Cartography of (Eco)systems: Black Edition

Začněme krátkým představením historie galerie.

JP: Galerie města Blanska navázala na Galerii v předsálí, která fungovala již v průběhu 80. let na jiném místě. Současná galerie byla založena v roce 1991 a tehdy vznikla i její budova. Nejprve přízemí, které funguje jako multikulturní centrum a klub důchodců, poté bylo pro účely galerie přistavěno horní patro. V průběhu 90. let několikrát hrozilo zrušení či stěhování galerie, ale naštěstí k tomu nedošlo.

Kdo tvoří tým galerie a jak funguje?

JP: Na začátku jakési obrody galerie stála Petra Herotová. Ta přišla kolem roku 2005 na pozvání místního sběratele Jiřího Štarhy a s jeho pomocí získala jistou politickou podporu pro svůj záměr zkvalitnění dramaturgie galerie. Ta předtím příliš nefungovala, konaly se tu i výstavy neuměleckého charakteru, například výživových doplňků. Když pak Petra odcházela, snažila se to předat někomu, kdo to nepotopí. Proto zde po ní působila řadu let Olga Hořavová, ve stejné době jsem tady začala pracovat i já a Olu později vystřídala Jolana. Já se tu stále motám, ale oficiálně jsem teď na mateřské. Kromě Jolany jsou tu nově Andrea Kaňkovská a Júlia Chodúrová, v době Jolaniny mateřské zde byla Ivana Hrončeková. Dohromady máme mezi sebe rozděleno 1,5 úvazku. Co se týče řízení, tak zde nefunguje žádný hierarchický systém. Musí být stanovena vedoucí, což je Jolana, ale spousta věcí vzniká v diskuzi, ve vzájemném vyjednávání. Funguje tu také širší galerijní rada a konzultujeme s lidmi, kteří tu pracovali či se kolem galerie pohybují.

JCH: Tím, že je tu větší svoboda, to pak také člověka víc baví.

Žijete zde v Blansku?

JP: To je takový mix. Jolana je z Blanska, já tu mám rodinné vazby a žiji v nedaleké vesnici, podobně i Júlia, Ivana bydlí v Brně.

JCH: Při výběru tento faktor bereme v úvahu. Je to dobré z hlediska operativnosti a také vazeb na komunitu a práce s ní. Jsme sice rádi, když přijedou návštěvníci z Brna a odjinud, ale hodně důležití jsou místní, kteří kontinuálněji chodí na vernisáže či programy a jsou hlavní podpůrnou složkou.

Využíváte dobrovolnictví?

JP: Občas se přihlásí například studenti. Přichází z potřeby splnit si studijní praxi či proto, že je to zajímá. Ale i s nimi se snažíme uzavřít nějakou smlouvu, aby za svou práci dostali odměnu.

JCH: Tuhle platformu ale asi neumíme nějak zvlášť využít.

JP: Mě vždycky zajímal klub důchodců pod námi. Před dvěma lety jsme se snažili iniciovat spolupráci, ale nepodařilo se to příliš nastartovat. Stále jsou to dost oddělené vesmíry.

Jak jste financováni?

JP: Město nám platí provoz, energie a platy a ve srovnání s jinými srovnatelnými obcemi v okolí je poměrně štědré, dává nám asi 1,5 milionu ročně. K tomu pak máme půl milionu z grantů Ministerstva kultury, který je kompletně využit na realizaci výstavního programu. Pokoušíme se i o jiné granty, ale to zatím nevyšlo.

Podívejme se na výstavní program. Zajímalo by mě, jak ho tvoříte, jaké perspektivy sledujete.

JCH: Je tu deset výstav ročně, polovina ve velkém sále, polovina v „pracovně“. Program je výsledkem vzájemného dialogu kurátorského týmu.

JP: Sama za sebe se tu snažím prosazovat program, který vychází z toho, co mě zajímá. Je to generace starších autorů s konceptuálním zázemím, nastupující od 70. let, dále pak projekty, jejichž témata pociťuji jako aktuální―jsou angažované, zabývají se ekologií. Nezaměřuji se ale úzce a vybírám si autorky a autory napříč generacemi, podle toho, zda k tomu mají co říct. Také se snažíme obsáhnout různá média―tedy zahrnout malířskou výstavu, další více intermediální, kolektivní kurátorský projekt. K tomu se snažíme zvát i externí kurátory.

