Interview

We will be reconstructing until the end

Interview with Pavel Matela

Jan Freiberg

Farmstudio je projekt kulturního centra, situovaný do prostor bývalého zemědělského statku z počátku 19. století v obci Vysoká na Kokořínsku. Jeho zakladatel, fotograf Pavel Matela, provozuje Farmstudio od roku 2014, přičemž spolek Farmstudio – středisko umění a kultury vznikl na začátku roku 2018. Konají se zde rezidenční pobyty, sympozia, kurzy, dílny, festivaly, plenéry uměleckých škol, svá pracovní soustředění zde uskutečňují divadelní a taneční skupiny. Kromě uměleckých projektů nabízí Farmstudio prostor k fyzické práci, v plánu je věnovat se například ovocnářství. Celý rozsáhlý areál prochází procesem postupné rekonstrukce, a to bez dotací či jiné podpory z veřejných zdrojů, pouze se zapojením vlastních sil a za pomoci dobrovolníků. Spolek vydává vlastní zpravodaj Farmstudio Journal.

Jak vznikla celá myšlenka Farmstudia a jak projekt pokračuje?

To není lehké rekapitulovat. Chtěl jsem dělat něco kulturního, s potenciálem rozvoje. Nevěděl jsem přesně co, ale zaujalo mě, že i když nevíte, co přesně chcete a začnete něco dělat, časem se to ukáže. Chtěl jsem pro svůj záměr koupit nemovitost.

Měl jsi představu o lokalitě, mělo to být na venkově?

Představa byla například obrovské silo nebo jatka, kde uvnitř v růžku budu mít budku, ve které budu fungovat a postupně ji zvětšovat. Postupně se moje vize měnila v továrnu uprostřed lesa. Pět let jsem jezdil a hledal. Našel jsem sice menší a jednodušší místa, ale ta neměla potenciál růstu. Ten současný prostor má sice potenciál růstu, ale také potenciál tě ubít.

Našel jsi to pravé místo. Jak se vyvíjely tvé představy o tom, čím ho naplnit?

Zajímalo mě živé umění. Také jsem chtěl začít jinak žít. Do té doby jsem vydělával peníze focením, bral a nyní jsem chtěl něco budovat. Říkal jsem si, kdo jiný by se do takového podniku pustil, když ne já.

Co dalšího se mělo odehrávat?

Myslel jsem si, že obětuji dva roky života, abych dal statek do pořádku. To byl nesmysl, jen rok jsem vyklízel suť a nepořádek. Areál budu rekonstruovat do konce života. Už zpočátku jezdili spřátelení umělci na plenér, trávili tu čas. Zázemí nebylo dokonalé, první čtyři roky jsem se tu sprchoval s konví venku před domem.

Už od začátku jsi měl dobrovolníky a brigádníky?

Ano, takhle to bylo nastavené. Také jsem dost zájemců odradil svým velkým tempem a vnitřní nervozitou. Skončil jsem dvakrát na ARU s akutním vyčerpáním organismu.

Jaké prostory připravil a uvedl do provozu?

Správně se rekonstruuje jedno po druhém, já musím dělat všechno najednou, jinak by mi to spadlo. To znamená, že žádný prostor není úplně hotový. Nyní jsou v areálu dvě ruiny historických stodol, jedna je velmi cenná. Měly by být do budoucna pohledové, ale nikoliv funkční. Dále se v areálu nachází multifunkční kulturní prostor, bývalý chlív a sýpka sloužící jako galerijní prostor. Potom obytný dům, kde žiji, ale když přijedou rezidenti, sdílejí řadu jeho částí se mnou. Svůj správcovský prostor stále ještě nemám.

Kdy jsi celý areál koupil? A odkdy tu provozuješ kulturní činnost?

