsou tu děti z Prahy, od Litomyšle, z jižních Čech, ještě by to chtělo někoho třeba od Brna. Já vlastně ani nevím, jak si to řeknou. Letos jich máme osmnáct. Většinou si hned zamlouvají místo na příští rok, ale přicházejí i noví. Jak stárnou, tak už můžou zase pomáhat mladším, nebo těm, co jsou tu poprvé. Nechtěla bych, aby tu byli všichni stejně staří―takhle se výborně doplňují, vytváří grafický tým.

Prakticky celý statek, všechny místnosti, bývalé chlévy, prostor dvora se změnil na ateliér, všude někdo ryje, tiskne nebo maluje, vrší se tu věci, nářadí, tisky, makulatura. Spí se venku?

Ve stanech nebo na seně.

Pro osmnáct lidí musí někdo taky uvařit. To přeci nemůžeš stíhat.

Tady je úplně hvězdná kuchyně, bez nich by to vůbec nešlo! Klára je moje spolužačka ze střední školy, výtvarnice, grafička, a ta vždycky, když k nám přijela na návštěvu, tak vařila, ale vařila tolik a tak, že jsem si říkala, že to chce nějaký větší formát, než je moje rodina. Takže až na základě té kuchyně vzniklo LinoLágro. V hvězdném týmu je ještě moje kamarádka Olinka, učitelka, ta je zase skvělá přes veškerou další péči o děti, utírání blitek a tak, a dokonce máme jednu mladou medičku, která dobrovolně umývá ve škopku nádobí, jen aby mohla poslouchat v kuchyni ty frky. A my ostatní si tady jen v klídku s dětmi ryjem lina a tiskneme.

Tak to je vlastně taková dočasná, týdenní komunita.

Vždycky se na to těšíme jak děcka! Akorát letos moje děcka, Johanna s Matoušem, přijely z tábora a tady už to začalo, tak to už moc nemusely. Ale zvládli jsme to taky.

Když inscenuješ taková setkání, propojuješ různé lidi, máš představu, že se tím výtvarným tvořením, tím uměním dá v lidech a ve společnosti něco změnit?

O tom jsem přesvědčená. Čím jiným?!

Ptám se i proto, že je vcelku běžné, že do galerií za uměním chodí ti, kteří už většinou nějak „proměnění“ jsou. Větší potenciál v tomto směru pak právě vidím v takových přesahových aktivitách, kde se potkají různé skupiny.

Když se podíváš třeba tady, co dělají Emilka s Aničkou, tak ty nikdy nebudou chtít být výtvarnice, ale rozumějí tomu skvěle. A to je ono. Je to jako s četbou, zkušenost s textem člověka posunuje. Co vytvořily třeba tady, to je naprosto brilantní využití techniky postupně odrývaného linorytu ve vztahu k příběhu a vyprávění.

Když jsme u toho růstu, v současném umění jsou silným tématem environmentální nebo ekologické otázky, prosakují i do tvých realizací a aktivit?

Do výtvarných asi tolik ne. Ale určitě to prosakuje do hospodářství, do toho, že mám krávu, a do byznysu s mlíčninama. Krávu každému táborovému vedoucímu! To je přeci skvělé, kravka ti nadojí litry mléka, a ty máš konečně potřebný počet krků, který všechny ty jogurty a smetanový omáčky zkonzumuje! Mít tábor a krávu, to jde dohromady.

O tobě je známo, že toho děláš za padesát tisíc životů. Je něco takového, co zrálo nebo zraje, co bys dělat chtěla a nemáš na to teď kapacitu?

Chtěla bych si urovnat život tak, abych se dostala k malbě a k ilustrování, které mě baví. To znamená tak tři dny volna v týdnu. K tomu statkaření, které bych zvládala tak, že otočím seno, zase chvilku kreslím. V tom byla hrozná doba koronaviru, protože to bylo samé vaření, a na to, co bych chtěla dělat svého, vůbec nebyl čas. Kromě malování a ilustrování bych chtěla ještě trochu chodit mezi lidi. Což splňuje střední umělecká škola, kde učím, protože tam přicházejí lidi z různých chalup.

Zajímavé, jak jsi mluvila o tom covidu, myslím, že řada lidí si v té době právě našla víc času na sebe, ale odpadaly společenské akce, které zase naopak tvoří nemalou část tvých osobních aktivit. Tak jsem si říkal, že ta největší proměna mohla být u tebe právě v tom omezení spolčení.