JCH: Vychází to i z osobních kontaktů, které máme například na FaVU. Ola sem zase více přivážela slovenské autory, protože studovala v Bratislavě. Snažíme se také nakombinovat autory přicházející odjinud a místní. Tím rozvíjíme komunikaci s komunitou, je to vstřícný krok vůči ní. Lidé umělce znají a funguje jako jakýsi most, který je sem přivede a oni pak třeba zjistí, že to, co se zde děje, není úplně mimo jejich chápání. A takováto akce nám může i radikálně zvýšit návštěvnost, za což jsme také hodnoceni.

Jsou zde v regionu zajímaví umělci?

JCH: Tyto výstavy jsou často více osobní. Nemusí to být nutně stoprocentní výkon, ale zase se k tomu váže nějaký příběh, který se dotýká zdejší společnosti.

JP: Já jsem se na počátku bránila „lokálnímu umění“, měla jsem pocit, že galerie by měla přinášet věci, které zde nejsou. Postupem času jsem ale tento názor změnila. Zjistila jsem, že pro přežití galerie je naprosto zásadní představovat, pokud ne lokální umělce, tak lokální témata. Ukázalo se, že s mnohými místními autory, kteří nesplňují parametry současného umění, lze pracovat jako se zajímavým fenoménem. Příkladem je výstava Zdeňka Táborského―místního malíře suvenýrů z Moravského Krasu. Za pomoci současného kurátorského uvažování a instalování se z ní podařilo udělat prezentaci, která měla mimikry aktuálního dění. Já jsem s tím byla jako kurátorka spokojená a zároveň byla obrovsky navštěvovaná.

JCH: Tohle ale aplikujeme po malých dávkách, jednou za čas.

Má na váš program a fungování vliv blízkost Brna?

JP: Historicky jsou tady vernisáže v sobotu, což bylo asi myšleno i jako příležitost pro Brňáky, tip na víkendový výlet. V tomhle je to pozitivní, že je zde nedaleko komunita lidí, kteří se o umění více zajímají. Další výhodou je možnost spolupráce s galeriemi, jako je Dům umění města Brna, TIC, Fait Gallery―například v zapůjčování fundu na výstavy. Někdy se ale taky stává, že se překrýváme a plánujeme stejné výstavy. Výhodou je také blízkost FaVU, její pedagogové a studenti také tvoří část programu.

V programu máte častěji výstavy s environmentálními tématy, reflektujete tuto problematiku také v provozu galerie?

JP: Já tu v zimě pořád chodím a zastavuji topení. Snažíme se také šetřit na instalačním materiálu. Obecně je ale jednodušší se k tomu přihlásit, zatímco v praxi je to těžší.

JCH: Mám pocit, že jsme se nedostali o moc dál než k třídění odpadu. Je to závislé i na jiných osobách, například na vyjednávání s paní uklízečkou, a někdy v tom běhu událostí není prostor se na to tolik zaměřovat. Někdy se třeba matou kategorie recyklace a „bordel“, já mám tendenci schovávat úplně všechno, ale to také nejde. Snaha tady je.

JP: Je to také akcentováno v doprovodném programu―používají se věci, které zbyly z výstav, tematicky jsou zaměřené na ekologickou výchovu.

Jakým dalším aktivitám se galerie věnuje?

JCH: Ke každé výstavě se snažíme dělat doprovodný program. Pandemická karanténa podnítila další nápady. Na Velikonoce jsme vydaly brožuru Návod k upotřebení jara. Byla to kompilace návodů na drobné všední činnosti inspirované konceptuálním uměním Mariana Pally, Jiřího Koláře, Vladimíra Havlíka a Lucie Králíkové. Byla volně dostupná v předsálí vchodu, v takovém výdejním okénku, jak jsme to nazvaly, a vcelku to zafungovalo. Nevím, zda lidé byli tak hladoví po činnosti, nebo už měli po krk digitálního prostředí a tohle bylo hmatatelné, každopádně o to měli zájem. Na vyžádání jsme to posílaly i do Prahy, jižních Čech…

