Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Můžu se zeptat, jak tě napadlo koupit tuto prvorepublikovou vilu?

Obdivoval jsem ji vždycky, když jsem kolem chodil do školky. Představoval jsem si, že je nahoře hvězdárna. Víc nás dětí ze sídliště tam chtělo bydlet. Chodili jsme kolem se soudružkou na vycházky a snili o tom, co se v tom domě děje. Je to velký kontrast, vila postavená na konci 19. století vedle paneláků.

Dočetla jsem se, že vila byla uprostřed ovocného sadu.

Vedlejší ulice se jmenuje Sadová. Sad byl zrušen. Můj odhad―v osmdesátých letech. Vegetace kolem domu zůstala, například i tady ta borovice černá. Patřila k zahradě domu, původně 19. století měl tady zahradu každý dům.

Když jste sem před dvěma lety přišli, tak to tu bylo hodně jiné než dnes. Co všechno jste už udělali?

Zdi domu vypadají skoro stejně, dneska je jen rozdíl, že máme přízemí celé zasklené a máme nová okna. Okolo domu se nedalo projít. Společně jsme tu vykosili trávu a nálety. Nedala se tu nikde skladovat biomasa, takže jsme ji museli postupně odvážet. Průšvih největší, který se nám snad podaří opravit letos, je, že vila měla funkční vodovodní přípojku a asi týden před tím, než jsme to koupili, sem vlezl nějaký zloděj a urval vodoměr. My jsme přišli, ve sklepě plavaly podlahy. Naštěstí vandalové zničili i záchod a tím mohla voda odcházet a nezůstávala v domě. Museli jsme to nejdřív zabezpečit, a než se to povedlo, tak nám správce sítě řekl, že už nám to na starou vodovodní přípojku nepřipojí. Budeme muset letos kopat novou. Ale už jsme se posunuli, máme vystavené stavební povolení. Kopání přípojky bude velké dobrodružství, protože nemáme peníze, abychom si zaplatili firmu, tak to vykopeme s lidmi, kteří to umí, a budeme se modlit, abychom to celé nějak zvládli.

Jak celý počin se zabydlením vily vnímají sousedé?

Myslím si, že veskrze pozitivně. Dokonce jsem byl dneska ve stavebninách, a paní prodavačka mi říkala, že jsme slavní, že o nás někde četla. Za námi teď chodí ze širšího i z toho bližšího okolí. Letos začali chodit už i dospělí, mnohem hojněji než v předchozích letech. Část lidí na nás ze začátku koukala skrz prsty, teď už jsme je přesvědčili o tom, že to tady s tím místem myslíme dobře a s místními lidmi také, a to se všemi.

Pochopila jsem, že je to sousedský dům a všichni, kteří jej chtějí užívat, musejí přispět k tomu, co tady vzniká.

Ano, to je úplně základní podmínka. Týká se to naprosto všech kromě kojenců, i ty malé děti musejí alespoň udělat záhonek nebo vytrhnout plevel, každý může přispět. Na začátku jsme s tím bojovali, že sem lidi chodili čekat, co dostanou. A takhle to tu nefunguje. Kdyby ten člověk měl umřít hlady, tak mu pomůžeš. Nemůžeš mu vyprávět, jak má chytat ryby, ale pomůžeš mu. Ale když někdo takhle funguje celý život, tak tím mu moc nepomůžeš. Tady si lidé tvoří něco sami, pro sebe, jednak k tomu budou mít lepší vztah, také vztah k okolí, a také je to osobně zvedne, sami sobě dokážou, že mají na víc než si jednou za měsíc chodit pro sociální dávky. Naší činností se snažíme bořit předsudky a mýty, které kolem Janova panují.

Nepanuje tu přeci jen stále nedůvěra? Jsi takzvaně bílý, „gadžo“.

No jasně. A to já mám samozřejmě také. Není to jenom o rase, etnicitu bych do toho úplně nemíchal, i když tam samozřejmě je nějaká drobná bariéra, ale už jsem se za ta léta, co pracuji jako sociální pracovník, naučil tento příkop zasypávat. Je normální, že existuje nedůvěra mezi lidmi, které neznáš. Zatím je to tak, že se tu musíme otrkat, je to tu křehké, s některými už máme pouto poměrně silné, ale stále jsem na začátku. Jsme tady od roku 2019, ale pořádně jsme začali dělat až v roce 2020. To už bylo trochu veselejší, naběhly i nějaké peníze od dárců, abychom tady mohli trávit více času a nějak to tu dávat dohromady, ale zastavil nás covid.