Společenské akce jsou teď pro mě už spíš něco navíc. Když to po mně někdo hodně chce, tak tam jedu. Ale teď v červnu jsem se uvázala s Tancem Praha, jezdili jsme tančit kravské představení a to bylo moc―vždycky dva dny někde pryč, pak na den sem, honem zpracovat mlíko, a zase dva dny jinde. Tohleto popojíždění po různých destinacích, ještě s nějakou skupinou, už asi nedávám.

Vzpomínám, že jsi na jaře říkala, že jestli přestanou platit ta covidová omezení, že se z toho, co jsi naslibovala, zblázníš.

Ale to je vždycky tak. Kdybych si mohla udělat na tři dny výlet třeba na Vimpersko, a přitom tam sem tam odehrát představení, tak by to bylo super, ale tohle ježdění je vždycky v kvaltu, vždycky spousta zařizování a řízení, a to dobře nefunguje. Mně nijak nevadí být víc tady. Ještě tu mám les, který mě taky hodně baví, a třeba bych se mohla dostat i k tomu knihtisku!

Nedávno jsi taky přestala učit na základní škole ve Vlásenici. Přesto se na vlásenickou školu chci zeptat, strávila jsi tam relativně dlouhou dobu, je to malá škola postavená na principech Montessori. Co to tam pro tebe jako učitelku výtvarky znamenalo, ve vztahu k práci s dětmi?

Myslím, že ve Vlásenici by to byla skvělá práce pro nějakého preventistu. Tam se nestaví výtvarná laťka, jak mají děti kreslit. Ale jde o to, že je člověk při práci pozoruje pod záminkou hodiny kreslení, a sleduje, jak fungují. A to se dá potom nějak vyhodnotit, zobecnit a něco s tím dělat. V hodinách „výchov“, jako je výtvarka anebo i tělocvik, se tohle dělá strašně dobře, protože vidíš, jak někdo maká, i když mu to nejde, a jinej zlobí, i když by prostě mohl. A to je vlastně problém, který mají i v těch jiných předmětech.

Je něco, co by se mělo v regionu zlepšit? Myslím v oblasti kultury a vzdělávání, kde se pohybuješ. Něco, co cítíš, že potřebuje změnu, nebo co by třeba pomohlo i tobě, aby se ti tu lépe fungovalo?

Přála bych si, aby se obecně výtvarka, a konkrétně řeknu třeba na pelhřimovském gymnáziu, učila nějak vtipněji. Aby žáci byli vedeni k tomu, něco formulovat, používat kritické myšlení. Aby jim nebyly věci jen předkládány, ale aby si odpovídali na otázky, co to znamená nebo co by to mohlo znamenat. Nebo kdyby mohli navštěvovat třeba hodiny v Heleníně, kdy naši studenti obhajují své práce, aby slyšeli, jak o tom přemýšlí a mluví člověk, který se pokouší uměním prosadit a zařadit to svoje do nějakého širšího kontextu. Mohla by to být spolupráce, i pro helenínské žáky by to bylo zajímavé mít porotu z vrstevníků, kteří se snaží do těch šíleností proniknout.

Takže myslíš především propojovat instituce.

Propojovat instituce, školy, lidi a cvičit si kritické myšlení vůči tomu vizuálnímu. Protože všichni jedou na instagramech, a málokdo to rozebírá. Přitom by na to měli, ale nejsou zvyklí. Nikdo to po nich nechce, ani výtvarka je k tomu nenutí.

Výtvarka se bere jako oddych. A pro neodbornou většinu společnosti je výtvarné umění zkrátka vizuální záležitost, obraz má působit sám o sobě, a slovo do něj vlastně nepatří. Když se pak někdo pokouší slovem ozřejmit obraz, třeba k překvapivému výsledku, tak se o tom hovoří jako o okecávání.

Ale já jsem ilustrátorka, což je práce spojující slovo s obrazem, a myslím si, že je to právě něco, co by se mělo pěstovat. Není tak těžké naučit se převádět slovo sem a tam; do obrazu a zase zpátky. Já jsem si to ještě rozšířila o položku tance, takže cestování mezi slovem, obrazem a tancem.

Předpokládám, že výrazněji nepostrádáš ani nějakou družbu s jinými podobně smýšlejícími lidmi, ty sis je dokázala natáhnout…

…až do pokoje! Mně to říkala i jedna paní, a to mi přišlo vtipné, jestli mi prý na vesnici nechybí ta kultura? A pak povídá, vy to vlastně máte dobrý, vy jste sama sobě kulturou!