Podobně jsme pak pokračovaly prvního května v návaznosti na Svátek práce a zahálky, což je minifestival, který zahájila před pár lety Iva Hrončeková. Letos se nemohl uskutečnit, a tak jsme vyrobily pohlednice s akvarely Veroniky Vlkové, pro které si lidé mohli opět přijít a poslat je jako blahopřání. K současné výstavě jsme vyrobily pracovní listy v edici Art to Go, které jsou i s materiálem také lidem k dispozici. Mezi tradiční záležitosti patří letní výtvarná dílna―workshopy s pozvanými lektory, inspirované výstavami, které proběhly. Teď chystáme příměstský tábor, což bude teprve druhý ročník.

JP: Do budoucna bychom chtěly u dílen dosáhnout finanční soběstačnosti.

JCH: To je ale otázka. Poplatek může být pro místní lidi brzdou, zvlášť když je pro ně obsah v první chvíli obtížněji uchopitelný. I proto jsem zrušila vstupné na výstavy.

JP: Také jsme začaly dělat kurzy kresby a malby, ale kvůli koronaviru se to zatím příliš nerozběhlo.

JCH: Dále se pravidelně účastníme dvou, tří městských akcí, což přispívá k našemu zviditelnění. Oslav sv. Martina, kterému je zasvěcen místní kostel, což je docela velká akce s jarmarky a průvodem, u nás se konají na to navázané výtvarné dílny. Pak jsou to Velikonoce a nedávno vzniklá akce Zažít Blansko jinak―takový velký pouliční mejdan. Podnětem k němu byl náš již zmíněný Festival práce a zahálky, který má ale alternativnější charakter. Vzájemně by se měly během roku střídat a doplňovat. Realizace těchto událostí souvisí také s novou situací, kdy většina městských institucí získala nové trochu mladší vedení, což se projevuje i v jejich snaze o spolupráci, která nahradila dřívější pocit konkurence.

Jaké funkce by měla vaše galerie v rámci komunity plnit?

JP: Galerie by měla být součástí života města, jeho kulturní platformou, ale s přihlédnutím k možnostem a schopnostem prostředí. Nemá cenu se snažit násilně překonávat stropy vnímání, které jsou zde nastaveny. Už dávno jsem pochopila, že přicházet jako misionář a ukazovat, podívejte, tohle je současné umění, nedává příliš smysl. To vás budou lidé ignorovat.

JCH: Někdy je to takové zvláštní, že věci, které zde děláme, nám uvnitř galerie smysl dávají, ale neuvědomujeme si, že jiným dávat smysl nemusí. To se ukázalo v odpovědích dotazníků, s nimiž tu kdysi pracovala Kateřina Šedá, kterou jsme si sem přizvaly. Pro některé byla naše činnost úplně mimo. V tomto je zde situace dost jiná než v Praze nebo Brně.

JP: Proto je třeba nacházet nějaké chytřejší způsoby, jak na to dotyčné naladit. Lidé umění nemusí přímo milovat, ale měli by ho respektovat a akceptovat, i když tomu třeba plně nerozumí. Mohou se naučit, že to může být zajímavá náplň dvou hodin, které odpoledne stráví s dětmi v galerii. Cílem je tedy zprostředkovávat současné umění, ale citlivě a srozumitelně, aby to místní neodradilo.

JCH: Lidé by měli mít pocit, že se tu děje něco, čeho má smysl se účastnit, měli by na to být do určité míry hrdí a stát za naší institucí.

Co od vás očekává váš zřizovatel, tedy město?

JP: Teď zde zažíváme jakési zlaté časy. Kulturní středisko města Blanska má nového ředitele, díky čemuž se spousta věcí výrazně pozvedla. Je tu lepší atmosféra a asi poprvé cítíme z této strany podporu.

JCH: Poprvé se zdá, že nás berou. Nejsme bráni jen jako mimozemská civilizace, která, když už tu musí být, ať si to tedy dělá a hlavně přitom nepůsobí nahoře problémy.