V roce 2014. Už v roce 2015 sem jezdili na plenéry studenti z Fakulty užitého umění a designu z Ústí nad Labem. Veřejné otevření bylo ale v roce 2016, kde jsem otevřel Galerii Díra, která sídlila v otvoru po elektrorozvaděči, abych se stal poprvé v životě kurátorem. Ale v průběhu vernisáže jsem otvor zazdil, protože jsem si uvědomil, že kurátorem být nechci. Pak začaly multižánrové akce, festival a výstava dohromady. Po Díře jsem otevřel novou galerii v bývalé sýpce. Od roku 2018 funguje model galerie, dále výstavy v celém areálu statku, především máme výstavy rezidenčních umělců a z toho vyplývá, že tu pořádám také rezidenční pobyty. Z výstav v areálu statku některá díla zůstávají už natrvalo. Pořádají se tu často i privátní akce, většinou lidí od výtvarného umění nebo hudby. Poslední dobou se rozjíždějí přes Novou síň rezidence divadelních souborů, které u nás nacházejí klid a zázemí pro přípravu představení. V září 2021 přijede na tři týdny polská divadelní skupina. To je pro mě zatím nový rozměr. V létě tu bude zájmová skupina malířů a malířek s lektorem. Připravujeme komentované prohlídky pro děti. Zajímaly by mě literární rezidence a byla tu na rezidence i skupina filozofů. Jogíny ani hokejisty jsme tu neměli, zato tu bylo dvakrát předvolební setkání s občany Vysoké. Občas tu je svatba, ale pořádáme je v případě, že se berou lidé od kultury nebo mají svatby nějaký kulturní program.

Jsi na venkově. ****Vstupuješ s umělci ****i ven do krajiny?

Většinou jen krátkodobě. Při vernisáži nebo performance. Svolení prezentovat díla na soukromých pozemcích v krajině zatím nemám.

Jak probíhá rekonstrukce a přestavba areálu?

Poslední rok jsme nejvíc času věnovali dešťové vodě. Dokončujeme napojení na třicetikubíkovou nádrž, do které bude sváděna voda ze střech. Určitě bude na zalévání, ale mohl by z toho být i vodní prvek do areálu. Stále řešíme historickou cihlovou podlahu v bývalém kravíně. Poslední dva tři roky řešíme konzervaci ruin historicky nejcennější části areálu – stodoly, to je důležitý historický prvek.

A jaké jsou plány na příští rok?

Pokračovat v tom, co jsme nestihli dodělat. Kromě omítek a fasád bych chtěl vytvořit nové rezidenční bydlení. Apartmány. Teď váhám, zda bych na to sehnal peníze. Byla by to rekonstrukce v řádu milionů.

Uvažuješ i o komerčním, nekulturním využití objektu?

To je velmi citlivá věc. Nemyslím, že je realizovatelné míchat komerční službu s uměním. Zatím nevím, z čeho se bude dělat rekonstrukce objektu, ale věřím, že i ty nekomerční služby by měly uživit objekt v udržovacím režimu.

Kdysi jsi uvažoval o tom, nabízet práci při rekonstrukci areálu statku jako „zážitek“, za který by turisté platili jako třeba za jízdu na koni nebo za vstup do galerie. Jak to dnes pokračuje?

Zkoušel jsem to. Fyzická práce je velmi důležitá i pro mě. Je to forma terapie. Co se týká zpoplatnění fyzické práce, tu představu mám, ale společnost na to není ještě zralá. Myslím, že v české kultuře nejsou lidé většinově ochotni odevzdávat práci komunitě. Mají své majetky, chaty a chalupy a po své civilní práci jdou pracovat a obhospodařovat svůj další majetek a nepotřebují vyhledávat takové možnosti.

Dovedeš si představit, že by se lidé, co ti darují svůj čas formou práce stávali třeba akcionáři tvého majetku, třeba jen velmi malé symbolické části?

Ono to tak je, ale nikdo to neví. Někdy je práce darovaná člověkem, který není zvyklý pracovat, spíš prací pro mě jakožto organizátora té práce. Když by někdo přijel pracovat rekreačně, měl by za to platit, aby se vyplatilo se o něj starat. Bylo pár lidí, kteří pracovali za velice výhodných podmínek, a je fakt, že si tyhle lidi píšu na papírek, a pokud by celý projekt krachl a já musel statek prodat, vyplatil bych je za jejich práci. Takže je to moje tajná akciovka, o které akcionáři nevědí, že jsou akcionáři.

Četl jsem před lety rozhovory s dnešním papežem Františkem, jsou z doby, kdy ještě fungoval „pouze“ v rámci jihoamerického kontinentu. Zdůrazňoval právo na důstojnou práci, o práci hovořil z křesťanské pozice jako o spirituální záležitosti, kterou kapitalismus o duši připravil.

Já uvažuji o workshopech, dílnách, kde by se učila stará řemesla. Workshopy na klasické rukodělné techniky. Restaurování nábytku. Lidová řemesla. Stavební techniky. Omítání. Štuky, které ale nejsou umělé a jsou stále prakticky použitelné.

Do jaké oblasti kromě kulturní a umělecké tvoje práce zasahuje, například environmentální, sociální či politické?