V mezilidských vztazích to bylo v tomto období hodně těžké, komunitní setkání neuděláš online, když se s těmi lidmi neznáš, tak to moc nefunguje. To nás trochu zbrzdilo. My jsme ale nezaháleli, dělali jsme na vnitřních prostorách, kvůli omezení jsme se tu střídali a udělali jsme alespoň nějaké zázemí. Dneska už je to lepší. Teď už se rozvolnilo, lidé sem opět začínají chodit. Ze svých vzpomínek na dětství si vybavuji, byť si to člověk trochu maluje, že problémy, které vznikají soužitím většího množství lidí, jsme řešili tak, že jsme vždycky měli funkční sousedské vztahy. Proto sousedský dům. Holky to jednou špatně přečetly a řekly přátelský dům.

Když je to na ulici Přátelství, tak možná proto.

Ano, možná proto, máš pravdu.

Co by ti nyní pomohlo? Když by někdo přišel a řekl, že by vám rád pomohl, jakou formu pomoci byste uvítali?

Nyní si myslím, že jsou potřebnější místa, po tornádu ve Stebně a na Moravě, ale až se to tam opraví, tak samozřejmě dobrovolníků tady nebude nikdy dost. V průběhu minimálně dvou tří let budeme lidi potřebovat, samozřejmě budeme potřebovat nějaké peníze na materiál a tak. To se snažíme shánět od velkých dárců. Takže peníze a čas lidí. Ten čas může být buď nějaká fyzická práce, od jednoduchého vyklízení suti, kterou tu ještě máme, nebo kulturní náplň. Někdo, kdo může například trávit čas s dětmi, které sem přijdou, protože když potřebujeme něco vyřešit kolem domu nebo řešit něco s dospělými, je potřeba zabavit děti. Když přijde maminka nebo tatínek s pěti dětmi, tak nemůžeš řešit nic jiného. Jedno usne, druhé jde do školy, třetí přijde ze školy. Máš tu stále takovýto koloběh. Abychom mohli uvolnit dospělé, ukázat jim svět z trochu jiné perspektivy.

Je to tedy sousedský dům a zároveň komunitní centrum?

Komunitní centrum je takový terminus technicus, mně se více líbí sousedský dům. Také to není nikde ukotvené v zákoně, nikdo neví úplně, co to znamená, sousedé si náplň dělají sami. Já jsem vyhořelý sociální pracovník, nebaví mě dávat věci do tabulek, protože tam lidi nepatří. Patří k sobě, ven, do nějakého veřejného prostoru, tak si myslím, že je lepší, když je to sousedský dům. Prostě pro sousedy a sousedi jsou i Němci, Brazilci, kdokoliv.

Máš nějaký vzor, jak to jinde funguje, jak by sis přál, aby to vypadalo i tady?

Tuto myšlenku jsem si přivezl a začal o ní přesvědčovat i ostatní lidi ze spolku v roce 2012, možná 2013, kdy jsem jako zaměstnanec charity odjel na projekt Člověka v tísni. V Německu funguje síť několika center, kam jezdím pravidelně, AJZ―Alternatives Jugendzentrum. Ale to Jugend tam není tak důležité, jezdil jsem tam, když mi bylo přes třicet. Všechno to bylo přirozené, a to mě fascinovalo. Můj vzor je tam, ale každý stát má samozřejmě svá úskalí, jak to pojímá. V Německu by také mohly být některé věci jinak, ale myslím si, že by v Čechách hodně stačilo, kdybychom se tím inspirovali. Trochu si stále hrajeme na čárky. Ty si kdykoliv vymyslíš a o ničem to nevypovídá. Je smutné, že sociální začleňování se řeší nějakým fotbálkem, stolem na stolní tenis, a to jsou ty nízkoprahy, taková ta centra s paternalistickým přístupem, mně to přijde jako hodně dětinská koncepce. Myslím si, že v 21. století už bychom mohli být někde dál.