JP: Co se týče městského zastupitelstva, na počátku je to často tak, že když je zvoleno nové, tak si udělá výlet do galerie. Mnozí ze zastupitelů, pokud tu nebyli už s minulou reprezentací, přichází poprvé a často nastává v něčem i kreativní nedorozumění. V galerii je výstava Davida Možného, ale oni ji nevidí a ptají se, proč je galerie prázdná. A tak se jich začneme ptát, jestli někdy byli v galerii současného umění, třeba i ve Vídni… Základními parametry hodnocení jsou návštěvnost a schopnost generovat zisk. Teď se to i zde trochu mění a začíná být zvažován i symbolický, nejen finanční zisk. Ale protože ta změna právě probíhá, tak se nám to špatně posuzuje. Nesnaží se nám ale ovlivňovat konkrétní program, takže v dramaturgii výstav máme obrovskou svobodu.

JCH: Já si myslím, že je to ale i tím, že pravidelně získáváme grant z ministerstva. To je pro nás takový štít, před nímž si někteří říkají: Já tomu nerozumím, ale vyšší instance to oceňuje, a tak do toho nebudu moc rýpat. Kdybychom ty peníze chtěli po městě, tak by realita byla pravděpodobně dost jiná.

JP: Někdy je také potřeba vyjít vstříc a udělat například výstavu Milana Knížáka. Ukázat, že neděláme jen výstavy divného umění autorů, které neznají, ale že jsem schopni oslovit i toho velkého umělce. Ten sice taky dělá divné umění, ale znají ho.

Je možno pojmenovat základní charakteristiky, témata či problémy města a jeho obyvatel?

JCH: Z historického hlediska je Blansko dělnické industriální město, jehož obyvatelé sem často přišli relativně nedávno za prací. Po ní chtějí odpočívat, spíš tak trochu každý sám pro sebe nebo na svém, a nemají potřebu vytvářet si městskou zábavu nebo různorodější formy komunitního života.

JP: Na druhou stranu ale právě fakt, že to bylo dělnické industriální město, motivoval určitou vůli do kultury investovat. Vznik Galerie v předsálí se zajímavým výstavním programem může souviset se snahou prostřednictvím kultury řešit sociální otázky města vystavěného z nově příchozích lidí.

JCH: Tehdejší vedoucí Galerie v předsálí paní Irma Charvátová, která u nás zrovna teď vystavuje, nám popisovala, že kulturní oblast byla tehdy víc řízená, byla tu spousta kroužků, z nichž některé měly dobrou úroveň.

Jana také uváděla urbanistické problémy Blanska, které pravděpodobně souvisí s prudkým růstem města v době popisovaného industriálního rozmachu. Poukazovala na ně ve zmíněném výzkumu i Kateřina Šedá, která se domnívala, že zde chybí přirozený střed města.

JCH: Mám pocit, že centrum není příliš dobře nastavené k tomu, aby žilo, a proto se také vylidňuje. Souvisí to i s rozprodejem soukromníkům, růstem nájmů a tak dále.

JP: Typickou kauzou je případ hotelu Dukla, veliké budovy v centru. Už jeho výstavba v 70. letech byla velký problém a později se změnil v dělnickou ubytovnu, místo sociálních nešvarů. Řešilo se to před každými volbami a nakonec bylo rozhodnuto v referendu o jeho odstranění. Na jeho místě pak vznikla jakási relaxační zóna a hřiště. Nicméně jeho základy v zemi zůstaly a i to naznačovalo, že se objeví návrh na novou zástavbu, což se také stalo. Proti tomu se ale zvedla veliká vlna odporu, první tak velká, kterou jsem zde zaznamenala, a město to nakonec zastavilo. Což, myslím si, je i vlivem Brna, odkud se sem stěhuje spousta lidí, kteří snad přestanou Blansko brát jen jako noclehárnu. Registruji, že mnoho lidí, kteří zde žijí teprve pět, deset let, začíná být aktivní. Což se musí dřív či později projevit i na městské politice a uvažování o městském prostoru.

Reagujete nějak na tyto podmínky a dění?