Kulturní a umělecké v širším smyslu, naše činnost se týká téměř všech zmíněných oborů. Ačkoliv to může znít až protikladně, tak se věnujeme živému experimetální umění a současně záchraně a péči o kulturního a přírodního dědictví. S poučenou kreativitou přistupujeme ke kreativitě živelné a naopak. Dále klademe důraz na fyzickou práci. Představuje pro nás nejen nutnou podmínku pro záchranu a rekonstrukci našich objektů, ale vnímáme ji jako relaxačně terapeutický fenomén. Pořádáme mezinárodní dobrovolnické workcampy a dokonce i vyloženě ergoterapeutické pobyty pro jeden domov pro osoby se zdravotním postižením.

Spolupracujete s místní komunitou? Daří se místní nějakým způsobem zapojit?

Snažíme se a částečně se to daří. Uměli bychom si představit větší propojení, ale bohužel narážíme na předsudky a obavy. To je ale u podobných projektů zcela logické a to zvláště v případě, kdy působíte v místě, kde nemáte předchozí vazby. Přesto se nám daří spolupracovat například s místním Sokolem nebo s lidmi okolo evangelické komunity. Také postupně navazujeme spolupráci s aktivními subjekty ze širšího regionu. Jsme stále ve fázi „basic research“, takže otevření téměř všemu, ale na druhou stranu se nezajímáme o vyloženě mainstreamové záležitosti. Oslovujeme, nabízíme, reagujeme, hledáme, zkoušíme, ale nemáme kapacitu ani chuť někde někoho uhánět.

Máme zájem spolupracovat všude, kde to dává smysl pro obě strany. V posledních dvou letech jsme získali menší finanční podporu přímo od obce Vysoká a letos i z Fondu kultury a obnovy památek Středočeského kraje. Máme dokonce i dva pravidelné individuální dárce, jejichž příspěvky jsou vzhledem k našemu nízkoropočtovému provozu také velmi důležité. Co se týká jiné formy podpory, tak ještě více než podpora ve smyslu pomoci nás zajímá spolupráce. Nejde o to, aby někdo někomu pomáhal, ale abychom našli cestu, která by byla oboustranně zajímavá a přínosná.

Jaky je dosah aktivit Farmstudia, považujete ho za dostatečný nebo usilujete o širší záběr? Je pro vá****s d****ůležitý mezioborový přístup?

Ano, jednoznačně. Náš projekt nespočívá v naplnění nějakého konkrétního a jasného cíle, ale je spíše cestou k něčemu, co tak nějak roste pod rukama. S tím samozřejmě souvisí i fakt, že bez takzvané mezioborovosti by to nejen nešlo, ale ani nedávalo smysl.

Jakým způsobem zajišťuješ dlouhodobou udržitelnost ****aktivit?

To vyplývá už z výše uvedeného charakteru naší činnosti. Navíc všichni, kdo se na fungování Farmstudia podílíme, máme různé profesní i životní zkušenosti a určitě netvoříme nějakou konkrétní „názorovou kliku“. Dlouhodobá udržitelnost se ale zdá být naše nejcitlivější téma a týká se všech podobně nezávislých projektů. V současné chvíli musím přiznat, že chod naší organizace závisí na prostředcích a síle jednoho člověka. To vnímám z hlediska veřejné služby jako velmi problematické, ale jak se říká, pracujeme na tom.

Získáváte podporu též mimo region nebo také mezinárodní podporu, případně chystáte se o ni zažádat?

Určitě, je to pro nás důležité. Nejsme regionální kulturní centrum, ale mezinárodní kulturní centrum působící v regionu. To znamená, že jsme a působíme v daném místě, se kterým jsme logicky propojení, ale dosah naší činnosti je národní a mezinárodní. Náš rezidenční program je vyloženě mezinárodní a hostují zde umělci doslova z celého světa. Letos jsme poprvé obrželi podporu od Ministerstva kultury a v září zde bude divadelní soubor podpořený z Visegradského fondu. Důležitá je pro nás spolupráce s organizací Nová Síť, která funguje i jako servisní organizace pro regionální kulturní centra. Díky ní jsme například součástí projektu ART-IN-RES, který považujeme za podstatný pro udržitelnost našich aktivit. V této souvislosti musím zmínit podporu Agosto Foundation, protože jejich grant pro nás znamenal první veřejné ocenění činnosti a to bylo v určitou dobu zásadní nejen po stránce finanční, ale i morální.