Asi se tento systém i sám vyčerpá, co myslíš?

Třeba v Trnicích jsme dělali dobrou akci, kterou si mladí zorganizovali převážně sami, tam už jsou na hraně šestadvaceti let a byli to schopní zorganizovat. Udělali si talentovou soutěž, sehnali si na to peníze. Kdyby to byl ale nízkopráh, lidi by tam už dávno přerostli. Oni by měli být ta další generace, která přebere otěže. Takhle bychom to chtěli i tady. Představujeme si, že za čas tu vyroste generace, která to tu převezme. My budeme dělat kulturní dílčí věci a oni se budou více starat o komunitu. To je ta velká vize do budoucna, ke které prostupnými dílčími kroky směřujeme.

Nyní tu v domě máte skupiny lidí, kteří ho využívají ke své zájmové činnosti. Je to tak?

Jsou tady trojí nájemci. Lidé, kteří dělají fantasy. Lidé, kteří dělají graffiti a street art, a jedna holka, která tu má ateliér. Sami si opravují části domu. Já se snažím ve volném čase, který nemám, opravovat svou část domu, kde budu bydlet, která bude bytostně moje, naší rodiny. A část bude veřejná, kde se nyní lidé střídají a různě zapojují, zatím po troškách. Jsou lidé, kteří tu udělali hodně. Nyní sem společně často chodí jedna rodina, spíše klan, je to několik rodin dohromady. Teď tady máme další takový klan, vztahy jsou složitější, můžou být konflikty mezi lidmi ze sídliště a najít harmonii je těžké. Budou se tady střídat. Nějak to budeme muset vymyslet. Lidé se zapojují a každý by si měl vymyslet, co ho na tom bude bavit dělat v rámci celku. Třeba tě baví šít oblečení, tak budeš mít šicí stroj, bude tu parta šít oblečení. Další parta může kreslit.

Je hodně činností, které také organizuješ v okolí vily, třeba graffiti festival na opravené zdi ve vaší ulici. Jaká byla odezva? Plánujete pokračování?

Záleží, na jakou se ptáš. Účastníci byli tuším hodně nadšení. Navíc jsme poslední graffiti jam okořenili vystoupením rapperů z Ústí, takže fakt mazec. Ale třeba jedna skupinka haterů nám pak nadávala, že obrázky jsou podle nich ošklivé. Pravda je ta, že je malovaly děti. Dětem jsme vysvětlovali, kam graffiti patří a kam ne. Naučili je základy. Byla to akce pro děti a ty si ji užily, a to je pro mě rozhodující. Podobné akce budeme určitě opakovat.

Také se snažíte dělat hudební soutěže. Jak probíhají?

O soutěžení to úplně není. Spíš takové jamování, hledání harmonie a krapet hudební teorie. Teda žádné noty, ale vhled do stylů a taky ukázat, který nástroj je na co, což je pro mě osobně taky někdy záhada, ale naštěstí na Libuši chodí lidi, kteří vědí, co a jak. V budoucnu bychom rádi postavili nahrávací studio a nahráli pár skladeb. Nejoblíbenější je tu hip hop a rap. Jak jinak, prostě Amerika.

Jaké jsou nyní podmínky návštěvy sousedského domu?

Máme to vymyšlené tak, že první sobotu v měsíci máme setkání, kde se naplánuje celý měsíc. Jak bude zhruba probíhat, kdy budou sousedské brigády, kdy se bude udržovat prostor a kdy tu část můžou mít některé skupiny pro sebe, aby se třeba nepotkali lidé z jiných klanů. Samozřejmě to tu má určitou kapacitu. Někdy se sejde třicet lidí a za chvíli je jich čtyřicet. Někdy tu fungují bez nás, mají to tu sami, někdy byl i nějaký nepořádek a docházelo k obviňování: to byli oni, to byly jejich děti. My nechceme vyvolávat konflikty nebo rozepře, chceme, aby to bylo harmonické. Tak jsme se dohodli, že se budou střídat. Myslíme si, že v rámci společného sobotního setkání se hrany budu postupně obrušovat. Do toho děláme větší kulturní akce, ale to je jednorázová aktivita. V pátek třináctého děláme druhé narozeniny Libuše. Přijeď.