Často se snažíme z nějakého místního fenoménu udělat téma výstavy. Hotelu Dukla se věnoval Josef Dabernig, natočil zde film, který se nedávno promítal v letním kině. Teď budeme dělat výstavu, která tematizuje Moravský kras. Do budoucna mě láká výstava věnovaná Rudolfu Barákovi. To je velmi kontroverzní postava komunistického politika a ministra vnitra z 50. let a rodáka z Blanska. Jsem zvědavá, jak to místní prostředí příjme, protože obecně je Barák vnímán velmi negativně, ale na druhou stranu spousta starších lidí říká, že měl i pozitivní stránky, že velmi dbal, aby jeho město vzkvétalo. Barák byl také známý sběratel umění, a když byl později uvězněn, jeho majetek, včetně například obrazu od Picassa, byl v Blansku vystaven, s čímž chceme také pracovat. Historických výstav tu bylo víc, jedna se věnovala blanenskému kulturnímu podhoubí.

Jak funguje v Blansku občanská sféra? Spolupracujete s někým?

JP, JCH: Nejvíc teď asi spolupracujeme s farností, protože zdejší farář je nakloněn umění a umí lidi nadchnout. Děláme spolu Martinské slavnosti nebo velikonoční programy. Kulturní středisko bude spolupracovat s hudebním klubem Gauč. V rámci workshopů saháme mezi své známé, například do místní street artové skupinky. Spolupracovaly jsme také s cestovatelským festivalem a v návaznosti na něj dělaly výstavy―například horolezeckých soch Štefana Papča. V rámci výstavy Marty Fišerové Cwiklinski jsme zas měli přednášku Zbyňka Spíška, který si říká Jan Oskeruše a stará se o stromy v okolí a vysazuje nové. Bylo tu divadlo Kolárka. Hudební doprovod vycházel z místní scény. A jinde zase narážíme―paradoxně se nedaří spolupráce s místní Základní uměleckou školou. Jako by odtamtud vycházela jakási nedůvěra k současnému umění nebo pocit konkurence.

JCH: Ale funguje domluva s konkrétními učiteli. Na výukové programy chodily například dvě učitelky s učni z Metry, což byli patnácti, šestnáctiletí studenti. Mě to dost bavilo―například jsme vytvářeli objekty z montážních pěn. Velký prostor galerie využívají také další spolky―jednou až dvakrát týdně zde zkouší pěvecký sbor Rastislav a Komorní orchestr města Blanska. My zde vytváříme jakési provizorní zázemí, ale je pro ně tak trochu nedůstojné.

Je zde v okolí nějaká další zajímavá kulturní iniciativa?

JP: Často tady fungují spíše individuality, jakési první vlaštovky. Mám pocit, že je teď trend unikat z města. Jsou to „klimatičtí uprchlíci“, lidé, kteří si už nemohou dovolit drahé nemovitosti. A tak odchází na venkov opravovat chalupy po předcích nebo si tam něco zakoupili a snaží se vytvářet individuální kulturní iniciativy, na které zvou své kamarády. To je Jan Karpíšek v Útěchově, ve Vilémovicích bydlí Hynek Skoták… Počítám mezi ně i sebe, protože jsme se v kontextu pandemie rozhodli opustit podnájem v Brně a přestěhovali se do Ludíkova, kde opravujeme dům po rodičích. Na podzim chceme pozvat ateliér Vasila Artamonova a udělat plenér zaměřený na regionální malbu. Domlouváme to s místními zemědělci, aby studenti mohli portrétovat práci na polích, sběr brambor…

Jaké máte vize do budoucna?

JCH: Mně by se líbilo udělat zde volnočasové zázemí. Mohla by zde fungovat kavárna, art shop, ateliér, čítárna… Když sem člověk přichází, tak je to zde tak trochu sterilní, a proto vstupuje opatrně či nedůvěřivě. V tomto smyslu by mohla být galerie živější.

JP: Mě od začátku zajímá, jak místní přimět, aby sem chodili, a zároveň to udělat tak, aby současní umělci měli důvod přijet a vystavovat tu. Také je pro mě důležité hledání cest, jak prostřednictvím současného umění uchopovat lokální fenomény, zviditelnit je i mimo samotný region.