Ty jsi aktivní, ale jsi taky aktivistka. Pořádáš každoroční pochod s tibetskou vlajkou.

To je jediný můj aktivismus. Ale pochod s tibetskou vlajkou bych chtěla udržet. Já to ale nezvládám organizačně. Potřebovala bych někoho, kdo trasu naplánuje, udělá pozvánku aspoň třeba na facebook a v cíli domluví spřátelenou hospodu nebo obecní úřad, kde se vlajka vyvěsí. Jeden ročník byl opravdu ve velkém, kdy jsme udělali i přednášku v knihovně, ale organizace je těžká.

Chtěla jsi někdy žít v komunitě?

Dřív jsme si říkali, že je ten dům pro nás moc dobrý, že jsme si ho ani nezasloužili a měli bychom se o něj se všemi podělit. Ale pak to bylo hrozné. Jednou jsme si řekli―to jsme ještě neměli mobily, v obci byla telefonní budka―že budeme ležet v posteli tak dlouho, dokud nepřijde další návštěva. Ale leželi jsme asi dvě minuty. To se vůbec nedalo. Taky s dětmi to už nejde. Dokážu si ještě představit další podobnou akci, jako je to LinoLágro, jen třeba pro dospělé, ale to je maximum.

Co tě žene do dalších aktivit?

Třeba to, že tu mám knihtiskařský stroj a chtěla bych ho rozjet! Teď taky píšu básničky. To mě hodně baví. A jde to tak snadno, až mě to překvapilo. Takže jsem trochu vyměnila malování obrazů za psaní. Ale malování mě taky baví, vzdát bych se toho ani nemohla. Hlavně ty hintrglasy―když mám půdu plnou nasbíraných skel a rámů, tak to už musím. A ilustrace. Je toho hodně.

Nedávno ti vyšla knížka Kráva, která, ačkoli vypadá zase jinak, rámcově navazuje na předcházející úspěšné Kozí a Psí knížky. Chystáš už nějakou další?

Teď dělám knížku o lese a pak bych chtěla o ptácích, protože tím jsem se hodně zaobírala v poslední době. Učila jsem se ptačí hlasy. Dokonce jsem kvůli tomu absolvovala kurz. Samozřejmě jsem v tom špatná, musím to furt pilovat. Ale šíleně mě to baví!

Takže teď chodíš venku a říkáš si, ha, strnad volá a támhle řehtá straka. Nebo koho poznáš?

Tak poznám, ale každý pták má několik hlasů.

Jasně, takže potom dokonce víš, co ten pták právě dělá!

Přesně tak.

Tak to se hezky všechno propojuje i s lesem, o který se staráš.

Jo. V lese chceme s Pavlem postavit rozhlednu. Je to v místě triangulačního bodu a pořád se tam říká U rozhledny. Krajina se tu teď hrozně změnila, lesy mizí, najednou vidíš tam, kam nikdy vidět nebylo, je potřeba se ji naučit znovu s těmi všemi průhledy a novým uspořádáním, a na to je nejlepší mít rozhlednu. I když je to do určité výšky spíš posed. Je to obývání krajiny, příležitost, díky níž se tam třeba lidi naučí chodit. Navíc je teď spousta dřeva.

Bude to vypadat jako posed, nebo to získá nějaký speciální architektonický tvar?

Návrh už je nakreslený, máme ho od architekta Arnošta Káby. Už i domlouváme, že by záměr mohly převzít i další vesnice, triangulačních bodů byla spousta.

Chtěli jsme dělat poutní křížovou cestu. Jednotlivá zastavení by stála na soukromých pozemcích, abychom se nemuseli s nikým dohadovat. U nás v lese je třeba pramínek, tak tam by mohlo být jedno. A říkali jsme si, že každé zastavení by si mohl ten člověk řešit sám, takže by se do toho promítl i svéráz tvůrce. Mám obecně ráda chození krajinou. Když vidím, jak tudy nějací lidi jdou, tak na ně halekám, jestli nechtějí mlíko. A to se mi líbí, když lidi táhnou krajinou a když je to na vesnicích vstřícné a otevřené a lidi se pak nebojí zajít.

Tak každopádně do Mezné zajít mohou―počkej, až to zveřejníme.

V podstatě tady u nás kdykoli přespat na seně není problém.